ČLÁNKY
JOHN FRUSCIANTE "Ze dna do oblak"
JOHN FRUSCIANTE byl až donedávna známý především jako člen a kytarista fenomenálních RED HOT CHILI PEPPERS, ovšem v poslední době se začíná čím dál víc prosazovat i jako velmi osobitý sólový umělec. Své sólové projekty vydává sice už od roku 1994, ale teprve až vítězství nad drogovou závislostí mu umožnilo naplno rozvinout svůj talent. Jakoby chtěl dohnat všechny roky které mu vzaly drogy, pracuje dnes horečně a s neuvěřitelným nasazením. Chrlí svá alba jako neúnavný stroj na hudbu a alespoň prozatím tato kvantita není na úkor kvality.
John Anthony Frusciante se narodil 5. března 1970 v New Yorku. Jeho otec býval v mládí docela dobrým pianistou, později se však stal raději právníkem a pak soudcem. Matka zase byla talentovanou zpěvačkou a její vokál můžete slyšet např. v chóru ve skladbě "Under The Bridge". Rodina žila v new yorské čtvrti Queens, z níž se časem přestěhovala do Rucsonu v Arizoně a ještě o něco později na Floridu. Během tohoto období se ale jeho rodiče rozvedli, následkem čehož se malý John společně se svojí matkou přemístil do Santa Monici v Kalifornii. Bylo mu tehdy 9 let a plnou parou vplul do nevázaného života pod žhavým kalifornským sluncem. Jeho vášní se stal skateboarding a kapely jako KISS, AEROSMITH a především THE GERMS, jejichž kytarové party se učit hrát nazpaměť. V 11 letech dostává svoji první kytaru a s ní i první lekce. V té době už ho fascinovali kytaroví velikáni, jako např. Jimmy Page, Jeff Beck, Jimi Hendrix a nebo Frank Zappa. Napodobuje jejich techniku a snaží se z jejich hry pochytit co nejvíce. Ve 14 letech nahrává na 4 stopý magnetofon své první kytarové pokusy, v 17 pak opouští střední školu a odjíždí do Los Angeles, aby se tam postavil na vlastní nohy. Cvičí na kytaru 10-15 hodin denně, poslouchá BLACK FLAG a jeho hráčské schopnosti rychle rostou. Když FRANK ZAPPA hledal nového kytaristu, mladý John se dostavil na konkurs, ale utekl dřív, než se dostal na řadu. Nebyl si v té době ještě úplně jistý sám sebou a tím, zda život rockového hudebníka je přesně to, co by chtěl v životě dělat. Pak ale uslyšel DAVIDA BOWIE a bylo rozhodnuto. V roce 1998 potkává tehdejšího bubeníka RHCHP D.H.Peligro, s nímž potom často jamuje. Peligro ví, že Johnovou favoritní kapelou jsou RHCHP a na jeden z jamů přizve i basistu Fleu. Z této jejich spolupráce vzešla instrumentálka "Pretty Little Ditty", která se o něco později objevila na albu RHCHP "Mother´s Milk". Za pár týdnů zazvonil u Johna telefon, zda by neměl zájem nastoupit u RHCHP jako náhrada za právě tragicky zesnulého Hillela Slovaka, který zemřel na předávkování drogami. FRUSCIANTEMU bylo 18 let, když po hlavě skočil rovnou do už rozjetého nahrávání alba "Mother´s Milk", na kterém je jeho kytarová hra ještě silně ovlivněna jeho předchůdcem Hillelem Slovakem. Po úspěchu alba a následném turné však John na sobě dál usilovně pracoval a snažil se vytvořit svůj vlastní kytarový rukopis a styl. To že se mu to daří můžete zaznamenat už na následujícím albu "Blood Sugar Sex Magic", které vyšlo v září 1991. Toto páté studiové album RHCHP je skutečně mistrovským dílem, je velmi spontánní a kreativním způsobem mixuje různé hudební styly, což v té době ještě nebylo tak obvyklé. Několik týdnů po natočení desky si John se svojí dívkou Toni Oswald poprvé střílí do žil heroin. Kapela vyráží na turné, ale Johnův duševní stav není zrovna vyrovnaný. Objevují se první symptomy návyku na drogu, trpí častými depresemi a jeho vztah s ostatními členy kapely se rychle zhoršuje, zvláště pak se zpěvákem Anthony Kiedisem, se kterým nepromluví několik měsíců. Na počátku roku 1992 během japonského turné, hodinu před vystoupením John odmítá hrát, oznamuje, že kapelu opouští a prvním letadlem odlétá do L.A.
