ČLÁNKY
DAVID BOWIE Hudební pouť opalizujícího mutanta
DAVID BOWIE je umělcem, který má jednu neocenitelnou vlastnost. Dokáže jako houba nasát a asimilovat okolní vlivy a originálním způsobem je zpracovat tak, že se to v konečném důsledku jeví jako novátorské a hybné pro celý žánr. Jakoby měl v sobě zabudovaný nějaký citlivý barometr, který neomylně zaznamená všechno podnětné a novátorské, co se v jeho dosahu objeví. Vždy, když se v hudbě rodily nové trendy, BOWIE vydával skvělé desky. V 60. letech to bylo jeho netuctové pojetí hippie space folku, v 70. pak inspirace Velvet Underground a Warholovou Factory. O něco později oslavil glam rock a pochopil důležitost vizualizace rocku a sílu koncepčního díla. Na přelomu 70. a 80. let to byl punk a nová vlna, v druhé polovině 80. let zkoumal temné strany středního proudu a disca, v 90. létech ho změnu oslnil nástup taneční scény a s tím spojené nové technologické možnosti...Umělecká kariéra DAVIDA BOWIE názorně dokazuje, kolik různých podob má a jak mnohoznačný může být rock and roll. Jeho neuvěřitelná pracovitost a nezpochybnitelný talent z něj udělaly jednoho z nejvýraznějších umělců naší doby.
1947
David Robert Jones se narodil 8. ledna 1947
v čísle 40 na Stansfield Road, Brixton, Londýn.
V 8 letech opouští s rodiči vybombardovaný
Brixton a stěhuje se na venkov do Yorkshiru,
kde stráví 2 roky. Poté se vrací do Plaistow
Grove, Bromley v Kentu, kde také začíná chodit
do školy. Ve rvačce se spolužákem je zraněn
na pravém oku a skončí v nemocnici. Po měsíční
hospitalizaci je oko sice zachráněno, ale
jako následek mu zůstává permanentně rozšířená
zornička. V době dospívání má na Davida největší
vliv jeho nevlastní bratr Terry, který jej
seznamuje s jazzem a beatnickou literaturou
(román "Na cestě" od Jacka Kerouaca).
David si za ušetřené peníze kupuje plastikový
saxofon a žádá známého jazzového hudebníka
Ronnie Rosse, aby jej učil. V 16 letech David
odchází ze školy a připojuje se k místní rock
a billy kapele KING-BEES. Už tehdy se dokázal
prosadit a tak je za krátkou dobu kapela přejmenována
na DAVIE JONES AND KING-BEES. Podařilo se
jim vydat jediný singl "Liza Jane".
Po jeho vydání David z kapely odchází a připojuje
se k souboru THE MANISH BOYS. S nimi pak vydává
singl "I Pity The Fool", na jehož
B straně se nachází první Davidův autorský
příspěvek, v podobě písně "Take Me Tip".
V Marquee předskakují THE WHO a tam si také
Davida všimne lovec talentů - Kenneth Pitt
a přesvědčí jej, aby si změnil jméno na DAVID
BOWIE. Nová kapela DAVID BOWIE AND THE LOWER
THIRD nahrává singl "Can´t Help Thinking
About Me", což představuje swingující
londýnský pop. Hned poté následují ještě další
2 singly.
1967
BOWIE podepisuje smlouvu s Kennethem Pittem
a ten kapele domlouvá 1. sezónu hraní v Marquee.
BOWIE se začíná zajímat o budhismus a současně
zahajuje práce na svém prvním samostatném
albu. 
To vychází v roce 1967 a nese název
"The Laughing Gnome" a zaznamenalo
úspěch především na pirátských stanicích,
jako bylo např. Radio London. BOWIE v té době
začal navštěvovat show respektovaného mima
Lindsay Kempa v Covent Garden a začal s ním
úzce spolupracovat. Napsal pro něj nějaké
písničky a oplátkou zato se chtěl naučit něco
z jeho umění. Stává se externím spolupracovníkem
Kempovy společnosti a učí se pohybu a výhodám
tohoto řemesla. Jeho první vystoupení v roli
mima se odehraje v Oxford New Theatre, v němž
ztvárnil postavu Pierotta. Následuje představení
s Kempovou skupinou v Royall Festivall hall
v Londýně, kde současně se svojí kapelou předskakuje
Marc Bolanovým T. REX. Bowieho pantomimické
vystoupení představuje prchajícího tibetského
mnicha před čínskými okupačními jednotkami.
