ČLÁNKY
FIELDS OF THE NEPHILIM „Padlí andělé nebo astronauti?“
Na přelomu 70. a 80. let byla britská nezávislá hudební scéna velmi živá. Pro mnohé tehdejší formace se stala výchozím bodem punková energie, která je však pro svou prvoplánovou agresivitu a výrazovou jednoduchost plně neuspokojovala. Kapely jako KILLING JOKE, GANG OF FOUR, JOY DIVISION, BAUHAUS a nebo VIRGIN PRUNES začaly hledat nové, progresivní cesty pro vlastní vyjádření, nejenom hudební, ale-i ideové. Do té doby neobvyklá hudební spojení avantgardního rocku, moderní vážné hudby a post punku, s neurotickou, atmosférou a pochmurnými texty, zabývajícími se převážně mystikou, okultismem a vůbec temnou stránkou lidské přirozenosti, si začaly hudebním světem razit cestu pod názvem gothic rock. V druhé polovině 80. let se začala více prosazovat „druhá vlna“ gothických kapel, jejichž hudba už nebyla tak radikální a nabízela posluchačsky přijatelnější variantu. Za všechny jmenujme např. SEX GANG CHILDREN, GENE LOVES JEZEBEL, SISTERS OF MERCY, THE CURE a pochopitelně také FIELDS OF THE NEPHILIM.
„Spaghetti western gothic rock“
Nod Wright se coby 17 letý teenager chtěl původně stát hráčem na lesní roh v královském loďstvu, z čehož ale nakonec naštěstí sešlo. V roce 1983 se potkal s kytaristou Tony Pettittem a společně se svým bratrem Paulem Wrightem založili kapelu PERFECT DISASTERS, kterou o něco později přejmenovali na THE MISSION (neplést se stejnojmennou kapelou Wayne Husseye ze SISTERS OF MERCY). V roce 1984 se k nim připojil saxofonista Gary Wisker, který s sebou přivedl zpěváka Carla McCoye a právě posledně jmenovaný začal od samého počátku zcela zásadním způsobem ovlivňovat jak hudební, tak i textovou podobu kapely, kterou nazvali FIELDS OF THE NEPHILIM. 
Název pochází z Bible a jeho výklad se různí. Osobně nejsem v teologii příliš vzdělán, ale podle všeho výrazem Nephilim (v překladu „synové Boží“) byli označováni andělé nebeští, kteří okouzleni krásou pozemských žen sestoupili na zem, aby s nimi obcovali a plodili potomky. Podle jiné teorie (méně zajímavé) se ale jednalo o mimozemšťany, kteří tady před biblickou potopou prováděli své rejdy. Na přelomu roku 84/85 natáčejí Nephs´ve vlastní produkci 4 písňové EP „Burning The Fields“ a jeho lokální úspěch jim zajistil smlouvu s respektovanou vydavatelskou firmou Beggars Banquet. Posíleni o druhou kytaru Petera Yatese a bez saxofonu již vykopnutého Gary Wiskera natáčejí první oficiální singl „Power“, který vyšel v roce 1986 na pomocném labelu Situaton Two. Odehrají svůj první koncert v Londýně a brzy dostávají přezdívku „The Bonanzas“ (Slibná pole), pro jejich image drsných desperátů, převzatého z westenových trháků, což v reálu reprezentovalo široká sombrera a zaprášené, dlouhé pláště. V tehdejším hudebním tisku jim to vysloužilo trochu jízlivou nálepku „spaghetti western gothic rock“, navíc byli od počátku trochu hendikepováni neustálým srovnáváním se SISTERS OF MERCY. Bylo to hlavně díky hlubokému vokálu Carla McCoye, který byl téměř totožný s hlasem Andrewa Eldritche, ovšem těch styčných bodů bylo mnohem víc. Nic z toho ale nakonec nezabránilo tomu, aby úspěšný singl „Power“ následovala neméně zdařilá skladba „Preacher Man“, k níž kapela natočila i své první video, režírované Richardem Stanleyem (režisér filmů „Hardware a Dust Devil“). V roce 1987 vyšlo první studiové album „Dawnrazor“, které natočili za rekordních 10 dnů a nikoho myslím nijak zvlášť nepřekvapilo, že úvodní intro obstarala jakási volná variace na ústřední melodii filmu „Tenkrát na západě“. Slušné album v produkci Billa Buchanana, které definitivně vymezilo kapelu jak po zvukové, tak-i po vizuální stránce.
