Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


IAN ASTBURY „Elektrický rocker“


Abych se přiznal, hudební dráha bývalých THE CULT se mě v minulosti nijak zvlášť netýkala a nebýt jejich posledního stejnojmenného alba z roku 1994, zůstalo by to tak dodnes. Vezměme to ale raději po pořádku.

 

 

Gothičtí flower - power punkeři

Začátky této formace se datují někdy do roku 1982, kdy zpěvák a hlavní osobnost bradfordské kapely THE VIOLATIONS Ian Astbury, přejmenovává skupinu na SOUTHERN DEATH CULT a na lokální scéně sklízí poměrně slušný ohlas hudebním stylem, jenž je občas nazýván „pozitivním punkem.“ V té době také došlo ke zcela zásadnímu setkání Astburyho s kytaristou Billy Duffym, jehož hudební minulost čítala působení např. v punkových SLAUGHTER AND THE DOG a především skvělých THEATRE OF HATE, kteří jako jedni z prvních smísili punk s gothic rockem. Už pod hlavičkou DEATH CULT tento tandem nahrává v roce 1983 EP „Brothers Grimm“ a hlásí se tak k nové vlně britských goth kapel, jako v té době byli např. ALIEN SEX FIEND, SEX GANG CHILDREB, SPECIMEN a nebo U.K. DECAY. Od samého počátku ale bylo jasné, že hudební cítění téhle kapely je mnohem rockovější a že její kořeny leží spíše v 60. letech a kapelách, jako CREAM, THE WHO a nebo ROLLING STONES. První album „Dreamtime“ z roku 1984 (už pod názvem THE CULT) se tak nese v duchu těchto vlivů. Rythm n blues s prvky hard rocku, gothickou atmosférou, vše lehce říznuté punkem. Něco mezi THE CURE, SISTERS OF MERCY a AC/DC. Jejich další alba se pak v průběhu 80. let docela slušně prodávala a kapela se postupem času stále více orientovala na americký trh. Tyto snahy kulminovaly v roce 1989 albem „Sonic Temple,“ jež vysoko bodovalo jak v amerických, tak i britských hitparádách. THE CULT koncertují před mnohatisícovými davy, společně s BON JOVI, MOTLEY CRUE, BRYANEM ADAMSEM, AEROSMITH a začátkem 90. let odehráli památný koncert na brněnském fotbalovém stadionu Za Lužánkami, společně se SUICIDAL TENDENCIES a METALLICOU. Komerční úspěch však jde jen málokdy ruku v ruce se skutečnou hudební kvalitou a tak se THE CULT v té době potácí na samé hranici průměrnosti. V 1994 však vychází album s prostým názvem „The Cult“ a rázem bylo všechno jinak. Došlo totiž ke SKUTEČNÉ změně. Sound kapely se dramaticky proměnil, stal se podstatně syrovějším, ostřejším a THE CULT na něm v plné nahotě obnažili své dávno zapomenuté rythm n bluesové kořeny, aniž by však cestou poztráceli svůj smysl pro výrazné melodie. Duffyho kytara zní živočišně a neučesaně, jeho hra je pestrá, ale přitom nikdy nesklouzne do proklamativních klišé. Naopak. Snaží si razit svoji vlastní cestu, na které se sonické, distorzované stěny kytarového noise srážejí s tvrdými heavy riffy a jemnějšími vyhrávkami. Druhou a snad ještě podstatnější změnou je zpěv Iana Astburyho. Na předcházejících albech jsem měl vždycky dojem, jako by se jeho duše schovávala někde hluboko uvnitř jeho samotného a že nehodlá odhalit nic z toho, co je v něm skutečně skryto. Frontman, který nepostrádá jisté charisma, technicky na výši, ale který se příliš kontroluje. To vše ale na tomto albu přestalo platit. Jeho hlas je náhle velmi otevřený, plný vášně a skutečného citu. V každé písni je patrný hluboký emocionální prožitek a Astbury zpívá, jako by na jeho bedrech spočívala tíha a bolest celého světa. A on tu stojí, s obnaženým srdcem, křehký a zranitelný, ale současně nebývale silný a nezdolný. Spíše než intonační čistota, je důležitá vroucnost a opravdovost projevu. Jeho hlas tu plápolá jasným plamenem a osvětluje temná zákoutí našich okoralých duší. Je to album tvrdé, syrové, stylově pestré, ale současně melodické a velmi emocionální. Deska, která nikdy neztratí svůj vnitřní oheň. Deska, která probudila můj zájem i o jejich starší nahrávky, které však bohužel ani zdaleka neobsahují ten intenzivní pocit opravdovosti a skutečnosti, jako právě toto album. Opravdu jsem tehdy litoval že se rozešli, protože jsem měl dojem, že konečně nabrali nadějný směr, ze kterého by se mohlo narodit něco skutečně originálního a nevšedního.