Se svojí tehdejší přítelkyní Hermonií Fairthingale
a kytaristou Johnem Hutchinsonem zakládá vlastní
pantomimickou skupinu nazvanou FEATHERS, v
níž se uplatňují i Davidovy písně. Silně jej
v té době zasáhlo shlédnutí filmu Stanleye
Kubricka Vesmírná Odysea 2001 a tento zážitek
se stal výchozím bodem pro napsání prvního
skutečného hitu "Space Oddity".
V roce 1969 se svojí pantomimickou skupinou
předskakuje T.REX na jejich 4 denním britském
turné a objevuje se na recepci KING CRIMSON
v londýnské Speak Easy, kde potkává mladou
Američanku Angelu, která právě čerstvě dokončila
studia ve Švýcarsku a touží se uplatnit v
hudební branži. O něco později v rozhovoru
pro Playboy BOWIE uvedl, že se poznali proto,
že oba chodili se stejným chlapem. David dokončuje
práci na "Space Oddity" a podepisuje
smlouvu s Mercury Records. Album vychází 1.
července 1969. V Davidově životě jsou ale
v té době i stinné stránky. Umírá mu otec
a on se musí postarat o majetek, navíc jeho
nevlastní bratr Terry je umístěn v ústavu
pro duševně choré. BOWIE vyráží na své první
opravdové turné společně s heavy rockery HUMBLE
PIE. Původně to měla být jen krátká pantomimická
vystoupení, ale BOWIE hraje vlastní písně
na akustickou kytaru a je vypískán. Tehdejší
hudební tisk se "Space Oddity" téměř
nezabýval a album zapadlo.
1970
Bowieho to ale neodradilo a rok 1970 jej zastihuje
v plné činnosti. Sestavil novou elektrifikovanou
kapelu s názvem HYPE, ze kterých později vzniknou
legendární THE SPIDERS OF MARS. Kapelu tvoří
Tony Visconti na baskytaru, John Cambridge
na bicí a Mick Ronson na kytaru. Nahrávají
poměrně úspěšný singl "The Prettiest
Star" s hostujícím MARC BOLANEM na kytaru
a zahajují práci na další desce "The
Man Who Sold The World". Dochází k rozkolu
mezi Bowiem a jeho manažerem Kenem Pittem,
kterého nahradil Tony De Fries. BOWIE a Angie
se berou a 7 měsíců po svatbě se jim narodil
syn Zowie, jehož jméno pochází z řeckého slova
Život. 
V roce 1971 vychází "The Man Who
Sold The World" a v Americe provází jeho
vydání potíže. Musel být změněn původní obal,
jelikož fotka odpočívajícího Bowieho na sofa
byla pro prudérní Ameriku zřejmě příliš. Nahradila
ji stupidní malůvka kovboje a nemocnice, v
níž byl zavřený Davidův nevlastní bratr Terry.
BOWIE se poprvé v životě vydává do USA podpořit
nové album a okamžitě si zamiluje New York.
Setkává se s LOU REEDEM a je vystaven dekadentní
záři ANDY WARHOLA. Je zcela nepochybné, že
tato setkání měla na další Bowieho uměleckou
kariéru přímo zásadní vliv. Začal se od té
chvíle oblékat jako WARHOL, změnil účes a
na svých koncertech hrál "Waiting For
The Man" a "White Light White Heat"
z repertoáru VELVET UNDERGROUND. Napsal taktéž
LOU REEDEM silně ovlivněnou vlastní skladbu
"Queen Bitch" a po návratu do Anglie
se z něj stává horlivý propagátor ANDY WARHOLA
a VELVET UNDERGROUND. Koncem roku vychází
nové album "Hunky Dory" a v roce
1972 se objevuje na titulní stránce Melody
Makeru, s ostnatým, oranžově zbarveným sestřihem,
make-upem a v opravdu šíleném oblečku. Článek
způsobil úplnou senzaci, protože se v něm
BOWIE poprvé otevřeně přiznal ke své bisexualitě.
Jeho nové image mělo první veřejnou premiéru
na Friars Aylesbury a na Lanchester Festival.
Davidova kapela THE SPIDERS OF MARS s novým
baskytaristou Trevorem Bolderem a bubeníkem
Woody Woodmanseyem hraje skladby z posledního
alba "Hunky Dory", ale především
úplně nový materiál z chystané desky "Ziggy
Stardust". Nechybí ani repertoár od VELVET
UNDERGROUND, CREAM a nebo píseň "Amsterodam"
od JACQUESE BRELA. BOWIE představuje britskému
publiku LOU REEDA a britský hudební tisk nadšeně
vykřikuje: "Zrodila se hvězda"!
