ČLÁNKY
THE BIRTHDAY PARTY - Povinností umělce není publikum vychovávat
Myslím, že většina současných fanoušků Nicka Cavea by byla upřímně zděšena, kdyby navštívili jeho vystoupení kdykoliv po roce 1979. Tehdy to byl divoký a všeho schopný maniak, který na koncertech napadal vlastní publikum i sebe sama. Zvířecí řev kapely THE BIRTHDAY PARTY (dále už jen BP) jejímž byl tehdy členem, měl se současným kultivovaným písničkářstvím jeho BAD SEEDS společného asi tolik, co smradlavá pouliční směska s afgánským chrtem. Přestože je dnes Nick Cave zcela jiným člověkem, byla to změna zcela logická a jasně čitelná v celé jeho tvorbě. V podstatě desku za deskou můžete sledovat, jak se jeho osobnost měnila a formovala, jak umělecky, tak i lidsky. Pojďme se ale vrátit do roku 1973, kdy celá ta historie vlastně začala.
Hoši od vedle
Povídání o BP musí nutně začít u kapely THE BOYS NEXT DOOR. Byla to skupina zazobaných ulejváků ze soukromé školy Caulfield Grammar School na předměstí Melbourne. V roce 1973 ji založilo trio školních outsiderů s uměleckými ambicemi Nick Cave zpěv, Mick Harvey kytara a Phill Calvert bicí. Později je doplnil ještě John Cochivera na druhou kytaru, Chris Coyne na saxofon a Brett Purcell na baskytaru. Na repertoáru byly převzaté skladby od Lou Reeda, Davida Bowie, Roxy Music, Alice Coopera, Sensational Alex Harvey Band a mnoha dalších. 
Kapela fungovala několik let pod různými jmény a jejich doménou byly nespočetné studentské večírky. V roce 1976 nahradil Bretta na postu baskytaristy Tracy Pew a tím se po odchodu Coyna i Cochivery sestava na dlouhou dobu ustálila. Ten rok přinesl i do vzdálené Austrálie vzrušení z punkové revoluce, která zachvátila jako vysoce virulentní choroba i naši partičku. Konečně se shodli jednom z mnoha názvů a THE BOYS NEXT DOOR začali fungovat jako plnoprávná kapela a ne jen coby spolek večírkových bavičů. Ovlivněni TELEVISION, TALKING HEADS, PATTI SMITH a RAMONES, ale také domácími THE SAINTS a především CRIME AND THE CITY SOLUTION, od jejichž zpěváka Simona Bonney převzal Cave některá gesta, se postupně pokoušeli i o vlastní tvorbu. Pravidelně každou sobotu odpoledne hráli v hotelu The Crystal Ballroom, kde také poprvé přišli do styku s drogovou kulturou. Drogy byly tehdy součástí scény a životního stylu. „Když hodně chlastáš a bereš amfetaminy, riskuješ že se z toho zblázníš“, mudruje jejich bedňák Shane. „Jednou nás s Tracym málem zamkli v zoo, protože jsme se zakecali s opicí, mandril to byl, ten s tím červeným obličejem. Všechno jsme to s ním probrali a podělili se přitom o pár plechovek piva“. Koncem léta 1978 přišel do kapely druhý kytarista Rowland S. Howard, který zvuk kapely výrazným způsobem ovlivnil. Jeho kytara s Harveyovou nijak nesoutěžila, ale vždy vypálila dopředu jako raketa. Fungovalo to na stejném principu, jako když eskymák pohání bičem psí spřežení. Ve svistotu saní a burácení větru psi nemohou slyšet jeho povely, ale bič jistě cítí moc dobře. Po pár singlech a turné po australském východu vyšlo kapele v roce 1979 první album „Door Door“, kterého se prodalo asi 2000 kusů, což byl zanedbatelný počet a nikdy za něj nedostali ani žádný honorář. Přesto se mu v některých kruzích dostalo příznivého přijetí a THE BOYS NEXT DOOR se stali undergroundovou senzací. Tyto jejich první nahrávky by se daly označit za takový undergroundový pop, reprezentovaný vcelku melodickými písničkami s trochu neobvyklými aranžemi a divným zpěvákem.
