ČLÁNKY
JAZ COLEMAN Každý, kdo není filozofem, je vůl
Říká se o něm, že má nejpestřejší a nejrozmanitější kariéru v současném hudebním průmyslu. Dítě koloniálního systému, po matce Pakistánec, po otci Angličan, což znamená permanentní boj mezi východní geny a západoevropskou kulturní tradicí. Ambivalentní osobnost, světoběžník, hedonista, workoholik. Studoval historii a filozofii a jeho hudební vzdělání je stejně tak pestré, jako rozsáhlé. Osciluje mezi post punkovou, industriálně- psychidelickou smečkou KILLING JOKE a prestižními světovými symfonickými orchestry. Světově proslulý dirigent Klaus Tennsted jej prohlásil za novodobého Mahlera. Jeho domovem byla severní Amerika, Asie, Skandinávie, Evropa, aby nakonec zakotvil na malém ostrůvku u Nového Zélandu.
Zázračné dítě
Oba jeho rodiče měli vysokoškolské vzdělání a tak malý Jaz vyrůstal v rodném Shelthamu v takříkajíc intelektuálním prostředí. Už od svých 6 let studoval hru na piáno a housle, v 8 už byl přijat do prestižního Addington Palace Choir a až do svých 10 let zpíval s tímto velkolepým sborem snad po všech kostelech v Anglii. Získal vysoce ceněné ocenění pro sborového zpěváka Saint Nicholas Award a do svých 14 let stačil ještě získat celou řadu dalších prestižních cen za zpěv a hru na housle. V roce 1979, ve svých 17 letech, se však v jeho životě odehrála dramatická změna. Byl konec 70. let a světem duněl punk rock.
Punk Rock Is Dead
Když KILLING JOKE začínali, všichni byli bez práce, na podpoře, bez možnosti a hlavně chuti se zapojit do toho kolotoče na vydělávání peněz. Colemanovo setkání s bubeníkem Paulem Fergusonem (ex MATT STAGGER BAND) však navždy všechno změnilo. Toto duo pak v krátké době přibralo baskytaristu Youth-a (vl.jm. Martin Glover Youth), který předtím hrál v punkové kapele THE RAGE a kytaristu Geordie-ho (vl.j. K. Walker). Svá první vystoupení absolvovali jako předkapela JOY DIVISION a jejich první album vyšlo ve stejném roce, ve kterém zemřel zpěvák Ian Curtis a tak se přímo nabízí paralela, mezi umírajícím kultem JOY DIVISION a zrodem této nabroušené, metalické psychidelie. Jejich první alba "Killing Joke" a "What´s This For...?" svým syrovým, agresivním zvukem, temně psychidelickou atmosférou a mystickými texty vyvolaly oprávněnou pozornost. Coleman se v té době též velmi intenzivně zajímal o okultismus a různé prastaré mytologie a časem si vypěstoval docela slušnou obsesi. Myslím, že nikoho ani moc nepřekvapilo, když v roce 1982 po vydání 3 alba "Revelations" došel k přesvědčení, že Apokalypsa se blíží a odebral se společně s Geordiem (a o něco později i s Youthem) očekávat její příchod na Island. Jeho činorodá duše mu ale ani tam nedovolila zahálet. Spolupracoval s mnoha tamními skupinami, z nichž za zmínku stojí kapela THEYR, ze které se později stali slavní THE SUGARCUBES, s jakousi adolescentní zpěvačkou jménem BJORK. Po pár měsících, když se žádné známky toho, že by Svět měl skončit neobjevovaly, Youth se vrátil zpět do Anglie a založil společně s Paulem Fergusonem skupinu BRILLIANT. V roce 1983 se z Islandu vrátili i Jaz s Geordiem a s novým baskytaristou Paulem Ravenem vydávají výborné album "Fire Dances", což byla v podstatě labutí píseň ranných KILLING JOKE a na 2 roky se celá kapela uložila k ledu.
