ČLÁNKY
DEAD CAN DANCE Dead Can´t Dance" (Mrtví neumějí tančit)
DEAD CAN DANCE se rozpadli nečekaně v roce 1999, uprostřed natáčení nového alba v Eire, po ostré hádce mezi Lisou Gerrard a ostatními muzikanty. Předcházelo tomu už náhlé zrušení evropského turné rok předtím a také fakt, že hlavní protagonisté souboru Lisa Gerrard a Brendan Perry se již delší čas stále intenzivněji věnují vlastním sólovým projektům. Otazník se tak vznášel už nad prakticky hotovým novým studiovým albem, jehož dokončení bylo původně ohlášeno na konec roku 1999 a které pak nikdy nevyšlo. V loňském roce však kapela ohlásila svůj návrat a odjela velmi úspěšné světové turné. Připomeňme si proto hudební pouť těchto originálních a velmi nejzajímavých představitelů hudebního směru, nejčastěji označovaného jako "world music", kterým se podařilo na konci milénia vybudovat hudební a emocionální most mezi počátky naší kultury a post industriální současností.
V roce 1980 se v australském Melbourne potkali Lisa Gerrard a Brendan Perry, kteří sdíleli společnou náklonnost k hudbě, literatuře, vizuálnímu umění a jak už to tak bývá, i jeden k druhému. Následující rok, v srpnu 1981, zakládají společně kapelu DEAD CAN DANCE a nahrávají první demo, které se objevilo na vánočním vydání australského hudebního magazínu "Fast Forward", pod názvem "The Fatal Impact." 
Námětem nahrávky byl vpád evropanů do Austrálie a následná destrukce původní australské kultury. Nahrávka nevzbudila velkou pozornost a tak šest měsíců na to, se Lisa a Brendan přesouvají do Londýna, kde jejich hudba zaujala Ivo Russela, majitele tehdy začínající nezávislé firmičky 4AD, který s nimi podepsal smlouvu. K základnímu duu Gerrard/Perry se připojili další hudebníci, Peter Ulrich, Scott Rodger a James Pinkner a v roce 1984 vydali první studiové album s jednoduchým názvem "Dead Can Dance." Na obalu je rituální maska z Nové Guinee, jež má vyjadřovat filosofii kapely, která je založena na myšlence: "Život ze smrti a smrt ze života." Maska, jež byla kdysi živoucí součástí stromu, se stala mrtvou, bezduchou věcí, dokud člověk prostřednictvím svého umění znovu neobnovil její životní sílu. Vzpomeňme na proces transformace "imaginace v animaci." Hudebně je toto album někde na pomezí "cold" rocku ranných JOY DIVISION a artificiální hudby. Základní zvuk písní je složen převážně z čínské obměny citery Yang´tchin, na kterou se hraje paličkami, spolu s množstvím perkusí a dalších rytmických nástrojů. Dominantní je však především Lisin abstraktní vokál plný emocí, spolu s Brendanovým konvenčnějším sametovým barytonem. Poněkud příliš temná produkce sváděla mnohé hudební publicisty k zařazení skupiny do "postgotického" šuplíku, na to však DCD byli vždy příliš experimentální a nekonvenční. Na albu se též objevilo několik zremixovaných skladeb z kazety "The Fatal Impact". "Z dnešního pohledu album v mnoha směrech nesplnilo naše očekávání," říká Brendan. "Neměli jsme žádné zkušenosti s prací ve studiu a také jsme si chtěli desku produkovat sami, což se nakonec neukázalo, jako dobrý nápad. Navíc jsme vůbec nevycházeli s nahrávacím technikem, takže práce probíhala ve velmi napjaté atmosféře". Ještě téhož roku vydali DCD EP "Garden Of The Arcane Delights" které bylo inspirováno triptychem Hieronyma Bosche "Rajská zahrada." Po vydání tohoto alba odešla trojice anglických hudebníků a kapela působila dál jako duo. Scott Rodger se poté objevil v souboru DIF JUZ. Na sklonku roku 1984 nazpívala Lisa Gerrad pohostinsky dvě písně na albu kolegů od 4AD THIS MORTAIL COIL, nazvaného "It´ll End In Tears."