„Hrdinové ze zapadákova“
Ale kapela se dál vyvíjela a někdy v té době začala vznikat dosti značná disproporce mezi tím, jak zněli na desce a jak na živo. Lidem, kterým se líbila deska „Door Door“ a přišli se podívat na koncert, byli zmateni, protože na pódiu jakoby najednou stála úplně jiná kapela.
Drsnější, divočejší a v každém ohledu extrémnější. Rowland častěji používal feedback, rytmika nabyla na důrazu a Nick se ještě víc odpoutal od toho, co se tehdy v rocku považovalo za „normální“ vokální projev. THE BOYS NEXT DOOR připomínali stále více nějaké stvoření ze zoo, které vás sice fascinuje, ale doma by jste ho mít za žádnou cenu nechtěli. Podstatná změna přišla v druhé polovině roku 1979, když se kapela pustila do nahrávání EP „The Boys Next Door“. Neobešlo se to bez hádek a názorových střetů, ale cíl byl jasný. Natočit desku, jejíž zvuk bude bolet. Na rozdíl od předchozího alba, kde všechno do sebe docela dobře zapadalo, byly nové skladby zmítány vnitřním chaosem, který byl téměř hmatatelný. Deska vyšla u MISSING LINK v prosinci 1979 a je vrcholným reprezentantem závěrečného období THE BOYS NEXT DOOR. Stala se jakýmsi manifestem, který předznamenal jejich přerod v BP. Skladby jsou mnohem drsnější, temnější a výsledkem je znepokojující hudba, která neměla v té době v Austrálii konkurenci. Těsně před tím, než vyšel v únoru 1980 poslední singl „The Riddle House/Happy Birthday“, přišel návrh na změnu názvu. Zvolili si THE BIRTHDAY PARTY, částečně podle filmu, natočeného podle stejnojmenné Pinterovi hry, částečně z potřeby se zaštítit nenápadným a všedním slovním spojením, které mělo za úkol posluchače zmást. Bylo jim jasné, že v Austrálii už víc udělat nemohou. Žádná větší nahrávací společnost s nimi nechtěla mít nic společného, hudební tisk o nich nechtěl nic vědět, rádia jakbysmet a samotné koncerty to zachránit nemohly. Museli vypadnout, otázkou bylo kam. Volba nakonec padla na Londýn. Na posledním koncertu v Ballroom rozdávali svůj poslední singl a na jejich plakátech byly zveřejněny údaje o času odletu. Na letiště se s nimi přišli rozloučit plačící rodiče a taky spousta holek
„Volá Londýn“
Rok 1980 byl pro kapelu opravdu tvrdý. „Strávili jsme měsíce v těch nejotřesnějších podmínkách“, vzpomíná Mick Harvey. „Zpočátku jsme bydleli v hotelu blízko Gloucester Road a dělali všechno, co turisti obvykle dělají. Navštěvovali jsme Royal Academy of Art a bleší trhy. Ale po třech týdnech nám došly peníze, takže jsme se museli přestěhovat. Bydleli jsem všichni v jednopokojovém bytě na Earls Court a byli švorc“. Nikoho v Londýně australské kapely nezajímaly a stejně jako doma i tam prostě nezapadali. Britský hudební tisk se právě nacházel ve fázi „post JOY DIVISION“ a byl plný pseudopolitických a pseudosociálních keců. 
