ČLÁNKY
CLUTCH "Pořádná rockerská parta, žádní buzíci!"
„Měli jsme na střední škole hard core kapelu MORAL MINORITY, ve které jsem hrál na kytaru...dost hrozně“, směje se zpěvák CLUTCH Neil Fallon. „Pak velmi krátce existovala další s názvem N.S.A.(National Security Agency)....no a pak jsem ve škole natrefil na kluky, co zrovna dali dohromady GLUT TRIP. Jeden večer jsem zaskočil za jejich zpěváka...no a o pár měsíců později už jsme měnili styl i název na CLUTCH.“ Takhle v podstatě banálně přišla na svět jedna z nejzásadnějších stoner rockových kapel současnosti a jak trefně poznamenal jeden můj kamarád, jinak též muzikant a jejich nadšený fanoušek: „Hlavně tam ku**a napiš, že je to jediná pořádná rockerská parta, žádní buzíci!!“ Jo Miro, tohle ti tedy podepíšu!! Od roku 1990 kdy v Germantown stát Maryland došlo k tomuto porodu císařský řezem, mají CLUTCH na kontě deset studiových alb, pár „živáků“ a rarit, vlastní label Weathermaker a několik velmi životaschopných vedlejších projektů. A ještě jedna dost podstatná věc. Od samého začátku fungují v nezměněné sestavě, takže se dá říct, že patří k těm nemnoha vyvoleným, kteří se v kapele našli nejenom hudebně, ale především i lidsky.
„Dospívání v rytmu hard core“
Zpěvák Neil Fallon, kytarista Tim Sult, basák Dan Maines a bubeník Jean-Paul Gaster začali jak už to tak bývá obrážet místní kluby, kde si rychle budovali solidní pověst. Netrvalo dlouho a vydali debutové album „Transnacional Speedway League“, které bylo ještě žánrově lehce nejednoznačné, mírně pod vlivem slow hard core, ovšem klasické skladatelské postupy CLUTCH už byly zřetelně patrné. Fallon spíš řval než zpíval a celé to bylo obestřeno tak trochu neurotickou atmosférou, poplatnou tehdejší hard core scéně. Následující deska „Clutch“ z roku1995 už kapelu představila se zřetelně definovaným stoner rockovým zvukem a Fallonovým hrubiánským hulákáním. Hutná, rifující kytara, jakoby trochu rozhárané, ale empatické bicí, dunící přesto velmi sofistikovaná basa a celkově špinavý zvuk zařadil CLUTCH po bok FU MANCHU, KYUSS a nebo MASTERS OF REALITY. I když CLUTCH nikdy nebyli žádnou fabrikou na hity, tak jak jsou obvykle chápány, za první vlaštovku se dá považovat temná psychedelická balada „Spacegrass“. „Zpočátku jsem poslouchal hlavně hard core a punk kapely, takže jsem se logicky snažil svůj zpěv přizpůsobit danému stylu“, vzpomíná Fallon. „Měl jsem tehdy takový naivní názor, že melodie jsou komerční, ale pak jsem poznal hudbu Toma Waitse a to byl přelomový okamžik. Najednou jsem si uvědomil, že nemusím mít velký hlasový rozsah, ani být technicky perfektní. To poznání mi otevřelo spoustu dveří. Podobně se to odrazilo i na mých textech. Ale těch vlivů bylo samozřejmě mnohem víc. Vždycky jsem byl velkým fanouškem Chucka D (raper z PUBLIC ENEMY), líbil se mi Howlin Wolf, starý Nick Cave, ale taky třeba THE SWANS.“ První deska kterou jsem tuhle partu vůbec zaregistroval byla následující „The Elephant Riders“ z roku 1998, ale popravdě mě tehdy ještě příliš nezaujala. Bez ohledu nato je třeba přiznat, že už si to šine plnou parou ve stoner rockových vodách a slyšíme na ní CLUTCH tak jak je známe dnes. Kodrcavé rytmy Jaen-Paula, hutná a přesto nápaditá kytara Tima Sultiho, Fallonovou buranské vyřvávání a dunící basa Dana Mainese. Výborná je mohutná „Eight Times Over Miss October“, překvapil pozoun v instrumentálce „Crackerjack“ a všechno zazdila závěrečná sabbatovská heavy pecka „The Dragonfly.“