Volný pád
Po odchodu z RHCHP se John snaží najít novou
podobu svého života, začíná malovat, píše
novely a pro své přátele skládá hudbu. Podílí
se např. na desce STEPHENA PERKINSE a také
na sólovce baskytaristy RHCHP Flei, nazvané
"Three Amoebas". V roce 1993 ho
jeho přátelé Johnny Depp a Flea dokopou k
vydání prvního sólového CD, které vyšlo v
roce 1994 pod názvem "Niandra LaDes and
Usually Just A T-Shirt". Jsou na něm
písně, které složil a také natočil převážně
během posledního turné s RHCHP. Je na nich
patrný vliv psychidelického rocku konce 60.
let, tak trochu SYD BARRETT s kapkou CAPTAINA
BEEFHEARTA. K tomu přidejte zpětné kytarové
vazby a mučivě křehký Johnův vokál a máte
výtečné a osobité album, které odhaluje především
jeho skladatelský talent. Navzdory nepopiratelnému
úspěchu se John dál pomalu propadá do hlubin
drogové závislosti a jeho osobnost se rozpadá.
Někdy v té době poskytl rozhovor holandskému
TV kanálu, jenž ukazuje špinavého a totálně
vyjetého narkomana, hadráka s vyhořelýma rukama,
který má co dělat, aby dal dohromady souvislou
větu. Jeho stav se nelepšil a John se v té
době pohyboval na téměř neznatelné hranici
mezi životem a smrtí. V roce 1997 utratil
za drogy závratných 10 000 dolarů denně! Žil
v hotelu, protože jeho domek v Olympusu vyhořel
a aby získal další peníze na drogy, vydal
druhé album "Smile from the Streets You
Hold". Je to zcela průměrné album, na
kterém stojí za zmínku pouze podařený cover
písně "The Big Takeover" od hardcoreové
legendy BAD BRAINS. Když deska vyšla, vyjel
John se svojí doprovodnou skupinou na americké
turné, které se ale stalo totálním propadákem.
Jeho vokál byl nejistý a sotva slyšitelný,
kytarové schopnosti kompletně ztraceny, zkrátka
absolutní fiasko. John přišel o kontrakt,
o přátele a vážně uvažoval o sebevraždě. "Mojí
poslední šancí jak utéct před drogami, bylo
vystřelit si mozek z hlavy". Nakonec
ale skončil v nemocnici, kde ho po delší době
navštívil Anthony Kiedis. Jejich přátelství
bylo znovu obnoveno a nejenom to. John se
podrobil odvykací léčbě a když kytarista Dave
Navarro (ex JANE´S ADDICTION) dostal od RHCHP
padáka, John znovu zaujal své místo v kapele.
Na jaře 1998 začíná pracovat na novém albu
"Californication". Album vyšlo v
roce 1999 a stalo se jejich vůbec nejúspěšnějším
albem. Celosvětově se ho prodalo zhruba 12
miliónů kopií a popularita kapely šla strmě
vzhůru. Následné celosvětové turné trvalo
2 roky a během té doby skládá John další písně,
které v roce 2001 vydal na sólovém albu "To
Record Only Water For Ten Days". Je to
písničkové album, kterému nevládne ani adrenalin,
ani agrese. Převládá vlídný přístup, atmosféra
je uvolněná a pohodová, kytary spíš akustické
než elektrické, ovšem současně celý materiál
oplývá velkou vnitřní dynamikou a silou. Johnův
vokál získal osobitou barvu a vroucí výraz
a různé intonační nedostatky a prohřešky elegantně
vyřešil tak, že svůj hlas prohnal nějakým
hlasovým modulátorem. Na celém albu převládá
téměř folková nálada, ovšem ve spojení se
současnou elektronikou to vytváří jakýsi futuristický
space hippie neofolk nevšedních kvalit. Lehce
zasněná atmosféra s trochou melancholické
psychidelie, něco mezi P.J. HARVEY, JOHNEM
SEBASTIANEM a BRIANEM ENEM. John vyráží na
vlastní a velmi úspěšnou sólovou šňůru po
Evropě (Londýn, Paříž, Amsterodam, Hambourg),
za kterou ihned následuje další turné po USA.