„Zpět k nebesům“
Nephs´ vyrazili na koncertní turné po Anglii a na podzim 1997 se poprvé představili i v Evropě. Během roku vydali další úspěšné singly „Return To Gehena, Blue Water“ a především „Moonchild“, jenž předznamenal druhé studiové album nazvané „Nephilim“, které je dodnes považováno mnohými fanoušky za jejich nejlepší album. Deska je rozdělena na dvě odlišné části, přičemž tu první tvoří 5 krátkých, ale dynamických skladeb, z nichž vyčnívají „hitovky“ „Moonchild a The Watchman“. Druhou stranu pak zabraly 3 rozsáhlé kompozice, plné temné, mysteriózní atmosféry, s distorzovanou baskytarou, syntezátorovými plochami, osudovými bicími, melancholickými kytarami a hlubokým McCoyovým vokálem. Spletitý zvukový labyrint, ve kterém je snadné se ztratit a všechny 3 skladby „Celebrate, Love Under Will a Last Exit For The Lost“, patří k tomu nejlepšímu, co bylo tehdy v tomto žánru k slyšení. 5. září 1988 vysílala anglická BBC živě jejich koncert z univerzity v Sheffieldu, který o pár let později vyšel i na cd. Krátce nato odfrčeli Nephs´ na své první (a také poslední) americké turné, které (jak už se u britských kapel stalo málem pravidlem) nebylo tak úspěšné, jak se původně předpokládalo. V květnu 1989 vyšel samostatný singl „Psychonaut“, který byl inspirován uměleckou teorií, známou jako „zlatý řez“, kterou v posledních letech zpopularizoval Dan Brown ve své knize „Šifra Mistra Leonarda“. 
Skladba byla pokládána za dosud nejexperimentálnější v dosavadní historii kapely a doprovodné video vyvolalo značný ohlas, díky pozoruhodnému propojení hudební a vizuální stránky. Nephs´ byli v té době většinu času na turné a poprvé (a opět naposled) se objevili v živém vystoupení v televizním pořadu „Club X“. V roce 1990 se objevilo třetí a poslední album v původní sestavě, nazvané „Elizium“ a představuje mohutný, mýtický epos, jakýsi zhmotněný šamanský sen, který ale poněkud postrádal vnitřní sílu předchozí desky. Ve stejném roce vyšlo i první živé album „Earth Inferno“, dokumentující jejich spanilou jízdu Evropou. Současně s albem se dostalo na trh i výborné koncertní video nazvané „Visionary Heads“. Viděno z dnešní perspektivy se kapela nacházela na absolutním uměleckém vrcholu, ovšem pověsti o vnitřních rozporech byly stále hlasitější. Nephs´ vyrazili společně s NEW MODEL ARMY na turné po Německu, kde mělo jejich nové koncertní album dokonce ještě větší úspěch než doma v Anglii. Začátkem roku 1991 však Carl McCoy poprvé oficiálně potvrzuje vnitřní rozpory v kapele a zároveň oznamuje svůj záměr odejít. Poslední koncerty na anglické půdě se odehrály 29. a 30. dubna 1991 v londýnských klubech The Town a Country Club, vůbec poslední pak proběhl 31. května v německém Dusseldorfu.
„Život po životě“
Po jeho odchodu založili zbývající členové kapely s novým zpěvákem Andy Delanym skupinu RUBICON, s níž vydali v roce 1992 debutové album „ What Starts, End“, které však bylo pouze průměrné a neposkytlo fanouškům Nefs´ plnohodnotnou náhradu. První známky hudebního života Carla McCoye se objevily na výběrovém albu „Deafening Divinities with Aural Affinities“, na němž se prezentoval skladbou „Chaocracy“, která sice nepostrádala charakteristický zvuk Nephs´, ale byla mnohem tvrdší a agresivnější. Se svojí novou kapelou THE NEFILIM (což je hebrejský přepis původního názvu), uskutečnil McCoy na podzim roku 1993 několik koncertů, na nichž vedle nového materiálu zahrál i několik starších věcí. Nové album THE NEFILIM bylo sice avizováno ještě v tom samém roce, ale fanoušci se jej nakonec opět nedočkali. Naopak RUBICON vydali v roce 1995 své druhé (a poslední) album „Room 101“, které bylo sice o něco lepší než trochu narychlo spíchnutý debut, ale i tak se jim nepodařilo překročit stín, vrhaný původní kapelou. V roce 1996 konečně vyšlo slibované album THE NEFILIM „Zoon“ a přestože nebylo vůbec špatné, ekonomicky bylo neúspěšné. Mnoho původních fanoušků neuneslo změnu stylu k podstatně tvrdšímu a přímočařejšímu projevu, na druhé straně příznivci kapel jako NINE INCH NAILS a nebo MINISTRY jej ke své škodě ignorovali. Sám McCoy toto album charakterizoval slovy: „Jestliže „Elizium“ bylo snem, „Zoon“ se stalo noční můrou“.