Anarchista ve fraku
Coleman ale nezahálel. V roce 1982 v sobě znovu objevil chuť zabývat se klasickou hudbou a skládat hudební kompozice a orchestrální studie. Tento zájem o moderní vážnou hudbu jej o 5 let později dovedl až ke studiu instrumentace do Minska v Bělorusku a odtud pak do Lipska v bývalém DDR a také do Maďarska, kde studoval u respektovaného Dr. Petera Saunderse. 
V roce 1985 se k životu opět probrali KILLING JOKE a vydali album "Night Time", kterým zahájili svou, z mého pohledu zcela pominutelnou, etapu. Deska je poznamenána větším příklonem k melodičnosti a popovější struktuře písní, kytarové běsnění bylo nahrazeno pompézními klávesami a po dřívější syrové energii a experimentálním pocitu nezbylo téměř nic. Následující alba v tomto trendu dál pokračovala a KILLING JOKE dokonce úspěšně bodovali v oficiálních hitparádách. Nakonec v tom ale zůstal Coleman s Geordiem sami, navíc vypukl právní spor s jejich vydavatelskou firmou EG, který sice nakonec vyhráli, ale nesměli jako kapela dál vydávat desky. Celé je to jak finačně, tak-i lidsky naprosto vysálo, takže se v roce 1988 zdálo, že KILLING JOKE jsou definitivně uzavřenou kapitolou. Coleman prohlásil: "Hněv už není hlavní součástí mé existence" a odjel na přelomu roku 1989/1990 do egyptského Caira, aby zde jako první Evropan začal studovat na Cairo Conservatoire arabskou hudbu. Čtvrtóny a instrumentaci se snažil zvládnout ve studiích slavného skladatele Ammara El Sherie. Toto období kulminovalo v roce 1990 albem "Songs From The Victorious City", které Coleman realizoval společně s bývalou členkou elektronicko art-popové kapely ART OF NOISE - Anne Dudley.
Nové obzory
V témže roce se Coleman přesunul na Nový Zéland, kde našel svůj druhý domov. "Nový Zéland je posvátné místo, kolem kterého existuje spousta záhad, mystiky a nadpřirozenosti". V roce 1993 se stěhuje do Aucklandu, kde vybudoval vlastní studio, začal aktivně spolupracovat s Novozélandským symfonickým orchestrem, přednášet na Wellington University a živě se zajímat o původní maorské obyvatele a jejich kulturu. V roce 1991 také po 10 letech konečně dokončil svoji "Symphony No.1 - Idavoll a Fanfaire For The Millenium", což byly jeho první velké orchestrální práce. Poprvé je dirigoval Peter Scholes s Novozélandským symfonickým orchestrem a nahrávku produkoval Chris Kimsey, který dělal 7 alb ROLING STONES. 
Když už jsme u těch ROLLING STONES, tak Coleman měl prsty v symfonickém ztvárnění jejich písní. Nahrávalo se v roce 1994 s Londýnským symfonickým orchestrem a na celém projektu se podílel i Mick Jagger. Deska se stala okamžitě hitem a vyšplhala se až na 2 příčku Billboard Classical Chart. Podobně dopadlo i další zpracování rockových klasiků, jako např. PINK FLOYD (produkoval Youth), THE DOORS (nahráno s Pražským symfonickým orchestrem, společně s violoncellistou Kennedym), THE WHO a nebo LED ZEPPELIN. "Klasická hudba by se měla z rock and rollu poučit", říká Coleman. "Vzít si z něj to podstatné a aplikovat něco z toho zpět v romantické podobě". Coleman také spolupracoval s různými evropskými avantgardními umělci (CAN, D.A.F., NEW ORDER, EINSTURZENDE NEUBAUTEN, KRAFTWERK,YOUNG GODS) na filmu "Friespiel" a také na soundtracku k filmu "Showgirls" a "Weird Science". V roce 1996 Aucklandská filharmonie uvedla světovou premiéru jeho projektu "Pacifica", což je ambientně-symfonický kousek pro smyčcové kvarteto. V témže roce Coleman vydal svoji "Symphony No.2 - Black Onyx" a společně s PHILIPEM GLASSEM pracoval na "Symphony No.3 - Requiem For A Modern World", jež byla složena pro 2 sbory a orchestr a zpívána v 5 jazycích. Podle Colemana by tato symfonie měla zahrnovat celý jeho dosavadní život až do tohoto bodu a měla by vyjádřit jeho hlubokou víru v nejvyšší bytí, milující a soucitné. 
