ČLÁNKY
HARD CORE - Hledání nových obzorů (1995 – 2000)
V druhé polovině 90. let se hard core (ostatně jako i mnoho jiných hudebních žánrů) potýkal s něčím, co by se dalo nazvat „ztrátou identity“. Nové kapely buď jen opakovaly již známé postupy a nebo se je snažily kombinovat s jinými žánry, což se ale dělo i předtím, i když ne v takovém měřítku. Korunu tomu všemu pak nasadil nu metal, který to prostě všechno zmatlal na jednu hromadu, díky čemu sice vznikla celá řada zajímavých hudebních propojení, z nichž některé s úspěchem přetrvávají dodnes, ale jako druhotný efekt došlo ke značnému zmatení pojmů, takže dnes už vlastně nikdo pořádně neví, co termín hard core vlastně znamená. Stejně ale dopadl např. industriál, punk, či klasický rock, úplně nejhůř to ale odnesl metal jako celek, protože to je dnes tak široký pojem, že bez X přívlastků které k tomuto základnímu pojmu přiřadíte, nikdo vlastně neví která bije a o jakém stylu to k***a mluvíte…no prase aby se v tom vyznalo. Ale zpět k hard core. V dnešních „Klenotech“ se podíváme na pár zajímavých kapel, které sice z tohoto stylu vyšly (tedy alespoň co se základního postoje týče), ale které se na něj snažily podívat i z trochu z jiného úhlu a v následujících letech ho poměrně výrazným způsobem modifikovaly.
HATEBREED
Satisfaction Is the Death of Desire
VICTORY RECORDS – 25:45
Rok vydání: 1997
Vznik HATEBREED byl více než prozaický. Parta kluků z malého města dala dohromady punkovou kapelu s níž hodlali dobýt svět a tak v roce 1994 natočili první demo, o rok později vydali split s newyorkskými NEGLECT a pak už následovalo debutní album „Satisfaction Is the Death of Desire“ pro prestižní VICTORY RECORDS, pro něž se stalo nejprodávanějším debutem v historii labelu. Jejich debut můžeme považovat za „klasické“ hard core album ve stylu N.Y.H.C. takových SICK OF IT ALL nebo spíš AGNOSTIC FRONT. Drsné kytarové rify, dynamické tempo, skandované doprovodné vokály a agresí překypující zpěv, tepající nešvary sociálně rozdělené společnosti. Nekompromisní postoje a stejně taková hudba, tvrdá, masivní, přímočará, tedy nic, čím by se HATEBREED nějak odlišovali od svých vzorů. Důvodem proč jsou součástí tohoto článku ale je, že hlavně v pozdějších letech začala jejich hudba nabývat trochu jiný rozměr a pokračovala v tom, co před nimi započali např. BIOHAZARD. Jejich projev s dalšími alby dál mohutněl, až už rozdíl mezi tzv. hard core a tzv. metalem nebyl vůbec patrný. HATEBREED byli jednou z prvních kapel které razily pojem metal core a stali se jedním z dominantních představitelů tohoto stylu dávno před tím, než se z něj stal mainstream. Svým pojetí a přístupem než hudbou samotnou však patří stále více do hard core než metalu. Zatím poslední (pátou) studiovou deskou je album z roku 2009, nazvané jednoduše „Hatebreed“.