„Stará škola je nejvíc“
„Jam Room“ z roku 1999 bylo ve skutečnosti první album CLUTCH, které mě okamžitě chytlo pod krkem a dodnes nepustilo. Možná je na jejich poměry trochu netypické, lehce praštěné a emocionálně rozhárané, ale s obrovským charisma a tutovými „hitovkami“. Hřmotná úvodní skladba „Who Wants To Rock?“ s Fallonovým buranským hulákáním mi připomněla víc BUTTHOLE SURFERS než LED ZEPPELIN, i když k oběma má velmi blízko. „Big Fat Pig“ zkušeně rockuje až se z ní kouří, foukací harmonika se zmítá v pevném sevření kytar, Fallonův hrdelní chraplák okusuje vaše sluchové orgány a celé se to valí kupředu, jako kontejner plný železného šrotu...jedna z nejlepších skladeb CLUTCH vůbec. V „Raised By Horses“ si CLUTCH vzpomněli i na Franka Zappu a výsledek zní fakt parádně. Zkroucené boogie „Gnome Enthusiast“, se zkreslenými vokály, zakuckávající se kytarou a nakřáplou rytmikou je fakt pohoda poslouchat a psychedelická instrumentálka „Swamp Blood Upside Down,“ je úplným rejdištěm archaických kytarových zvuků a efektů. Fanoušci CREAM, LED ZEPPELIN a nebo raných MONSTER MAGNET mohli skákat nadšením až do stropu. Nejvýraznější skladbou je ale „Basket Of Eggs,“ která se valí ve středním tempu, má velký kytarový riff, drsný zvuk, těžké zeppelinovské bicí a chytlavý, snadno zapamatovatelný refrén, což z ní dělá jasný alternativní hit. Závěrečná minimalistická „Release The Dub,“ s hypnotickým rytmem bicích a pulzující basou, nad nimiž se kroutí změť konkrétních zvuků, kytarových distorzí, kratičkých sól, sonických výkřiků a space zvuků, pak v samotném závěru alba dokazuje, že CLUTCH nejde jen o to mydlit to hlava nehlava, ale že se snaží z tohoto rockového pravěku vydolovat to nejlepší a přetavit to do nového, originálního tvaru. O tom, že nejsou ani zdaleka tak jednoznační, jak by se na první pohled mohlo zdát, se mohli přesvědčit návštěvníci jarního koncertu THERAPY? v pražské Arše, kde jsme je mohli vidět v roli předskokanů.
„Melouchy“
Od roku 1999 funguje vedlejší projekt s názvem THE BAKERTON GROUP, který je pozoruhodný hlavně tím, že jsou v něm zapojeni všichni členové CLUTCH. Jedná se o striktně instrumentální záležitost, v níž zásadní roli hraje
improvizace, takže výsledkem je taková odlehčená a řekněme sofistikovanější podoba CLUTCH. Po prvním EP „Space Guitars“ z roku 2001 si fanoušci CLUTCH museli na první celé album počkat dlouhých šest let. Ke kapele se připojil klávesák Mick Schauer, který byl jinak v letech 2005 – 2008 i členem CLUTCH a stejnojmenný debut „The Bakerton Group“ z roku 2007 mísí základního ducha CLUTCH s okrajovým vlivem jazzu a lehkou psychedelií. O dva roky později na něj navázali ještě o něco lepším albem „El Rojo“, kde Schauera za klávesami nahradil Per Wiberg z OPETH. „Improvizace je moje nejoblíbenější část práce“, říká bubeník Jean-Paul Gaster. „Je to důležitá součást kapely. Umožní vám to hrát na koncertech i to, co není úplně nacvičené. Výsledkem jsou zajímavější skladby a dělá to z vás kreativnějšího muzikanta. Neznamená to ale, že vše co vzejde z improvizace je skvělé. Někdy je to katastrofa. Ale musíte riskovat a my nejsme kapela co hraje každý večer to samé. To by bylo spíš jako nějaký školní koncert, než rocková show. V CLUTCH si hraju co chci. Písně sice mají svou pevnou strukturu, ale vždycky se jim snažím vtisknout novou energii. Je velmi osvěžující najednou slyšet něco nového ve skladbě, kterou jste hráli už 1600x. Hrát na bicí v CLUTCH je nejlepší práce na světě!