ČLÁNKY
BLACK LABEL SOCIETY - Mariňáci heavy metalu
Zakk Wylde vyhrál za poslední dvě dekády většinu anket časopisů o kytarách co jich na světě je a pravidelně se o něm mluví jako o v současnosti nejvlivnějším a nejvýznamnějším rock/metalovém kytaristovi, zvláště po tragickém odchodu jeho kamaráda Dimebaga Darrella (ex PANTERA, DAMAGEPLAN). Když se tento rodák z New Jersey v roce 1988 objevil po boku rockové ikony č.1 Ozzyho Osbournea, nikdo ještě netušil, že se z toho neznámého mladíčka stane téměř přes noc uznávaný kytarista a respektovaný skladatel. Po Ozzyho boku strávil nepřetržitě více jak 20 let a i jeho zásluhou začal již notně skomírající plamínek Ozzyho popularity znovu jasně zářit. O to víc šokovalo jeho prohlášení z 10. července 2009, že hledá nového kytaristu. Můžeme jen spekulovat, nakolik se toto prohlášení podepsalo na následných Zakkových zdravotních problémech, které vedly až k jeho hospitalizaci 25. srpna tohoto roku. Spolupráce s Ozzym je však jedna věc a jeho vlastní projekt BLACK LABEL SOCIETY zase druhá. Je zřejmé, že právě tady našla muzikantská duše tohoto milujícího otce tří dětí, majitele sedmi rotvailerů a rockera s vizáží drsného motorkářem kříženého se středověkým vikingem, jehož hra je stejně nezaměnitelná, jako design jeho Gibsony s černobílými, soustřednými kruhy, svůj pravý domov.
Příprava na zteč
Zakk Wylde debutoval na Ozzyho albu „No Rest For The Wicked“ a svým výkonem doslova šokoval jak hudební fanoušky, tak i odbornou kritiku. Přestože mu v té době bylo pouhých 21 let, jeho hudební projev byl už tehdy vyzrálý a technicky zcela suverénní, s jasně čitelným hráčským rukopisem. Opravdová bomba ale vybuchla až v roce 1991, kdy vyšla deska „No More Tears“, která s definitivní platností vrátila Ozzyho na rockový trůn a ze Zakka učinila jeho prince. Albem „Ozzmosis“ se pak o čtyři roky později jejich spolupráce na čas uzavřela, aby se po několika letech mlčení opět probudila k životu. Zakkovi první samostatné krůčky se datují do roku 1994, kdy vydal první sólové album „Pride and Glory“, které je výrazně ovlivněno jižanským rockem a country a je možné ho chápat jako takovou poctu legendám tohoto žánru - LYNYRD SKYNYRD. Další album „Book Of Shadows“ z roku 1996 naznačilo, že jeho skladatelské i hráčské schopnosti jsou mnohem rozmanitější, než by se mohlo na první pohled zdát a nahrávka překvapila svou subtilní, neagresivní tváří, která však Zakkovi velmi slušela. Obsahovala povětšinou akustické písně se silným jižanským akcentem, které nepostrádaly dobré melodie a specifickou atmosféru. Ale to hlavní mělo teprve přijít.