RAGING SPEEDHORN
s/t
SPV – 43:44
Rok vydání: 2000
Koncem milénia byli britští RAGING SPEEDHORN na tehdejší metal/hard core scéně v podstatě nováčky, přesto si už stihli vydobýt slušnou pozici společnými koncerty s MINISTRY, SNAPCASE, TESTAMENT, IRON MONKEY, ORANGE GOBLIN a mnoha dalšími. V roce 1999 natočili první demo, které pak prodávali na svých show a v tom samém roce je Kerrang! nominoval do kategorie „Nejlepší nová britská kapela“ a Metal Hamer je vyhlásil „Nejlepší nepodepsanou kapelou.“ Koncept dvou zpěváků převzali od britské hard core party HARD TO SWALLOW, kdy jeden vládnul hlasem death metalového chrliče, druhý připomínal zuřivé rafání Phila Anselma (PANTERA). Dnes jistě nic převratného, tehdy ovšem zajímavý nápad, který navíc i výborně fungoval. Hudba RAGING SPEEDHORN měla energii, vztek i agresi. Bylo to zemité, syrové, drsné. Byli víc hardcore než metal, což ovšem nijak nesnižovalo jejich schopnost vytlouct z vám duši z těla, ba právě naopak. Byla to ultra heavy žhavá jízda, což se ale zároveň stalo jejich největší slabinou. Nic jiného kromě frustrace, agrese a vzteku totiž nenabídla a tak se jejich hudba stala po čase poněkud stereotypní, což je ale obecný problém tohoto žánru. Nejsilnější tak byli RAGING SPEEDHORN v momentech, kdy ten svůj let poněkud přibrzdili, to se pak v těchto synech Albionu probudily prastaré heavy geny BLACK SABBATH, které to jejich sebevražedné kamikadze změnily v těžkou, pomalu se sunoucí a velmi heavy řežbu, která vás nemilosrdně sešrotovala. V následujích letech se jejich hudba významným způsobem proměnila, stala se zvukově mnohem strukturovanější a skladatelsky nápaditější, takže se přiblížíli kapelám, jako jsou BIRDS OF PREY, BISON B.C. a nebo dokonce MASTODON. Právě poslední dvě desky „How the Great Have Allen“ (2005) a „Before The Sea Was Bulit“ (2007) jsou opravdu vynikající, ovšem pro potřeby tohoto článku se bohužel nehodí. Vymykají se jak časově, tak- i žánrově, což ovšem neznamená, že se jim nebudeme věnovat někdy v budoucnu.
VISION OF DISORDER
Imprint
ROADRUNNER – 46:03
Rok vydání: 1998
VISION OF DISORDER se od svého vzniku v roce 1992 aktivně se podíleli na formování new yorské hard core scény (N.Y.H.C.) První EP „The Still“ i debutové album „Vision Of Disorder“ z roku 1996 byly typickými představiteli této „školy“ a tak zajímavější věci se začaly dít až na následujícím albu „Imprint“, které vyšlo o dva roky později. Staří fanoušci jej sice odstřelili jako odklon od původního směřování kapely, ale na druhou jim svým inovativním zvukem získalo spoustu jiných. Prudký a pořádně řízný hard core, z něhož tu a tam překvapivě vykukoval melodický vokál zpěváka Tima Williamse, který ho často střídal s pro tento žánr typickým brutálním řevem. Dnes vcelku normální věc, tehdy něco zcela nečekaného. Navíc zapomeňte na dnes tak trendové slabošské kňourání, Timův vokál vám naservíruje takovou dávku skutečných emocí a pocitů, že vám to srdce utrhne. Také kytary se občas urvou ze řetězu a rozjedou vpravdě pekelné noise, takže to celé najednou zní, jako nějaká zapomenutá deska UNSANE. Přidejte duet s Philem Anselmem ve skladbě „By The River“ a máte žhavé a moderně znějící album na pomezí hard core, metalu a noise. Na dalších albech se pak v následujících letech ještě více odklonili od původního hard core, takže na zatím posledním „From Bliss to Devastation“ z roku 2001 zněli, jako mix SOUNDGARDEN, ALICE IN CHAINS a MARYLIN MANSON. Frustrace z nevyjasněného žánrového směřování pak ale zřejmě vedla až k rozpadu kapely v roce 2002. Náznaky návratu na scénu se objevily v roce 2006 kdy proběhlo pár koncertů a o dva roky později pak vyšlo DVD „Dead in NY“. V průběhu dalšího roku se dokonce začalo mluvit o nové studiové desce, která by prý mohla konečně vyjít někdy v polovině letošního roku a měla by se odvíjet v klasickém hard core duchu jejich ranných nahrávek. No tak uvidíme.