 

Poločas rozpadu

„V roce 1989 jsem strávil nějaký čas s jedním indiánským klukem v Severní Dakotě,“ vzpomíná Astbury. „Říkal mi, že chce jít studovat, aby se naučil, jak vyčistit zdroje pitné vody pro svůj kmen. Pak se mě zeptal, co dělám já pro SVOJI komunitu. Musel jsem bohužel říct, že hovno. Moje kořeny byly v punku, ale komerční tlak mě vykolejil. Byl jsem ztracenej. Okamžitě jsem začal plánovat akci „Gathering of the Tribes“ (Kmenová sešlost), která se stala inspirací pro pozdější turné Lollapalooza. Bylo to dobrý, ale pořád to nějak nepomáhalo a nakonec se ve mně něco zlomilo a já to všechno opustil. Prostě jsem odešel. Odkráčel jsem během turné po Jižní Americe. Měl jsem rocku po krk. Cítil jsem, že je všechno stejně mrtvý a navíc jsem nesnášel cestování. Taky jsem měl pocit, že po tvůrčí stránce jsme už pěkně dlouho jeli v kompromisech. Nikdy jsem nebyl fanouškem velkého amerického stadiónového rocku a najednou jsem se na tom sám podílel. Po albu „Sonic Temple“ jsme byli pod značným komerčním tlakem.“ THE CULT se tedy definitivně rozpadají a zdá se, že je to do budoucna už uzavřená kapitola. „Zhruba v době, co jsem odešel od THE CULT jsem byl přesvědčen, že rock už to má za sebou a boom elektronické hudby v té době, mě v tom jenom utvrzoval. Vzpomínám si, jak jsem viděl v londýnské Brixton Academy WITCHMANA a THE ORB a byl z toho úplně vyřízenej. Zdálo se mi, že jediný, co by mohlo mít ještě smysl, je spojení rocku s elektronikou. Mluvil jsem o tom už někdy kolem roku 1995 s Garym z FUTURE SOUND OF LONDON a dokonce jsme spolu pořídili i nahrávku, která ale bohužel nikdy nevyšla. Tvrdil jsem mu tehdy, že na prvním místě je písnička samotná. On zase, že nejdůležitější je zvuková smyčka nebo rytmická linka. Dnes vím, že jsme měli oba pravdu a současně se mýlili. Na začátku může být totiž cokoliv.“

 

Zůstaň věrný své cestě

V roce 1996 dává Astbury dohromady kapelu THE HOLY BARBARIANS, s níž vydává jediné album „Space Junkie.“ „Byla to jenom taková barová partička. Dali jsme to dohromady za šest týdnů a pořádně jsme se vyblbli. V THE CULT jsem nikdy neměl skutečný tvůrčí prostor a tak jsem si to chtěl prostě vyzkoušet.“ Album prošlo vcelku bez povšimnutí a všechno na čas opět utichlo. O to větší poprask tak způsobilo aktuální Astburyho sólové album „Spirit/ Light/ Speed,“ které vyšlo u Beggars Banquet v loňském roce. „Toto album vzniklo už před dvěma roky, ale protože nastaly nějaké komplikace kolem vydavatelských práv, mohlo vyjít až v této době.“ Astbury se na něm dal dohromady s Chris Gossem, kterého jistě mnozí z vás znají z působení v kapelách QUEENS OF THE STONE AGE a nebo MASTERS OF REALITY a který se na tomto albu podílel jak hráčsky, tak i skladatelsky. Nahrávalo se v Monkey Studios (jak jinak) v Palm Springs, uprostřed pouště. „To je místo, kde na střihu vašich kalhot opravdu nezáleží,“ říká Astbury. „Jediný, co tam lidi skutečně zajímá, je kde sehnat vodu a jak se nejlíp schovat před vražedným vedrem. Díky okolní krajině jsem měl pěkně apokalyptické pocity. Jako na samém konci věků. A k tomu všechna ta zvířata. Hadi, pavouci, kojoti a divoké kočky. Samotné studio je sice v průmyslové oblasti, ale to na věci nic nemění. Byl tam i bazén, protože se tam normálně točí pornofilmy. Taky jsem se v té době rozešel s manželkou a svoje děti jsem za celou dobu natáčení viděl jen dvakrát. Nebyla to právě ideální životní situace. Neměl jsem nic a cítil se velmi osaměle. Rychle jsem si uvědomil, že to nebude album, které by mohlo být nějak výrazně komerčně úspěšné a to se mi na tom právě zdálo skvělý.“ No, já bych to s takovou určitostí netvrdil. Je sice jasné, že to není žádná komerční záležitost, ale zázraky se občas dějí a i kvalitní hudební album si občas získá oprávněnou obecnou popularitu. Jako příklad bych mohl třeba uvést poslední album MOBY-ho „Play.“ Neznám sice dosavadní prodejní čísla, ale dovolím si tvrdit, že toto Astburyho sólové album by mohlo mít podobnou ambici. A o co tedy jde? Tento tandem totiž na svých už mírně ošuntělých, rythm n bluesových kořenech, vystavěl hypermoderní taneční pavilon, plný kypícího života, oslňujících světel a gejzírů jasných barev. Kreativní hybrid samplů a moderní elektroniky se zdánlivě prostým a zemitým rockovým cítěním, podepřeným Astburyho oduševnělým a emotivně bohatým vokálem. Ten zde svůj hlasový projev ještě více zkultivoval a výrazově obohatil, aniž by současně cokoliv ztratil na původní rockové razanci a údernosti. Každá z deseti skladeb je potenciálním alternativním hitem, každá je výrazná a originální. Nic se neopakuje, žádný hudební motiv, rytmus ani nápad tady neslouží, jako pouhá výplň. Aranže jednotlivých skladeb jsou velmi barevné a rozmanité, přesto celek nepůsobí roztříštěně, ani chaoticky. Jednotlivé hudební žánry se zde navzájem volně prolínají a mísí, aniž by to působilo nějak rušivě, či snad dokonce násilně. Vše plyne zcela přirozeně a uvolněně, jako velká řeka, která tudy teče už odnepaměti. Přestože na tomto albu převládá elektronika, nepůsobí na mě výsledek nijak studeně, ani odtažitě. Naopak. Je to vřelá, vroucí deska, plná skutečných emocí a skvělých melodií. V bookletu se dočtete, že je věnováno budoucím generacím. Fajn. Jestliže to tedy nedopadne a lidský druh požere sám sebe, myslím, že ti, co přijdou po nás a najdou toto album jen závistivě vzdechnou: „Do prdele! To ale musela bejt doba!“