Násilí a chlast
Jak se posléze ukázalo, Zakk po celou tu dobu hledal něco, co by lépe a přesněji odráželo jeho vlastní 
osobnost, nějaký prostor, kde by měl naprostou tvůrčí i uměleckou svobodu a jak sám říká: „Chtěl jsem mít svou vlastní bolest!“ A tak se zrodili BLACK LABEL SOCIETY, jejichž debut „Sonic Brew“ z roku 1999 všechny doslova smetl z povrchu zemského. Myslím že málokdo čekal takový příval drsného a pěkně špinavého metalu, jaký se na posluchače vyvalil z drážek tohoto CD. Zpočátku to vypadalo, že se bude jednat spíš o projekt, než o plnohodnotnou kapelu, jelikož Zakk zvládl ve studiu nahrát sám všechny nástroje (zpěv, kytaru, baskytaru a piano) a jako jediného ke spolupráci přibral bubeníka Phila Ondiche (ex RAGING SLAB), který se osvědčil už při natáčení „Book Of Shadows“. Nakonec ale BLS vyrazili na koncertní turné jako plnohodnotná kapela, jejíž základní duo Wylde/Ondich doplnil basák John DeServio, který se stejně jako Oldich podílel na natáčení „Pride & Glory“ a druhý kytarista Nick Catanese, který se Zakkem zase pro změnu odjel turné k albu „Book Of Shadows“. Původní japonské vydání „Sonic Brew“ vyšlo už v říjnu 1998 a obsahovalo třináct písní (chyběla „Lost My Better Half“ a „No More Tears“) a toto vydání se stalo vyhledávaným sběratelským kouskem. Přední strana obalu je totiž vytištěna na průhledný plastik (s papírovým bookletem zvlášť), stejně jako zadní obal, který má tisk provedený zlatým inkoustem. Americké vydání už vyšlo ve standardní plastové krabičce, navíc kvůli znovu smíchání bicích a zpěvu vyšlo až v květnu 1999. Zakk s Philem proto jako bonus pro netrpělivé fanoušky natočili v kalifornském studiu extra píseň „Lost My Better Half“, kterou spolu s Ozzyho hitem „No More Tears“ přidali k už hotovým skladbám. Jiná píseň z desky - „Mother Mary“ - původně vznikla jako demo verze při natáčení „Pride & Glory“, ale na desku se už nevešla a tak ji v trochu pozměněné podobě použil Zakk právě na „Sonic Brew“. Další deska na sebe nenechala dlouho čekat a už v roce 2000 se BLS prezentovali svým druhým albem „Stronger Than Death“, které Zakk natočil opět pouze ve spolupráci s bubeníkem Philem Ondichem. V titulní skladbě „All for You“ se mihnul v roli doprovodného vokalisty Zakkův sportovní hrdina č. 1 Mike Piazza, v tom čase zadák baseballového týmu New York Mets.Ve stejném roce byl v klubu „The Troubadour“ v Los Angeles natočen fenomenální živák
„Alcohol Fueled Brewtality Live +5“, který zachytil BLS ve složení Zakk Wylde kytara, zpěv, Nick Catanese druhá kytara, Steve Gibb (ex CROWBAR) baskytara a Craig Nunenmacher (ex CROWBAR) bicí. Je to jeden z nejlepších živáků co znám, s úžasně autentickou atmosférou a pěkně drsným a stoprocentně přesvědčivým výkonem kapely. Pikantní na tom je, že basák Steve Gibb je skutečně prvorozeným synem Barry Gibba, jednoho z trojice popových králů BEE GEES. Docela by mě zajímalo, jak se tatík tvářil na to, že jeho notně potetovaný syn se sice také věnuje hudbě, ovšem na hony vzdálené té, kterou od něj jako děcko slýchával.
Psí hovna, lebky, řetězy a trocha BLACK SABBATH
Na Ozzfestu 2001 nahradil Steve Gibba basák ALICE IN CHAINS Mike Inez, který se však v kapele moc dlouho neohřál. Následující rok vyšlo album „1919 Eternal“, jehož pět skladeb Zakk původně napsal pro Ozzyho album „Down To Earth“, ale ten je zavrhnul právě proto, že zněly „příliš jako BLS“. Deska se měla původně jmenovat „Deathcore WarMachine Eternal“, ale po událostech 11. září v New Yorku Zakk její název změnil na „1919 Eternal“. 