1973
V roce 1973 spatří světlo světa konceptuální
album "The Rise And Fall Of Ziggy Stardust
And The Spiders Of Mars" líčící příběhy
mutantního rockového mesiáše z vesmíru, který
je v závěru zničen tím, co sám rozpoutal.
Album, které z něj udělalo legendu a jenž
představuje v jeho kariéře první zásadní zlom.
BOWIE se s touto postavou natolik ztotožnil,
že z role nevypadával ani ve svém soukromém
životě a žil život Ziggyho Stardusta na 100
% po celých 18 měsíců. V té době začal působit
i jako producent, podílel se na singlu MOTT
THE HOOPLE "All The Young Dudes",
produkoval druhé sólové album LOU REEDA "Transformer"
a fenomenální "Raw Power" IGGYHO
POPA. Vyjíždí na velmi úspěšné americké turné,
které zahrnuje mimo jiné i vystoupení v prestižní
Carnegie Hall v New Yorku. K původně plánovanému
počtu muselo být pro velký zájem přidáno dalších
17 koncertů a i doma v Anglii se BOWIEHO popularita
vyšplhala do nebeských výšin. Na závěrečném
vystoupení celého turné v Hammersmith Odeon
BOWIE prohlašuje: Toto je poslední show Ziggy
Stardusta" - a myslí to smrtelně vážně.
Po návratu z amerického turné začínají práce
na novém albu "Alladin Sane", jehož
materiál vznikal právě v průběhu tohoto turné.
Většina materiálu byla silně ovlivněna Davidovými
dojmy z Ameriky, stejně jako jeho návštěvou
Japonska. Albu "Alladin Sane" se
podařilo něco, co od dob BEATLES nikomu jinému.
Jeho objednávky ještě před vydáním přesáhly
100 000 kusů a píseň "The Jean Genie"
se vyhoupla na 2 místo anglické hitparády. 
BOWIE se vrací koncertovat do Japonska a pro
svůj návrat zvolí poněkud neobvyklý způsob.
Jede totiž vlakem Transsibiřskou Magistrálou
napříč celým Ruskem. Zážitky z této cesty
o něco později zužitkoval při nahrávání alba
"Diamond Dogs". Na čas se uchyluje
do ústraní a stráví nějaký čas v Paříži. Následujíc
album "Pin Ups" je myšleno jako
pocta jeho oblíbeným kapelám ze 60. let. Na
nahrávání se podílí vynikající bubeník Aynsley
Dumbar (FRANK ZAPPA) a baskytarista Jack Bruce
(ex CREAM) a najdete na něm skladby od THE
KINKS, THE WHO, BRUCE SPRINGSTEENA a dalších.
BOWIE se poté s plnou vervou vrhá na nový
projekt, inspirovaný především Orwellovou
knihou "1984". Vzniká silně politické
a protestní album "Diamond Dogs"
s velkým hitem "Rebel Rebel". Vychází
24 dubna 1974 a velký billboard s obalem desky,
na němž je BOWIE vyobrazen jako půl muž-půl
pes, zastavil v místě jeho umístění dopravu.
Deska sice nebyla komerčně příliš úspěšná,
ale z uměleckého hlediska se jedná opět o
velmi kvalitní kolekci písni a mnozí Bowieho
fanoušci považují toto album za jeho vůbec
nejlepší. BOWIE se vydává opět na turné po
Americe a ovlivněný tamní černošskou hudbou,
především soulem a funkem jde ve Philadelphii
do studia a natočí tam téměř kompletní nové
album "Young Americans", jehož výsledek
sám označuje jako "plastic soul".
Deska oficiálně vychází počátkem roku 1975
a obsahuje jeden z největších Bowieho hitů,
píseň "Fame", kterou napsal spolu
s JOHNEM LENNONEM. BOWIE se v tom čase ale
nenachází zrovna ve velké pohodě. Proslýchá
se, že má problémy s drogami, evidentně fyzicky
sešel a k tomu se přidaly i potíže s manažerem
Tony De Friesem. 
