ČLÁNKY
GRAND FUNK RAILROAD "Vzestup a pád Grand Funk Railroad"
Jedna z nejslavnějších amerických hard rockových kapel první poloviny 70. let byla zlořečena hudebními kritiky, očerňována rockovými fanoušky, vláčena po soudech, hudební průmysl o ně bojoval a mnozí si je dnes pamatují spíš pro jejich image než hudbu. Prodali miliony alb, procestovali celý svět a přes všechna příkoří si nakonec získali uznání. Časopis Rolling Stones kdysi označil jejich hudbu "za ubohou" a ROD STEWART o nich prohlásil, že jsou jenom "white noise" (v pejorativním smyslu kravál). Když ale v roce 1969 přijeli LED ZEPPELIN poprvé do USA, bylo jim řečeno, že se mohou vyrovnat GFR jen v případě, když ze sebe dostanou maximum (je třeba brát s rezervou). Čím větší bylo pohrdání kterým je zahrnovali, tím lépe se jejich desky prodávali. Přestože jsou dnes již skoro zapomenuti, byly doby, kdy na ně bylo pohlíženo jako na obry americké hard rockové scény.
Většině rockových fanoušků tehdy vadilo, že je jejich vydavatelská firma tak bezostyšně tlačila kupředu a že jsou jim GFR strkáni až rovnou pod nos. Z dnešního pohledu to není nic divného a naopak je to pokládáno za běžnou praxi, bez které to už ani nejde a člověk se někdy opravdu nestačí divit, co dobré promo a šikovný marketing dokáže prodat. Na reklamní triky a bombastickou reklamu si dnes už žádná z kapel nestěžuje a naopak jsou nespokojeni, když se jim této "pozornosti" nedostane. V angličtině je pro to výraz "HYPE" (reklamní trik, švindl, umělý stimul, medializace) a GFR dostali nálepku "hype" ještě dřív, než vůbec stačili vydat první desku a britský hudební tisk je proklel ještě dávno před tím, než zahráli v UK jediný koncert. To, co postavilo takřka celý tehdejší hudební svět proti nim byl právě způsob, jakým fanoušci i kritika byli manipulováni, aby oslavovali kapelu, která nebyla příliš dobrá, i když je těžké to dnes objektivně posoudit. Měřítka hudební kvality se od těch dob výrazně změnila a na GFR je dnes mnohými nazíráno, jako na spolutvůrce amerického hard rocku 70. let.
Detroit, Mekka tvrdého rocku
Centrem tvrdého rocku byl tehdy Detroit, Michigan.
Byl domovem spousty kapel, které dnes považujeme
za 
základní stavební kameny hudebního stylu, který dnes nazýváme hard rockem: MYTCH RIDER,
THE DETROIT WHEELS, MC 5, ALICE COOPER a nebo
THE STOOGES. Průvodním znakem všech byla maximální
hlasitost, kytarové riffy, teatrální jevištní
prezentace a poselství mladistvé revolty.
Nikoliv však v nenásilném duchu hippies 60.
let, ale v duchu kocoviny, vyvolané neslavným
koncem "květinového léta", smrtí
prezidenta Kennedyho a debaklem Američanů
ve Vietnamu. Symbol mladého rebela, revoltujícího
proti stávajícímu pořádku není nic nového
a stejný koncept se v rockové historii později
opakoval ještě mnohokrát. GFR a především
jejich první producent Terry Knight pouze
jako první tento koncept vzali a v hollywoodském
stylu ho prodali světu.
Na startovní čáře
Domovským městem GFR byla malá díra jménem
Flint ve státě Michigan. Před založením GFR
hráli její členové v různých teenagerovských
kapelách. Bubeník Don Brewer spolu s kytaristou
a zpěvákem Markem Farnerem působili v kapele
THE PACK, jejichž hlavním vokalistou byl kluk
jménem Terry Knight. Původně pracoval jako
Dj v místním rádiu a o něco později získal
místo u větší rádiové stanice v Detroitu.
Bylo mu sice teprve 20, ale už z něj byl pořádně
arogantní, namyšlený a zpupný spratek a tak
se nikdo nedivil, když ho zakrátko z toho
rádia vykopli. Kapela TERRY KNIGHT AND THE
PACK měla v té době na kontě pár lokálních
hitů a Terry se na základě toho rozhodl trhnout
a začít si budovat vlastní sólovou kariéru.
Samozřejmě to dopadlo neslavně a jeho pýcha
utrpěla první vážnou trhlinu. Po rozpadu THE
PACK se v roce 1968 Don a Mark rozhodli založit
vlastní kapelu. Přidal se k nim jejich starý
známý baskytarista Mel Schacher a nově vzniklé
trio nazvali GRAND FUNK RAILROAD (podle legendární
železnice The Grand Trunk). Nahráli pár demosnímků
a Brewer zavolal Knightovi, jestli by si ty
nahrávky nechtěl poslechnout. Ten z nich byl
nadšen a pochopil, že všechna jeho frustrace
a chorobná touha po úspěchu získala šanci
vydat se novým směrem. A tak se Terry Knight
stal manažerem GFR. Půjčil jim 500 dolarů
a ve studiu v Clevelandu nahráli první singl
"Heartbreaker/High On A Horse",
v létě 1969 jim pak zorganizoval první veřejné
vystoupení v Buffalu.