On sám ale v jednom rozhovoru tvrdil, že se album mělo původně jmenovat „Bin Laden, You're Going Fuckin' Down“ a jeho obal vychází z plakátu nacistické propagandy, vyzývající Holanďany ke vstupu do řad SS. Ve studiu se o bicí se tentokrát podělil Craig Nunenmacher s Christianem Werrem a ve skladbách „Demise of Sanity“ a „Life, Birth, Blood, Doom“ se na basu blýsknul Robert Trujillo (ex SUICIDAL TENDENCIES). Jinak ale zůstalo vše při starém a většinu nástrojů si Zakk stejně jako v předchozích případech nahrál sám osobně. Zvuk nové desky charakterizoval Zakk slovy: „Smíchej trochu psích hoven mých rotvailerů s brutálním řevem, přidej nějaké lebky, řetězy, násilí, chlast a kousek BLACK SABBATH.“ Formálně sice zůstalo vše při startém, ale pravdou je, že se zvuk BLS na tomto albu přece jen trochu kultivoval, už to nebyla ta divoká a zuřivě chňapající metalová obluda, ale její lehce domestikovaná podoba, která ovšem pořád vzbuzovala respekt a nutila k ostražitosti. V roce 2003 vstoupil Robert Trujillo do řad MEATALLICI a tak se na uprázdněné místo u BLS na krátko vrátil Mike Inez (pouze na dvoutýdenní turné) a následující studiové album nazvané „The Blessed Hellride“ už Zakk opět natáčel pouze ve dvojici s bubeníkem Craigem Nunenmacherem. Ve skladbě „Stillborn“ můžete zaslechnout Ozzyho typický vokál, kolem jehož hostování propukly menší strkanice. Ozzy měl totiž tehdy smlouvu se SONY a „The Blessed Hellride“ vyšlo u SPITFIRE RECORDS, kteří si nepřáli spojovat tuto píseň s Ozzyho jménem a tak uvnitř bookletu sice najdete jeho jméno, ale na nálepce na přebalu se dočtete, že na albu „vystupuje speciální host“. Jak malicherné. Japonské vydání pak obsahovalo bonusovou píseň „F.U.N.“, což je takový poněkud obhroublý vtípek dvojice Wylde/Nunenmacher, která si tímto ztropila žerty z textů hair metalových kapel 80. let. Další skladba „No Other“ byla sice ve studiu natočena spolu ostatními, ale nakonec skončila až na následujícím CD „Hangover Music Vol. VI.“, Deska vyšla v roce 2004 a Zakk tímto počinem uzavřel letitou spolupráci se SPITFIRE RECORDS. O basové party se na ní tentokrát podělila hned trojice hráčů, konkrétně John "J.D." DeServio (který se Zakkem spolupracoval už na albu „Pride & Glory“), starý známý Mike Inez a James LoMenzo (dnes u MEGADETH). Ve skladbě „Once More“ si pohostinsky zabubnoval divočák John Tempesta (EXODUS, TESTAMENT, WHITE ZOMBIE, ROB ZOMBIE), tady ovšem patřičně zkrocený.
Album je totiž překvapivě komorní, lyrické a tehdejší kritika ho srovnávala s baladami grunge hrdinů ALICE IN CHAINS, konkrétně s jejich albem „Jar Of Flies“. O tom, že tyto úvahy nebyly tak úplně od věci svědčí i píseň „Layne“, která je Zakkovou poctou zesnulému frontmanovi ALICE IN CHAINS, Layne Staleyovi, který se dva roky předtím předávkoval drogami. Na „Hangover Music Vol. VI.“ se prosazuje především piano, akustické kytary a decentní bicí, díky čemuž deska také v mnoha ohledech připomíná Zakkovo druhé CD „Book Of Shadows“. Celkově je album mnohem klidnější a uvolněnější než cokoliv co BLS do té doby natočili, má poklidnou, téměř relaxovanou atmosféru, přesto ale nepostrádá značné vnitřní napětí. Zakk zde hojně využívá kontrastu subtilního zvuku akustické kytary a svého drsného vokálu a nutno říct, že výsledek funguje nad očekávání dobře. Nicméně se dalo očekávat, že další studiové album bude nejspíš zase pěkná nakládačka. A stalo se.