Punk byl najednou něco natvrdlého a zatuchlého, co zajímá tak akorát konzumenty rodinných seriálů. V kurzu byli kapely vzešlé z punku, které ale nebyli tak radikální a tvářily se umělecky (PUBLIC IMAGE, THE CURE, THE DAMNED, SIOUXSIE AND THE BANSHEES, GANG OF FOUR atd.). BP se snažili dostat na přecpaný trh, ale zdálo se, že nikdo nemá zájem. Sehnat koncert v Londýně bylo tehdy pro neznámou kapelu skoro nemožné a jaksi samozřejmě se čekalo, že si kapela takovou výsadu sama zaplatí!!!!! Zlom nastal až ve chvíli, kdy jejich desky začal pouštět respektovaný rádiový DJ a lovec talentů - John Peel. Jejich první londýnský koncert se odehrál v Rock Garden 29. června 1980 a bylo to, jako „hrát pro půl sáčku rozsypaného, zmrazeného hrášku“, jak vtipně poznamenal Tracy Pew. Kromě Johna Peela se o ně začal zajímat i Ivo Watts-Russell, který vlastnil agilní nezávislou nahrávací firmu 4AD a výsledkem bylo vydání singlu „The Friendcatcher“. Přes tyto dílčí úspěchy však k nim hudební Londýn přistupoval značně rezervovaně a velmi opatrně si je očichával. V listopadu 1980 se kapela vrátila do Melbourne a najednou z nich byly skoro hvězdy. Řada fanoušků, čekajících na jejich první vystoupení po návratu v oblíbeném Crystal Ballroom, se táhla přes celý jeden blok! Ironií bylo, že jim teď platili mnohem víc za to, že byli stejní jako v roce 1979. To, že je po návratu z lhostejného Londýna vítali jako hrdiny, bylo absurdní a oni sami to přijímali velmi cynicky. Nicméně turné po Austrálii mělo nepopiratelný úspěch. Nick se na pódiu stával čím dál více archetypálním vůdcem, který nejenom zpíval, ale psal většinu písní, textů a poskytoval rozhovory. S obnaženou hrudí, kostnatým tělem, rukama jako tyčky a s namalovanou lebkou se zkříženými hnáty nebo nápisem HELL vypadal jako sám ďábel v absťáku. Kapela také vyhlížela (a hrála) opravdu divoce a stejně takové bylo jejich publikum. Lidi tančili jako šílení a vypadali jako smečka Pavlovových psů, kterým zrovna sundali náhubky. Celé se to začalo vymykat kontrole a tak byl nejvyšší čas se zase vrátit do Londýna.
„Fantazie opuštěná rozumem rodí neskutečné obludy“ (Goya)
Při svém druhém pobytu v Londýně už nebydleli spolu, ale každý zvlášť. Koncertovat začali 10. března 1981 a v dubnu je čekalo krátké anglické turné. Po návratu natočili druhé jam session pro Johna Peela, které se radikálně lišilo od toho prvního. Znělo, jako kdyby vedle vás právě odstřelili mrakodrap a John Peel k tomu lakonicky poznamenal, že „byl zázrak, že potom nemuseli to studio zrekonstruovat“. První album „Prayers On Fire“ vyšlo v červenci 1981 a byl to konečně průlom, na jaký tak dlouho čekali. Jeden anglický kritik dokonce desku označil za nejlepší rock and rollové album všech dob. Na jejich koncertech bylo narváno a Nick se snažil publikum maximálně provokovat. Napadal lidi pod pódiem a jeho nájezdy se stávaly čím dál více fyzickými. Když hráli před publikem které je neznalo, mohlo se stát doslova cokoliv. Klidně zařadili i nevyzkoušené věci a nikdy dopředu nevěděli, co budou ten večer hrát. Záleželo také na náladě, s jakou šli na pódium nebo jestli to nepřehnali s drogami, takže jste mohli jeden večer zažít naprosto neskutečný koncert a hned následující pak úplný propadák. Kapela s tím ale neměla žádný problém a obvykle se pak fanouškům omluvila: „Tak a je to. Dneska jsme stáli za hovno. Máte prostě smůlu“. Jejich nové skladby které vznikaly doslova za pochodu, měly takovou volnou formu, něco jako zdemolovaný free jazz s punkovým drajvem. Počínaje zářím 1981 se zdálo, že se BP potácejí na pokraji nevyhnutelného kolapsu, jak hudebně tak i vizuálně. Při vystoupení v Berlíně byli Nick a Tracy tak nalití a zfetovaní, že padali během písniček na obličej. Nick se snažil vyvolat rvačku, mlátil lidi pod pódiem po hlavách a mikrofony jely naplno. 
