ČLÁNKY
DEFTONES „Drtiči klišé“
DEFTONES si za 6 let své existence vydobyli na aktuální metalové scéně výsadní postavení a přestože jsou žánrově řazeni do nu metalu, jejich hudba tento styl významně překračuje a to všemi směry. Není pro ně podstatné držet se zavedených stylových klišé, ale mnohem raději zkoumají, jaké výrazové prostředky jsou nejlepší pro vyjádření jejich pocitů a hudebních záměrů. Přelomové album „White Pony“ je oprávněně katapultovalo až na samotný vrchol současných nu metalových kapel a přestože následující deska nazvaná jednoduše „Deftones“ žádný posun nepřinesla, kapela si své postavení s přehledem udržela. Aktuálně své fanoušky potěšili albem „B Sides and Rarities“ a nová řadová deska je již za dveřmi. A že to nebude žádné tuctové zboží, tak na to bych si vsadil.
Camillo „Chino“ Wong Moreno
20.6.1973
zpěv, kytara
Předchozí zaměstnání: poslíček
Oblíbené kapely: DEPECHE MODE, FAITH NO MORE, DURAN DURAN, THE CURE, BAD BRAINS, WEEZER
Inspirace: sportovní Mark Gonzales (skateboarding), hudební HR (vokalista BAD BRAINS)
První koupená deska: „Funky Town“ od LIPPS INC.
Vedlejší projekty: objevil se na deskách kapel SOULFLY, SEVENDUST, KORN a nebo CYPRESS HILL, vedlejší projekt TEAM SLEEP s nímž letos vydal stejnojmenné album.
Chi Ling Dai Cheng
15.7. 1970
baskytara
Předchozí zaměstnání: obchod s květinami
Inspirace: zen budhismus
Oblíbené kapely: JIMMY CLIFF, THELONIOUS MONK, BOB MARLEY, IRON MAIDEN
Vedlejší projekty: sólové album „The Bamboo Parachute“ (2000)
Oblíbený autor: Charles Bukowski
Stephen „Steph“ Carpenter
3.8. 1970
kytara
Předchozí zaměstnání: pracovník fast foodu (rychlé občerstvení)
Oblíbené kapely: FEAR FACTORY, MESHUGGAH, METALLICA, SLAYER, FAITH NO MORE, DEPECHE MODE
První koncert: CORROSION OF CONFORMITY
První koupené album: BLACK SABBATH
Vedlejší projekt: KUSH, společně s basákem Christianem Wolbersem, bubeníkem Raymond Herrerou (oba FEAR FACTORY) a vokalistou B Real (CYPRESS HILL)
Abraham „Abe“ Cunningham
27.7. 1973
bicí
Oblíbené kapely: ELVIS COSTELLO, WILLIE NELSON, IRON MAIDEN
Hudební vzory: Steward Copeland (THE POLICE), Ginger Baker (CREAM), Mitch Mitchell (JIMMY HENDRIX)
Vedlejší projekt: PHALLUCY „Valium“ (2001), se zpěvákem Davidem Garciou a kytaristou Sonny Mayugbou
Frank Delgado
29.11. 1970
Gramofony, samply, klávesy
Oblíbená kapela: QUICKSAND
První koncert: Jose Feliciano
Oblíbené album: ICE T – Rhyme Pays, FATH NO MORE – Album of the Year, QUICKSAND – Slip
Vedlejší projekt: působí v los angeleské kapele SOCIALISTICS
„Skateboard, thrash metal a nebo pasťák?“
Uprostřed Kalifornie, někde na půli cesty mezi San Franciscem a Renem, leží Sacramento. Malá skupinka mrakodrapů tvořící centrum, kolem něhož se táhnou nízké domky okolních čtvrtí, kam až oko dohlédne. Nic nenasvědčuje tomu, že se tady zrodila jedna z nejzajímavějších metalových kapel konce 90. let. DEFTONES! Všechno to začalo v roce 1989, když bubeníka Abe Cunnighama a kytaristu Stephena Carpentera posedla zuřivá vášeň pro skateboarding. O dva roky později začali společně jamovat v garáži, ale cítili, že by to ještě chtělo sehnat nějakého zpěváka. Kluk co bydlel naproti uměl perfektně napodobit Elvise i Glenna Danzinga, což byla výtečná kvalifikace pro nastávajícího vokalistu. Jmenoval se Chino Moreno. „Vyrostli jsme v městském ghettu a v naší čtvrti byla spousta děcek, co patřili k nějakým gangu,“ říká Chino. „Nás ale zajímal spíš skateboarding a thrash metal, i když ani my jsme nebyli žádní andílkové.