ČLÁNKY
STEVE ALBINI - Vládce rachotu
Staré čínské přísloví praví: "I kdybys svini zlatý zub vsadil, pořád bude smrdět hnojem." Zcela určitě vás teď napadá spousta dobrých možností jak tuto léty prověřenou poučku aplikovat na vaše okolí a stejně tak i já ji teď využiji v konkrétním případě. Mám totiž na mysli pozici hudebního producenta (nebo zvukového inženýra, chcete-li) v současném světě hudebního show bussinesu. Některé kapely si zřejmě myslí, že je to chlápek, který nějakým záhadným způsobem dokáže z těch jejich nevábných **/ vykouzlit omamnou květinovou zahrádku. Jistě znáte to pořekadlo o hovnu a biči, nutno ovšem říci, že i přesto existuje pár "nadzemských bytostí", kterým se takový zázrak skutečně občas daří. Jedním z nich je STEVE ALBINI.
Počátkem 80-tých let pracoval jako dopisovatel chicagského hudebního magazínu "Forced Exposure" a současně dováděl po klubech s vlastní kapelou BIG BLACK, kterou v té době tvořil jen on sám, spolu s automatickým bubeníkem. V roce 1982 vydal u malé nezávislé firmičky Ruthless rec. debutové EP "Lungs", čímž zahájil své válečné tažení nepřátelským územím, zvaném rock music. Jeho oddíly sdružené pod vlajkou BIG BLACK (už jako tříčlenný band) za sebou nechávaly pouze spáleniště, trosky a nadšení pro ty, co přežili. Albiniho sálající kytarové běsnění, spolu s odporně nadupanou basou, nelidským dusotem automatického bubeníka a zpěvem připomínajícím vokální myčku aut, se stalo senzací americké undergroundové scény a v následujících letech se tento požár rozšířil i na starý kontinent. Alba "Racer X, Atomizer" a především však "Songs About Fucking" se stala milníky noise/hardcoru a ovlivnily tisíce jejich následovníků. Zvukově i morálně. Jak napsala tehdejší kritika, "STEVE ALBINI má hlavu plochou, jako podrážky jeho tenisek, ale přesto je schopen vymýšlet tu nejlepší muziku posledních let. „ Tupcům v NYC předvedl Steve a jeho jednotky sálající požár vervy...neskutečnej materiál...málem jsem si oholil lebku pilou!" To tvrdila tehdejší hudební kritika, ovšem přes všechnu chválu a úspěchy se BIG BLACK v roce 1987 rozpadají. Na jejich troskách, spolu se členy bývalých SCRATCH ACID, stvořil Albini další divokou bestii, jež nazval RAPEMAN. Od samého počátku měli s tím názvem obrovské problémy. Převzali jej z japonského comixu, jehož hlavní postavou je nebývale zvrhlý prznitel lidstva, převážně pak žen. Trefovali se do nich všichni. Feministickou ligou počínaje a Institututem na ochranu mravnosti konče. Pokud jste v hudbě BIG BLACK alespoň občas zahlédli slabé náznaky nějaké lidskosti, pak RAPEMAN tyto "poklesky" sežehli nemilosrdným plamenem. Jejich zvuk byl zredukován až na samou dřeň, na holou podstatu a Albiniho zpěv nikdy nezněl tak chorobně. RAPEMAN vám svým zvukem dokázali vytvořit povlak na zubech a poslouchat jejich album "Two Nuns And A Pack Mule" (88) je stejně nebezpečné, jako holit se potmě řetězovou pilou.
Biliárd kontra nahrávací frekvence
V té době byl STEVE ALBINI už také známým a vyhledávaným producentem a měl za sebou úspěchy v podobě alb "Surfer Rosa" od PIXIES, "Pure" od JESUS LIZARD a nebo "Salt Lick" od TAD-a. 