První kdo zdrhnul byl Rowland, protože se už na to nemohl dívat, chvíli na to jej následoval i Mick. Seděli zdrceně v šatně, když se náhle rozlétly dveře a do místnosti se vpotácela zakrvácená postava. „Panebože teď je po mě“, pomysleli si. Ale ta figura přišla blíž, natáhla ruku a povídá: „Kurva vole, to byl skvělej koncert!“ A tak se seznámili s Bingem, který se stal jejich nejvěrnějším fanouškem, který s nimi jezdil téměř na všechny koncerty a postupem času se stal jakýmsi maskotem kapely, který během vystoupení vystupoval v těch nejbizarnějších kostýmech a plival kolem sebe oheň. To byl ale současně začátek BP coby party feťáků a dál se to už vyvíjelo dost rychle. Nickovu auru zla reprezentovalo jeho vychrtlé, zvířecí tělo, jež bylo korunováno divokou čupřinou, pod kterou trčela groteskní tvář s párem pichlavých očí. Tyčkovitá postava Rowlanda, kterého se okolní chaos jakoby netýkal, si udržovala atmosféru záhadného ticha. Phillovo bubnování bylo nervózní a divně napjaté, přesto velmi razantní. Tracy Pew v Londýně ještě vylepšil svůj vzhled. Knírek si obarvil načerno, začal nosit průhledný nátělník a motorkářské boty, čímž doplnil svůj kovbojský klobouk, obtažené džíny a kostkované košile s utrženými rukávy. Výsledkem byl naprosto perverzní, sexuální maniak na procházce, kterému se stýská po jeho australských parťácích. I jeho pohyby na jevišti byly čím dál odpudivější a jeho lascivní pohyby pánví úspěšně soutěžily s Nickovým přehnaným drsňáctvím.
Úpadek ve světle úspěchu
Při druhém návratu do Austrálie v prosinci 1981 bylo jasné, že uvnitř kapely dochází ke změnám. Nick s Mickem měli navrch a Tracy byl jako měsíc, který obíhá planetu. Rowland se zařídil sám pro sebe a Phill stál kdesi v pozadí, skoro zapomenutý. Při natáčení druhého studiového alba „Junkyard“ začal Mick hrát i na bicí, protože Phillovi to moc nešlo. Mick prostě přišel, Philla od bicích vyhodil a zahrál to sám. Začínalo být zřejmé, že ho už nepotřebují. Koncertní turné po Austrálii začátkem roku 1982 bylo po všech stránkách extrémní. Nick míval dost zřízená kolena, klouby na rukou a taky nohy i záda. „Koncert v Cell Block v Sydney byl opravdu skvělej“, vzpomíná Rowland. „Bylo to bývalý vězení, ve kterým odstranili patra, takže zůstala obrovská kamenná budova, velice dlouhá a vysoká. 
Nick jako obvykle skočil do publika a lidi ho nesli, takže jeho pas byl ve stejné výšce jako hlavy lidí. Jedna holka ho začala řezat svazkem klíčů do zad, rozřezala mu těma zkrvenýma klíčema záda na cucky. Hodně to krvácelo a muselo to strašně bolet. Bylo zvláštní, že tomu nikdo nevěnoval žádnou pozornost, dokonce ani Nick. Taky si pamatuju, jak si Nick musel odstřihávat z rukou prstýnky nůžkama na plech. Byly totiž hrozně poničený od toho, jak bušil pěstma do pódia. Úplně se zohýbaly a do prstů mu pak neproudila krev. Taky už všichni věděli, že Nickovi není v žádném případě radno půjčovat jakoukoliv součást oblečení, se kterou se chcete ještě někdy setkat. Lidi mu to buď hned strhali rovnou z těla a nebo to sám roztrhal na cucky, když tak vířil kolem“. Ne každý z nich byl ale tehdy nadšený. Lidi co je znali ještě z dob THE BOYS NEXT DOOR byli zděšení tím, čeho byli na jejich koncertech svědky. „Z Nicka se stal vlkodlak nebo co, Rowland vypadal jako nějaká krysa, z Tracyho byl perverzní kovboj a Phill, kterej mi vždycky připadal jako slušnej a rozumnej kluk, se za bicíma proměnil v zuřící příšeru“ (nejmenovaný fanoušek). Další ranou bylo uvěznění Tracy Pewa za řízení v opilosti. Kapela měla nasmlouvané koncerty a tak místo něj povolali Barry Adamsona (ex MAGAZINE), se kterým se znali už z dřívějška. Tracy se do kapely vrátil v květnu 1982. Přišel z místa, které pro něj bylo něco jako ekologická farma. 