“ Jean-Paul je vůbec hodně aktivní i mimo rámec CLUTCH. V roce 2006 např. nabušil celé album žánrově spřízněným FIVE HORSE JOHNSON „The Mystery Spot“, aby se o rok později spolu s kytaristou Thomasem Anderssonem (KAMCHATKA) a klávesákem Per Wibergem (OPETH) zapojil do projektu KING HOBO. Kromě toho se objevil jako host na různých nahrávkách, např. na sólovém albu Scott Wino Weinricha (SAINT VITUS) „Punctuated Equilibrium“. „Těžko budu někdy hrát rychle. Je to pro mě moc náročné a bubnování nechápu jako sportovní výkon. Jde o to zaplnit prostor a vytvářet pocit. Rychlost není klíčem k úspěchu, naopak..mě baví věci cvičit hodně, hodně pomalu. A cvičit je nutné každý den. Čím více budete hrát, tím víc výzev a příležitostí se bude objevovat. A pokud někdy přijde den, kdy si pomyslíte že už o bubnování víte hodně, pak nevíte vůbec nic.“ Zpěvák Neil Fallon se průběžně objevuje na nahrávkách různých umělců, jako jsou DOZER, MASTODON, THROAT, LIONIZE, THE MOB, SOULFLY a jako vedlejšák zpívá v kapele THE COMPANY BAND. Kytarista Tim Sult pak občas maká v reggae partě LIONIZE.
„Protože jsme začali hrát tak mladí, moc jsme nevěděli co vlastně děláme..a do určité míry to nevíme dodnes. Ale to pracuje v náš prospěch. Už předtím jsme byli velmi dobří přátelé a hlavně z počátku jsme byli vlastně pořád na turné...takže vlastně pořád spolu. A pokud vás ani tohle nerozdělí, vydržíte už všechno.“
„Sveřepost jako přednost“
Deska „Pure Rock Fury“ z roku 2001 znamenala definitivní razítko kvality CLUTCH a rozkopnuté dveře do první stoner rockové ligy! Album produkoval respektovaný bluesový producent Uncle Punchy (Chuck Brown, R.L. Burnside, Reverend Gary Davis) a mixoval Jason Corsaro (Jeff Beck, BuckCherry). Výsledkem je energií překypující stoner rock, valící se jak obří hromada šutrů. Otvírák „American Sleep“ má vyšponované emoce, robustní zvuk a pulzující tempo a je jako rána kladivem, po které budete nadšeně žebrat o další. Další super pecka „Open Up the Border“ hladce klouže prostorem, jako horké naolejované tělo po latexu a má jeden z nejlepších kytarových rifů všech dob. „Careful with That Mic..“ nezapře beefheartovské geny a v kombinací s rychlopalným rapováním vznikl první skutečný hit CLUTCH. Skladbu „Immortal“ napsal původně kytarista legendárních MOUNTAIN Leslie West jako „Baby, I´m Down“ pro své první sólové album, které je mnohými mylně považováno za první desku MOUNTAIN. CLUTCH ji opatřili jiným textem a trochu pozměnili aranžmá a výsledkem je skvělá skladba, v níž si kytarové sólo zahrál kdo jiný, než Leslie. K dalším hostům na tomto skvělém albu patří kytarista a zpěvák Scott „Wino“ Weinrich (SAINT VITUS) a Dan s Joem ze SIXTY WATT SHAMAN. Po tak skvělém albu musel zákonitě přijít mírný propad, který přišel v podobě desky „Blast Tyrant“. Album nemá z mého pohledu takové „koule“ jako předchozí super nálož a mám ho ze všech desek CLUTCH asi nejmíň rád. Přestože zvukově docela tvrdé, skladatelsky pouze průměrné a žádná píseň nijak nevyčnívá, spíš se to drží celé tak nějak v jedné lajně. Trochu vybočuje heavy nářez „Profits of Doom“, hutné boogie „The Mob Goes Wild“ a nebo „The Regulator“, hlavně díky moc