ČLÁNKY
GARY CLARK JR. „Blues pro 21. století“
Zpěvák, kytarista, skladatel. Hubenej černej týpek v zrcadlovkách, co letos oslavil třicítku a přitom hraje, jako by se narodil v 60. letech. Na první dojem klon Hendrixe a Lenny Kravitze, na druhý a další multižánrový talent, jehož stylový záběr snad ani nemá konce. Mezi jeho oblíbence patří Otis Redding, B.B. King, Jimi Hendrix, Sly and Family Stone, Marvin Gaye, Albert King, Buddy Guy, John Lee Hooker, Cream, Rolling Stones, ale také Ramones, Nirvana a nebo Jay-Z.
Bluesová tradice je v Americe hluboce zakořeněná a nejinak je tomu i v Austinu stát Texas. Tady se narodil hubený dlouhán Gary Clark Jr. , který vzal do ruky elektrickou kytaru když mu bylo dvanáct (Ibanez RX 20) a už ji nepustil. „Můj otec měl nahrávky B.B. Kinga a Johnny „Guitar“ Watsona a to byla hudba na které jsem vyrůstal. Máma měla svoje Jackson 5 a Marvina Gaye, ale já miloval Curtise Mayfielda, stejně jako Ramones, Nirvanu a nebo jakýkoliv hip-hop, R & B....v podstatě všechno co jsem slyšel v rádiu a nebo když jsem se jen tak poflakoval po ulici. Jazz, country, emo, soul, elektronika...všechno jsem to nasával jako nějaká velká houba“.
Aktivně ale začal hrát hudbu až poté, co dostal Hendrixovu kompilaci „The Ultimate Experience“. „Bylo to pro mě naprosté zjevení. Ty skladby mě promlouvaly přímo do duše a když jsem slyšel „Purple Haze“ věděl jsem, že to je MOJE skladba.“ Gary si uvědomil, že blues je stále živý žánr se spoustou nových cest k prozkoumání a tak začal vystupovat v místním klubu Antone´s, kde se záhy stal místní senzací. V roce 2001 vyhrál soutěž Austin Music Awards o nejlepšího blues/rockového kytaristu, což se mu pak v následujících letech podařilo ještě několikrát zopakovat. Jeho kytarová hra byla od začátku silně ovlivněná Hendrixem a trochu ospalý, ležérní vokál byl prudce sexy bez ohledu na vaši aktuální sexuální orientaci. 
V roce 2004 vydal na místní značce Hotwire Unlimited debutové album „110“ a o čtyři roky později další s názvem „Worry No More“, obě desky se však skoro nedají sehnat, dokonce ani stáhnout z netu. Statut lokální hvězdy se mu podařilo překročit ale až v roce 2010, kdy vystoupil na festivalu Crossroads Festival v Chicagu, který pořádal Eric Clapton. Ten z něj byl tak nadšený, že si ho vzal s sebou na turné po Brazílii. To už se o Garym začalo mluvit i za hranicemi Austinu, takže netrvalo dlouho a u Warner Bros vydal EP „Bright Lights“, které obsahuje dvě studiové a dvě „live“ nahrávky. Titulní „Bright Lights“ je brilatní, pomalé psychedelické blues silně ovlivněné Hendrixem, které Gary v následujících letech s oblibou na koncertech protahoval na patnáct i více minut, následované svižným boogie ze staré školy „Don´t Owe You A Thang“. „Thing Are A Changin´“ je naproti tomu akustická balada se špetkou soulu a funku a podobná je i bluesověji pojatá „When My Train Pulls In“, jejíž pozdější elektrická verze zní spíše jako obří přílivová vlna, valící se deltou Mississippi. Právě na těchto akustických skladbách je ale nejlépe poznat, jak schopným a inovativním hráčem dokáže Gary být. .jpg)
Stíhá hrát na kytaru doprovod, basové linky i melodie, takže zní jako dvou, či spíše tříčlenná kapela. „Vyvinul jsem si tento styl vlastně jako nouzové řešení“ říká. „Často jsem hrál bez kapely a tak jsem musel sám vyplnit spoustu prostoru.“ V roce 2012 vydal své první studiové album u velké firmy „Blak and Blu“, na kterém najdete všechny jeho největší pecky z minulosti, plus několik zbrusu nových skladeb. Základem je samozřejmě stále hendrixovské blues, ale potkáte tu i soul, hip-hop, R & B, klasický rock and roll a další žánry. „Jsem hudební schizofrenik,“ říká o sobě Gary. „Někdo si myslí že je to fajn, ale já bych se chtěl v následujících letech víc zaměřit na blues. K ostatním žánrům se ale časem určitě zase vrátím.“ Dokladem toho budiž nahrávka „iTunes Session“ z roku 2013, která je plná hutného, psychedelického blues a je dostupná pouze na webu. Na podzim letošního roku se můžeme těšit na koncertní desku s prostým názvem „Gary Clark Jr. Live“, která bude takovým průřezem celou jeho dosavadní tvorbou.
„Miluju B.B. Kinga, T-Bone Walkera a Jimi Hendrixe, ale nedokážu a ani nechci hrát jako oni. Chci jim svou hudbou prokazovat respekt a úctu, ale narodil jsem se v roce 1984 a vyrostl na jiné hudbě než oni. Poslouchal jsem spoustu různých žánrů a je jen přirozené, že jsem jimi ovlivněný. Kdybych se měl věnovat jenom jednomu stylu, cítil bych se omezený. Snažím se být přirozený a být tím, kým opravdu jsem.“