“ Společné hraní jim docela šlo a tak se začali poohlížet po nějakém basákovi. „Studoval jsem tady v Sacramentu angličtinu a takhle jsem nakonec dopadl,“ směje se Chi Cheng. „Ve skutečnosti jsem byl celej sťastnej, že mě někdo chce do kapely.“ V Sacramentu tehdy nebylo moc míst kde se dalo hrát a tak kapela vyrazila na cesty a oblast kolem Rena a San Francisca projezdila křížem krážem a hrála s kým se dalo. „Ze začátku nám stačilo se jenom sejít a hrát co to dá“, vzpomíná Chino. „Měl jsem takovej starej přívěs, tak jsme do něj nacpali všechny naše krámy a prostě jeli. Nepřemýšleli jsme o nějaký velký hudební kariéře, ale samozřejmě jsme taky měli svoje sny. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s touhle kraksnou jeli v roce 1992 do San Francisca na koncert METALLICI v Oakland Coliseum. Byl jsem nacpanej až vzadu, se všema těma krámama a na dálnici byly tuny aut. Pluli kolem nás v těch svejch limuzínách a všichni si to hasili na ten skvělej koncert. Tehdy jsem si řek´. OK. Jednou takhle pojedete na DEFTONES. A za pár let jsme tam skutečně hráli s OZZYM. Bylo to naprosto velkolepý a nikdy jsem doopravdy nevěřil, že se to někdy může stát.“ Celé 4 roky neúnavně koncertovali a předskakovali např. BAD BRAINS, L7 a nebo QUICKSAND a čekali na svou příležitost.
„Metal jako adrenalinový sport“
V první polovině devadesátých let často koncertovali také v okolí Los Angeles a měli to štěstí, že narazili na KORN, kteří už v té době byli poměrně známí. Na jedné společné show je viděl chlapík z Maverick Records a pár dní po koncertě zazvonil telefon. Následoval podpis nahrávací smlouvy a kolotoč nahrávání a koncertování se rozeběhl na plné obrátky. Když to začalo být vážné, přibrali ještě Franka Delgada, hráče na gramofony a v roce 1995 vydali debutní album „Adrenaline“, kterého se prodalo 500 000 kousků. „Zpočátku jsem ani moc nezpíval, nevěděl jsem totiž jak,“ vzpomíná Chino. „Prostě jsem jen tak rapoval přes tyhle heavy songy. Časem jsem toho ale měl dost a začal jsem se zajímat o takový zpěváky, jako je např. Morrissey, Robert Smith z THE CURE a nebo Martin Gore z DEPECHE MODE. Líbí se mi taky vášnivý ženský vokál, jako má např. P.J. HARVEY. S tou bych si chtěl jednou zazpívat duet!“
„Mašina se rozjíždí“
Po dvou letech neustálého koncertování v narvaných sálech, se tyto nově nabyté zkušenosti plnou silou projevily na jejich druhém album „Around The Fur,“ z roku 1997. Nahrávalo se v Seattlu a produkce se ujal – stejně jako u debutu - zkušený Terry Date (PANTERA, WHITE ZOMBIE, PRONG). Na jedné straně zůstalo stejně zuřivé, vášnivé a nespoutané jako „Adrenaline“, na druhé straně se hudebně posunulo významně kupředu. „Mělo by to být, jako s dobrým obrazem a nebo knížkou, ke které se často a rád vraciš. K čemu je dobrý poslouchat písničku a do posledního slova rozumět tomu, o čem se tam zpívá.“ Hitem se stala závěrečná píseň „Head Up“ s hostujícím Maxem Cavalerou. „Milovali jsme SEPULTURU a vždycky jsme s nima chtěli hrát,“ říká Chino. „Téměř se to povedlo na Ozzy Tour, ale show byla zrušena 10 minut před otevřením bran. Poprvé jsem se s Maxem setkal, díky jeho adoptivnímu synovi Dana Wellsovi. Dana se jednou objevil na naší show v Phoenixu a byl vážně drsnej. Po koncertě nám říkal, že jsme byli fakt děsivý a byl celej nadšenej. Za nějakej čas nám od něj přišlo video, na kterým se svým mladším bráškou Zyonem blbnou na naši hudbu a od tý doby jsme s Cavalerovýma kámoši. Max a Gloria jsou skvělí lidi a když Dana zemřel, bylo to všechno na levačku. Šli jsme na pohřeb a pak jsme se snažili všichni vzít si z toho něco pozitivního. A tak jsme napsali „Head Up.