ČLÁNKY
JESUS LIZARD Rock and rollový požár
Podobně jako třeba BARKMARKET, byli i THE JESUS LIZARD věčnými outsidery. Nikoliv hudebně, ale mediálně (hnusné slovo). Je třeba ale současně říci, že jim to nikdy nijak zvlášť nevadilo a že něco tak přízemního a dekadentního jako sláva je absolutně netankovalo. Celou svou kariéru se podobně jako třeba Henry Rollins pohybovali na úzké hranici mezi undergroundem a mainstreamem a svou hudbou ovlivnili alternativní kytarovky v následujících patnácti letech. Byli podobně divocí a nespoutaní jako např. THE BIRTHDAY PARTY, ale mnohem muzikálnější a hudebně propracovanější. THE JESUS LIZARD patřili v 90. letech k nejzajímavějším kytarovkám na tehdejší rockové scéně a tak jistě stojí zato si je připomenout.
„Zálety Boží ještěrky“
Počátek THE JESUS LIZARD je třeba hledat už v roce 1984, kdy se v Texasu sešel kytarista David Wm. Sims a zpěvák David Yow v dnes už legendárních a podle mě značně nedoceněných SCRATCH ACID. Po třech skvělých albech se kapela rozpadla a cesty těchto chlapíků se na čas rozešly. Sims se nechal naverbovat do trestných oddílů Steva Albiniho, s nimiž pod vlajkou RAPEMAN ukázal tupcům v N.Y.C., jak si oholit lebku pilou. 
RAPEMAN jak jistě mnozí z vás víte, hudebně navazovali na předcházející Albiniho formaci BIG BLACK, jen ten sálající požár byl ještě intenzivnější. Sims a Yow se znovu setkávají v roce 1989 v Chicagu, kde společně s novým kumpánem, kytaristou Duane Denisonem (Sims převzal baskytaru) vlastně jen jakoby mimochodem vystřihli skvělé EP "Pure", už pod názvem THE JESUS LIZARD. Jelikož neměli bubeníka, použili automat a to se jako producent přímo nabízel starý známý Steve Albini. Na další hudební pouť jim ochotně předal amulet, servaný z hrdel vlastních zběsilých potvor BIG BLACK a RAPEMAN. Na albu najdete zápalnou směsici industriálního postpunku, čirého noise a "vokálu" Davida Yowa, jehož jediným cílem bylo v rekordním čase vyzvracet své vlastní hlasivky. O rok později vyšlo první celé album "Head", už s bubeníkem Macem McNeillym a je na něm vše, co v budoucnu tuhle kapelu charakterizovalo. Distorzované kytary, dynamické výbuchy žhavého junk jazzu, sensuální gospelové melodie drcené mohutnými prackami futuristického metalu. Rytmy zkroucené a poskakující jako samotný Yow, jehož často značně ubohý, přesto nesmírně charismatický, zběsilý a většinou bezhlavě kupředu se řítící jekot byl tím nejlepším palivem pro tuto žhavou kapelu. Následné turné jim vyneslo pověst poněkud skandalizované, nicméně velmi originální vycházející hvězdy alternativního punku, i když toto označení v jejich případě kulhá na obě nohy. Zásadní podíl na jejich „nevalné“ pověsti měl právě zpěvák David Yow, který se brzy stal hlavním koncertním tahákem. Na jeho nespoutanost už párkrát doplatil i kytarista Duane Denison, když mu Yow vlítl jako dělová koule do krabiček a udělal mu z nich ježka v kleci. 