Vzestup
Terry Knight se brzy stal pro kapelu zcela
nepostradatelným. Byl jejich tiskovým mluvčím,
poskytoval za ně 
interview, organizoval promo
a produkoval jejich desky. Opravdu se činil,
ale přes jeho enormní snahu kapelu nikdo nechtěl.
Knight se nakonec musel nechat zaměstnat jako
konferenciér na turné s Twiggy (bývalá slavná
modelka), ovšem tato potupa měla nečekaný
efekt. Manželem Twiggy byl Justin De Villeneuve,
který byl ochoten zavolat svému dobrému příteli
Paulu McCartneymu, zda by pro začínající kapelu
nemohl něco udělat. Pozvání bylo v zápětí
rozšířeno na návštěvu Londýna, ale když tam
Knight dorazil, našel BEATLES zmítající se
v agónii rozpadu, takže žádná přímá pomoc
se nekonala. Ale pouze fakt, že se o ně zajímal
někdo z BEATLES způsobil, že si v Capitol
Records znovu poslechli jejich nahrávky a
nakonec s nimi podepsali smlouvu. Skutečný
průlom přišel ale až po jejich vystoupení
na Atlanta Pop Festivalu 4. července 1969,
kde hráli pro 180 000 nadšených fanoušků.
GFR vypadali na pódiu dost divoce, skákali
po jevišti jako šílení, dělali všechny ty
mužné pózy a jejich dlouhé vlasy vlály ve větru. Debutové album "On Time"
vyšlo v roce 1969 a přestože rádia stále odmítala
hrát jejich hudbu a kritika je nenáviděla,
fanoušci je milovali. Deska se brzy pozlatila
a přinesla jim první hity "Time Machine"
a Mr. Limousine Driver". Další desky
"Grand Funk" (někdy také označovaná
jako "Red Album") a "Closer
To Home" byly všechny zlaté a obě vyšly
v roce 1970. Celou tuto albovou smršť roku
1970 uzavřela koncertní nahrávka "Live
Album". Z dnešního pohledu se toto období
jejich tvorby jeví jako umělecky nejcennější,
samozřejmě nikoliv hudebně, protože v té době
to byl hodně jednoduchý a přímočarý hard rock
s kořeny v rhythm´n´blues, ale spíše tím,
co tehdy GFR představovali. Archetypální,
radikální, propocení rockeři, kteří svojí
hudbou reprezentovali autentickou a nefalšovanou
dobovou výpověď.
Na vrcholu
Jakkoliv se to zdá divné, přes značnou popularitu
byli GFR v té době kapelou bez tváře. Díky
"starostlivosti" jejich manažera
Knighta se na veřejnosti GFR prezentovali
jako celek a nikoliv jako soubor individualit,
tak jak tomu bylo zvykem třeba v Anglii. Knight
si to ale včas uvědomil a vyvěsil na Times
Square obří billboardy, které zakryly celé
2 bloky. Byly na nich zobrazeny portréty členů
GFR a celá ta legrace ho tehdy stála 1000
dolarů. V prosinci 1970 odehráli GFR 2 koncerty
v new yorské Madison Square Garden, které
byly vyprodány během 2 hodin. O rok později
už měli prodáno neuvěřitelných 5 milionů alb
a nová deska "E Pluribus Funk" se
okamžitě vyhoupla na 3 místo americké hitparády.
Jejich 2 koncerty na legendárním Shea Stadium
byly vyprodány rychleji než na BEATLES. V
lednu 1971 odehráli koncert v londýnské Royal
Albert Hall a v červenci téhož roku bezplatný
koncert v Hyde Parku tamtéž. Palba kritiky
sice neustávala, ale kapela se vezla na vrcholu
vlny a vypadalo to, že není nic, co by je
mohlo zastavit. Jen jejich pesimistické texty,
zabývající se smrtí, zkázou, zbraněmi, šoustáním
a silnými motorkami naznačovaly, že uvnitř
kapely nemusí být všechno úplně v pořádku.