“ Max přijel do Seattlu zrovna když jsme tuhle desku nahrávali a zbytek šel velmi jednoduše. Byla to opravdu silná zkušenost. Vzrušení, dřina, krev, pot a slzy. Jsem fakt šťastnej, že je tohle všechno na tý desce. Nenechám se zničit žádnejma sračkama – drogy a tak podobně. Ale vždycky budu flirtovat s nebezpečím. Rád se toulám v noci městem, což není vždycky úplně bezpečný. Ale je se mnou většinou Abe, tak na sebe dáváme vzájemně pozor.“
„Těžkotonážní romantici“
Po vydání druhého alba následovalo neúnavné koncertování, včetně účasti na festivalech Warped a Ozzfest. „Když jsem poprvé viděl hrát BAD BRAINS,“ vzpomíná Chino, „byl jsem totálně unešen a smeten jejich silou, vírou a energií. Zdáli se mi až nadpřirozeně obrovští a síla, která z nich sálala, se mnou doslova mlátila o podlahu. Chtěl bych, aby podobné pocity zažívali lidi na našich show. Přál bych si, aby cestou domů říkali: „Wow! To teda byla síla! Tomu já říkám kurva zážitek!“ „Kdyby bylo po mým,“ kření se Carpenter, „jezdil bych furt! Vždycky jednou za 2 roky bych tak na 6 měsíců přijel domů a pak zase vyrazil na turné. A bylo by mi jedno, s kým bychom jeli. Mám hodně rád evropský fesťáky. Hráli jsme tam třeba s BOB DYLANEM a nebo před PLANT/PAGE a lidi se do toho nakonec taky dostali.“ V té době si také našli čas na nahrání cover verze skladby „To Have And To Hold“ od DEPECHE MODE. Když pak měli hrát v Detroitu na Sv. Valentýna 1999 společně s BLACK SABBATH, někdo jim ukradl dodávku i s nástroji a celou aparaturou. Nakonec se vrátili do Sacramenta a začali pracovat na novém albu. V době, kdy se nu metalový zvuk stával normou, se DEFTONES nesnažili přizpůsobit tomuto vkusu (který ostatně pomáhali sami vytvořit), ale řídili se pouze jedinou a základní potřebou – uspokojit sebe sama. „Nikdy jsme nemluvili o nalezení typického zvuku naší kapely,“ říká Chi Cheng. „Nechceme nalézt určitý zvuk. Lpění na takovém klišé není k ničemu. Naše hudba se vyvíjí, protože ji děláme tak, jak to v dané chvíli pokládáme za správné a ne, jak se to od nás očekává.“ 
Proces to nebyl moc rychlý, ale výsledek – hudebně i emočně – je opravdu pozoruhodný. Neohraničený gothic trash core, eroticky brutální, jemně melodický, dynamicky neurvalý, zvukově bohatý a experimentálně prokrvený. Emocionálně nadupaná jízda, na jejímž konci čeká na trpělivého posluchače zasloužená odměna. „Rozumíme teď trochu víc hudbě, už to není jenom o tom, udělat písničku pořádně heavy,“ říká Chino. Tato deska má dvě zcela odlišné polohy. Je v ní plno energie a agresivity, ale také spoustu opravdové pokory. Je soft (měkká) a současně heavy (těžká), takže je jenom na vás, co si z toho vezmete.“ Deska „White Pony“ nemá nic společného s nějakými krátkodobými trendy, zájmovými skupinami, či marketingovými průzkumy. DEFTONES se absolutně nezajímají o nějaké hudební tradice, ani o hranice jednotlivých žánrů a stylů. Jde prostě o závazek pěti kluků, sledovat hlas svého srdce. DEFTONES se tímto albem stali v mých očích RADIOHEAD heavy metalu a je nad slunce jasnější, že mají pro hudbu opravdovou vášeň. Na rozdíl od jiných nu metalových kapel není jejich masivní a drtivá hudba důsledkem nějakého osobního pekla, traumatizujícího dětství, či podobně. Ti chlápci vypadají šťastně, bezpečně a naprosto bez problémů. Vypadají, jako skuteční přátelé, co spolu vyrostli a kterým se daří dělat to, po čem celý život toužili. A to je paráda, ne?