pěkné kytaře Tima Sulta v úvodu, než skladbě jako takové, ale jinak je to takový standard. Výraznější než hudba jsou tentokrát spíš Fallonovi ironizující texty, které k sobě přitahují větší pozornost než hudba. Přesto tímto albem získali zájem kritiky a tím pádem i větší rotaci v rádiích. „Psát texty mi dává příležitost si vymýšlet“, říká Fallon. „Nejsem odborníkem na cokoliv. Vezmu si prostě nějaké téma a pokud ho dokážu po tři nebo čtyři minuty prezentovat s dostatkem sebedůvěry, jsem po tu dobu tím největším expertem na dané téma. Dokážu vydolovat víc skutečného života z fikce, než z vlastní zkušennosti. Snažím se v textech držet od politiky dál, ale někdy se mi tam vplíží jako had a když už se to stane, nejsem z toho moc nadšený. Hodně lidí se mě taky ptá, nakolik jsou v mých textech metafory a do jaké míry jde o konkrétní zážitek. Myslím že obě polohy musí být v rovnováze. Často sám nedokážu říct, co je co. Kdybych měl vysvětlit každý řádek textu co napíšu, asi bych z toho zešedivěl. Sám sobě jsem tím nejpřísnějším kritikem a snažím se, aby moje texty nebyly příliš rozvláčné. Pokud je text příliš doslovný, posluchači pak už nezbývá žádný prostor pro vlastní interpretaci. Jedním z hlavních kritérií je, aby text obstál sám bez hudby. Tohle je obvykle docela dobrý test.“
V rock and rollu se mi libí escapismus. Existuje spousta milostných písní a ještě víc jich znám o kopání do zadku. To je pro mě pasé. Nejlepší jsou písně, jejímž textům vlastně nerozumím.
„Pořád na plné obrátky“
Už o rok později se CLUTCH vytasili s novou deskou „Robot Hive/Exodus“, na které zní už zase tak, jak je mám nejraději. Hrubý stoner s bluesovým podtextem, hromadou energie a spoustou emocí. Poprvé se na ní představil nový klávesák Mick Schauer, jehož hammondky CLUTCH podle mě vždycky moc slušely. Album nakopává mohutný otvírák „The Incomparable Mr. Flannery“ za nímž se řítí divoce vířící „Burning Beard“, která je jako tornádo letící americkým středozápadem a beroucí s sebou vše co se mu připlete do cesty. Potemnělá „Gullah“ s hostujícím Henry Rollinsem, emotivní „Mice and Gods“, neodolatelně zadrhávající rytmus v „Pulaski Skyway“, binární „10001110101“, lehce melancholická „Land of Pleasant Living“ kde Schauerovi hammondky letí jako šedé mraky po podzimním nebi, „Gravel Road“ která začne jako old schoolová bluesová klasika, ale skončí jako hutný zeppelinovký hard rock, „Who´s Been Talking?“ jako decentní variace na Toma Waitse....no myslím že je vám jasný, že tuhle desku fakt miluju. Hned další placku „From Beale Street To Oblivion“ z roku 2007 produkoval Joe Baressi (MELVINS, KYUSS, QOTSA) a právě jeho zásluhou je zvukově nejbarevnější a nejpestřejší v historii CLUTCH, k čemuž jistě přispívají i hammondky Micka Schauera a foukací harmonika hostujícího Erica Oblandera z žánrově spřízněných FIVE HORSE JOHNSON, který se nejvíc vyřádil ve skvělé „Electric Worry“, která je takovou volnou variací na „Boom Boom“ od Johnny Lee Hookera. Ale je toho samozřejmě mnohem víc. Pěkná je třeba steel kytara v „When Vegans Attack“, mohutně si vykračující „Child of the City“ z dominantním kytarovým rifem, „One Eye Dollar“, což je vlastně předělaný ten samý song z „Jam Room“, lehce nostalgický úvod „White´s Ferry“, který vás přenese až někam do 60. let, aby pak vyvrcholila svižným boogie, výborná je i závěrečná „Mr. Shiny Cadillackness“.