Od baroka po současnost
V prosinci 1985 vyšlo druhé album "Spleen and Ideal" jehož název je převzat z prvního oddílu Baudelairových "Květů zla" a na britské nezávislé hitparádě se vyšplhalo až na 2.místo. Jak už sám název napovídá, DCD se zde pokusili analyzovat pošetilou lidskou snahu po dosažení dokonalosti, jakéhosi chimerického ideálu, který, (pokud je vůbec dosažitelný), je nerozlučně spjat s takovými lidskými vlastnostmi, jako jsou nenávist, nedostatek tolerance, zloba nebo zlomyslnost. Prostřednictvím orchestrálně rozmáchlých kompozic s nádechem středověkých chorálů se snažili spojit minulost s přítomností a zpřetrhali tím svá poslední (už tak dost slabá) pouta s rockem. Z dnešního pohledu se mi však zdá album v kontextu další tvorby DCD zbytečně pompézní a postavené na efekt. 
Ve svém bytě ve výškové budově v průmyslovém srdci Londýna "Isle of Gogs" si Lisa a Brendan vybudovali domácí studio a začali pronikat i do dalších hudebních oblastí, např.aranžování skladeb pro 30-ti členný orchestr, které posléze byly provedeny ve viktoriánském kostele ve Vauxhall v Londýně. V roce 1986 DCD hodně cestovali a přispěli dvěma písněmi "Frontier" a "The Protagonist" na kompilaci své domovské firmy 4AD "Lonely Is An Eyesore". "Frontier" je jeden z ranných demo snímků, které jsme udělali s Lisou ještě před založením DCD. Experimentální, improvizovaný kousek, se objevil na našem prvním albu, ale v trochu jiné formě. V první verzi jsem byl jenom já, měl jsem tři plechovky od petroleje a pár noh od židlí a tloukl jimi kolem sebe a dával tak dohromady rytmický základ". DCD také napsali dvě písně pro Amnesty International, které ovšem nikdy nevyšly, na místo toho použili tento titul pro své další studiové album "Within The Realm Of A Dying Sun" z roku 1987. "Během nahrávání "Within..." jsme se totálně ponořili do oblastí klasické tradice orchestrální hudby, od baroka až po současnost", vzpomíná Perry. "Neměli jsme tehdy žádné formální hudební vzdělání a tak vše, co jsme věděli a znali, bylo získané pouze na základě poslechu různých nahrávek. Pouze s pomocí samplerů a několika hudebních příruček, jsme se naučili sami dělat partitury a aranžmá pro celý orchestr." Hlavním tématem desky je smrt, jako katalyzátor lidského konání a rozhodování. Hudebně jde o temnou, romanticky ponurou záležitost, na které se nachází takové perly, jako jsou skladby "Cantara," "Anywhere Out Of The World" nebo "Persephone." Prvním albem, nahraném v jejich „home“ studiu se stala deska "The Serpent´s Egg" z roku 1988. "Naprosto katastrofální průběh nahrávání v oficiálním studiu, nás přiměl k vybudování našeho vlastního, jež nám poskytuje daleko větší tvůrčí nezávislost a svobodu." Album je oproti předcházejícím instrumentálně poněkud střídmější, s minimem rytmických nástrojů, ovšem oplývá výraznými melodiemi, s dominantním zvukem varhan, cembala a dalších podobných nástrojů, jež navozují záhadnou a povznášející, ranně gotickou, až sakrální atmosféru. V průběhu roku 1988 nahrávají DCD také soundtrack k filmu "El Nino De La Luna" (Moonchild) španělského režiséra Augustina Villaronga, ve kterém Lisa Gerrard debutovala herecky. Film byl uveden na festivalu v Cannes o rok později.