Žádný alkohol, žádné drogy, pravidelná strava, hodně spánku. Kapela se měla přesunout do Holandska a před odjezdem oznámil Mick Phillovi, že se rozhodli jet bez něj, což jinými slovy znamenalo, že se s ním už dál nepočítá. Phill ještě s kapelou odehrál pár už dříve domluvených koncertů a to bylo všechno. Phill se pak na čas uchytil u THE PSYCHEDELIC FURS. Bicí po něm převzal Mick a kapela najednou dokázala být mnohem preciznější a kreativnější. Nick se v té době začal zabývat i dalšími aktivitami. Na koncertě v německém Kolíně se seznámili s místní kapelou DIE HAUT, která jim dělala předkapelu a když pak natáčeli svou první desku, přispěl Nick také svým dílem. S Lydií Lunch nahrál výborné album pod názvem Honeymoon In Red, začal psát román a v Berlíně se seznámil s další spřízněnou duší Blixou Bargeldem, leaderem industriálních EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN. V říjnu 1982 natočili v Berlíně EP „Bad Seed“, které ukazuje Mickův skvělý cit pro rytmus, podpořený přímočarou Tracyho baskytarou a snad nejlepšími Rowlandovými kytarovými party, plus Nickův naprosto soustředěný a tvořivý vokál. Kapela tehdy měla evidentně věci pod kontrolou, takže výsledkem je originální, drsná a přitom melodická deska. Po jejím vydání odešli poněkud překvapivě od 4AD a podepsali smlouvu s MUTE RECORDS. Následné turné po Americe mělo nebývalý úspěch. „To turné bylo naše vůbec nejlepší“, říká Mick. Zanechali jsme tam ohromný dojem a jako čtyřčlenná kapela jsme vlastně začínali úplně novej život. Koncertování se nám líbilo jak už dlouho ne, nový písničky byly fakt skvělý a ve všem byla cítit svoboda. Vzpomínám si, že jsem si během toho turné říkal: Tak takhle mají vypadat rockové koncerty. Tohle je ono!“.
Vzpoura v nebi
V roce 1983 začal Rowland přemýšlet o založení vlastní kapely, která by byla trochu vzdušnější a melodičtější než BP. Nazval ji THESE IMMORTAL SOULS a kromě něj ji tvořila Genevieve McGuckin na piano, Barry Adamson na baskytaru a Epic Soundtrack z legendárních SWELL MAPS na bicí. V roce 1987 vydali velmi dobré album „ Get Lost (Don't Lie)“. I zbylí členové BP začínali mít jiné priority a tak když v únoru 1983 zavolal
Mick Nickovi, že si myslí, že nemá cenu dál pokračovat, Nick souhlasil. Takže zavolali Rowlandovi a ten byl taky pro, Tracy se jako vždycky přidal. Vnitřní soudržnost kapely se vytratila a pohromadě je držel už jen zvyk a zatnuté zuby. Příliš se jeden od druhého vzdálili, Nick se začal uzavírat do sebe, mnohem víc času věnoval svému psaní a více myslel na vlastní literární ambice, než na kapelu. Mick a Rowland byli také schopni napsat dobré písničky a už byli unaveni se vzájemného soutěžení s Nickem. Nakonec se domluvili, že ještě zůstanou spolu, aby mohli natočit ještě poslední desku a odjet závěrečné turné po Austrálii. Plánovaná poslední deska měla každému umožnit, aby se mohl svobodně realizovat. Přesunuli se tedy do Berlína do Hansa Ton-Studios, kde na natáčení dohlížel Blixa Bargeld a přestože se všichni snažili spolupracovat, konflikty byly na denním pořádku. Nakonec se Mick šprajcnul a prohlásil, že na žádné australské turné nejede. 