„Nezávislost nadevše“
Rok 2008 přinesl v životě CLUTCH několik novinek. Předně založili svůj vlastní label WEATHERMARKER MUSIC, na kterém chtějí vydávat jen desky CLUTCH a další související projekty, jako THE COMPANY BAND, LIONIZE, DEEP SWELL, THE MOB, THE BAKERTON GROUP apod. „Má to jen samé výhody“, dodává Fallon. „Máme své vlastní termíny, které na nás do určité míry vytvářejí větší tlak než dřív, protože když se něco podělá, nemůžete z toho vinit nikoho jiného než sebe. A stejně jako v běžném životě vám více práce přináší i větší odměnu. Nemusíme teď prodat tolik desek a to co si koupí naši fanoušci přímo od nás, nám docela stačí, protože jsme tím vlastně odstranili všechny nesmysly, které se kolem toho obvykle nakupily.“ Další „novinkou“ byl odchod klávesisty Micka Schauera, takže na nové desce „Strange Cousins from the West“ už neuslyšíte žádné hammondky ani garmošku, jen robustní, dřevní stoner, jak naznačuje úvodní „Motherless Child“ se zeppelinovskou rytmikou a trochu netradiční španělkou, podobně jako první singl z alba „50 000 Unstoppable Watts“, rovněž nasáklý zeppelinovskou údernou silou. Trochu vybočuje tajemný „Minotaur“ s pěkným kytarovým motivem, ale jinak je to řekl bych klasická deska CLUTCH bez větších překvapení. „Někdo nás občas označuje za „kultovní“ kapelu a já opravdu netuším, kde takzvaný kult začíná a kde končí. Kdybych měl nějakou kapelu označit za kultovní, byli by to nejspíš kanadští RUSH. Jejich fanoušci jsou velmi loajální a cítí se být součástí kapely. Možná právě v tomhle by mohla být jistá analogie s námi, protože ti naši jsou také velmi vášniví. Osobně mám radši hrstku takových, než spoustu těch, kteří na si tebe pět minut po vystoupení už ani nevzpomenou.“
Další věc je, že jsme nikdy neměli skutečný hit...šlágr. Tohle obvykle kapelu rozbije. Nikdy jsme se taky nebavili o tom, jakou kapelou chceme být a co hrát. Prostě jsme dělali hudbu a následovali svůj vlastní instinkt. A čím jsme starší, tím víc to oceňujeme.
„Mezigenerační spojka“
„Vím že většina umělců vám bude tvrdit, že právě ta jejich poslední deska je nejlepší co kdy udělali. O „Earth Rocker“ ale můžu říct, že to je jediné album, se kterým jsme pravidelně žili a že na něm není jediná skladba, kterou bych nechtěl hrát i na koncertě. V minulosti se mnohokrát stalo, že některé skladby sice zněly skvěle ve studiu, ale nedaly se hrát na živo. Nová deska takovou nemá ani jednu! Skladby ještě před samotným natáčením prošly rozsáhlou předprodukcí, během níž se každý naučil svůj part, takže když jsme šli do studia, každý už přesně věděl co má dělat.“ Nová deska pokračuje tam, kde ta předešlá skončila, takže jde o pořádně našlápnutý stoner, stojící na bluesových základech, s hard rockovou hmotností a rockovým drajvem, snad jen o něco rychlejší než bývalo zvykem, což kapela přičítá společným turné s THIN LIZZY a MOTORHEAD. Ta deska sice neletí úplně jako „Motoráči“, ale na poměry CLUTCH je to víc jak slušné tempo, které navíc jen tak nepoleví. Prvních dvacet minut to do vás budou hrnout pěkně pod tlakem a ten volný pád zabrzdí až jemná „Gone Cold“, ale-i ta má svou vnitřní sílu. „Cyborg Bette“ už nicméně zase pádí jako splašená herka, která nejspíš sála energické boogie rovnou s mateřským mlékem. „Zpěv je ústředním bodem pro většinu lidí“ říká JP Gaster, „takže mým úkolem je jeho podpora. V závislosti na tom jak Neil přináší linky, jak rytmické tak i