Turné je jako mise. Jsme mariňáci heavy metalu!
V roce 2005 podepsali BLS smlouvu s ARTEMIS RECORDS, u nichž vydali své komerčně nejúspěšnější album „Mafia“, které bylo přesně takové, jaké většina jejich fanoušků očekávala. Drsné, syrové, agresivní a mohutné, přitom výrazně melodické, s velkou dávkou emocí a jen v Americe se ho prodalo 250 000 kopií. Skladbu „In This River“ složil Zakk ještě před tragickou smrtí svého dobrého přítele, kytaristy Dimebaga Darrella, ale vzhledem k tragickým okolnostem které se odehrály pouhé tři měsíce před vydáním desky, mu ji nakonec věnoval. V říjnu toho roku odešel LoMenzo k MEGADETH a byl nahrazen původním basákem Johnem DeServiem. O rok později přešli BLS pod křídla ROADRUNNER RECORDS, u nichž vydali zatím poslední studiové album „Shot To Hell“, které Zakk produkoval společně s Michaelem Beinhornem (Ozzy, KORN, SOUNDGARDEN). Původní obal měl znázorňovat tři jeptišky třímající nabité kulovnice (možno vidět v reklamě na Ozzfest 2006), ale nakonec to trochu zmírnili, takže v konečné verzi nechali dcery Boží hrát vcelku neškodný kulečník a poznávací znamení kapely – lidská lebka - se odráží v jedné z koulí. Hudebně použili podobný formát, jako na nejúspěšnějších deskách „Mafia“ a „The Blessed Hellride“, tzn. vyvážený mix tvrdších a lyričtějších skladeb, takže úspěch alba vcelku nikoho nepřekvapil. Léto 2006 bylo pro Zakka časově hodně náročné, nejenom kvůli probíhajícímu turné s BLS, s nimiž vystupoval na Second Stage na Ozzfestu, ale také kvůli roli kytaristy v Ozzyho kapele, která také vyrazila na turné, čítající minimálně deset vystoupení. „Už to znám“, komentoval to Zakk. „Jestli bude Ozzy v pohodě a jeho hlas v pořádku, klidně tu šňůru může o další show prodloužit, ale s tím nemám žádný problém, protože hraní s ním miluju.“
Silnější než smrt?
Postupem času se z BLS stal fenomén, jaký v současné hudbě nemá téměř obdoby. Pevné jádro fanoušků jezdí téměř na každé jejich americké vystoupení a jsou jako jedna velká rodina. „Začíná to být větší než samotná kapela“, usmívá se Zakk. „Stává se z toho životní styl, trochu ve stylu Harley Davidson, kterej je taky víc než motorka.“ Ale všechno má svou cenu. Zakk Wylde byl 25. srpna ve městě Eugene, stát Oregon hospitalizován kvůli krevní sraženině na prsou, díky níž hrozilo akutní nebezpěčí embolie. Osud aktuálního turné “Pedal To The Metal Tour“, na které BLS vyrazili společně s MUDVAYNE, STATIC-X, SUICIDE SILENCE a BURY YOUR DEAD tak zůstává nejasný a vše záleží na Zakkově aktuálním zdravotním stavu. Jeho současné zdravotní potíže jen potvrzují pověsti z poslední doby o jeho fyzické i psychické únavě a možná přišel čas trochu zvolnit tempo. Ostatně mám dojem, že si to Zakk sám velmi dobře uvědomuje a že v uplynulých letech dost výrazně změnil své životní priority. „Hudební průmysl je bláznivej svět a když v něm jsi už tak dlouho jako já, musíš občas vysadit. Mám kámoše snad v každým podělaným městě a můžu s nima kdykoliv něco podniknout nebo můžu jít jen tak do baru, vypít tam pár piv a s barmanem probrat problémy světa nebo v posilovně navzpírat pár kilo, ale v poslední době je pro mě ze všeho nejdůležitější má rodina, s níž chci trávit co nejvíc svého času.“
