ČLÁNKY
TOMMY BOLIN „Truchlivý šprýmař“
TOMMY BOLIN je pro mnohé fanoušky mužem, který nahradil Ritchie Blackmora v DEEP PURPLE, ale pravda je taková, že to byl jeden z největších talentů rockové kytary 70. let. Provázela jej kontroverzní pověst poživačného snílka, jehož živelná jevištní show byla legendární, stejně jako jeho schopnost zcela volně a přirozeně proplouvat mezi různými hudebními žánry. Bolin se v hudebním showbusinessu pohyboval jen nějakých sedm let, ale i přesto má jeho hudba takový dopad, že ovlivňuje rockové kytaristy ještě dnes.
Thomas Richard Bolin se narodil se 1. srpna 1951 a své dětství strávil v Sioux City, stát Iowa. Od útlého mládí se učil hrát na klavír a bicí, ale ve 13 přesedlal na kytaru a už u ní zůstal. Jeho hlavními vzory během dospívání byli ROLLING STONES, JIMI HENDRIX a CARL PERKINS. V 16-cti ho vyrazili ze školy údajně proto, že si odmítnul zkrátit své vlasy. V roce 1968 založil svou první kapelu jménem ZEPHYR a jejich zpěvačka Candy Givens zněla jako JANIS JOPLIN. Fúze blues, rocku a jazzu s trochou psychedelie si získala pozornost lokální nahrávací společnosti One Way a v létě 1969 ZEPHYR vydávají solidní stejnojmenné debutové album. To mu bylo 19 let. Následující deska „Goin´ Back To Colorado“ byla o něco slabší, ale Bolin na ní vlastně poprvé definoval svůj vlastní kytarový styl. Přes slušný úspěch bylo jasné, že se ZEPHYR nedokáží nikdy vymanit z pozice lokálních matadorů a to nebylo nic pro Bolina, který měl rozhodně smělejší plány. Společně s bubeníkem Boby Bergem založil experimentální formaci ENERGY, v níž se pokoušel spojit rock s jazzem a psychedelií. Jejich flétnista Jeremy Steig ho seznámil s fenomenálním jazzovým bubeníkem MAHAVISHNU ORCHESTRA Billy Cobhamem, který okamžitě rozpoznal Bolinův talent a v roce 1973 s ním natočil své první sólové album „Spectrum“, které bylo vyhlášeno Billboard Magazine za nejlepší jazzovou nahrávku toho roku. Bolin se zde ocitnul ve společnosti takových hudebních hvězd, jako např. Jeff Beck a nebo Jan Hammer. Mezinárodní věhlas si ale získal především členstvím v hard rockové kapele JAMES GANG, kde nahradil Joe Walshe (později EAGLES) a se kterými natočil solidní album „Bang“(73) a průměrné „Miami“ (74). Bolin se na nich podílel i autorsky a čím dál zřetelněji se prosazoval jeho žánrový eklektismus. Někdy v té době také začala Bolinova éra glam rockového image, s nabarvenými vlasy, nalakovanými nehty a extravagantními oblečky. V roce 1974 opustil JAMES GANG a společně s respektovaným jazzovým bubeníkem Alphonsem Mouzonem se pokusil zopakovat úspěch alba „Spectrum“ a přestože deska „Mind Transplant“ nebyla vůbec špatná, kýžený efekt se nedostavil. Po všech těchto zkušenostech se Bolin celkem logicky začal zabývat myšlenkou na vlastní sólové album. Jeho záměrem bylo nahrát desku, která by byla částečně písničková a částečně experimentální. Po tahanicích s Atlantic Records, kdo bude (a nebo nebude) album produkovat (Bolin chtěl Cobhama, studio ne) a kdo na něm bude hrát (a kdo ne) se Bolin prostě sebral a s bývalými kolegy ze ZEPHYR a ENERGY natočil ve studiu BEACH BOYS demo verzi, která (jak se později ukázalo) měla velmi vysoký standard. Po jejím poslechu v dubnu 1975 totiž nabídnul Nat Weiss (manažer Johna McLaughlinga) Bolinovi vydání jeho desky na jazzovém labelu Nemperor Records. Ten pochopitelně neváhal a s radostí nabídku přijal.