melodické, se má práce od toho odvíjí a reaguje na to. Můžu hrát beaty jak spolu, tak i proti. Můžu hrát hlasitě a nebo potichu. Hodně jsem se naučil ještě když jsem byl mladý a bydlel ve Washingtonu. Místní druh hudby zvaný „gogo“ byl všude kolem a já to miloval. Kapely jako TROUBLE FUNK nebo EXPERIENCE UNLIMITED byly jako nákladní vlaky, co duní krajinou. A to mě zásadně ovlivnilo jako hráče. Podvědomě jsem začal hrát stejné rytmy, které mi pořád zněly v zadní části lebky. Ty rytmy jdou ruku v ruce s kytarovými rify. Nezaměřujte se ale jen na zpěv, ale na hudbu jako celek. Nechte jí dostatek prostoru, nechte hudbu dýchat. Pokud to chcete konkrétně, hrajte čtvrťové noty. Jeden z mých nejoblíbenějších bubeníků je Elvin Jones a neznám nikoho jiného, kdo by měl lepší přehled o dělení hudby než on. Jeho tempo ale bylo zároveň vždycky pevné jako skála.“ Fallon žije v Marylandu, což je asi deset kilometrů od hlavního města. Skladby „Mr. Freedom“ a „DC Sound Attack“ jsou specifickou obžalobou současného stavu politiky v USA. „Každý rok mám méně a méně víry v náš politický systém“, říká. „Mr.Freedom“ je např. o tom, jak se politici víc starají o marketing a životní styl, než o samotnou politiku. Mají za to, že se politická funkce dá jen tak koupit.“ O tom tady u nás taky něco víme a protože jde o univerzální téma, bude jistě fungovat i ve zbytku tzv. civilizovaného světa. „Fakt nesnáším když si někde přečtu, že jsme se na „Earth Rocker“ vrátili ke kořenům. My se nikam nevracíme, protože se jsme nikdy nikam neodešli. Jen jsme občas změnili producenta. Stejně jako mnoho ostatních umělců se i my chceme pohybovat stále vpřed, na tom přece není nic divného. Možná nová deska někomu připomněla „Blast Tyrant“, která má trochu podobný zvuk, ale jinak to jsou dvě dost rozdílné nahrávky.“ V září loňského roku kapela oznámila odložení plánovaného turné z důvodu zdravotních problémů Neila Fallona. „Vážení přátelé, tento týden jsem se dozvěděl, že díky zranění krku v dětství, genetické predispozice k onemocnění páteře a několik let bolestí hlavy, si teď vybralo svou daň. Operace je nutná a její datum bylo stanoveno na 17. září 2013.“ Kapela nicméně ihned oznámila, že turné k aktuálnímu albu by mělo pokračovat už v říjnu. Aktuální informace praví, že bude pokračovat 20. února v Austrálii.„Být na turné je nutnost, která si ale vybírá svou daň. Naštěstí máme rodiny které nás podporují, ale je jasné, že nemůžu cestovat jako když mi bylo pětadvacet. Taky mám syna a nechci aby měl tátu který je pořád pryč. Ale mě pořád neskutečně baví hrát živě, takže je to vždy o nějakém kompromisu.“
„Naše kariéra se dá přirovnat ke sklenici vody, která je do poloviny plná (a nebo napůl prázdná)“, říká Fallon. „Nikdy nás moc nehráli v rádiu a na zdech nám nevisí řada zlatých desek. Ale současně nás rock and roll dokázal uživit, což je dnes docela vzácná věc. Taky už jsme na scéně poměrně dlouho, ale přitom nemám pocit nespokojenosti a nebo vyčerpanosti. Netuším jestli se věci okolo nějak změnily a nebo jestli jsme prošli změnou my sami, ale v posledních letech jdou věci fakt skvěle.“ Na jejich koncertech můžete často vidět víc generací pohromadě, často i celé rodiny. „Nikdy jsem si nemyslel že je něco takového možné“ říká nevěřícně Fallon. „Nejtěžší je zaujmout ty opravdu v letech a pak ty úplně nejmladší. A to, že se nám to nějakým způsobem povedlo je něco, z čeho jsem doslova nadšený!“