Jeho služeb začali využívat postupně i další hvězdy jak undergroundu, tak i středního proudu, např. THE WEDDING PRESENT, THE BREEDERS, SONIC YOUTH, HELMET, POSTER CHILDREN, BITCH MAGNET, BASTRO, MEMBRANES, HEAD OF DAVID, ale také NIRVANA, PJ HARVEY, BUSH apod. Albiniho kouzlo nespočívalo v tom, že se snažil kapele vnutit svůj názor, ale právě naopak. Stal se mužem v pozadí, který nenásilně a téměř nepozorovaně zdůrazňuje to, co je na té či oné kapele zajímavého a osobitého. Desky, které produkoval určitě nepoznáte podle typického zvuku, protože prostě nic takového neexistuje. "Můj příspěvek je jen pár procent", říká Albini skromně. "90% úspěchu patří lidem v kapele. Noty, nástroje, i ten zvuk který si vybrali, to všechno je jejich. Ta zbylá procenta je moje práce a za to si nezasloužím tolik chvály. Nemyslím, že by kapela měla něco měnit jenom proto, že je ve studiu. Např. když byli ve studiu JESUS LIZARD, tak tradiční "inženýři zvuku" ze 70-tých let nutili zpěváka Davida Yowa, aby stál s rukama za zády a zpíval do mikrofonu se sluchátkama na uších. Každý, kdo viděl Davida live musel vědět, že je mu toto naprosto cizí. On musí mikrofon svírat v ruce, rvát si ho co nejhlouběji do krku a dělat ty směšné zvuky, jako vždycky. A tak jsme to tak udělali a bylo to perfektní." Ve svém domě v severním Chicagu má Albini slušně vybavené studio a jak sám říká, dokáže tam nahrát "cokoliv od kohokoliv." Umí bez problémů překlenout propast mezi řemeslně zdatnými a mazanými PIXIES a dravými a živelnými JESUS LIZARD. "Ví se o mě, že ruším nahrávací frekvence, kvůli turnaji v biliárdu. Na druhé straně dělám pro spoustu kapel zadarmo, jenom proto, že mě jejich hudba nějakým způsobem oslovuje a protože si myslím, že by bylo dobrý, aby ta kapela vydala desku. Pokud se jedná o "větší" kapely, o tom, jestli tu práci přijmu nebo ne, rozhodují v podstatě tři kritéria: Hudba nesmí být úděsná, lidi v té kapele nesmí být idioti a musím za to dostat hromadu peněz. Řeknu si o jakoukoliv částku, která mě v té chvíli právě napadne. Závisí to na klientových platebních schopnostech, na tom jak moc mě ti lidi serou a na míře naivity gramofonové společnosti. Chcete konkrétní příklad? SLINT nebo MUDHEAD bych prachy půjčil. Pro THE DIDJTS nebo FUGAZI bych dělal zadara. SHADOWY MEN ON A SHADOWY PLANET a JESUS LIZARD by zaplatili oběd. Ti ostatní zacálují 150 - 450 doláčů za den.V podstatě mám rád věci nekonvenční a tvrdé jak diamant, věci, které si vybojovaly svoji vlastní percepci vesmíru a řekly: Sereme na všechny a děláme co CHCEME!“
Vynilový fetišista
Na počátku 90-tých let zformoval STEVE ALBINI svoji novou kapelu SHELLAC, kterou tvoří basák Robert "Spurr" Weston IV (přezdívky Westy, Rusty, Robbie, Bob, Kitten, Furball), dříve v bostonských postpunkových VOLCANO SUNS a THE GARFIELD CADETS, což byl prý nejlepší sbor bubnů a polnic na světě. 