„Vzhůru ke dnu“
Zásadní zlom v jeho kariéře však nastal až ve chvíli, kdy nahradil Ritchie Blackmora v DEEP PURPLE. Kapela tehdy byla na vrcholu popularity nejenom doma v Anglii, ale-i v Americe, kde jim skladba „Smoke On The Water“ zajistila nehynoucí slávu. Blackmorův odchod v roce 1975 všechny šokoval (včetně samotných členů kapely) a většina fanoušků si bez jeho účasti nedovedla další fungování souboru vůbec představit. Po počátečním šoku se ale dostavil záchvat činorodosti a kapela se rozhodla pokračovat dál i bez Blackmora. Možná si vzpomínáte, že stejné pohřební řeči se vedly i po odchodu Iana Gillana a přesto se David Coverdale nakonec ukázal, jako více než plnohodnotná náhrada. Tak proč by to nešlo i tentokrát? Každý dostal za úkol napsat seznam možných kytaristů a byl to právě Coverdale, kdo navrhl Tommy Bolina. Byl jeho fanouškem už od dob „Spectrum“ a znal ho již z jeho působení v JAMES GANG. Byl to on, kde přesvědčil Jona Lorda zvednout telefon. Potíž byla v tom, že nikdo nevěděl, kde Bolin vlastně bydlí. Měl žít někde poblíž Malibu a Lordovi dalo dost práce, než ho konečně dostal k telefonu. „Nikdy nezapomenu na okamžik, když přišel na zkoušku“, vzpomíná Jon Lord. „Vešel do místnosti, hubený jak tyčka, s barevnými vlasy, zavěšený do úžasné havajské holky v háčkovaných šatech, která pod nimi nic neměla, zapojil svou kytaru do zesilovače…a práce byla jeho“. Po dobu následující 3 týdnů kapela skoro každý den pilně pracovala na chystaném novém albu, aby Bolinovi zbyl čas dodělat vlastní sólový projekt, který nakonec dokončil v průběhu května a června 1975. Po skončení natáčení se Bolin v červenci znovu připojil k DEEP PURPLE a kapela zahájila dokončovací práce a připravovala následné turné. Desku „Come Taste The Band“ dokončili v srpnu v Německu a do obchodů se dostala koncem roku.
„Hořká lahůdka“
Pro většinu fanoušků DEEP PURPLE bylo album „Come Taste The Band“ velkým zklamáním (včetně mě) a jeho přijetí bylo provázeno velmi smíšenými pocity. Dobře si vzpomínám, jak jsem se cítil zrazen a podveden celkovou změnou zvuku, větším příklonem k melodičnosti a zásadním vlivem funku a soulu. Rozhodně jsem si žádnou takovou změnu nepřál! Jediné co jsem chtěl, byla další „Smoke On The Water“ a nebo „Highway Star“. Angličtí fanoušci navíc nemohli rozdýchat toho „amerického fracka“, který si dovolil něco tak absurdního, jako nahradit jejich nedotknutelnou modlu Blackmora a v podstatě je vůbec nezajímaly jeho hráčské kvality. S léty však všechny tyto bezvýznamné půtky vzaly za své a dnes je zcela nepochybné, že je to jedno z nejlepších alb v historii DEEP PURPLE. Je naprosto úžasné a i po bezmála 30 letech zní svěže a energicky. Jakoby s uplynulými roky dokonce nabralo na síle a skladby, jako „Comin´ Home, Lady Luck a nebo Love Child“ patří k tomu nejlepšímu, co se jim vůbec kdy podařilo vytvořit. 