„Lazare vstaň a choď…“
V roce 1997 začaly prosakovat zvěsti o znovuobnovení kapely v původním složení (pouze bez Yatese), které měly nabýt konkrétní podobu do konce roku. Po několika rozhovorech a všeobecném radostném výskání z opětovného shledání zase všechno pomalu utichlo. Jediným počinem v souvislosti s Nephs´ se tak v tom roce stalo vydání alba „ Jahazralah“ projektu SENZORIUM, za kterým stál kytarista Paul Miles a bubeník Simon Rippin (oba THE NEFILIM), které doplnil bývalý koncertní kytarista THE NEFILIM, Peter „Bob“ White. Hudebně šlo o post goth metalové album ve stylu „Zoon“, jen o něco víc melodicky orientované. V roce 1998 sestavil baskytarista Cian Houchin (THE NEFILIM) soubor THE SAINTS OF EDEN, stylově zaměřený na industriální techno (či EBM chcete-li), v duchu ranných FRONT 242. V pozdním létě 2000 vyšel singl „One More Nightmare“, což byla znovu natočená a přejmenovaná píseň „Trees Come Down“ z prvního EP Nephs´ „Burning The Fields“. Za vším byl projekt nazvaný NEPHILIM A.D., který tvořil McCoy s Pettittem, doplněni o Simona Rippina a Paula Milese. Kapela se v tomto složení objevila na několika letních festivalech a dokonce ohlásila vydání nového studiového alba, ale jako vždycky z toho nakonec nic nebylo. Na rok 2001 bylo sice naplánováno několik koncertů, ale nakonec byly všechny zase postupně zrušeny. Carl McCoy nakonec uveřejnil prohlášení, ve kterém uvedl, že „chystané album bylo prokleté a mařeno nepředvídanými silami“, takže bylo odloženo na neurčito. Bratři Wrightové zatím nezaháleli a založili novou formaci THE LAST RITES, s níž vydali slušné album „Guided By Light“, které je o něco atmosferičtější než původní hudba Nephs´. Trpělivost došla i Pettitovi a tak společně s bubeníkem Simonem Rippinem a kytaristou Peterem „Bob“ Whitem dal v roce 2002 dohromady svůj vlastní soubor N.F.D.(Noise For Destruction), který pokračoval ve stylu starých Nephs´. Pověsti o novém albu FIELDS OF THE NEPHILIM se nakonec staly přece jen skutečností, když na podzim 2002 vyšla u firmy Jungle Records deska „Fallen“, podporovaná singlem „From The Fire“. 
Všechno však nabralo trochu jiný směr ve chvíli, kdy se v hudebním tisku objevily zprávy o tom, že album nemá s původními členy vlastně nic společného a že všechno nasvědčuje tomu, že šlo jen o kolekci studiových demo nahrávek, zkompletovaných vydavatelskou firmou, která už nebyla ochotna dál čekat na novou desku. Koncem roku pak vyšlo u Beggars Banquet první oficiální dvd nazvané „ Revelations/Forever Remain/Visionary Heads“ , jenž zahrnuje všechna dosavadní videa i klipy, včetně koncertních vystoupení z roku 1988 a 1990.
Po všech peripetiích a nesplněných očekáváních se zdála naděje na nové album Nephs´ rovná nule, nicméně nesplnitelné se v loňském roce přece jen stalo skutkem. Aktuální album „Mourning Sun“ přináší 8 nových kompozic přesně v duchu starých Nephilim, které jsou možná jen o něco více strukturovanější a zachmuřenější. Mozkem i srdcem kapely byl vždy zpěvák Carl McCoy a tak fakt, že kapelu v současnosti tvoří jen on sám, lze myslím pokládat za legitimní, i když mnoho fanoušků by jistě přivítalo silnější obsazení ze starých časů. Přestože z hudebního hlediska neměli Nephs´ na gothickou scénu nikdy nijak zásadní vliv, podařilo se jim získat značnou podporu fanoušků, která přes všechny překážky a existenční nestálost přetrvala až do současnosti, což není rozhodně málo. Navíc nové album dokazuje, že současní Nephs´nejsou jen lacinou kopií vlastního obrazu, co se jen skrývá za slavnou minulost, ale legitimní, živoucí jednotkou (třebaže o síle jednoho muže), která má stále co říct.
Diskografie:
(uvádím pouze oficiální alba, existuje nepřeberné množství bootlegů a neautorizovaných nahrávek)
Burning The Fields (EP 1985)
Dawnrazor (1987)
The Nephilim (1988)
Elizium (1990)
Earth Inferno (live 1992)
BBC Radio 1-Live In Concert (1992)
Revelations (kompilace 1993)
From Gehena To Here (kompilace 2001)
Fallen (2002)
Mourning Sun (2006)
Vedlejší projekty:
THE LAST RITES
Guided By Light (2001)
The Many Forms (2005)
N.F.D. - NOISE FOR DESTRUCTION
Break The Silence (EP 2003)
No Love Lost (2004)
No Love Lost-Live and Unleashed (2005)
THE SAINTS OF EDEN
The Other Side (1998)
Proteus (2001)
Overload (2004)
RUBICON
What Starts, End (1992)
Room 101 (1995)
THE NEFILIM
Penetration (maxi SP 1996)
Zoon (1996)
SENSORIUM
Jahazralah (1997)