Bubeník Todd Stanford Trainer (žádné přezdívky nejsou známy) je členem nejdéle existující a nejméně aktivní rockové kapely v Minneapolisu - RIFLE SPORT, hraje na bicí ve FLOUR, je zpěvákem a kytaristou u BRICK LAYER CAKE a vede velkosklad a dopravní společnost v Menneapolisu. Kytaristu a zpěváka už tak trochu známe. Kapela debutovala sedmipalcovkami "The Rude Gesture (A Pictorial History), "Uranus" a "The Bird Is The Most Popular Finger" a v roce 1994 vydali u Touch and Go první celé album "Shellac At Action Park". Celé bylo nahráno elektricky a vyrobeno podle klasických standardů. Mastering proběhl na starých analogový přístrojích a deska samotná pak byla vylisována z "přírodního" černého vynilu vážícího přesně 165 g (to jsou ty pěkně tlusté, masivní placky co se neohýbají). Nápaditý obal na ručním papíře vytiskl chicagský podnik Fireproof Press, který se proslavil obaly SOFT BOY a TORTOISE a celé to má být ve stylu uni-pak, který byl kdysi tak populární u soulových kapel 70-tých let. Staromilci a vyniloví fetišisté slintali blahem. 
Hudebně SHELLAC pokračovali v dráze vytýčené BIG BLACK a RAPEMAN, ovšem už ne tak násilnickým způsobem. Celé je to barevnější, muzikantsky zajímavější a dokonce i Albiniho zpěv už nezní, jako pouhé výkřiky do umývadla po prochlastané noci. Texty se zabývají bizarními událostmi každodenního života a velmi často vycházejí z reality. "Ústředním motivem našich písní je především elementární lidské chování a univerzální pravdy, které existují v rámci každé kultury“. Skladba "My Black Ass" např. podrobně popisuje pokořování a urážky, kterým byli vystaveni hráči Negro League. "Il Porno Star" líčí příběh porno "samce", který zůstane trčet v cizině, bez peněz a bez známých, zato s "pérem jako plemenný hřebec a železnou vůli." Jako obvykle se SHELLAC záhy stali magnetem pro kretény a trnem v oku lidem z hudební branže a pro ty všechny měl Albini jediný vzkaz: "Každý, kdo si myslí, že jsme v textech překročili hranice slušnosti a že společnost má "právo" vyžadovat od zapráskaných punkerů jakousi blíže neurčenou míru společenské odpovědnosti, by měl předstoupit a políbit mi prdel!"
Doživotní oportunista
Celá léta se hudební tisk do Albiniho strefoval a veřejnosti předkládal jeho podobu, coby protivné a zatrpklé karikatury sebe sama. Jeho nechvalná pověst pramení v podstatě ze tří oblastí. 
Z jeho práce pro kapely jako NIRVANA, PJ HARVEY a THE BREEDERS, jeho ochota vykecat drby o Kurt Cobainovi, jeho NE ochota dělat s Courtney Love, uštěpačné poznámky na adresu URGE OVERKILL a neutuchající nenávist k hudebnímu průmyslu v jeho současné podobě. 
"Říkám věci otevřeně a nahlas. Mohl bych být nesmírně skromný a snažit se udržovat umělé kamarádství s jistou skupinou lidí, bylo by to však zbytečné. Když se mě někdo zeptá co si myslím, nezdráhám se mu to říct. Ne každý si s tím pak ale umí poradit. Myslím, že pokud jste k lidem skutečně upřímní, budete mít vždycky co říct. Nepovažuji se za součást hudebního průmyslu. Jsem spíše součástí undergroundu, společenství hudebníků, pro které je hudba koníčkem. Na společenské a profesionální úrovni jsem pak nahrávacím technikem, jehož vášní je rock and roll. V životě jsem neudělal nic, čím bych se komukoliv podbízel. Dělám věci, které intuitivně pokládám za správné, což je mnohem snazší, než se pracně strefovat do všeobecného vkusu." V jako děvka prodejných 90-tých letech, kdy peníze se staly měřítkem kvality a společenského postavení člověka, je pro většinu lidí STEVE ALBINI a jeho SHELLAC stejně podezřelý, jako pro šimpanze automatická pračka. Je to vymírající druh, který si zasluhuje náš obdiv a podporu. Tu mou zcela určitě.