ALL OUT WAR
Truth in the Age of Lies
GAIN GROUND – 41:34
Rok vydání: 1997
ALL OUT WAR bychom také mohli zařadit do vlny N.Y.H.C. z počátku 90. let, jelikož svůj první koncert odehráli už v roce 1991, nicméně debutové album „Truth in the Age of Lies“ se jim podařilo na pulty obchodů protlačit až v roce 1997. Vydali se na něm podobnou cestou jako před nimi EARTH CRISIS, to znamená, že na něm zkřížili pomalé tempo s hard core intenzitou a metalové rify s typicky skandovanými vokály. Také konstrukce skladeb byla pro hard core značně netypická a odpovídala spíše sludge metalu, což ovšem kazily již zmiňované vokály, občasné rychlejší breaky a také zuřivý vztekloun za mikrofonem, jehož nenávistný řev se vám zadřel pod kůži, jako hrubý štěrk z rozbité cesty, když se na ní v plné rychlosti rozmáznete. Ale i v těch nemnohých rychlejších pasážích zněli ALL OUT WAR spíš jako nějaká old school thrash metalová banda, než moderní hard core kapela z 90. let. Byli jako nějaký omšelý kubistický obraz, samá ostrá hrana a vzájemně nepasující díly. V roce 2004 přišel oficiální rozpad, aby se o tři roky znovu zformovali a natočili solidní (a zatím poslední) desku „Assassins in the House of God“.
WALLS OF JERICHO
The Bound Feed the Gagged
TRUSTKILL – 22:35
Rok vydání: 1999
Kapela vznikla v roce 1998 spojením dvou detroitských kapel, EARTHMOVER a UNIVERSAL STOMP, k nimž se záhy přidala zpěvačka s prapodivným jménem Candace Kucsulain (ex APATHEMY). Po prvních koncertech na lokální detroitské scéně přišlo první demo a záhy debutní album „The Bound Feed the Gagged“, které však svou délkou připomínalo spíše formát EP. Syrový a přímočarý hard core s metalovým zvukem a s opravdu zběsilou babou za mikrofonem, která řve, jako by ji brali na vidle všichni rohatí. Opravdu neznám moc zpěvaček, které by se jí intenzitou a brutalitou projevu vyrovnali. V hudbě WALLS OF JERICHO není čas ani místo na nějaké melodie či strukturovanější pozice, primární je agresivita a vztek, který cloumá celou kapelou, jako divoké tornádo. WALLS OF JERICHO se i při vysokých rychlostech cítí naprosto jistě a sebevědomně, přesto se nebojí tu a tam ani zpomalit a pořádně vás zmáčknout. Je to šílená jízda na samé hranici kolapsu, na níž se v podstatě nezměnilo nic dodnes. V letech 2001 – 2003 si kapela sice dala malou přestávku, ale od té doby jedou dál na plný výkon a jsou účastníkem většiny prestižních festivalů. Dál vydávají nekompromisní alba na pomezí metalu a masivního hard core, z nichž to poslední vyšlo v roce 2008 a nese název „The American Dream“.