„Hudba jako způsob života“
Album „White Pony“ získalo v roce 2000 Grammy a platinové ocenění za prodej a kapela vyjela na světové turné. To trvalo non stop 2 roky a zahrnovalo Ameriku, Evropu, Asii, Austrálii a Jižní Ameriku. „Hodně nás to ovlivnilo“ říká Stephen. Po návratu z turné jsme se zkoušeli uvolnit a snažili se žít normálně, ale nějak to nešlo, jako bychom to zapomněli. Tak jsme si dali na 3 měsíce pohov, ale to nás moc nebavilo. Postupně jsme se začali trousit do našeho studia a začali tak zcela přirozeně pracovat na nové desce. Být ve studiu je pro nás něco zcela normálního a samozřejmého. Máme společné cíle, stejnou energii, stejný způsob práce, bez ohledu na to, co se děje kolem nás. Od vydání „White Pony“ uběhly skoro 3 roky a my jsme se ocitli trochu pod tlakem. Ale snažili jsme se to ignorovat a když přišel ten správný čas začít nahrávat nové album, všichni jsme to dobře věděli. Tahle kapela je celý náš život. Jíme, spíme, myslíme…vždy jako skupina. Pro nás ani jiná cesta neexistuje. Čtvrté album nazvané jednoduše „Deftones“ je oproti tomu předcházejícímu o něco přímočařejší, jakoby na něm DEFTONES chtěli posílit své metalové kořeny. Aby toho dosáhli, museli ale částečně obětovat svůj smysl pro experiment. I když naštěstí ne zcela. Jemné ozvěny „White Pony“ jsou rozpoznatelné i tady (např. ve skladbách „Lucky You“ a nebo „Anniversary Of An Uninteresting Event“).
„Hard & Soft“
DEFTONES strávili zimu společně s producentem Bobem Ezrinem (PINK FLOYD, JANE´S ADDICTION) v jeho domácím studiu ve Stamfordu stát Connecticut, kde se pokoušeli dokončit práci na 5 studiovém albu. Nový materiál začali skládat v rodném Sacramentu už asi před rokem a půl, pak ale museli práci přerušit, protože Chino chtěl dokončit svůj vedlejší projekt TEAM SLEEP. TEAM SLEEP byli s producentem Terry Datem ve studiu už v roce 2001, když chtěli původně 4 skladbové demo přetavit do podoby prvního alba, ale celé se to nějak podělalo a čas ho dokončit přišel až nyní. Kromě Chino Morena tvoří kapelu TEAM SLEEP hráč na klávesy a samply DJ Crook, bubeník Zach Hill, baskytarista Rick Verrett a kytarista Todd Wilkinson. Na stejnojmenném albu jež vyšlo letos v květnu se objevili zajímaví hosté, jako např. Mike Patton (FNM), basistka Melissa auf der Maur (ex HOLE), zpěvák Mary Timony (HELIUM) a další vokalista Rob Crow (PINBACK). S kapelou začal spolupracovat i kytarista James Iha (ex SMASHING PUMPKINS, A PERFECT CIRCLE), který s nimi letos v srpnu dokonce odjel krátké americké turné. Po jeho skončení se Chino opět připojil k DEFTONES a všichni společně se vrhli na dokončovací práce na novém albu, které by mělo být podle jejich mínění hodně agresivní, ale současně i melodické, s velkým podílem kláves a samplů Franka Delgada. „Všechny naše předchozí desky produkoval Terry Date a nám to tak naprosto vyhovovalo“, říká Chino. Tentokrát jsme ale chtěli zkusit přece jen něco jiného a tak jsme se obrátili na Boba Ezrina. Zjistil jsem ale, že jiný neznamená vždy dobrý“. Z tohoto prohlášení je jasné, že to mezi těma dvěma při natáčení nejspíš dost jiskřilo a z takového konfliktu buď vznikne něco geniálního a nebo naprostý odpad. Už to nebude dlouho trvat a budeme to moci sami posoudit.