Yow byl proslulý sebedestruktivní a exhibicionistickou show a když byl dobře naložen, dával při rozhovorech k dobrému seznam svých zranění. "Nejhorší to bylo v Curychu (kapela souhlasně zaúpí). Rozbil jsem si tam hlavu. Moc to nebolelo, vůbec nic jsem necejtil. To proto, žes byl v bezvědomí ", lakonicky poznamenal Denison. "Když tě nakládali na nosítka, byls pěkná troska". A Yow jede dál. "V Tennessee na turné se SONIC YOUTH jsem si TAK rozmlátil loket, že to vypadalo, jako rudej banán, co mi roste z ruky. Jako fialovej hot dog. Kim Gordon (basistka SONIC YOUTH) se málem poblila, když jsem jí to ukázal a já s Macem jsme se řehtali, jako koně. Taky občas mívám komický zranění. V Severní Karolíně jsem si například rozsekl obočí, takže vypadalo jako obrovská vagína v určitým období v měsíci". Skoro na každé show vystrčil na fanoušky svůj hubenej zadek, anebo alespoň pár chlupů "tam zezdola". "Já tohle nijak neplánuju, prostě se to stane. Občas si taky na sobě roztrhám svý oblíbený hadry a jsem pak z toho nasranej. Ve Vancouveru jsem měl na sobě dámský síťovaný punčochy a obrovský spoďáry. Ty spoďáry byly TAK OBROVSKÝ, že mi v půlce prvního songu spadly a já si pak potom musel všelijak zakrývat pinďoura". Následuje scénka z místnosti, kde probíhá interview. Yow najednou zhasne a zapalovačem zažehne svůj vlastní prd. Všichni se můžou umlátit smíchy.
„Prorok Denison“
V roce 1991 natáčí Jesus Lizard vynikající album "Goat", které by se také mohlo jmenovat ABSOLUTNÍ ZRALOST. Denisonova kytara zní jasně, světle a čistě, jako blýskavá ocel, Yow slastně vřeští, skuhrá, prská a krká a to všechno žene dopředu ta nejtvrdší a nejsehranější rytmická sekce široko daleko. Sedí každý akord, je to precizní, ale nikdy ne sterilní. Je to řádná porce velkolepého noise, je to výřivá, jiskřící motanice, která (když jí podlehnete), vás vynese až do nebes.
"Žili jsme tehdy všichni v jednom baráku," vzpomíná Denison. "Celej čas jsme seděli v obejváku s akustickýma kytarama a metronomem a všechno šlo, jako na drátkách." Na následujícím evropském turné už na ně čekaly narvané sály, zvláště pak v Německu. O rok později se objevila deska "Liar" a je to jejich nejvyzrálejší dílo. Yow ve svých textech ještě vyostřil témata, jako alkoholismus, různé sexuální úchylky, stres a deprese, provázející náš každodenní život a v nejlepších okamžicích alba štěká, jako nějaký vychrtlý, toulavý čokl. Denisonova kytara je rozžhavená doběla, basa zuřivě drnčí a celé je to přímočařejší, dravější a tvrdší, než všechna předcházející alba dohromady. V písni Zachariah se dostali THE JESUS LIZARD jakoby až na samotný okraj své vlastní umělecké existence. Ta skladba má jenom začátek, ale žádný prostředek, ani konec. Je plná zraněného smutku a Yow v ní zpívá tak pomalu a bolestně, jako by byl dva metry pod hladinou. THE JESUS LIZARD vydávali své desky na značce TOUCH AND GO a jak sami říkali: "Je to ten nejlepší label na světě! Nikdo s náma nikdy nedělal žádnou smlouvu a přesto bylo vždycky všechno O.K. 
Atlantic nám vlezli skoro až do zadku, ale neměli žádnou šanci. Nechceme dopadnout jako NIRVANA. Ta je typickým příkladem toho, jak showbusiness dokáže odrovnat výbornou kapelu. Upřímě ty kluky lituju. Známe se už z dřívějška, zahráli jsme pár společnejch koncertů a už tehdy jsme chtěli udělat něco dohromady. Teď, co je NIRVANA u GEFFEN se celá věc zkomplikovala a tak z toho zbyl jen společnej singl, kterej vyjde letos v lednu". Jde o split z roku 1994, kde A stranu obsadili „Jesus“ skladbou "Puss" a b-čko NIRVANA s písní "Oh,The Guilt". Deska se okamžitě stala hitem sezóny, ale dnes už každý ví, jak prorocká slova Duane Denison na adresu NIRVANY tehdy pronesl .