Po telefonu sehnali na poslední chvíli náhradu v podobě bubeníka Dese Heffnera a tak poslední koncert, který BP s Mickem odehráli, se konal 26. dubna 1983 v londýnském The Electric Ballroom. Hned následující den všichni kromě něj odletěli do Austrálie. Ty poslední koncerty byly opravdu dost zvláštní. Plané, zbytečné, při nichž kapela i její fanoušci stáli na opačných stranách barikády, ale také strhující a vášnivé, plné vzájemné interakce a divoké energie. Okázalý, veřejný rozvod, kterému nikdo nerozuměl. Po skončení turné se vrátili zpět do Berlína dokončit nahrávání „Mutiny“. „Ta práce byla jako zlej sen, vzpomíná Rowland. Čtyři nebo pět hodin jsme znova a znova nahrávali kytary, aby je Nick zase zamítnul. Ke všemu začal přepisovat své texty…“ Deska nakonec vyšla v listopadu 1983 jako mini LP s provokativním Nickovým obalem.
Špatné sémě nese své plody
Po dokončení „Mutiny“ odjel Nick do Rotterdamu, kde měl vystupovat jako host DIE HAUT a po několikaměsíčním tápání nakonec založil BAD SEEDS. Mick se vrátil do Melbourne, aby vyhledal Simona Bonneye a společně oživili slávu CRIME AND THE CITY SOLUTION. Rowland se dost dlouho jen tak poflakoval, bez valného úspěchu se pokusil vzkřísit THESE IMMORTAL SOULS, aby se nakonec také připojil ke CRIME AND THE CITY SOLUTION. Po jejich rozpadu se Mick přidal na čas k BAD SEEDS, spolupracoval s P.J.Harvey a vydává sólová alba. Tracy Pew se po rozpadu BP rozhodl studovat umění na Monash University a po krátkém turné s kapelou SAINTS v únoru 1984 prodal baskytaru s tím, že už nikdy nebude hrát. První epileptický záchvat dostal Tracy před vánoci 1985 a přes nasazenou léčbu se mu záchvaty vracely čím dál častěji. 7. listopadu 1986 přišel ten poslední. Hudební tisk se postupem času přestal na kapelu dívat jako na celek, ale bral ji jako kapelu Nicka Cavea. Jenže tak to nikdy nebylo. THE BIRTHDAY PARTY, to byl životní styl, kterému byli všichni v kapele naprosto oddaní, ať už cena kterou za to měli zaplatit, byla jakákoliv. Na konci už to ale bylo přesně naopak. Navzájem izolovaní, neschopni spolu komunikovat, naprostí cizinci. V každém ohledu však byli kapelou, která podstatným způsobem ovlivnila dění na nezávislé scéně v 80. letech a neopakovatelným způsobem obnažila samotnou podstatu rock and rollu. Podobně jako THE STOOGES na počátku 70. let, byli i THE BIRTHDAY PARTY ochotni hnát věci do krajnosti, bez ohledu na vlastní bezpečnost. A to se nedá naučit.
Recenze:
THE BOYS NEXT DOOR
Hee Haw
Rok vydání: 1979
Tato reedice z roku 1998 obsahuje poslední dvě EP desky THE BOYS NEXT DOOR - „The Boys Next Door“ a „Hee-Haw“ (někdy také pod názvem „Birthday Party“), které myslím velmi dobrým způsobem dokumentují jejich přerod z celkem neškodné novovlné party v zubatou bestii, která je v záchvatu zuřivosti schopna pokousat sama sebe. První EP je ovlivněné více novou vlnou než punkem a kapelami jako XTC a nebo TELEVISION. Melodické písničky s trochu afektovaným Nickovým zpěvem, nervní kytarou, výraznou basovou linkou a jednoduchými bicími, tu a tam obohaceny o klávesy a nebo saxofon. Některé skladby jako třeba „Mr. Clarinet a nebo „Catholic Skin“ zní i dnes docela svěže a zajímavě. Druhé EP už nastavuje o něco temnější a zlověstnější tvář a skladby jako rozervaná „Death By Drowning“ s hodně drsnou kytarou a nebo „The Hair Shirt“ s pumpující basou, razantními bubny a roztěkanou kytarou připomíná asi nejvíc budoucí zvuk BP. Nick tady začíná dělat ty divné zvířecí zvuky, které si tak oblíbil v následujících letech. Celé to trochu odlehčuje neposedně poskakující „Faint Heart“, která trochu připomíná britské ska kapely počátku 80. let, jenže THE BOYS NEXT DOOR v sobě měli mnohem víc cynismu a ironie.