SNAPCASE
Progression Through Unlearning
VICTORY RECORDS – 32:50
Rok vydání: 1997
Tuhle desku považovalo mnoho fanoušků v době vydání za revoluční. SNAPCASE se zformovali v roce 1989 v Buffalu, stát New York a od počátku se na rozdíl od většiny ostaních nesnažili koketovat s metalem, ale víc se drželi původního punkového zvuku, k němuž se snažili přiřadit i vlivy alternativního rocku, takže výsledkem byl jakýsi mix FUGAZI a QUICKSAND, ovšem v podstatně drsnější a agresivnější podobě. První pokusy vyznívaly ještě trochu naivně a neobratně, ale to se velmi rychle změnilo. Kapela se jak hráčsky, tak-i skladatelsky zlepšovala přímo raketovým tempem, takže už na prvním albu „Lookinglasself“ byl patrný značný progres a deska už tehdy pořádně vybočovala ze zavedených hard core klišé. Skutečný průlom ale přišel až s dalším albem „Progression Through Unlearning“, které představilo SNAPCASE jako kompaktní jednotku s jasným uměleckým názorem. Obrovskou devízou se ukázal být zpěvák Chris Galas, v jehož emotivním křiku bylo tolik dynamiky a energie, že by to rozhýbalo i mrtvolu. Tvrdé kytary měly hodně masivní zvuk, přesto se nedaly označit za metalové. Také rytmické struktury byly velmi variabilní, takže celek sice zněl tvrdě a agresivně, ale současně také pestře a skoro by se chtělo říct „inteligentně“. Přestože je ta deska skutečně vynikající, umělecký vrchol SNAPCASE přišel až s následujícím albem „End Transmission“ z roku 2002, kde svůj hudební koncept dovedli k naprosté dokonalosti. O rok později ještě vyšlo album cover verzí a remixů „Bright Flashes“ a v roce 2004 se jejich hudební kariéra uzavřela. Bubeník Tim Redmond začal učit na Williamsville East High School a kytarista Scott Dressler přijal místo asistenta profesora ekonomie na Villanova University. Nicméně na konci roku 2007 SNAPCASE odehráli pár koncertů a na letošní rok dokonce měli naplánované evropské turné, které jim však zhatil výbuch islandské sopky Eyjafjallajökull. Turné tak bylo přeloženo na červenec, takže doufejme, že teď už jim nic nestojí v cestě.
REFUSED
The Shape of Punk to Come: A Chimerical Bombination in 12 Bursts
BURNING HEART – 55:11
Rok vydání: 1998
To, že se výborný hard core nehrál jen v Americe dokazuje švédská jednotka REFUSED, která se v 90. letech významným způsobem zapsala do historie celého žánru. REFUSED založil v roce 1991 zpěvák Dennis Lyxzén, bubeník David Sandström, kytarista Pär Hansson a baskytarista Jonas Lidgren a v této sestavě natočili i první demo. Od počátku vycházeli z hard core, nicméně je zajímaly i jiné styly, které se snažili do své hudby zakomponovat. V tomto ohledu je absolutně vrcholným dílem jejich třetí (a zároveň poslední) studiové album „The Shape of Punk to Come“, které se stalo vpravdě progresivním počinem nejenom v rámci hard core. Titul alba je parafrází na desku jazzmana Ornetta Colemana „The Shape of Jazz to Come“ z roku 1959 a titulní skladba "Worms of the Senses" je narážkou na básnickou sbírku „Kvílení“ od beatnického poety Allena Ginsberga. REFUSED zde experimentují nejenom s metalem a hard corem, ale i elektronikou, drum´n´bassovými rytmy a dokonce jazzovými pasážemi, které bez rozpaků naperou do nejprudšího hard core nářezu, aniž by to přitom znělo nějak uměle, či nabubřele. Nezapomněli přitom ani na výrazné melodie, takže výsledkem je žánrově pestré, nicméně kompaktní a skladatelsky vyvážené album, které je ale pořád ostré jako břitva. Absolutní a nepřekonatelnou peckou je skladba „New Noise“, která změní ten váš smradlavej kutloch během pár vteřin v hromadu kouřících trosek. REFUSED tady dokázali, že i tak agresivní a nekompromisní styl jako je hard core může mít intelektuální rozměr, aniž by současně pozbyl na důvěryhodnosti. Kapela se rozpadla v roce 1998, nicméně v poslední době se začalo velmi opatrně mluvit o návratu a o možnosti, že by se REFUSED v létě objevili na některém evropském festivalu. Budeme se těšit!