Recenze:
„Adrenaline“
Čas: 47:30
Seznam skladeb: Bored, Minus Blindfold, One Weak, Nosebleed, Lifter, Root, Words, Birthmark, Engine No. 9, Fireal
Hořlavá směs ocelově ostrých riffů, rapového štěkání, těžkých rytmů, džezových figur, hořkého vzteku a prudké agrese. Dravý post punk říznutý metalem a podzemním hip-hopem. Producent Terry Date ukoval hodně ostrý, syrový zvuk, kde bouřlivé hardcorové výbuchy bičují spletence zpětných vazeb a vodopády rytmických breaků jizvy zraněného ticha. Je zde patrný vliv kapel jako BAD BRAINS a nebo STUCK MOJO a přineslo kapele několik výrazných skladeb, jako např. „Bored, 7 Words a nebo Fireal“. Desky se prodalo půl milionu kopií a položila základy pro vítězné tažení DEFTONES, které pokračuje dodnes.
„Around The Fur“
Čas: 74:02
Seznam skladeb: My Own Summer (Shove It), Ihabia, Mascara, Around The Fur, Rickets, Be Quiet and Drive (Far Away), Lotion, Dai The Flu, Headup, Mx
Čistokrevná vášeň. Album překračuje logické hranice ortodoxního metalu, je zvukově i kompozičně propracovanější, sevřenější a koncentrovanější než debut, prohledávajíc členitá dna kytarového divošství. Nad instrumentálně zdatným podkladem se prohání obnažený vokál Chino Moreny, jenž ve svých textech nevypráví žádné příběhy, ale spíše kreslí a kouzlí imaginativní obrazy, které si pak posluchač může za pomoci vlastní obrazotvornosti přetavit do svébytné podoby. DEFTONES jsou jako hyperdynamický, opancéřovaný ještěr, ve kterém explodoval napalmový granát. Vysoce energické album, které je občas překvapivě melodické a přesto pořád velmi heavy. Alternativní rádia s oblibou hrála skladbu „Be Quiet And Drive (Far Away)“ a do MTV se protlačil klip „My Own Summer (Shove It),“ ve kterém kapela hraje na plovoucích klecích, zatímco kolem nich krouží žraloci. Hitem se stala skladba „Head Up,“ ve které si pohostinsky zařval Max Cavalera (SOULFLY).
„White Pony“
Čas: 48:54
Seznam skladeb: Feiticeira, Digital Bath, Elite, RX Queen, Street Carp, Teenager, Knife Party, Korea, Passenger, Change (In The House Of Flies), Pink Maggit
DEFTONES nenahrávají desky příliš často, ale zase to pak stojí za to. Osvědčený producent Terry Date vtisknul desce opět ten mohutný, ostře ohraničený a zvuk, na jaký jsme u něho zvyklí, navíc se mi zdá, že je tady ještě o pořádný kus syrovější a drsnější. Kapela neztratila nic ze své tvrdosti a výbušnosti, navíc získala na skladatelské zručnosti a kreativitě. Chinovo utrápené kvílení, jež chvílemi přechází v děsivý řev útočícího ptakoještěra, mi tak trochu připomíná toho lenocha J. Mascise z DINOSAUR Jr., ovšem jen v tom případě, že by měl v plicích parní píšťalu a v těle koňskou dávku testosteronů. Nezvykle harmonické a klidné úvodní skladby jsou opravdu překvapující, nelze je však v žádném případě považovat za laciné cajdáky, ale za velmi energické a mohutně působící epické kompozice, s komplexním a mnohovrstevnatým zvukem, který se svým pojetím blíží spíše k takovým THE CURE nebo PINK FLOYD, ovšem v ultra heavy podobě. Důvodem je především zcela jiný způsob hry na kytaru. Žádné mohutné a drtící riffy, ale spíše kouzlení a manipulace se zvukem. „Feiticeira“ a „Digital Bath“ mají sílu mořského příboje, nespoutanost vichřice a dravost ohně. „Elite“ zase musí uspokojit každého ortodoxního fanouška, který nemiluje velké změny a nejraději zatlouká hřebíky vlastní hlavou. Drsná obráběčka, těžce se sunoucí vpřed, hutný nářez, při kterém z rozžhavených kytar odletují snopy jisker a jasným plamenem zaplavují vaše nitro. „RX Queen“ má zajímavou rytmiku, s lehkým vlivem dance a hip-hopu, nad níž se odehrává korektní souboj basy a kytary, jenž je posléze prefabrikován industriálně rytmickými vsuvkami a také výrazně melodickým refrénem, jenž chvílemi ztěžkne, jako pytel cementu. Atmosféru trochu odlehčí podivnůstka „Teenager,“ s praskotem tisíckrát ohrané vynilové desky a taneční rytmikou. „Passenger“ oplývá jakousi post moderní, gothickou atmosférou, s kytarou, která chvílemi kreslí podivně osamělé zvukové ornamenty, aby v zápětí explodovala v krvavou stěnu noise, jež se po chvíli ztratí pod nánosem těžkých riffů. Emocionálně našponovaný vokál hostujícího Maynarda James Keenena (TOOL) to celé žene kupředu, jako nějaký splašený Mesiáš, co ztratil kontrolu nad svým osudem. Album se na vás valí, jako temná a hluboká řeka, jež hrozí vás totálně pohltit a vám nezbývá nic jiného, než přestat bojovat a nechat se tím proudem volně unášet a nechat jej, aby cíl vaší cesty zvolil za vás.