Veřejnou premiéru mělo toto dílo v roce 1997 na Novém Zélandu. Jeho zájem o původní maorskou kulturu pak vyvrcholil na jaře roku 1999, kdy dokončil svůj projekt "Oceania", což je ethno-ambientní album, kde současné taneční rytmy se střetávají se zvukem tradičních maorských nástrojů, jako např. "Pahu" (kokosové bubny), "Putarino" (flétna), "Hue" (dýně) a nebo "Putaatara" (mořská lastura). U zrodu tohoto projektu stál kromě Colemana i respektovaný maorský hudební mistr Hirini Melbourne a Hinewehi Mohi, což je oficiální reprezentantka maorské kultury a současně i vynikající zpěvačka. "Mám dovolení od nejstaršího z kmene Maori, abych mohl tyto nástroje používat", říká Coleman. "Je to skutečný kompliment, protože jsem prvním bělochem, kterému se této výsady dostalo." Ideově se projekt zabývá Bohem v obecné rovině, oscilací mezi duchem času a tradicemi, světovým porozuměním, mírem a emancipací. Coleman má však s tímto projektem ještě další plány. "Chtěl bych shromáždit tak 100 Maorů a udělat s nimi na jevišti opravdu pekelnej povyk. Dokážete si představit tu atmosféru? Ty vibrace? No, možná to udělám v Královské opeře v Covent Garden. Ti blbouni mě pozvali. Jejich chyba." Neuvěřitelné! Většina současných světových dirigentů a orchestrů by prodala vlastní duši, aby se mohli v tomto prostoru prezentovat a Coleman tam chce vtrhnout se stovkou Maorů a rozmetat to tam na atomy. Dovedete si představit něco úchvatnějšího? Bohužel do dneška se mi nepodařilo zjistit, jak to všechno nakonec dopadlo. "Není to pro mě žádné flirtování s jinou kulturou, ani žádná módní záležitost", ohrazuje se Coleman. "Oceania vlastně ani není původní maorská hudba, i když je částečně hrána na původní maorské hudební nástroje. Kombinuji ji s moderními klávesami, smyčcovými nástroji a současnou elektronickou rytmikou. Přece už nežijeme v minulosti". Jemné melodie, hladká produkce, vzletné harmonie, moderní zvuky, ale co je podstatné, základní maorské prvky zůstaly silné a můžete zde slyšet celkem 31 původním maorských nástrojů.
Punk Rock Is Not Dead
A co se v té době dělo s KILLING JOKE? No, zpočátku nic moc. Od rozpadu v roce 1988 bylo nějakou dobu naprosté ticho, aby v roce 1990 jako blesk z čistého nebe zapůsobilo nové album "Extremities, Dirt and Various Repressed Emotions"(Úchylky, hnus a jiné potlačené emoce), kterému předcházelo krátké americké turné po malých klubech. Na tomto CD se KILLING JOKE vrátili k úlevě všech jejich fanoušků opět ke svému dravému rockovému projevu. Pouhé 2 dny a 2 noci stačily k natočení této explozivní směsi post punku, psychidelie, hardcoru, noise a industriálu. K původnímu triu Coleman/Geordie/Raven se tentokráte přidal renomovaný bubeník Martin Atkins, známý především ze svého působení v PUBLIC IMAGE Ltd.