Hodnocení: 
THE BIRTHDAY PARTY
Prayers On Fire
Rok vydání: 1981
Deska, která přinesla skutečný zlom v jejich kariéře. Jediné srovnání, které má nějaký smysl, je s „Fun House“ od THE STOOGES. BP hrají mnohem divočeji a drsněji než kdykoliv předtím a zní spíše jako nějaká tlupa pravěkých lovců, než rock and rollová kapela. Nickova hlasu se zde zmocnila šílená touha hnát věci až do krajnosti a v každé skladbě ji naplňuje měrou vrchovatou. Skoro barová „Capers“ zní, jako z toho největšího zapadáku v australském vnitrozemí a Nick v ní celou dobu zpívá, jako by měl v krku zaskočenou kost, kterou se zrovna snaží vydávit.Velký hit „Nick The Stripper“ je zlověstná, temně plíživá noční můra, podobně jako „King Ink“, která je ještě pochmurnější. Ohavné basové dunění pomalu se plazící ve smrduté blátivé stoce infikují letmé a jakoby náhodné nálety bicích, přičemž jedovaté skřípění kytary spolu s Nickovým litanickým zaříkáváním vytváří silně neurotický a velmi znepokojivý tlak, který nijak nepolevuje ani dnes. Za pozornost jistě stojí i divoké industriální boogie „A Dead Song“, v podstatě free rocková „Figure Of Fun“ a nebo zasmušilá „Yard“ z níž tragický smutek přímo kape a jejíž rytmus je stejně nemilosrdný, jako šňůra aut míjejících smrtelnou dopravní nehodu. Album, jehož síla léty nijak nezmizela.
Hodnocení: 
Drunk On Pope´s Blood
Rok vydání: 1982
Legendární čtyř skladbový živák, který původně vyšel na vynilu jako split s Lydií Lunch. V roce 1991 se dočkal CD reedice a místo Lydie zde najdete sedm raritních skladeb z té doby. Samotný live záznam pochází z klubu Venue z listopadu 1982 a dokumentuje, jak intenzivní a spalující záležitostí koncerty BP v té době byly. Od absolutního chaosu je tehdy dělilo jen mávnutí motýlích křídel a snad právě proto byli tak přesvědčiví a opravdoví. Zní to jako soundtrack k hodně násilnému činu, který se právě odehrává před vašima očima. Krátký, ale naprosto strhující živák.
Hodnocení:
The Bad Seed
Rok vydání: 1983
Pro mnohé fanoušky vůbec nejoblíbenější deska BP. Čtyř skladbové EP, které otvírá kodrcavé boogie „Sonnys Burning“, za nímž následuje pomalé blues „Wildworld“ s důraznou rytmikou a psychedelickou kytarou. Nátlaková „Fars Of Gun“ je jako blížící se bouřkový mrak, který hrozí že vás zavalí. Nepříjemně řezavá kytara, klopýtající bicí, temná basa a Nickovo znepokojivé kvílení způsobí, že mi vždycky naskočí husí kůže. Základem „Deep In The Woods“ je také blues, které je ale tak pomalé a ochablé že se zdá, že se ta píseň snad nikdy nepohne vpřed. Jakoby jste se prodírali hustou smrdutou břečkou, která vás přes veškeré vaše úsilí táhne ke dnu. Pořádně depresivní kousek.