„Panika života v praxi“
V tom samém roce vyšlo album "Down", které se dá z dnešního pohledu označit jako "odpočinkové" a přineslo standardní drhnutí a la THE JESUS LIZARD. Následovala menší odmlka, která byla vyplněna účastí Davida Yowa na albu "Encomium - A Tribute To LedZep", kde si společně s HELMET střihl nedostižnou klasiku "Custard Pie" a je až dojemné sledovat, jak se s tímto nelehkým úkolem snažil tenhle Pavarotti s rezavou kudlou v hrdle vyrovnat. Rok 1996 s sebou, kromě nového alba, přinesl ještě jednu změnu. THE JESUS LIZARD konečně podlehli mámení velkých firem a ten podběrák, ve kterým uvízli, svírali ve svých rukou CAPITOL RECORDS. Nutno ale dodat, že to jejich hudbu nijak nepoznamenalo, ba právě naopak. Deska "Shot" jakoby v sobě spojovala zběsilost a živočišnost ranných alb s vyzrálostí a nadhledem starých harcovníků, což se zdálo jako ideální kombinace. Denisonova kytara rachotí, jako práškovací letadlo, co právě prolétlo děsným fofrem těsně nad silnicí, basa a bicí bouří jako pneumatické kladivo a Yow ječí a hýká, jakoby měl celou dobu hlavu vraženou v záchodové míse...plné. Kdo nezaváhal a vyrazil toho roku na pražský Džbán, určitě nelitoval. THE JESUS LIZARD tam v rámci festivalu „Jam 96“ předvedli paniku života v praxi. Je jasné, že denní světlo a okolní příroda s tímhle pogromem nešla moc dohromady ale i tak byli Yow and comp., dle mého, předčasným vrcholem dne. David vypadal ještě zpustleji, než jak jsem ho před pár lety viděl ve Vídni, jakoby právě vylezl z popelnice, s kalhotama popatlanejma ani nechci vědět čím, s krhavým pohledem jako po čtrnáctidenní chlastačce a (jak sám s oblibou říkal) "alkoholicky lubrikovanej", což znamená, trochu víc než mírně opilej, ale míň než ožralej. Pajdal, motal a válel se všude kolem, krkal, flusal a nebo bezhlavě surfoval nad hlavami nadšených fanoušků. Za touhle apokalypsou pak bezchybně tepalo svalnaté srdce THE JESUS LIZARD tvořené osvědčeným triem Denison, Mc Neilly a Sims. Ti kluci byli jak blesk v lidské podobě, hledajíc místo, kam by udeřil…
„Dospět neznamená vyhasnout“
Ve stejném roce vyšlo další výborné album "Shot", na kterém kapela hudebně jakoby dospěla, aniž by se přitom stala nudnou. Album produkoval GGGarth (MELVINS, RAGE AGAINST THE MACHINE, SICK OF IT ALL) a najdete na něm několik perel, jakou např. divokou rvačku "Thumbscrews" s prazvláštními psychidelickými mezihrami a nebo mohutně pulzující "Skull Of A German", která vás donutí i s letitou Škodovkou jet sto padesát. Album zdobí podivné konstrukce a nezvyklé harmonie...všude je plno kouře, povalujících se trosek a ohořelých melodií. 