Po návratu jde s RHCHP opět do studia, natáčet
nové studiové album "By The Way",
které vychází v roce 2002 a jen potvrzuje
jejich status jedné nejlepších rockových kapel
současnosti.
Fénix rozpíná své perutě
Po vydání "By The Way" pracuje John
spolu s se svým přítelem Joshem Klinghofferem
(BICYCLE THIEF) asi 2 roky na dalším sólovém
albu, nazvaném "Shadows Collide With
People". To vyšlo v roce 2004 a podíleli
se na něm i členové RHCHP, konkrétně baskytarista
Flea a bubeník Chad Smith. Atmosféra alba
je velmi podobná tomu předchozímu, tzn. klidná,
trochu melancholická, plná pocitů a emocí.
Pohodové, uvolněné písničky s výraznou melodií
a trochou bolestného smutku, oscilující na
hranici mezi rockem a futuristickým popem.
Oproti minulosti je výsledek snad jen o poznání
experimentálnější a FRUSCIENTE si zde častěji
hraje s různými hluky, ruchy a ambientními
plochami, přičemž výsledek je někdy docela
zajímavý, jindy připomíná spíše porouchanou
rušičku rádiového signálu. FRUSCIANTE se zde
představuje, jako velmi výrazný a zajímavý
vokalista, který sice neoplývá nijak oslnivým
hlasovým rozsahem ani intonační čistotou,
ale má výraz, což je v tomto případě to podstatné.
Tím svým citově rozervaným vokálem mi občas
připomene JEFFA BUCKLEYHO. Ukazuje se, že
úspěch předešlého alba nebyl náhodný a že
FRUSCIANTE je kromě jiného i velmi schopný
skladatel, který možná zásadním způsobem stojí
za současným fenomenálním úspěchem své rodné
kapely. Dokáže totiž napsat snadno zapamatovatelné
a zdánlivě jednoduché písničky s chytlavou
melodií, které ale současně nejsou podbízivé
a nestanou se ani po několikerém opakování
otravnými. Naopak. Čím častěji si budete tuto
desku pouštět, tím ji budete mít raději. Jeho
kytarová hra je stejná, jako jeho písně. Na
první poslech prostá a jednoduchá, ale ve
skutečnosti velice nápaditá, se spoustou drobných
vyhrávek a nápadů. FRUSCIANTE je velmi emotivní
kytarista, vynikající skladatel, osobitý zpěvák,
nápaditý zvukový manipulátor, zručný zvukový
aranžér a zkušený producent. Je tedy snad
téměř nemožné, aby takový člověk nahrál špatnou
desku.
Na podzim roku 2004 šokoval FRUSCIANTE hudební veřejnost prohlášením, že během následujících 6 měsíců hodlá vydat 6 alb. A jak řekl, tak i udělal. To první vyšlo hned v září a neslo název "The Will To Death". Následoval projekt ATAXIA, ve kterém John spojil své síly s Joe Lallym, bývalým to členem hardcoreové ikony FUGAZI. O pár týdnů později vyšlo "DC EP" a zatím poslední vydaným albem je "Inside Of Emptiness".
Nejspíš to bude znít jako nějaký příběh z odpolední telenovely, ale JOHN FRUSCIANTE je opravdu příkladem chlapíka, který dokázal zvítězit nad vlastními démony a jemuž oddanost a láska k hudbě prokazatelně zachránila život. Nějaký šikovný hollywoodský producent by na tom mohl vydělat pěkný balík.
Diskografie:
Niandra LaDes and Usually Just a T-Shirt 1994
(reedice v 1999)
Smile from the Streets You Hold 1997
To Record Water For Ten Days 2001
Shadows Collide With People 2004
The Will To Death 2004
Automatic Writing (ATAXIA) 2004
DC EP 2004
Inside Of Emptiness 2004