V textech se Coleman rozhodl vypořádat jednou provždy se všemi parazity a cizopasníky v hudebním průmyslu a servítky si přitom rozhodně nebral. "Deset let jsme mohli svobodně nahrávat desky a najednou takovou dobu nic. Každému musí být jasné, že když nás konečně pustili do studia, všechno to explodovalo!" Po tomto úspěšném návratu na rocková kolbiště se však po KILLING JOKE slehla zem a dokonce prosakovaly zprávy, že byl Coleman z kapely vykopnut, což byl pochopitelně nesmysl. To pouze zbylí členové KILLING JOKE oslovili zpěváka Chrise Connelyho (REVOLTING COCKS, MINISTRY) a pod názvem MURDER INC. nahráli výborné stejnojmenné album. Paul Raven se stal členem fenomenálních PRONG a spolupracoval s MINISTRY a SKINNY PUPPY a objevil se také v příležitostném projektu Martina Atkinse PIGFACE. Geordie experimentoval s elektronikou pod názvy AVANT-GARDE a ELECTRONICA, zatímco Youth příležitostně hrál s BRILLIANT a EMPTY QUARTET, produkoval jiné kapely a na mezinárodní scéně se stal velmi žádaným umělcem, který si své pracovní zakázky může vybírat.
"Není to tak dávno", říká s úsměvem Jaz, "co ho JON BON JOVI požádal, zda by nebyl tak laskav a nezašel si do studia poslechnout nějaké jeho nové nahrávky. Youth tam šel, poslechl si to a víte co mu na to řekl? Zní to jako BILLY JOEL a já se takovým svinstvem nezabývám! Panebože! Vždyť oni mu mohli zaplatit milion dolarů, kdyby pro ně pracoval! Ne že by ty prachy nepotřeboval (třeba na produkci nového alba KILLING JOKE), ale on je zkrátka zásadovej člověk." V roce 1994 vychází další album "Pandemonium" a je to ještě větší triumf než předtím. Zvuk je výrazně těžší a zemitější, všude samé kytarové riffy, dunící basa a drtivé bicí. Vyrovnaná, moderní, invenční, tvrdá a přesto výrazně melodická deska, která nadchla všechny jejich fanoušky. "Našel jsem takový malý studio v Turecku, kdesi uprostřed hor. Špinavý, levný a velmi odlehlý. Taky se spoustou marihuanových plantáží všude kolem. Velmi inspirativní prostředí. Zkrátka přesně to, co potřebujeme, když se dáme zase dohromady." V roce 1996 vychází další CD "Democracy", o kterém bohužel nemám žádné zprávy. Konec minulého století a začátek nového tisíciletí byl ve znamení Colemanovi spolupráce s tuzemským ČECHOMOREM, což je myslím obecně velmi dobře známý fakt, stejně jako jeho vřelý vztah k naší republice. Podstatnější ale je, že jejich aktuální deska "Killing Joke" je opět naprosto fenomenální záležitost a že KILLING JOKE právě vyrážejí na světové turné. To bude nastartováno předpremiérovým koncertem 5.8. 2003 v pražském Palaci Akropolis a být vámi, rozhodně bych si jej ujít nenechal.
"Spousta lidí označuje moji hudební kariéru za schizofrenní. Dokonce i můj vydavatel, který se stará o klasickou hudbu mi nevěřil, že jsem stejná osoba, co hraje a zpívá s KILLING JOKE. Dokonce jsem mu to musel potvrdit u právníka. Já ale pro svůj život obě tyto polohy potřebuji. KILLING JOKE pro odreagování a sociální reflexi, klasickou hudbu jako meditaci a pokus o vytvoření dokonalého světa, plného lásky a porozumění. Chci dělat oboje. Jeden den budu v nacpaným klubu a druhej den v Royal Albert Hall. To jsou moje ďábelské kratochvíle."