BLS nejsou (a nikdy nebyly) jen prostorem určeným výhradně pro Zakkovu exhibici a nekonečná kytarová sóla, ale kompaktní, plnohodnotnou metalovou kapelou s nezaměnitelným zvukem, která pokračuje v nejlepší tradici hard rocku 70. let, na jehož revivalu se spolu s vlnou stoner rockových kapel především v druhé polovině 90. let významnou měrou podíleli. Je zajímavé si pohrávat s myšlenkou, jak by se asi vyvíjela Zakkova hudební kariéra, kdyby v době kdy se formovala jeho muzikantská osobnost nepotkal Ozzyho? Zněl by dnes stejně a nebo úplně jinak? Že je to talentovaný kytarista, skladatel i solidní zpěvák je bez debat, jen mě tak napadlo, co kdyby si ho na své sólové album tehdy místo Ozzyho vybral třeba takový Robert Plant nebo Freddie Mercury? Zajímavý námět do diskuze, co říkáte? Realita je ovšem taková, že by se měl Zakk v září podílet na dokončování Ozzyho nového studiového alba, i když ten se k tomu zatím staví dost neurčitě a potom, pokud mu to zdraví dovolí, pokračovat v turné s BLS. Jak to celé nakonec dopadne, se určitě brzy dozvíme.
Diskografie:
Mohutné kytarové rify, ohavně zboostrovaná basa, hlučné bicí a Zakkův hromový chraplák tady zní, jako rachot těžké motorky, jako rána půllitrem rovnou přes sanici. Divoký, burácející a neurvalý mix stoner rocku s hard rockem 70. let s lehkou příchutí jižanského rocku, z něhož občas vyčuhují krátká kytarová sóla. Jinak je ale výkon BLS maximálně kompaktní a Zakkův vokál přes všechnu proklamovanou drsnost v sobě skrývá velkou dávku emocí i značný smysl pro melodičnost. V jejich hudbě je spousta živelné, přímo zvířecí energie, která ostře kontrastuje s občasnými psychedelickými momenty v lyričtějších skladbách, jako je např. balada „Beneath the Tree“. Občas se dokonce objevují industriální samply (např. začátek skladby „Low Down“) a že má Zakk hbité prsty, dokazuje např. akustická miniatura „T.A.Z.“ Na úplný závěr dostanete podstatně špinavější a hrubější verzi Ozzyho „No More Tears“. Dokonale přesvědčivý debut jako hrom.
Stronger Than Death
(2000)
Velmi podobné album jako to předchozí, plné špinavých rifů, hrubé basy a bonhamovských bicích, valící se vpřed, jako stádo splašených bizonů. Ani v klidnějších baladách, jako je třeba „Rust“, neztrácejí BLS nic ze své autentické síly a rozhodně nečekejte žádné přeslazené cajdáky pro holky, ale spíš potemnělé motlitby pro hořká rána končících probdělých nocí. Z důraznějších skladeb patří k nejzdařilejším gigantická „Phoney Smiles & Fake Hellos“, mohutně si vykračující ve svých mohutných, metalových bagančatech a nebo skoro sludge metalová „Just Killing Time“, přesto mám ale dojem, že je tato deska skladatelsky přece jen méně výrazná, než debut.