Ale i ostatní materiál je prostě skvělý. V „Gettin Tighter“ se Coverdalovo soulové cítění skvěle doplňuje s Bolinovou hravou funky kytarou, velkým přínosem je i baskytara Glenna Hughese, který se zde předvedl i jako velmi solidní zpěvák. V „Drifter“ se blýskne Bolin mistrným sólem a Coverdale znamenitým frázováním. Ve skladbě „Owed To G“ (G jako Gershwin) je ozdobou Bolinův „rozhovor“ s klávesami Jona Lorda a celá skladba je v přímém kontrastu k ostatnímu materiálu. Zlatým hřebem se pak stala závěrečná „You Keep On Moving“, která se může směle měřit s největšími dosavadními hity kapely. Je to album plné výtečných rockových písní, našlapaných živelnou energií a entusiasmem, s vynikajícími hráčskými výkony. Absolutní klenot. Bolinovo vlastní sólové album „Teaser“ vyšlo v tom samém roce a bylo daleko různorodější a žánrově pestřejší. Jakoby se vracelo v čase a mapovalo celou jeho dosavadní práci. Je působivou ukázkou Bolinova talentu a objevila se na něm řada významných hostů, včetně Jana Hammera, Phila Collinse, Dave Sanborna a nebo Michaela Waldena. Skladby se pohybují od rhythm n blues, přes funk, jazz, soul, reggae a elektronické experimenty, až k přímému rocku. Pozoruhodné jsou obě instrumentálky „Homeward Strut" a „Marching Powder," oscilující na pomezí jazzu a rocku, dále pak trochu tajemná, graciézní „Savannah Woman“ s latinsko-americkými vlivy a nebo klukovsky hravá „People, People“ s výbornou melodií a skvělým saxofonem Jana Hammera. Nejlepší jsou ale Bolinovi balady, především „Dreamer“ a také lehce nostalgická „Wild Dogs“. Celou desku uzavírá asi nejsilnější píseň „Lotus“ v níž se mísí zemitější hard rock se soulem a psychedelií. Bolin se na „Teaser“ představil i jako solidní zpěvák, se zajímavou barvou hlasu a osobitým výrazem. Z dnešního pohledu se jedná o velmi silné, hráčsky i skladatelsky velmi povedené album, ovšem v době jeho vydání nezaznamenalo nijak zvláštní ohlas. Desku možná trochu poškodil fakt, že vyšla příliš brzy po „Come Taste The Band“ a nedala fanouškům čas zvyknout si na Bolinovu novou tvář.
„Tanec s ďáblem“
Na přelomu roku 75/76 vyrazili DEEP PURPLE na turné po Austrálii a Japonsku a tam se poprvé projevil Bolinův problém s drogami, konkrétně s heroinem. Měl problémy se svou levačkou a díky tomu nebyl schopen podávat 100% výkon, v lednu 1976 se ale DEEP PUPLE přesunuli do Ameriky, kde se Bolinova hráčská forma na nějaký čas zlepšila. Hrál opravdu dobře a vše se zdálo být v nejlepším pořádku, pak se ale turné přesunulo do Británie a přestože tam bylo 5 vystoupení vyprodáno během jediného dne, bylo skoro jisté, že nastanou problémy. Kapela nervózně očekávala, jak místní fanoušci přijmou Bolina a my dnes už víme, že ve skutečnosti neměl vůbec žádnou šanci. Britští fanoušci ho roztrhali na kusy a celé to nakonec vedlo k jeho odchodu z DEEP PURPLE a k následnému rozpadu celé kapely. Bolin z Británie v podstatě utekl zpět do Států, kde 6 týdnů nato založil formaci THE TOMMY BOLIN BAND, se kterou se snažil propagovat vlastní sólové album. Bylo to pro něj velmi složité období. Byl deprimován svým „neúspěchem“ v DEEP PURPLE a navíc trpěl rozchodem se svojí dlouholetou přítelkyní. Útěchu hledal v chlastu a drogách, následkem čehož přišel dočasně o hlas. V červenci 1976 byl oficiálně ohlášen rozpad DEEP PURPLE a Bolin raději zmizel ve studiu, kde začal pracovat na svém druhém albu, které bylo původně zamýšleno jako dvojalbum. Deska „Private Eyes“ vyšla v září 1976 a obsahuje kompletně nový materiál. Výsledek je poněkud konvenčnější než jeho předchůdce, řekl bych rafinovanější, ale postrádající tu bezprostřednost a otevřenost „Teaser“. Bolinova kytara je sice stejně excelentní jako dříve, atmosféra je ale temnější a těžko postižitelným způsobem dekadentní. Trochu mi právě svou atmosférou připomíná Bowieho „kokainové“ album „Young Americans“. 