„Deftones“
Čas: 47:14
Seznam skladeb: Hexagram, Needles and Pins, Minerva, Good Morning Beautiful, Deathblow, When Girls Telephone Boys, Battle-Axe, Lucky You, Bloody Cape, Anniversary Of An Uninteresting Event, Moana
Otázka byla, kam se dá po „White Pony“ ještě jít a DEFTONES to vyřešili šalamounsky. Nešli dopředu ani zpátky, jednoduše zůstali stát na místě. Album prostě jen pokračuje v trendu nastoleném na předchozí desce a spíše upevňuje dobyté pozice. Epická rozlehlost a zvuková členitost je zde v přímé konfrontaci s agresivním a masivním metalovým běsněním, což jsou 2 zcela odlišné hudební polohy. Na obou těchto pólech jsou ale DEFTONES dokonale přesvědčiví a zcela přirození, stejně jako vrásky ve tváři starce. Většina písní je postavena na výrazném kytarovém riffu, kolem něhož se může odehrát v podstatě cokoliv. Morenův vokál osciluje od utrápeného kňourání, přes líné přežvykování slabik až po rudý řev raněné nestvůry. „Needles and Pins“ je možné považovat za úplnou klasiku v rámci DEFTONES. Střední tempo, během něhož se vzdušnější a jemnější pasáže střídají s vybuchujícím žárem kytar a vzpínající se rytmikou. Elektrizujícím napětím nabitý prostor se spoustou emocí všude kolem. Singl z alba „Minerva“ se nese v podobném duchu, jen s tím rozdílem, že její refrén má výraznější a chytlavější melodii. Rychlejšího tempa se dočkáte až v šesté skladbě s nevinným názvem „When Girls Telephone Boys“, která je ale tím nejdrsnějším, co na tomto albu zažijete. Carpenterovi riffy vycházejí až odněkud z temného podzemí, Morenovi hlasivky jsou rozžhaveny do ruda a rytmika to celé bezcitně drtí ve svém smrtícím objetí. Z celého konceptu alba se vymyká pouze píseň „Lucky You“, na jejímž autorství se podílel hostující DJ Crook. Celá je založena na elektronice a samplech, které trochu polidšťuje Morenův snový vokál a její temný podtón z ní činí velmi specifickou záležitost. Přívětivější tvář ukážou DEFTONES až v samotném závěru, kde vás ukonejší balada Anniversary Of An Uninteresting Event“, s plným zvukem klavírního křídla a citlivě dávkovanou rytmikou. DEFTONES opět nahráli v rámci daného žánru vysoce kvalitní materiál, k jehož podstatě proniknout dá jistou práci. Je myslím zbytečné dodávat, že vložené úsilí se vám mnohonásobně vrátí v podobě silného emocionálního prožitku.
Diskografie:
„Adrenaline“ WARNER MUSIC 1995
„Around The Fur“ WARNER MUSIC 1997
„White Pony“ WARNER MUSIC 2000
„Deftones“ WARNER MUSIC 2003
„B Sides & Rarities“ WARNER MUSIC 2005