Alcohol Fueled Brewtality Live + 5
(2001)
Jedna z nejlepších metalových „live“ nahrávek co znám. Zařadil bych ji někam mezi AC/DC „If You Want Blood“, MOTORHEAD „No Sleep Til Hammersmith“ a MC5 „Kick Out The Jams“. To, co studiové nahrávky pouze naznačily, tady propuklo v plné síle. Čistokrevní BLS. Násilí a chlast! Hrubozrnný a testosteronem předávkovaný metal někde mezi C.O.C., CROWBAR a DOWN. Kapela jede na plný výkon a Zakkovo neustálé povzbuzování „make some fucking noise!“ ještě přitápí pod kotlem. Je to orgastická oslava syrového hard rocku, s tunami monstrózně špinavých kytarových riffů, valícího se tempa a neurvalých vokálů. Je to bezuzdná, bujará pitka Vikingů po vítězné bitvě a BLS tady ukázali, v čem spočívá jejich největší síla. Na druhém CD najdete pět nových studiových nahrávek, které ve srovnání s tím řvoucím brajglem na prvním disku vyznívají nebývale krotce. Tři nové věci zde doplňuje cover verze „Heart Of Gold“ od Neila Younga a „Snowblind“ od BLACK SABBATH.
1919 Eternal
(2002)
Zvuk desky se oproti těm předcházejícím mírně pročistil, dokonce i aranžmá jsou propracovanější, ale nejsem si jist, jestli zrovna toto po BLS chci. Osobně mi tu chybí ta prvotní neotesanost, hrubiánství a taky trochu té primární, pudové energie, která z nich dříve přímo sršela. I přesto se samozřejmě jedná o pořádně hutnou, heavy porci usmoleného hard rocku a la BLS, tu a tam proloženou citlivými baladami, či akustickými miniaturami s vůní flamenga.
The Blessed Hellride
(2003)
Trochu živější a energičtější album než to předchozí, i když čistší zvuk a pečlivější produkce zůstala. Občas zde BLS získají spíš rockový než metalový náboj, což vzhledem k jednoznačné autenticitě jejich projevu nijak zvlášť nevadí. Je patrné, že se Zakk hráčsky neustále zlepšuje, jeho hra je zde nápaditější a pestřejší, chtělo by se říct „vyzrálejší“. „The Blessed Hellride“ je skladatelsky silné, propracované a výrazně melodické album, které má však i svou drsnější, temnější stránku, takže výsledkem je vyvážený celek bez zjevných slabin, který ho řadí k tomu nejlepšímu, co BLS kdy natočili.
Hangover Music Vol. VI.
(2004)
Pro BLS trochu netypická deska, složená výhradně z balad, i když některé z nich mají docela solidní heavy základ. Víc se prosazují žánry jako blues, folk, country, jižanský rock či lehké náznaky psychedelie. Osobně je na mě těch emocí někdy až příliš a docela bych tu a tam uvítal nějaký pořádný nářez, který by trochu „pročistil vzduch“. Toho se však bohužel nedočkáte a místo toho dostanete na závěr podařenou cover verzi hitu PROCOL HARUM „A Whiter Shade of Pale“.
Mafia
(2005)
.jpg)
Jak se dalo očekávat, po předchozí masivní dávce něžných citů přišel čas zase na pořádnou nakládačku. Úrovně brutality prvních dvou alb „Mafia“ sice nedosahuje (na to zůstal zvuk příliš kultivovaný), nicméně i přesto je to solidní porce kompaktního, valivého hard rocku made in BLS. Nadevším ční výborná a trochu tajemná „Death March“, kterou osobně považuji za možná nejlepší skladbu BLS vůbec. O albu „Mafia“ se dá v podstatě říct totéž co o „The Blessed Hellride“, totiž že dokázali namíchat vyvážený mix balad a drsných, heavy pecek, takže deska nabízí (téměř) vše, co si jejich fanoušek může přát.
Shot To Hell
(2006)
Mohutný, špinavý a sukovitý hard rock s dominantními kytarovými riffy a razantním spodkem, silnými melodiemi a chlapáckým vokálem, zkrátka BLS tak, jak je dobře znáte. Nic víc, ale taky nic míň. Kompozičně i aranžérsky asi nejpropracovanější album, přesto se mi pořád stýská po té bývalé buranské neotesanosti, která je kdysi činila tak přitažlivými.