Většina písní je v pomalém a nebo středním tempu, v celkovém zvuku se hodně prosazuje baskytara, „purplovské“ hammondky, ale také saxofon a ženské doprovodné vokály. Říznější podobu reprezentuje skladba „Post Toastee“ s textem varujícím před nebezpečím narkomanie, podobně jako „Shake the Devil“. Asi nejlepší skladbou je v podstatě akustická balada "Hello, Again" a také „Gypsy Soul“, která začíná jako barová odrhovačka a končí jako excelentní latinsko americká samba. Bolin ještě téhož roku zahájil turné na podporu nové desky, které započal v losangeleském klubu Roxy. Kromě Bolina, který si vzal na starost hlavní vokál a kytaru (i když se krátce spekulovalo o tom, že by měl turné odzpívat Robert Plant), tvořil doprovodnou kapelu saxofonista Norma Jean Bell (Frank Zappa, Stevie Wonder), klávesista Mark Stein (později u VANILLA FUDGE) a bubeník Bobby Berge. Problém byl s baskytarou, kterou krátce obsadil Bolinův bratr Johnny, ale nebyl dost dobrý a tak z jeho angažmá nakonec sešlo. Bolinovi se moc nedařilo udržet kapelu pohromadě a turné vázlo. 
Do toho se znova objevily jeho problémy s drogami a tím pádem také s financemi. Ale Bolin to nevzdával. S kanadskou hard rockovou kapelou MOXY nahrál debutní album (podle vlastních slov jen pro prachy) v níž působil bývalý spoluhráč s ENERGY klávesák Tom Stephenson, s Billy Cobhamem plánoval pokračování „Spectrum“ a s Glenn Hughesem probíral možnost založení společné kapely.
Začátkem prosince se kapela vrátila do Miami, aby tam odehrála několik show. 3. prosince předskakovali v Jai Alai Fronton Hall Jeffu Beckovi, po vystoupení zapózoval Bolin s Beckem v zákulisí krátce fotografům a pak odjel se svou dívkou do hotelu v Miami Beach. Pozdě v noci následkem mixu heroinu, alkoholu a léků ztratil vědomí, ale jeho dívka lékaře nevolala. V sobotu 4. prosince 1976 ráno viděla, že jeho stav je vážný a přece jen zavolala lékařskou pomoc, která však již mohla konstatovat jen smrt. Tommy Bolinovi bylo 25 let. O šest dní později byl pohřben v rodném Sioux City.
S odstupem více než 30 let se dnes jeví Bolinův talent v poněkud jiném světle než tehdy. Můžeme jen spekulovat jakým způsobem by se dál hráčsky vyvíjel a do jaké šíře by své schopnosti dokázal rozvinout. Jisté ale je, že většina jeho hudby je nadčasová a spíše se dá říct, že léty nabývá na kvalitě. Jeho kytarový styl byl originální a je jasně rozpoznatelný i dnes. Jeho osud mi v mnohém připomíná životní dráhu Johna Fruscianteho (RED HOT CHILI PEPPERS). Frusciante je stejně jako Bolin extrémně talentovaný kytarista, který také svedl bitvu s heroinem (na rozdíl od něj úspěšně) a do jisté míry je tu jistá fyzická podoba. TOMMY BOLIN byl výjimečně talentovaný kytarista, skladatel a zpěvák, který rozhodně odešel příliš brzy. Jeho jméno můžeme směle vyslovovat vedle takových velikánů rockového nebe, jako je JIMI HENDRIX, JEFF BECK, ERIC CLAPTON, TONI IOMMI a nebo JIMMY PAGE.