Přesto všechno je neuvěřitelně
aktivní. Natáčí v Novém Mexiku film "The
Man Who Fell To Earth" k němuž natáčí
i soundtrack, pracuje na knížce krátkých,
autobiografických příběhů s názvem "The
Return Of The Thin White Duke" a znovu
vydává svůj debut "Space Oddity",
který se v Británii drží 3 týdny na 1. místě
albové hitparády. Vydání soundtracku k filmu
"The Man Who..." je naplánováno
na rok 1976, ale z nějakého záhadného důvodu
se na trhu nikdy neobjevilo. Od října do prosince
nahrával v Los Angeles další album "Station
To Station" se svojí novou kapelou, kterou
tvořil Carlos Alomar, Dennis Davis, Earl Slick,
George Murray a Roy Bittain, klávesák od BRUCE
SPRINGSTEENA. Deska jde na trh počátkem následujícího
roku a BOWIE jako obvykle vyráží na turné,
jenž zahrnuje Evropu, USA, Kanadu a Velkou
Británii. Je ale evidentní, že se s ním něco
děje. Změna image na vyzáblého, bezcitného,
kostnatého vévodu, má své zřejmé důvody v
jeho drogové závislosti. Sám BOWIE to zpětně
komentoval: "Tohohle chlapíka jsem neměl
nikdy rád". Jeho tehdejší živá vystoupení
byla charakteristická ohromujícími efekty
"bílého světla", které si BOWIE
vypůjčil z německého divadla 30. let. Jedná
se o zvláštní světelný efekt, vyvolávající
v divákovi zvláštní neklid a stísněné pocity,
aniž si to přitom daný objekt uvědomuje. BOWIE
v hudebním tisku mluví o svém zájmu o elektronickou
hudbu, přestože jeho aktuální tvorba stále
inklinuje spíše k funku a popu. Produkuje
desku "The Idiot" IGGYHO POPA a
společně s ním se stěhuje do Berlína, kde
se pokouší znovu najít sám sebe a zbavit se
své drogové závislosti. Kokainem ovlivněné
umělé šílenství z Los Angeles si evidentně
vyžádalo nebezpečnou daň na jeho zdraví a
mysli. "Chtěl jsem se znovu stát člověkem
a vést normální, soběstačný život", vzpomíná
BOWIE.
1977
V Berlíně dochází k osudovému setkání s elektronickým
mágem Brianem Enem a 
BOWIE s ním začíná psát
materiál pro chystané album, pojmenované "Low".
Zahajuje tím své umělecky nejvíce ceněné období.
V lednu 1977 je album hotovo a singl "Sound
and Vision" si vede velmi dobře v oficiálních
hitparádách. BOWIE se autorsky podílí na dalším
albu IGGY POPA "Just For Life" a
také jej produkuje. Získává hlavní roli ve
filmu "Just A Gigolo" a v březnu
zahajuje práci na albu "Heroes",
na kterém se kromě BRIANA ENA podílel i ROBERT
FRIPP (KING CRIMSON). Deska vychází v říjnu
téhož roku a BOWIE dál pokračuje v neuvěřitelném
pracovním tempu. V roce 1978 vyráží opět po
delší době na celosvětové turné, které obsahuje
65 zastávek po celém světě. Záznam z tohoto
turné je zachycen na "živém" dvojalbu
"Stage". V průběhu turné si najde
čas na odskočení si do Vídně, kde natáčí film
o životě umělce Egona Schileho. Konec roku
ho zastihuje ve Švýcarsku, kde žije se svojí
rodinou. Zahajuje práci na "Lodger".
Premiéra filmu "Just A Gigolo" sklidí
jen vlažný ohlas a tak se BOWIE plně soustředí
na hudbu. "Lodger" dokončuje v květnu
1979 v Berlíně.
1980
V únoru 1980 se rozvádí s Angie a dostává
do péče syna Zowieho. Chystané nové album
"Scary Monsters (And Super Creeps)"
vzniká v průběhu léta v New Yorku a Londýně
a na jeho vzniku se podílel kromě ROBERTA
FRIPPA i PETE TOWNSHEND (THE WHO). Deska si
vede velmi dobře, především pak singly "Ashes
To Ashes" a "Fame" a BOWIE
je opět na vrcholu popularity. Nazpíval písničku
Giorgio Morodera pro muzikál "Cat People",
maluje, hodně cestuje a s kapelou vystupuje
ve filmu "Christiane F", natočeného
podle knihy, u nás známé pod názvem "My
děti ze stanice ZOO". V následujícím
roce jeho filmová kariéra převažuje nad tou
hudební, hraje ve filmech "The Hunger"
a "Merry Christmas Mr. Lawrence".
V roce 1983 se BOWIE opět vrací do studia,
aby v New Yorku natočil desku "Let´s
Dance", kterou zahajuje svou kariéru
mainstreamové hvězdy. Lístky na jeho vystoupení
v Birminghamu a Londýně byly totálně vyprodané.
Následující léta jsou vyplněna průměrnými
alby "Tonight" a "Never Let
Me Down", na nichž BOWIE evidentně umělecky
tápe a toto období patří k jeho nejméně zdařilým.
V roce 1987 se rozhodl široce koncertovat
a propagovat právě vyšlé "Never Let Me
Down", 
ale celý projekt byl příliš ambiciózní
a skončil neúspěchem. BOWIE se příliš soustředil
na různé speciální efekty a bombastickou jevištní
show, zatímco jeho hudba měla tehdy jen nevalnou
úroveň. Komerčně byl sice v té době poměrně
úspěšný, ale hudební kritika mu dávala co
proto. Dráždila ji především pompézní nabubřelost
jeho koncertů a skutečně slabá úroveň jeho
nahrávek. BOWIE znechucen tím vším, ruší veškeré
své sólové aktivity a přidává se coby "řadový"
člen ke kapele TIN MACHINE, reprezentované
kytaristou Reeves Gabrelsem a rytmickým duem
bratrů Salesových (ex IGGY POP). Jejich dřevní
rock, reflektující nastupující vlnu grunge
rocku však měl jen velmi slabou úroveň a z
mnoha důvodů neměl žádnou šanci na úspěch.
Přestože je kritika opět strhala, desky se
prodalo víc jak milion kopií. To, že měl v
té době hudebního tisku BOWIE plné zuby dokazuje
fakt, že koncerty TIN MACHINE odehrál v tričku
s nápisem FUCK YOU, I´M TIN MACHINE! BOWIE
v té době ztvárňuje biblickou postavu Piláta
Pontského, v kontroverzním filmu Martina Scorsese
"Poslední pokušení Krista".
1990
V roce 1990 vychází u Rykodisc Record retrospektivní
kolekce všech dosavadních Bowieho desek, nazvaná
"Sound and Vision". Vydání zahrnovalo
všech 18 studiových alb, plus nějaké bonusy
a vyšlo jak na CD, tak i na LP i kazetách.
Navíc 350 kopií obsahovalo ve svém balení
osobní dopis od samotného Mistra a BOWIE za
tento počin obdržel v tom roce cenu Grammy.
Povzbuzen tímto úspěchem vyráží na světové
turné, které zahrnovalo 110 koncertů v 15
zemích. 
V září toho roku hraje v Buenos Aires
pro 100 000 fanoušků a stává se prvním britským
umělcem, který navštívil Argentinu po válce
o Falklandy. V té době také potkává somálskou
top modelku Iman, kterou o rok později žádá
o ruku. V roce 1992 BOWIE pronáší na stadiónu
ve Wembley motlitbu za Freddie Mercuryho,
v rámci vzpomínkového koncertu na tohoto fenomenálního
zpěváka britské rockové legendy QUEEN. Společně
s Annie Lenox (EURYTHMICS) zazpíval píseň
"Under Pressure", kterou zkomponoval
právě s QUEEN a která se stala na konci 80.
let obrovským hitem. Tento koncert přenášela
britská televize do 73 zemí světa a údajně
jej sledovala více než miliarda lidí. V dubnu
téhož roku si ve švýcarském Lausanne BOWIE
a Iman řekli své ano a 6. června následuje
církevní obřad v kostele St. James ve Florencii.
Sešla se na něm spousta významných hostí,
jako např. YOKO ONO, BONO VOX, ERIC IDLE,
BRIAN ENO, JERRY HALL a nebo BIANCA JAGGER.
ENO na to vzpomíná slovy: "Nedalo se
poznat, co bylo skutečné a co divadlo. Bylo
to velmi dojemné". V roce 1993 vydává
BOWIE poprvé po 5 letech nové studiové album,
s názvem "Black Tie White Noise"
a je to opět návrat ve velkém stylu. Skvělá
deska, pohybující se mezi rockem, jazzem a
popem, hráčsky brilantní, plná nápadů a muzikantského
umu. V Americe příliš nebodovala, zato Evropa
byla nadšena. BOWIE nahrává soundtrack pro
seriál BBC "Buddha Of Suburbia",
který vzniknul na základě novely Hanifa Kureishi.
Tento materiál byl později rozšířen a vydán
jako další řadové album. V 94 se znovu schází
s BRIANEM ENEM a po dlouhých 13 letech opět
společně pracují na novém albu. Tato spolupráce
byla údajně tak plodná, že by vytvořený materiál
vystačil ne na jedno, ale rovnou na pět alb.
BOWIE sestavuje novou kapelu ve složení Reeves
Gabrels na kytaru, druhý kytarista Carlos
Alomar (jenž spolupracoval s Bowiem už v roce
1974), Mike Garson na piano, Erdal Kizilcay
na basu a klávesy a 
konečně bubeník Sterling
Campbell. MTV ruší Bowieho vystoupení v rámci
jejich série Unplugged, když odmítne zařadit
do svého vystoupení staré skladby a chce prezentovat
pouze nový materiál. Při příležitosti vydání
100 čísla britského hudebního magazínu "Q"
byl BOWIE jeho redakcí požádán, zda by do
tohoto čísla "něčím nepřispěl".
K překvapení všech poslal BOWIE krátký příběh
nazvaný "The Diary Of Nathan Adler",
spolu se třemi na počítači udělanými a vlastnoručně
podepsanými ilustracemi. K tomu ještě přidal
bizarní konverzaci o 1500 slovech mezi ním
a Brianem Enem. V dubnu se uskutečnila jeho
první samostatná výstava, nazvaná "New
Afro/Pagan and Work 75-95" v Cork Street
Gallery. Vystaveny jsou obrazy, kresby uhlem,
různé skulptury a velkorozměrové tapety, které
vytvořil pro Lauru Ashley. V červnu začíná
natáčet film "Basquiat" s Dennisem
Hopperem a Gary Oldmanem a v září vyráží společně
s NINE INCH NAILS na americké turné nazvané
"The Outside Tour". Současně vychází
vynikající deska "1. Outside", jejímž
hlavním tématem je temný thriler, v něčem
připomínající dávného Ziggy Stardusta, ovšem
tento příběh je daleko hrozivější a skutečnější.
Hudebně je to jedna z nejlepší Bowieho desek
vůbec a jeho propagaci alba provázejí i skvělé,
přestože značně morbidní videoklipy. "Outside
Tour" pokračuje i v létě následujícího
roku a BOWIE puzen vlastním uměleckým přetlakem
už ve studiu chystá další desku, nazvanou
"Earthling". Počátkem roku 1997
oslavuje v New Yorské Madison Square Garden
své 50 narozeniny a večírek je to skutečně
velkolepý. Zúčastnilo se ho 17 000 lidí a
bylo totálně vyprodáno. Album "Earthling"
zcela zaslouženě zaznamenalo obrovský úspěch
a společnou chválu pějí jak hudební kritici,
tak i jeho fanoušci. Následující album "Hours"
je mnohem klidnější a řekněme "klasičtější"
a přináší inteligentní mix popu a rocku. V
tomto trendu pokračuje BOWIE v podstatě až
do dnešních dnů.
2002
Na následujícím CD "Heathen" obnovil
BOWIE spolupráci s Tony Viscontim, se kterým
nepracoval od "Scary Monsters".
Objevili se zde zajímaví hosté, jako např.
David Grohl (FOO FIGHTERS) a nebo Pete Townshend
(THE WHO). MOBY dodal svůj remix písně "Sunday"
a francouzské duo AIR zase vlastní remix skladby
"A Better Future". V současnosti
je na trhu aktuální album "Reality",
na jehož podporu BOWIE právě vyráží na světové
turné, nazvané ne příliš originálně "A
Reality World Tour". Začíná 7. října
v Copenhagenu a potrvá až do března 2004.
BOWIE během něho navštíví Evropu (bohužel
se to nebude netýkat naší republiky), USA,
Austrálii a Japonsko. V roli předskokanů se
v Evropě představí DANDY WARHOL.
Diskografie:
Z důvodu omezeného místa, jsem
se rozhodl vybrat z jeho diskografie pouze
10 nejlepších alb. Jejich výběr i pořadí se
řídil pouze mým subjektivním názorem.
Low
1977
První album s elektronickým šamanem Brianem
Enem má dvě zcela odlišné podoby. Ta první
je výrazně písničková s nepřehlédnutelným
Enovým vlivem, stále si však zachovávající
typický Bowieho rukopis. Chytré písničky s
výraznými melodiemi a neobvyklými zvukovými
kreacemi, dnes by se tomu nejspíš říkalo alternativní
rock. Nachází se zde jeden z Bowieho největších
hitů vůbec, píseň "Sound and Vision".
Druhá strana je celá ve znamení experimentu
a zavede posluchače do strukturovaných ambientních
krajin, zahalených do tajemné mlhy elektronických
výbojů. Album, které nemá slabé místo a je
i po těch letech stále inspirující.
Ziggy Stardust
1973
Grandiózní směs glam rocku, psychidelického
popu a bílého soulu, plná hitů, jež vešly
do historie. Písně jako "Five Years",
"Moonage Daydreams", "Starman",
ale především "Ziggy Stardust" se
staly hymnami tehdejší a vlastně i pozdějších
generací. Za pozornost ale jistě stojí i další
skladby, jako např. skvělá emocionální pecka
"It Ain´t Easy", Iggy Popem ovlivněná
"Suffragette City" a nebo podstatně
říznější verze skladby "Hang Onto Yourself"
(která se původně objevila na albu "The
Man Who Sold The World").
Earthling
1997
Ovlivněné tehdejší kvasící taneční scénou.
Futurologický elektro-pop s heavy kytarami
a rockovou dravostí. Přestože je velmi strukturované
a žánrově nejednoznačné, je posluchačsky čitelné
a otevřené, takže se logicky stalo komerčně
velmi úspěšným. Největší úspěch zaznamenala
píseň "Little Wonder".
1. Outside
1995
Jedná se o další koncepční album, na kterém
se Bowie opět sešel s Brianem Enem. 90. léta
jsou zastoupena osobou zvukového inženýra
Trenta Reznora a vliv jeho NINE INCH NAILS
je zde více než patrný. Temný příběh z pomyslného
deníku Nathana Adlera, je podbarven hudbou,
v níž se setkává moderní elektronika s rockovou
úderností. Deska je prodchnuta až chorobně
znepokojivou atmosférou a celý koncept je
dotažen k dokonalosti výtečně zpracovanými
videoklipy.
Black Tie, White Noise
1993
Nenápadné a neprávem opomíjené album. Excelentní
mix popu, jazzu funku, rocku a soulu s charismatickým
vokálem. Není zatíženo žádnými módními výstřelky
či krátkodobými trendy, je uvolněné, nadšené
a radostné, plné pozitivní energie, muzikantské
invence a hráčské dokonalosti.
Lodger
1979
Uzavírá pomyslnou trilogii s Brianem Enem
a je méně experimentální a více rockové než
obě předcházející "Low" a "Heroes".
Převažuje optimističtější nálada, je žánrově
pestřejší a posluchačsky přívětivější, přesto
si uchovává jisté zvukové novátorství. Reflektuje
právě probíhající vlnu new wave a vstřebává
tu intelektuálnější podobu new yorského punku,
reprezentovanou např. TALKING HEADS a nebo
TELEVISION.
Heroes
1977
Druhý výsledek spolupráce s Enem má podobný
scénář, jako předcházející "Low",
tzn. první strana je písničková s úžasnou
písní "Heroes", jež navazuje na
to nejlepší z Velvet Underground a kterou
Bowie nazpíval i v němčině. Druhá strana se
nese opět v duchu experimentálních elektronických
ploch a celé album je silně prodchnuto frustrovanou
schizofrenií tehdejšího rozděleného Berlína.
Scary Monsters (And Super Creeps)
1980
Albu dominuje řízené sonické šílenství Roberta
Frippa (KING CRIMSON) a jeho vklad je pro
tuto desku zcela zásadní. Všech 6 skladeb
z 10 na nichž se podílí vysoce převyšuje ty
ostatní a především pak "Fashion"
a "Ashes To Ashes" patří vůbec k
tomu nejlepšímu, co David Bowie kdy nahrál.
Ve videoklipech se projevila Bowieho fascinace
japonskou kulturou a tradičním divadlem Kabuki.
Station To Station
1976
Bowie se v té době zajímal o mytologii, okultismus
a mystiku, ale na jeho hudbě to příliš poznat
není. Převládá vliv funku, soulu a špetka
teatrálnosti FRANKA ZAPPY. Ve srovnání s předcházejícím,
velmi komerční albem "Young Americans"
je o poznání experimentálnější. Slušného ohlasu
se dostalo skladbě "Stay" a objevila
se zde i Bowieho "srdeční záležitost",
převzatá píseň "Wild Is The Wind".
Diamond Dogs
1974
Další z řady koncepčních alb, ovlivněných
tentokrát především Orwellovým románem "1984",
ale také Bertholdem Brechtem, JG Ballardem
a v neposlední řadě Bowieho zážitky z cesty
po Rusku. Je to jeho nejpolitičtější album.
Hudebně je to glam rock inspirovaný NEW YORK
DOLLS, kontra orchestrálně rozmáchlý, dramatický
pop. Přestože komerčně nebylo album příliš
úspěšné, přineslo mu jeden velký hit, v podobě
jednoduché rockové halekačky ve stylu ranných
ROLLING STONES - "Rebel Rebel".
Filmografie:
The Virgin Soldiers
(John Dexter 1969)
Dost pochybný krok jeho kariéry, rozhodnutý
jeho tehdejším manažerem Kennethem Pittem.
Bowie byl nucen ostříhat své trubadúrské lokny
pro malý, bezvýznamný štěk v upocené, militantní
sexy komedii.
Love You Till Tuesday
(Malcom Thomson 1969)
Vlastním nákladem natočený promo materiál,
který dokumentuje Bowieho periodu barevných
korálů, zvonových kalhot a dlouhých vlasů.
Veselé a zajímavé spíše z historického, než
hudebního hlediska. Do roku 1984 nevydáno.
Ziggy Stardust - The Motion Picture
(DA Pennebaker 1973)
Legendární show v londýnské Hammersmith Odeon
z 3. června 1973. Záznam toho koncertu zpracovaný
pro kina (žádné video ani DVD milé děti tehdy
ještě neexistovalo) se objevil o 2 roky později
a téměř dokumentárním způsobem zachycuje poslední
Bowieho vystoupení v roli Ziggy Stardusta.
The Man Who Fell To Earth
(Nic Roeg 1975)
V tomto halucinogenním, mnohovrstevnatém díle
Bowie ztvárnil mimozemšťana s image vytáhlého,
bledého elegána, odloučeného od okolního světa.
Je považována za Bowieho dosud nejlepší roli.
Just A Gigolo
(David Hemmings 1979)
Loudavá a utahaná politická bajka s Bowiem
v roli mladého nacistického vojáka.
Christiane F
(Uli Edel 1981)
V době natáčení filmu žil Bowie sice již v
New Yorku, ale pro potřeby natáčení se i s
kapelou vrátil zpět do Berlína, kde natočili
jejich vystoupení, z něhož byla ve filmu použita
krátká sekvence. Tento notoricky známý příběh
mladistvé narkomanky, byl později odhalen
jako čistá fikce.
The Hunger
(Tony Scott 1983)
Apartní, ale plytký erotický thriller, v němž
Bowie představuje žravého upíra z Manhattanu,
z něhož se stane bisexualní milovník Catherine
Deneuve.
Merry Christmas Mr Lawrence
(Nagisa Oshima 1983)
Bowie obdržel uznání za ztvárnění postavy
Jacka Cellierse v Oshimově snové studii o
lidské krutosti a násilí. Představuje zde
britského důstojníka v japonském internačním
táboře a je to oslava lidské nezlomnosti a
odolnosti.
Yellow Beard
(Mel Damski 1983)
V této beznadějné pirátské parodii, postavené
na scénáři Keitha Moona (bubeník THE WHO)
Bowie zcela nepochopitelně opustil svoji těžce
nalezenou hereckou věrohodnost a hraje zde
"žraloka", s gumovou ploutví na
zádech.
Into The Night
(John Landis 1985)
Vytříbený a nekonvenční komediální thriller,
ve kterém hrají Jeff Goldblum a Michelle Pfeiffer.
Bowie zde předvádí svůj dosud skrytý komediální
talent v roli smůlou pronásledovaného nájemného
vraha.
Absolute Beginners
(Julien Temple 1986)
V tomto špatném, leč místy působivém pokusu
o oživení klasického brit popového muzikálu,
Bowie toporně ztvárnil postavu podvodníka
a šmelináře Vendice Partnerse, jehož vzletná
stejnojmenná píseň patří k nejlepším momentům
filmu.
Labyrinth
(Jim Henson 1986)
Bowie v roli Krále Goblinů nosí na hlavě hrůzu
nahánějící paruku a dokonce napsal k tomuto
zpackanému pohádkovému příběhu mdlý soundtrack.
Naprosté profesní dno. Tin Machine na to koukali
za rohem.
The Last Temptation Of Christ
(Martin Scorsese 1988)
Další průměrná role v kůži Piláta Pontského,
myjícího si ruce nad ukřižováním Ježíše Krista.
The Linguini Incident
(Richard Shepherd 1991)
Hromada oblbujících dialogů v tomto přímočarém,
romanticko-komediálním propadáku. V hlavních
rolích David Bowie a Rosanna Arquette.
Twin Peaks-Fire Walk With Me
(David Lynch 1992)
V této filmové podobě populárního seriálu
Bowie představuje kolegu agenta Coopera a
jen se tak mihne v jedné snové sekvenci.
Basquiat
(Julian Schnabel 1996)
Autobiografický snímek o Basquiatovi, černém
umělci z ulice, který se proslavil svými graffiti
a jehož talent shořel stejně rychle, jako
vzplál. Bowie zde hraje Andy Warhola (po čemž
nejspíš toužil celý život) a je jeho poněkud
rozviklanou, nicméně absolutně přesnou karikaturou.
Everybody Loves Sunshine
(Andrew Goth 1998)
Nízkorozpočtový thriller o homosexuálních
lotrech, na pozadí současné klubové kultury.
Bowie a Goldie jako soupeřící milovníci z
podsvětí. Laciné, ale energické a stylově
čistě natočené.