Transkulturní mise
Následuje dvouletá tvůrčí přestávka, během níž se Lisa stěhuje do španělské Barcelony a Brendan zase dává přednost severoirskému Cavanu. V červenci 1990 vyšla deska "Aion", inspirovaná světskou a liturgickou hudbou trubadúrů, 11.stoletím počínaje a rannou renesancí konče. "Aion je termín, označující periodu či epochu trvání našeho světa ve Vesmíru. V platónské filosofii to reprezentuje vlídnou, pozitivní energii, která v čase existuje věčně." DCD nahráli "přírodní" album, plné konkrétních zvuků a radostné, slavnostní atmosféry blížícího se jara. Pohanská slavnost slunovratu na střeše mrakodrapu. V roce 1991 se začali DCD více zajímat o spolupráci s divadlem a zúčastnili se festivalu v Eire. V srpnu téhož roku pak zahráli Lisinu partituru na téma Sofoklova "Krále Oidipa" v dublinském divadle Andrews Lane. Pro divadelní festival "The Cavan Lakes And Vales" pak složili a také zahráli hudbu k závěrečnému slavnostnímu ceremoniálu. Tento rok byl ještě doplněn o zdařilou kompilaci "A Passage In Time", která obsahovala dva bonusy "Bird" a "Spirit", jinde nevydané. "Snažili jsme se vybrat písně na album tak, aby vyjadřovaly tu evoluční cestu, kterou jsme za ten čas prošli. Ty písně představují něco, co má svůj počátek, běh a návrat. Mají tendenci stále jiskřit a zářit, přestože okolní svět je mlhavý, nejasný a matný." Americký režisér Ron Frick a producent Mark Magidson natočili za 14 měsíců a ve 24 zemích neobyčejný a navýsost zajímavý film "Baraka" (1993), ve kterém byla použita skladba "The Host Of Sheraphim" z alba "The Serpent´s Egg" a další úplně nový vokální kousek. DCD se téhož roku také podíleli dvěma skladbami na albu "Sahara Blue", které nahrál HECTOR ZAZOU, přední představitel hnutí "Rock In Opposition" na počátku 80-tých let. Nahrávka je založena na tvorbě francouzského "prokletého" básníka Arthura Rimbauda a na albu se objevila jména, jako John Cale, Tim Simeon, David Silvian, Gerard Depardieu, Bill Laswell a Ryuichi Sakamoto. V září toho roku vyšlo zbrusu nové a naprosto skvělé album "Into The Labyrinth", jehož se prodalo půl milionu po celém světě. Bylo nahráno u Perryho doma, což znamená v přestavěném kostele v severním Irsku, kde Brendan i žije (Lisa bydlí se svojí rodinou v horách Baw Baw ve Viktorii-Austrálie). Hudba (jako ostatně vždy) má rozsah a šířku, jež přesahuje kulturní tradice i čas a mísí hudební vlivy, jež vycházejí z keltsko-anglické tradice, středověké hudby, světských i renesančních liturgických chorálů, ale-i středovýchodních a severoafrických rytmů. Po zbytek roku DCD pilně koncertovali a jedno z posledních vystoupení tohoto turné, se stalo základem pro další album "Toward The Within", které je "živým" záznamem vystoupení v divadle Mayfair v Santa Monice, Kalifornie. Byla to vlastně jedna z posledních kulturních akcí v tomto divadle vůbec, protože počátkem roku 1994 bylo zničeno velkým zemětřesením, které v tom roce postihlo Los Angeles. Dvojalbum "Toward The Within" vyšlo v říjnu 1994 a není to pouhý "live" záznam skladeb z už dříve vydaných studiových alb, nýbrž jde o zcela původní materiál. 12 nových skladeb je podepřeno hrstí osvědčených klenotů, jako jsou např. "Yulunga" a "The Wind That Shakes The Barley" (z Into The Labyrinth), "Song Of The Sybil" (z Aion) nebo "Cantara" (z Within The Realm Of A Dying Sun). "Když hrajeme živě, zřídkakdy uvádíme už předtím známý materiál. Zjistili jsme, že hraním před publikem jsme schopni stvořit za pomoci improvizace a spontaniety našich muzikantů, zcela novou a velmi krásnou hudbu." Současně s albem vyšlo i video, které režíroval Mark Magidson, se nímž se poprvé setkali při práci na už zmiňovaném filmu "Baraka". Magidson sestříhal záběry z koncertů DCD a části z filmu "Baraka" a tak vznikl 77 minut trvající, fascinující materiál, který měl premiéru na filmovém festivalu v Montrealu, v roce 1994.
Sólo pro duo
Následná dvouletá odmlka byla vyplněna výborným sólovým albem Lisy Gerrard "The Mirror Pool" (1995), které hudebně navazuje na tradice DCD. V roce 1996 se fanoušci kapely konečně dočkali nového alba "Spiritchaser", které já osobně pokládám za jejich nejvydařenější. DCD zrají jako víno a jejich neopakovatelný a originální zvuk je zde vybroušen s pečlivostí a přesností, věnované jen těm nejdražším a nejvzácnějším drahokamům. Jeho, na první pohled studená krása, však v sobě skrývá prudký a spalující žár. Nové album jakoby v sobě neslo "genetickou" informaci všech předchozích a vytvářelo nový, organický a velmi kompaktní celek. Záměrně se vyhýbám slovu dokonalý, ale jestliže něco takového vůbec existuje, bude se to velmi podobat tomuto albu. Počátkem roku 1997 pozvala Lisa Gerrard do svého domácího studia v Austrálii Pietera Bourkeho, aby se podílel na nahrávání bicích nástrojů pro její novou sólovku. Bourke s ní už v minulosti spolupracoval na jejím prvním sólovém albu a zúčastnil se také jako doprovodný hudebník světového turné DCD, na podporu alba "Spiritchaser". Byl také členem australské kapely EDEN, která mísila vlivy trip-hopu, drum´n´bass, jazzu, techna, rocku i popu a vytvořili hudbu, kterou sami označovali za "timeless" (nadčasovou) a nebo "milestone of modern sonic sculpture" (mezník moderní zvukové skulptury). "Myslel jsem, že budu pracovat tak tři týdny", vzpomíná Bourke. "Nakonec to trvalo celý rok. Nikdy předtím jsem nezažil takové splynutí a důvěru, která mezi mnou a Lisou panovala při této práci. Snažili jsme se dát stranou jakýkoliv intelektuální proces. Chtěli jsme tvořit ve stavu jakési dětské nevinnosti. Např. ve skladbě "Human Game" zpívá Lisa text, který vznikal spontánně v momentu pořizování nahrávky a jehož slova jsme poprvé "slyšeli" (vnímali), až po jejím dokončení." "Je to řeč uvnitř té hudby a vlastně znamená mnohem víc, než se dá pouhými slovy vyjádřit", říká Lisa. "Tento způsob vyjadřování není nijak nový, je zde od počátku věků a je to něco, s čím se rodíme jako děti a z nějakého důvodu jsme tuto schopnost neztratili." Album "Duality" (1998) je plné průzračné, vášnivé a dojemně krásné hudby, jež je jakousi hudební "řekou života" v každém z nás.
V době vydání tohoto alba už probíhaly práce na nové desce DCD a všechno se zdálo být v pořádku. Proto jako naprostý šok působila zpráva, že se DCD rozhodli ukončit svoji činnost a že dokonce už ani nevydají dokončené nové studiové album. Pak se proslýchalo, že by se většina písní z tohoto alba měla objevit na sólové desce Brendana Perryho „Eye Of The Hunter“, která vyšla v roce 2000, Lisa a Pieter Bourke pracovali v jejím domácím studiu v Austrálii na soundtracku k novému filmu Michaela Manna. Perry také později pracoval na hudbě k filmům „Heat, The Insider a Gladiator“. V roce 2001 vyšel kompletní box nazvaný „Dead Can Dance 1981 – 1998“. Sen všech fanoušků DCD se splnil v loňském roce, kdy se kapela dala znovu dohromady a odjela velmi úspěšné světové turné, z něhož je pořízen kvalitní záznam s názvem „Live In Europe“.
Diskografie:
Dead Can Dance (1984)
Spleen and Ideal (1985)
Within The Realm O A Dying Sun (1987)
Serpent´s Egg (1988)
Aion (1990)
Into The Labyrinth (1993)
Toward The Within (1994)
Spiritchaser (1996)