Hodnocení:
Junkyard
Rok vydání: 1982
Toto druhé studiové album je mnohými považováno za jejich tehdejší umělecký vrchol a myslím, že se s tímto tvrzením dá celkem v pohodě souhlasit. Nahrávalo se v době, kdy se kapela střídavě pohybovala mezi Melbourne a Londýnem, baskytarista Tracy Pew trčel ve vězení za jízdu v opilosti a rozkol mezi bubeníkem Phillem Calvertem a zbytkem kapely se prohluboval. Přesto (a snad právě proto) má tato deska tak fantastickou atmosféru. Tracyho krátkodobě nahradil Barry Adamson (ex MAGAZINE) a tato tasmánsko/undergroundová parta pološílených kreatur, závislých na speedu, jak netopýři na půdních trámech, vystřihla neskutečnou desku. Úvodní skladba „She´s Hit“ je srdcervoucím městským blues, které se ochable vleče kupředu jakoby bez energie, přesto má v sobě sílu, která vás ukřižuje ve vlastní kuchyni. Je to stejně bolestné a zoufalé, jako sypat si sůl do otevřených ran. „Dead Joe“ je drsnou vypalovačkou, ve které se zákeřná basa potýká s celým stádem splašených rytmů, jako když celou soupravu bicích skopnete ze schodů. „Hamlet“ je bezesporu mistrovským kouskem. Temně pulzující, hrozivá basa, noří své zkroucené pařáty do obnaženého a škubajícího se masa kytary, jež místy exploduje v ničivou stěnu ohnivého noise, do kterého Nick drtí mezi zuby „Je tohle láska?“ „Big-Jesus-Trash-Can“ je rozervaná noise-hc-jazz zběsilost, jež by se dala přirovnat k hromadě odpadků, do které někdo z blízka střelil brokovnicí. Závěrečná „Junkyard“ je tím nejděsivějším soundtrackem k vašim nočním můrám, jaký si jen dokážete představit. Toto album je o skutečném šílenství a beznaději. Ošklivé, páchnoucí, děsivě opravdové, ryzí a neopakovatelné. Politováníhodná stoka lidských slabostí, jejíž vládce na svém trůnu z pneumatik posměšně skřehotá: „Jsem král! Král smeťáku!“
Hodnocení: 
Mutiny!
Rok vydání: 1983
Poslední album BP, které osobně pokládám po všech stránkách za nejzdařilejší. Z původního záměru vydat dvě EP se nakonec vyklubalo pouze čtyř písňové mini album, které ale rozhodně stojí zato. CD reedice je obohacena o dva spíše průměrné bonusy, v jejichž matném světle ještě více vyniknou původní pecky. Nick Cave se zde poprvé snaží spíše vyprávět příběhy, což je zásadní změna oproti drogově/expresivnímu blouznění v BP. „Jennifers Veil“ je podobně jako mnoho jiných skladeb BP postaveno na blues, ale má v sobě ještě něco navíc. Jakousi zvláštní psychedelickou auru, která v následujících letech obklopovala první dvě desky BAD SEEDS. Velmi smutná a současně velmi charismatická píseň. V podobném duchu se odvíjí i následující „Say A Spell“, na níž navazuje divoká řežba „Swampland“, ve které Nick podává jeden ze svých nejextrémnějších hlasových výkonů. Jeho krutý řev v závěru je skutečně děsivý. Závěrečná „Mutiny In Heaven“ s opět výborným textem se díky své razanci a komplikovanější struktuře blíží ke zvuku, jaký měla první dvě alba BAD SEEDS. Excelentní tečka za existencí této kapely.
Hodnocení:
Diskografie:
THE BOYS NEXT DOOR
Door Door (1979)
The Boys Next Door (EP 1980)
Hee Haw (někdy také pod názvem „Birthday Party“, EP 1980)
THE BIRTHDAY PARTY
Nick The Stripper (EP 1981)
Prayers on Fire (1981)
Drunk On Pope´s Blood (live 1982)
Junkyard (1982)
The Bad Seed (EP 1983)
The Birthday Party (EP 1983)
Mutiny! (mini album 1983)
It's Still Living (1985)
Hee Haw (1988 reedice Door Door + EP Hee Haw)
Mutiny/The Bad Seed (reedice 1989)
Hits (1992)
Live 1981–82 (1999)
John Peel Sessions (2001)
Pleasure Heads Must Burn (DVD, 2003 reedice videa z roku 1984)