Punkoví LED ZEPPELIN s psychidelickou kocovinou za krkem. Na další studiové album si pak museli fanoušci počkat až do roku 1988, kdy kapela dokončila desku nazvanou "Blue". Už samotný pohled na obal alba s detaily ne příliš čistých spoďárů na něčím těle (není těžké si v nich představit Davida Yowa) není ničím povznášejícím, ovšem to slovo se k jejich hudbě vždy hodilo stejně, jako prsten s briliantem na prasečí pazneht. Zakládající člen kapely Mac McNeilly, byl nahrazen Jamesem Kimbellem, který se ovšem ukázal být důstojným nástupcem. Nějak se jim tehdy podařilo přinutit Davida Yowa zpívat a kupodivu to vůbec neznělo špatně. V úvodní skladbě " I Can Learn", která tepe nepravidelným tlukotem srdce těsně před infarktem, podporovaným tepny trhající kytarou, Yow ještě sténá stejně zoufale a bezmocně, jako vždycky. Ovšem už v "Eucalyptus" slyšíme našeho hrdinu, jak snaživě pěje seč mu síly stačí, a vždycky když tu skladbu slyším, mám dojem, jakoby zpíval jinou melodii, než chtěla kapela. Je to velmi zvláštní píseň, jakási psychedelic-acid-dance-hc-noise krajina s melancholickou atmosférou anglických blat někdy v zimě. Za ní následuje "Cold Water", která maže veškeré pochybnosti a kapela dál sviští a duní stejně šlachovitě a bezchybně, jako vždy. Kytarový impresionista Denison maluje jednotlivé obrazy obratnou rukou pravého mistra a kdyby to všechno byla improvizace, vůbec bych se nedivil. Totálně nejdivnější je skladba "Needles For Teeh" která zní, jako když úplně ožralí ORBITAL, hrají písně ZZ TOP na obskurním tanečním večírku. Závěrečná asi minutová instrumentálka "Terremoto", by se zase hodila jako soundtrack k novému filmu o James Bondovi, ve kterém je coby indiánský náčelník naverbován do služeb KGB. 
THE JESUS LIZARD dodali opět vysoce zajímavý materiál a v mém osobním žebříčku si jen upevnili už tak dost bytelnou pozici progresivních drtičů zavedených klišé. Jejich koncert v pražském Roxy pak potvrdil, že jsou pořád ve skvělé formě a když se ve finále zcela nahý David Yow postavil na odposlech jako na piedestal a s doširoka rozpaženými pažemi jako nějaký padlý Adonis blaženě přijímal déšť kelímků a všemožných jiných odpadků, jež na něj láskyplně vrhali nadšení fanoušci, bylo všem jasné, že THE JESUS LIZARD jsou tak opravdoví, jak jenom rocková kapela může být. Krátce na to ale začaly prosakovat zprávy o možném rozpadu kapely, které se bohužel za pár měsíců staly skutečností. Celou jejich kariéru pak uzavřelo retrospektivní výběrové album "Bang", které obsahuje EP "Lash", pár raritních singlů, live snímků a demo nahrávek.
THE JESUS LIZARD nebyli žádní usmrkaní kluci z ulice, co vám narvou do chřtánu svou vlastní frustraci jen proto, že si s ní jinak neví rady. Když se Davida Yowa zeptali, co pro něj znamená být v THE JESUS LIZARD, řekl: "Umění žít. Je to celej můj život, chlape! Je mi dost přes třicet a jde to sakra rychle...pořád rychlejc...Po rozpadu „Jesus“ odešel Denison k Pattonovým TOMAHAWK, působil v projektu DENISON KIMBALL TRIO a občas hostoval s HANK WILLIAMS III. V roce 2006 se Yow a Sims pokusili obnovit zašlou slávu SCRATCH ACID a společně s Rey Washamem (RAPEMAN, MINISTRY) a Brettem Bradfordem vystoupili v Chicagu na festivalu u příležitosti založení jejich kmenového labelu TOUCH AND GO.
Diskografie:
SCRATCH ACID
Scratch Acid (EP Rabid Cat 1984)
Just Keep Eating (Rabid Cat 1986)
Berserker (EP Touch and Go 1987)
The Greatest Gift (kompilace Touch and Go 1991)
THE JESUS LIZARD
Pure (EP Touch and Go 1989)
Head (Touch and Go 1990)
Goat (Touch and Go 1991)
Liar (Touch and Go 1992)
Show (live Warner Bros 1994)
Down (Touch and Go 1994)
Shot (Capitol 1996)
Blue (Capitol 1998)
Bang (kompilace Touch and Go 2000)