 

Znovuzrození

Tomu všemu ale předcházela ještě větší pecka. THE CULT se vrací! Kolem kapely se okamžitě rozvířil spousta dohadů a různých aktivit. Začalo se mluvit o novém albu, kapela se také poprvé objevila na soundtracku k filmu „60 Seconds“ s Nicolas Cagem a Angelinou Jolie. „Je to cover písně „Painted On My Heart“ od Dianne Warren,“ říká Astbury. „Když jsem se o tom nápadu dozvěděl, říkal jsem si utíkej tak rychle, jak jen můžeš. Ale pak se ukázala ta praktická stránka věci a tak jsme s Michaelem Breinhornem vlezli do studia a vznikla z toho pomalá, temná, psychidelicko- gothická smyčka. A co se týká znovuobnovení THE CULT, chtěl jsem, aby moje nová nahrávka byla více rocková a tak mě napadlo, jaký by to mělo význam dělat to sám. V březnu 1999 jsem se začal s Duffym opět vídat a společně jsme o tom mluvili. Výsledkem bylo, že než splácat nějakej trapnej reunion na starý kolena, bude lepší se do toho pustit hned. Nejedná se rozhodně o jednorázovou akci. Neděláme to proto, abychom odehráli léto, vydali desku a shrábli prachy. O tom to není. Hodně jsme o nové kapele přemýšleli a víme přesně, co chceme. Šest let jsme spolu nic nenapsali a já zjistil, že mi to opravdu chybělo. „Ceremony“ nepředstavovalo společnou práci, byla to především Billyho věc a já se jenom vezl. Poslední deska „The Cult“ pak byla hlavně moje, já vedl Billyho. Podle mě byli „Kulti“ nejlepší během posledních pěti měsíců před rozpadem. Nám ale nejde o žádnou nostalgii. Chceme věci dělat pořádně a tak jsme se rozhodli nejdřív hodně cvičit a trochu koncertovat a až potom vyrazit do studia. Novým vlivem jsou také noví muzikanti. Matt Sorum (bicí) je zpátky a na basu bude hrát Martyne Le Noble z PORNO FOR PYROS. Oslovili jsme také Jamieho (původní basák THE CULT), ale tomu se do toho nechtělo. Už mě jako člověka tolik nezajímá, jak mě přijmou média a jestli jsem důležitým umělcem. Podstatná je hudba samotná a reakce lidí na koncertech. To je pro nás v současnosti na prvním místě.“

 

 

Diskografie:

SOUTHERN DEATH CULT
The Sounthern Death Cult ( Beggars Banquet 1982)

DEATH CULT
Brothers Grimm (EP Situation Two 1983)

THE CULT
Dreamtime (Beggars Banquet 1984)
Love (Beggars Banquet 1985)
Revolution (EP Beggars Banquet 1985)
Electric ( Beggars Banquet 1987)
Sonic Temple ( Beggars Banquet 1989)
Ceremony (Beggars Banquet 1991)
The Cult ( Beggars Banquet 1994)

IAN ASTBURY

HOLY BARBARIANS
Space Junkies (1996)
Spirit/Light/Speed (Beggars Banquet 2 000)

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky