ČLÁNKY
BUTTHOLE SURFERS "Věřím v Boha. Je to nějakej velkej Filipínec, kouří obrovský marihuanový cigarety a je fakt srdečnej. Taky by to moh´ bejt nějakej Novozélandˇan s velkýmsudem piva."
Texas je ohromné území, které by se snad dalo přirovnat k horečnatému stavu choré mysli. Stínová země s největším výskytem křupanů na kilometr čtvereční, zalidněná zabijáky a psychopatickými poldy. Přímo ideální místo pro vznik kapely, kterou bulvární tisk v druhé polovině 80-tých let označoval jako tu nejodpornější a nejhnusnější chuligánskou bandu všech dob.
Založil ji bývalý basketbalista, účetní a nakonec zpěvák v rockové kapele, Gibson Jerome Haines, se svým spolužákem z university, kytaristou Paul Learym Walthallem, v texaském San Antoniu, někdy v roce 1981. Paul na ty časy vzpomíná: "Moje střední škola byla plná bílejch děcek, co měly vlastní bouchačky a sem tam přepadly nějakej bufáč. Kruci, chodil jdem do školy s vrahama a násilníkama..." Po počátečních problémech s baskytaristy, ze kterých by se dal postavit docela slušný fotbalový tým, se sestava ustálila na složení: Gibby Haines - zpěv, Paul Leary -kytara, Jeff Pinkas - basa a každý jedny bicí dostala na starost sourozenecká dvojice Theresa a King "Coffe" Taylorovi. Když je poprvé slyšel Jello Biafra, jen utrousil: "Jsou na mě moc divocí." Nakonec ale BUTTHOLE SURFERS hráli v srpnu 1982 společně s DEAD KENNEDYS a TSOL v los angelském Whiskey Clubu a o rok později vydali debutní mini LP "Brown Reason To Live" kde jinde, než u Biafrových Alternative Tentacles. Velmi podařený debut, který se pyšní několika úspěšnými koncertními trháky v následujících letech. Dementní dialog Gibbyho infantilního ječení s potrhlým saxofonem v "Barb-B-Q", je něco tak poťouchlého a přiblblého, že si to musíte okamžitě zamilovat. V "The Revenge Of Anus Presley" zase BUTTHOLE´S zní, jako BLACK SABBATH, kterým je najednou dvacet, mají oholené lebky a na kožených bundách nápis "Punk Is Not Dead". U Alternative Tentacles v roce 1984 ještě vychází EPčko "Live PcPP", na kterém je v živém provedení prezentován materiál z tohoto debutního alba. Naprosto katastrofální zvuková kvalita záznamu a snad ještě horší výkon kapely, staví tuto desku do pozice buď sběratelského fetiše pro sklaní fanoušky a nebo vhodné náplně nejbližší popelnice. Ještě v témže roce kapela hlásí přechod k uznávanému labelu Touch and Go, u kterých briskně vydávají další EP "Cream Corn From The Socket Of Davis" a to je prosím zcela jiná záležitost. Nahrávka je pořízena na osmi stopý magnetofon a jak sami BUTTHOLE´S skromě říkají: "Jsou to jenom takový kuchyňský nahrávky kousek vod lednice." Nenechte se však uchlácholit. Kapela tady předvedla v plné síle to, co ji v následujících létech vyneslo až na oběžnou dráhu. Úvodní "Two Part" je jaksi rozostřená, bez náznaku jakékoliv melodie, jen hypnotický rytmus a nahodilé kytarové drnkání, což vyvolává dojem, že je skladba složena s navzájem zcela odlišných dílů a že každý z účastněných tráví většinu času tím, že hraje jinou píseň, než ostatní. "Tornadoes" je skutečným tornádem drásavých zvuků, které od definitivního bordelu a naprosto nečitelné zvukové kakofonie dělí jen tichý pšouk hlemýždův. V "Moving To Florida" se štěbetání ptáčků a vrzání cvrčků mísí s temným mumláním jakéhosi úchyla, na pozadí těžkého, nepravidelného, rytmického drhnutí, jaké vydává tanková brigáda při útoku. Několikavteřinové výpady punkové kytary rozžhavené tak, že by jste s ní mohli svářet trubky, na prchavý okamžik zvedají morálku, aby to v zápětí vše opět kleslo do náruče měkohlavého rytmu basy a bicích. Zapomeňte na písně. Řádem je CHAOS! Konečná skladba "Lou Reed" je definitivním návalem vykuchaného noise, vzdouvající se, kypící, vrčící a mlaskající masa prvotního bahna, z něhož vzešel veškerý život. Je to jako soundtrack k sadistické vraždě. Skutečný plamen, jež vás sežehne!
O rok později, tzn. v roce 1985, se na trh konečně dostává opravdový albový debut kapely, s názvem "Psychic, Powerles...Another Man´s Sac." Punk, rock a billy, noise, distorzované kytary, těžké basy, marocké bubny, stěny feedbacku, psychidelie, tělesné zvuky, zmatená poezie a osvobozující melodie. Jak vám to zní? Úvodní otvírák "Concubine" je pozoruhodný především zoufalým hýkáním nějakého retarda, který je v následující "Eye Of The Chicken" nahrazen THE RESIDENTS po týdením vymývání mozků a puštěných na 45 rpm. V "Dum Dum" jsou dunící tamtamy okrášleny roztřesenou kytarou, jako motýlí křídla po zásahu brokovnicí. "Woly Boly" drží pohromadě jenom zázrakem. Kytarové běsnění nějakého šíleného orangutana se mísí s Gibbyho bojovým pokřikem a primitivní rytmickou sekcí. Téměř popová nálada "Negro Observer" je podkopávána umírněným a celkem seriózním doprovodem saxofonu, který ovšem nezřídka končí nelibozvučným vykviknutím, jež prokazuje ne zcela kontrolovanou a z posledních sil potlačovanou hysterii. Co říci ke skladbě "Butthole Surfer"? Zpunkovaný holocaust, retardovaný valčík, nemístný blábol, Buddy Holly v pekle. Smečka uprchlých chovanců psychiatrické kliniky, co se vloupala do zkušebny rockové kapely. Píseň "Lady Sniff" má pro mne v celé tvorbě BUTTHOLE´S výsadní postavení. Nejenom že byla tou úplně první, co jsem od nich kdysi slyšel, ale je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších rockových skladeb vůbec, jelikož v mých očích ztělesňuje tu vnitří svobodu a vzdorovitou klackovitost, obsaženou v dobrém rock n rollu. Dokonce jednomu mému příteli vrátila tato píseň znovu víru v samotný rock n roll, jež se mu v té době zdál již zcela vyprahlý a doslova vyšukaný z podoby. O co tedy jde? Jedna nota, obsahující téměř pochodový základní rytmus, rozhašenou punkovou kytaru a obhroublé, ožralecké hulákání na plnou hubu. Co ale tuto záležitost povyšuje nad průměr, jsou jakési "time outy", ve kterých se píseň zadrhne, klopýtne, až se téměř zastaví. Nastává neuvěřitelná koláž roztodivných tělesných zvuků, pípání ptáčků, nebohé kvílení trýzněné kytary, ohavné pochechtávání se perverzního dědka a nemilosrdné vraždění kuřátek. Když už je toho tak akorát, jadrné odflusnutí udá takt a celé toto pravěké drhnutí se dá znovu do pohybu. Skutečně NEZNÁM žádnou ani vzdáleně se podobající skladbu a vy se můžete buď znechuceně odvrátit a nebo se válet smíchem po podlaze. Já s velkým potěšením dělám to druhé.
Hudebně nejcenější píseň z alba je asi "Cherub", s tajemnou atmosférou, deformovaným vokálem, výraznou basou a psychidelickou, volně surfující kytarou. Je o andělovi, který cestuje časem, aby byl nakonec zavražděn v nákupním středisku, či nějakém podobném zařízení. Nejrockovější a nejostřejší je "Cowboy Bob", se ságem vyzbrojeným raketami s plochou dráhou letu, kytarovou baterií protiletadlových střel a rytmickým duněním kobercového náletu. Jako když strčíte LED ZEPPELIN do míchačky na beton. Závěrečná "Gary Floyd" je přiblblá country - beatová halekačka, srážka Johny Cashe s Beatles na chodbě psychiatrické léčebny. 
V roce 1986 vychází nové album BUTTHOLE´S "Rembrandt Pussyhorse", jehož vznik má pohnutou historii. Původně to byla kazeta, připravená k vydání u Alternative Tentacles, ale ti údajně začali kapelu buzerovat kvůli tantiémám za první dvě desky, čímž je pochopitelně nasrali a tak celá záležitost na dva a půl roku usnula. Všechno navíc zkomplikoval obal, jelikož původní idea byla, že v každé zemi vyjde album s jiným obalem. Nějak to ale celé nevyšlo, skončilo to v bordelu a jejich evropský distributor na ně dokonce poštval soukromého detektiva. Nakonec deska vyšla u Touch and Go s trochu jiným mixem a několika jinými skladbami. BUTTHOLE´S se zde opět věnují (s vervou jim vlastní) prohledávání kalů a bažin soundu a létání k nebesům. Objevují se zde dosud málo používané samply, echo boxy, fuzzy, znovu je objeven kytarový wah wah pedál, megafony, ale také zvuk klavírního křídla a nebo housliček. Gibbyho katatonické jódlování občas přechází v heroické kvílení a nebo opět klesá do suterénu dětského žvatlání, či nechutně prasáckého chrochtání. Obludná "American Woman" kombinuje neúprosné, jednotvárné, obrovské dunění nahalovaných bicích, takže i ten nejjednodušší rytmický přechod působí rušivě a nepřístojně, s prehistorickým kytarovým hřměním, podporované industriálním harašením, nad nímž se vznáší plačtivé kníkání jakési pavlačové cuchty. 
Celé to zní, jako hlášení místního rozhlasu po nukleární katastrofě. Hypnoticky depresivní a kovově chladná "Waiting For Jimmy To Kick" se proplétá s manickou litanií nějakého poťouchlého skřeta, který si spletl pohádku s hororem. Skvělá "Strangers Die" má vzletné, světlé, smělé, sošné a velmi prostorné pastorální varhany, jež jsou skutečně, jako štíhlé a ladné gotické klenby v chrámové lodi. Tato nádhera je kolorována tlumenými ruchy, hluky, zkreslenými a roztroušenými slovy textu a paranoidním bubláním pravěkého bahna. "Whirling Hall Of Knives" má výborný zvuk kytary, který nejvíc připomíná kovového čmeláka velikosti Boingu 747. V "Mark Says Alright" zase subtilní, kytarové vyhrávky svádí už předem prohranou bitvu s těžkopádným rytmem basy a bicích, podporované zlostným a krvežíznivým chroptěním odporné třetihorní obludy. Závěrečná instrumentálka "In The Cellar" je jako ozvěna sebevražedného pádu do bezedné propasti, za doprovodu rituálních bubnů.
BUTTHOLE´S v té době žili v Georgii, kde se spřátelili se členy skupiny R.E.M., se kterými absolvovali také .jpg)
několik společných vystoupení. Z dnešního pohledu je to těžko k uvěření, co asi mohla mít společného banda nevycválaných křupanů s precizními a intelektuálněji založenými rockery, ale je fakt, že v té době ještě R.E.M. hráli trochu jiný rock n roll než dnes a že se také pohybovali v undergroundu. No, stejně to ale všechno nakonec dopadlo tak, že je R.E.M. hodili přes palubu, za což jim BUTTHOLE´S na rozloučenou zapálili náklaďák přímo před barákem a poté se zkokainovali na předzahrádce jejich bubeníka. "Živé" produkce kapely v té době byly opravdu něco velmi speciálního. Jakási hudebně-sociologická zoologická zahrada, zahalená do barevného a jiskřícího závoje nádherného, psychidelicko-punkového chaosu. Zpěvák Gibby Haines pobíhal po pódiu v různých fázích svlečenosti, do publika metal desítky rolí toaletního papíru a vypadal přitom, jako by křičel do větrného tunelu. Bubenice Theresa, s vlasy jako v ohni, je jako derviš a když rozhodí ruce do slavnostního semaforu posvátné hrůzy, vypadá jako Matka Země. Zadní projekce předvádí abstraktní vzory, plastické operace změny pohlaví, těžké automobilové bouračky, lovící hady a obří pavouky. Hemžící se, pažravý, prázdný a zbytečný život. Součástí show bylo také chrlení ohně a nahá tanečnice Kathleen Lynchová, která jednou na Floridě k smrti vyděsila novomanželský pár, když si nakadila do ruky a nakrmila tím rybičky v akváriu.
Kapela v té době přímo hýří aktivitou a vypadá to, že jsou v životní formě. V roce 1987 vypouští na trh nové album "Locust Abortion Technician" a je to skutečná bomba. Historie rock n rollu snad ještě nikdy nezažila 
něco tak hnusného, ohavného, oplzlého a zároveň krásného, úchvatného a ryzího. Ne že by BUTTHOLE´S byli někdy nějak zvlášť plaší, ale předcházející deska mi přece jen přišla v kontextu jejich tvorby poněkud "usedlá". Toto je naopak divoká řežba plná acidového blues, prošpikovaná punkovou zvráceností a industriální dekadencí. Dominuje zde duch BLACK SABBATH, ovšem v podobě jakéhosi nepravděpodobného mutanta, který snad ani nepochází z tohoto světa. BUTTHOLE´S však obdobnými prostředky dosahují takových hudebních obzorů a krajin, kam starým BLACK SABBATH nikdy ani nenapadlo pohlédnout. Tato životu a zdravé mysli nebezpečná věc, začíná velmi jemně (a tudíž zákeřně), dětským hláskem, tázajícího se tatíka na nějakou blbinu. Z dálky se velmi, velmi pomalu přibližuje košatá a v celku milá melodie, aby v zápětí explodovala v to nejohavnější noise, jaké si jen dovedete představit. Obrovská, zbustrovaná basa podporuje údery bicích jako z parního bucharu, společně s rámusením úpějící a svíjející se kytary. Subtilnější kytarové vyhrávky jsou tu jen proto, aby ta nečistá obluda mohla zase nabrat dech a zahájit konečný útok na vaši příčetnost. Následující skladba "Graueyard" klesá ještě níž. 
Zbahnělé, disharmonické prdění basy a kytary se svíjí ve spasmických křečích s tupými úhozy bicích, jež doprovází hulákání osamoceného Frankesteina, kterému právě docházejí baterky. Industriální "May" je zvuková koláž z podnikového večírku svářečů obřího potrubí někdy ve 4 hodiny ráno, kdy delírium je stejně běžné, jako chlupy na nohou. V "U.S.S.A." nejde o nic jiného, než jak vás zbavit příčetnosti a nebo přinejmenším způsobit zažívací potíže. Maximální zvukové zkreslení VŠECH nástrojů na nejvyšší možnou míru, stupidní a zvířecky tupý rytmus, jaký mají živelné pohromy. Žádné melodie, žádné harmonie, žádná zručnost. Nic, čeho by se dalo chytit. "The O-Mer" je zběsilý punkový let pulsujících, zbědovaných a rozčepýřených riffů, které jsou bičovány chrlením textu jakéhosi pekelného Belzebuba, jenž ani nemluví pozemským jazykem. Úlevu na okamžik přináší "Kuntz", komická pitomost s garmoškou, zvonečky a bubínky, zpívaná pseudočínsky. Naprosto neuvěřitelná krávovina. Konečná "22 Going On 23" s nasamplovanou telefonickou zpovědí znásilněné rozhlasové posluchačky, je opravdovou noční můrou, plnou těch největších sabbatovských riffů a s překvapivě dobrým kytarovým sólem na závěr.
Když se potom hudební kritikové zajímali o to, jaký vlastně vliv na toto album ve skutečnosti BLACK SABBATH měli, kapela jenom bezelstně přiznala, že se snažili seč mohli, aby se jim alespoň přiblížili, ale že na to prostě nejsou technicky dost dobří. Ale že se fakt snažili. A ještě poznámka na závěr. Jestliže vlastníte toto album na vynilu, zkuste si někdy
pohrát s otáčkami na 45 rpm. Uslyšíte zajímavé věci. Deska se stala undergroundovou senzací po celém světě a vytýčila nové hranice pro chápání extrémního rock n rollu. S velkým napětím byla očekávána jejich další deska. Ta vyšla v roce 1988 pod názvem "Hairway To Steven", což je (jak jistě správně tušíte), parafráze na zeppelinovskou "Stairway To Heaven". BUTTHOLE´S byli vždy skoupí na informace v bookletech ke svým deskám, ale tady tomu dali korunu. Místo názvů jednotlivých skladeb jsou zde použity jakési dětsky naivní malůvky, ovšem většinou krajně obscéní. Úvodní skladba, jež by se mohla jmenovat "Kadící neandrtálec, metající šutr po své močící družce", je slibným příslibem, neboť navazuje na to nejlepší z předcházejícího alba. Každý zvuk, každá nota je deformována, zkreslena, zpitvořena, zborcena, rozervána, zatlučena, rozdrcena, anihilována, pozřena a nakonec vyvržena ve zcela nekonfekční podobě. Toto neúnavné drolení omítky však překvapivě končí dlouhým dojezdem, ve kterém jsou dominantní krávy, kozičky a štěbetání ptáčků. Následující skladba "Vyměšující koník" je rockově laděná věc, jež má docela rozpoznatelnou formu písně s náznakem melodie a zpěvu, což je docela příjemná změna. "Dvě vyšpulené prdelky" je téměř countryovka, jež má ale v sobě něco, co by se hodilo jako námět k některému z dílů seriálu Akta X. "Cigaretka" je lobotomizované boogie se španělskými rytmy. Kdyby to slyšel Tarantino, nadělal by si do kalhot. "Injekční stříkačka" je renesančně křehká, příjemně melodická záležitost na drogové téma. "Králík s rybkou" je psycho-billy jako ze zaflusaného pubu, který cestuje časem a právě se ocitnul v 50-tých letech. "Vyměšující jelen" má zvuk porouchané turbíny létajícího talíře, v jehož kabině to drhne Terminátor na ruskou balalajku, až se z něho kouří. "Pták, měsíc a raketa" je nemocná verze rockově řízné odrhovačky, jež končí hysterickým záchvatem po totální ztrátě sebekontroly. Nedá se říci, že by BUTTHOLE´S touto deskou své fanoušky nějak zklamali, ale síly té předcházející ani zdaleka nedosáhli.
Následuje téměř tříletá pauza, jež je částečně vyplněna sólovými projekty a live deskami. V roce 1989 vychází neuvěřitelně silný oficiální bootleg "Double Latino", který obsahuje téměř dvě hodiny živé muziky. V 29 písních se tu prezentuje celý dosavadní repertoár BUTTHOLE´S. Vyšlo v omezeném nákladu 5 000 CD a 1 000 LP a já si dodneška vyčítám, že jsem tuto relikvii tehdy v Berlíně nekoupil, ač jsem ji už držel v ruce. Gibby Haines a basák Jeff Pinkas si v roce 1990 udělali výlet do oblasti elektronické taneční hudby a pod názvem THE JACKOFFICERS vydali u Rough Trade album "Digital Dumb". Celé to zní, jako by si to nějaký pošuk nahrál doma na kazetˇák a snažil se to potom prodat s obalem Super Hits, či něco podobného. Celý tento zbordelizovaný pokus o taneček produkoval kytarista BUTTHOLE´S Paul Leary, který v té době zároveň vydal svůj sólo projekt "The History Of Dogs". Zpěvák Gibby Haines si mezitím pohostinsky zajamoval ve skladbě "Jesus Built My Hot Rod" z připravovaného alba "Psalm 69" od MINISTRY. V roce 1991 firma Rough Trade konečně dokopala kapelu do studia a výsledkem bylo album "Piough", které se dá bez obalu označit za totální propadák. Je více než zřejmé, že BUTTHOLE´S vaří z vody, což potvrzuje např. country valčík "Lonesome Buldog", jež se na albu nachází dokonce ve 4(!) verzích. Ostatně Paul Leary vznik této desky komentuje slovy: "Rough Trade nám tehdy řekli, že nás budou soudit až zmodráme, jestli nevydáme desku. Věděli, že je to s nima na levačku a vůbec se nerozpakovali nás stáhnout s sebou. Pěkně nás tím tehdy nasrali." Jedinou výjimku na albu tvoří cover verze hippiovské klasiky "The Hurdy Gurdy Man" od DONOVAN-a, která v podání BUTTHOLE´S zní, jako by někdo pustil původní nahrávku pozpátku, polil benzínem a zapálil. Přesto se skladba stala singlem týdne podle Melody Makeru a v listopadu 1990 dokonce několik týdnů vedla anglickou nezávislou hitparádu.
Po tomto neúspěchu následuje zdlouhavý přechod k velké značce. Tento boj nekonec vyhráli Capitol Rec. u kterých v roce 1993 vydávají BUTTHOLE´S zbrusu nový materiál "Independent Woorm Saloon". Možná se Gibby nechal ovlivnit Alem Jourgensenem a svým hostováním u MINISTRY, faktem ale zůstává, že se nám kapela rozhodla naservírovat pořádnou porci drsného rock n rollu v elektro hábitu a rozhodně je to nejrockovější album v celé jejich historii. Už zmiňované MINISTRY asi nejvíc připomíná úvodní otvírák "Who Was In My Room Last Night?" a také "Some Dispute Over T-Shirt Sales" nebo "Dust Devil", což mě osobně nijak nevadí. "The Wooden Song" je zase pro změnu folková věc s feelingem 60-tých let, v jejímž závěru zazní skvělé, archetypální kytarové sólo, jako vystřižené od BIG BROTHER AND THE HOLDING COMPANY (doprovodná kapela JANIS JOPLIN). Nemotorná "Alcohol" je (jak sám název napovídá) oslavou chlastu a bývalá potrhlost se objevuje a naplno propuká v "The Annoying Song", kde na pozadí rock n rollového běsnění, skřehotá nějaký škodolibý skřet. Fascinace tělesnými zvuky a obscéními rituály kapelu neopustila a jestliže se celou dobu drželi zpátky, tak v závěrečné "Clean It Up" si to všechno vynahradili. Zbahnilá, sliznatá stoka, ve které se mísí ten nejohavnější a největší kytarový riff se zvukem zvratků, pleskajících o betonovou podlahu a mohutnou stěnou industriálního noise. Jediný text celé této téměř devět minut trvající nejhorší noční můry je "Ukliď to, děvko..." Nebohé, politovánihodné, ale jak se ukazuje, jsou BUTTHOLE´S nyní mnohem menší čuňata, než by jeden předpokládal. Přetavili svůj mizerný a stupidní záchodový humor v ryzí surrealismus a dokázali, že můžete strávit krátkou dovolenou v mysli sadistického šílence, aniž by jste došli k úhoně. Možná, že za drsnost celé nahrávky může vysoký obsah lithia v texaské vodě. Ale kdo ví, BUTTHOLE´S chlemtali tekutinu také z jiných zdrojů.
Po vydání tohoto alba se po nich slehla zem a už to vypadalo, že je od nich navždycky pokoj. Jenže v roce 1996 se zničeho nic náhle objevil nový materiál s názvem "Electriclarryland", což má být zřejmě parafráze na Hendrixovu doprovodnou kapelu Electric Ladyland. Řekl bych, že se tady dostali hudebně nejdál, aniž by přitom ztratili cokoliv ze svých předností. Samozřejmě, že to už není ten extrémní a šokující nájezd divokého kmene Vikingů, kteří za sebou nechávají jen zkázu, zmar a spáleniště. To se jenom v průběhu let smísili s domorodým obyvatelstvem a přetavili svoje obrovské meče, zubaté žabikuchy, zakřivené rozparovačky, široké rozčtvrcovačky a zlovolné kastrovačky, na i jiným způsobem použitelné nástroje. Všechny již výše jmenované hudební atributy, jako třeba punk, pop, country, industrial, rock a billy a nebo noise, jsou zde obohaceny o hip hopové rytmy a taková "Pepper" zde např. zní, jako cokoliv od ranného BECKA. BUTTHOLE´S zdá se poněkud dospěli, aniž by se přitom vystavili posměchu a opovržení svých fanoušků. Připadají mi, jako člověk pod narkózou, jemuž se nějakým zázrakem podařilo zdrhnout z operačního sálu a který si pomalu začíná uvědomovat svět kolem sebe. To vědomí pak spočívá v tom, že starý, dobrý "zlatý" chlapec, co má pravidelnou práci, auto, barák s perfektním trávníkem, ženu, co vypadá jako kus plastu a omezenou kulturní a životní zkušennost, má ve skutečnosti jedinou opravdovou touhu. NIKDY NEMÍT ŽÁDNOU VOLBU. Je blažený ve své papundeklové pevnosti a z jeho pohledu jsou BUTTHOLE´S fašouni, teplouši a totální cvoci. Jenže podstatné je to, že ONI se jím mohou stát (a víc než jím), ale ON SE NIKDY nemůže stát jimi. A to mě nevýslovně hřeje a (řečeno s klasikem), můj duch se vznáší, jako luňák.
Diskografie:
Brown Reason To Live (mini Alternative Tentacles 1983)
Live PCPP (live EP Alternative Tentacles 1984)
Psychic (EP Fundamental 1984)
Cream Corn From The Socket Of Davis (EP Touch and Go 1984)
Psychic...Powerless...Another Man´s Sac (Touch and Go 1985)
Rembrandt Pussyhorse (Touch and Go 1986)
Locust Abortion Technician (Touch and Go 1987)
Hairway To Steven (Touch and Go 1988)
Double Latino (live
Latino Bugger Veil 1989)
Exstasy (live 1989)
Widowermaker! (EP Touch and Go 1989)
Piough (Rough Trade/Capitol 1991)
Independent Worm Saloon (Capitol
1993)
The Hole Truth...and Nothing Butt (výběr Trance Syndicate 1995)
Electriclarryland (Capitol 1996)
After The Astronaut (Capitol 1998)
Weird Revolution (Hollywood 2001)
Humpty Dumpty LSD (Latino Bugger Veil 2002)