Pád
Dnes už je asi nemožné určit moment, kdy si
členové kapely uvědomili, že je jejich manažer
Terry Knight vlastně jenom využívá a že jeho
nestydatá a agresivní taktika, jakou se snažil
protlačit kapelu na vrchol, je pro ně už dál
nepřijatelná. Faktem nicméně zůstává, že jednoho
krásného dne roku 1971 kapela svého manažera
Terry Knighta vykopla. Peklo nezná takovou
nenávist, jako toto rozhodnutí v tom člověku
rozpoutalo. Veřejně vykřikoval, že kapelu
zničí, pokoušel se zablokovat jejich další
vývoj, podal na ně soudní žalobu a všechny
promotéry varoval před postihem, který je
čeká, když nechají GFR vystupovat. V novinách
si nechal otisknout celostránkové reklamy,
že jediným vlastníkem firmy GFR je on a nikdo
jiný. Bral to jako akt zrady a soudní proces
s kapelou zabral většinu roku 1972. GFR mezitím
angažovali nového manažera, kterým se stal
Andy Cavaliere a přibrali nového člena, klávesistu
Craiga Frosta, který už před tím na některých
albech hostoval. Jejich hudba se trochu uvolnila,
zvuk se pročistil a jejich projev se stal
melodičtějším. I bez Knighta dokázali v říjnu
1972 vyprodat Arenu v Seattlu a nové album
"Phoenix" mělo svým názvem symbolizovat
nový začátek. Na závěr roku 1972, konkrétně
na Štědrý den a Nový rok plánovali odehrát
2 koncerty v Madison Square Garden. Jenže
dva dny před prvním koncertem tam během zvukové
zkoušky vtrhnul Knight v doprovodu právníka
a zástupce šerifa a prohlásil, že mu kapela
dluží milion dolarů a tudíž zabavuje celou
aparaturu. Dále požadoval celý výdělek z koncertu
(jak by mohl proběhnout bez nástrojů jsem
nepochopil) a také peníze za prodej televizních
práv. Navíc hodlal zažalovat promotéra i s
celou Madison Square Garden. Nakonec šerif
města New York svolil, aby koncerty proběhly,
protože se obával masových nepokojů a výtržností,
kdyby je zrušily. Ihned po skončení show však
Knightovi pohůnci zabavily všechny nástroje
přímo z rukou muzikantů, včetně trsátek, strun
i bubenických paliček. GFR odešli bez výdělku
a ještě museli zaplatit promotérovi jeho náklady.
Nový manažer Andy Cavaliere se k tomu postavil
filozoficky: Náš právní řád mu to bohužel
umožňuje a pan Knight z této situace vytěžil
maximum". Důvodem, proč kapela tento
atak přijala relativně klidně bylo, že měli
kompletní vybavení zdvojené, takže se vlastně
nic moc nestalo. Nehledě na to, že už měli
v té době domluvené další turné, které zahájili
v lednu 1973.
Nové cesty
Nejlepší odpovědí na Knightovi výpady pak
bylo nové album s názvem "We´re An American
Band", které mnozí jejich fanoušci pokládají
za vůbec nejlepší. Jako by se tam v ideální
míře spojilo to prvotní dravé bluesové cítění
z jejich začátků a současná chuť psát melodičtější
a hudebně propracovanější skladby. GFR se
od té chvíle opravdu zklidnili, aranžmá jejich
písní byla propracovanější, jevištní projev
"organizovanější", měli lepší světla
a dokonce i zadní projekci, kde promítali
záběry členů kapely v jejich přirozeném prostředí,
což byl nápad, který se později objevil na
zeppelinovském "Song Remains The Same".
Celkový projev byl zkrátka daleko profesionálnější
a tak je i hudební tisk začal brát konečně
na vědomí. Následující alba "All The
Girls In The World Beware", "Shinin´On"
a nebo "Caught In The Act" se až
nebezpečně přiblížila střednímu proudu a po
bývalé syrové rhythm´n´bluesové dravosti na
nich nezůstalo ani stopy. V roce 1976 vyšlo
album "Good Singin´, Good Playin´"
v produkci Franka Zappy(!), a stalo se jejich
labutí písní, protože téhož roku se GFR rozpadli.
Mark Farner se potom pokoušel o málo známou
a ne příliš úspěšnou sólovou kariéru, aby
na počátku 80. let dal kapelu znovu dohromady,
s původním basákem Dennisem Bellingerem. V
této sestavě nahráli 2 průměrná alba a v roce
1983 se znovu rozpadli. Zatím poslední reunion
je z roku 1997, po kterém zůstala deska "Bosnia",
která je ale pouze kolekcí znovu natočených
dřívějších hitů kapely. Celou tu legraci nakonec
uzavřelo v průběhu let 97-98 pár koncertů
v původní sestavě.
Příběh GRAND FUNK RAILROAD je jako z nějakého ne příliš dobrého hollywoodského scénáře a je dobrým příkladem toho, jak je hudební business tvrdým chlebíčkem. Ukazuje, že udržet se na vrcholu je daleko těžší, než se tam vydrápat. Pozitivní na tom všem ale je, že po nich zůstalo pár skutečně dobrých desek, které budou dál rozdávat radost a potěšení další generaci rockových fanoušků.
Diskografie (jen řadová alba):
On Time 1969
Grand Funk 1970
Closer To Home 1970
Live Album 1970
Survival 1971
E Pluribus Funk 1971
Phoenix 1972
We´re An American Band 1973
Shinin´On 1974
All The Girls In The World Beware 1974
Caught In The Acts (live) 1975
Born To Die 1976
Good Singin´, Good Playin´ 1976
Grand Funk Lives 1981
What´s Funk? 1983
Bosnia 1997