ČLÁNKY
KRAUT ROCK Hudební futurismus made in Deutschland
Vzájemná propojení různých hudebních žánrů jsou dnes téměř na denním pořádku a tento fenomén je v současnosti přijímán jako něco zcela běžného a samozřejmého. Z čistě hudebního hlediska se nejedná o žádný převratný princip, dělo se tak i v minulosti, jen v posledních 10 letech se tento fenomén nebývale rozvinul a rockové kapely se těmto radovánkám oddávají s opravdu velkým nadšením. V mnoha případech i hodně odlišné styly se navzájem mísí, prolínají, ovlivňují a modifikují, až z tohoto hudebního kvasu vzejde (tu a tam) opravdu nevšední kvítek. Některá spojení jsou spíše neobvyklá a bizarní, jiná zase logická a přirozená. A jsem konečně u kořene věci. Spojení hard coreu či extrémního metalu s experimentální elektronikou první poloviny 70. let mě osobně přijde velmi zvláštní a zajímavé, za všechny případy bych mohl jmenovat např. poslední počiny MARS VOLTA a nebo MESHUGGAH. Fúze moderního ultra brutálního nářezu s archaickými elektronickými zvuky, je jako když parní stroj naládujete nejmodernější elektronikou a vyrazíte s ním do městského provozu. Možná by tedy neškodil trochu bližší pohled na experimentální elektronickou scénu konce 60. a první poloviny 70. let a připomenout si zásadní soubory, které tehdy pomáhaly celý žánr definovat. Tento článek si rozhodně nečiní nárok na absolutní a vyčerpávající zmapování tehdejší velmi živé elektronicko-futuristické scény, jelikož rozsah této rubriky tomu absolutně nedostačuje. Původní idea byla taková, že se omezím pouze na německý kraut rock, jehož vliv na dnešní hudební scénu já osobně pociťuji nejsilněji. Pak jsem si ale řekl, že by bylo rozhodně škoda pominout i zbytek Evropy, neboť i tam se v té době děly velmi zajímavé věci, především pak v Anglii. Některé z hlavních představitelů tohoto žánru jsou rockovým fanouškům jistě velmi dobře známy, tvorbu takových KING CRIMSON, EMERSON, LAKE AND PALMER, ranných PINK FLOYD, YES a nebo GENESIS jistě není třeba nijak zvlášť podrobně představovat. Jsou ale formace, které byly svým uměleckým přínosem v té době stejně důležité, ale z různých příčin se jim nedostalo takové pozornosti, jakou by zasluhovali. Za všechny jmenujme třeba VAN DER GRAAF GENERATOR, CAMEL, SOFT MACHINE, TRAFFIC a nebo PROCOL HARUM. Nehledě na to, že i ve zbytku Evropy to rozhodně stálo za to, hlavně pak ve Francii. Z tvorby kapel jako jsou MAGMA, HENRY COW, GONG a nebo HELDON čerpají dnešní experimentátoři dodnes. Možná se v duchu ptáte: „A kde jsou sakra nějací Amíci?“ V té době pokud je mi známo žádná taková formace na druhé straně oceánu neexistovala a rockovou avantgardu tam na přelomu 60. a 70. let představovali MOTHERS OF INVENTION, CAPTAIN BEEFHEART, THE FUGS a VELVET UNDERGROUND, jejichž tvorba měla značně odlišnou hudební formu, i rozdílná umělecká východiska. Nejblíže Evropě byla tehdy Amerika na poli moderní vážné hudby a jazzu a skladatelé, jako John Cage, John Coltrane a nebo Terry Riley měli o něco později na tamní rockovou scénu zcela zásadní vliv. Na jejich odkaz později navázali dnes kultovní RESIDENTS, podobně jako další soubory z jejich okruhu, jako např. SNAKEFINGER, MX 80 SOUND, ale také třeba PERE UBU a nebo TUXEDOMOON. To jsme ale už spíše v 80. letech a to je zase jiná písnička a o té snad zase někdy příště. Sami vidíte, že téma je to opravdu široké a že pouhé 2 strany této rubriky jsou žalostně málo. A tak jsme zase opět na začátku u německého kraut rocku, který mě osobně stejně zajímal vždy nejvíce a jenž má pro vývoj tohoto žánru zcela zásadní význam. Navíc si dovolím tvrdit, že je pro většinu rockových fans velkou neznámou. Je mi jasné, že naopak jeho fanoušci zde budou (a oprávněně) postrádat další důležité kapely příslušného žánru, jako byli např. CLUSTER, POPOL VUH, NEU!, NEKTAR, ale také ranní KRAFTWERK a nebo TANGERINE DREAM. Ale to už jsme opět u rozsahu příslušné rubriky a tak přejdu raději rovnou k věci.
AMON DÜÜL II
Yeti
LIBERTY RECORDS
Sestava:
Produkce:
Seznam skladeb: Soap Shop Rock (Burning Sister/Halluzinanation Guillotine/Gulp A Sonata/Flesh Coloured Anti Aircraft Alarm), She Came Through The Chimney, Archangel Is Thunderbird, Cerberus, The Return Of Ruebezahl, Eye Shaking King, Pale Gallery, Yeti, Yetti Talks, Sandoz In The Rain
Rok vydání: 1970
Čas: 67:49
Počátky této formace se datují do roku 1967, kdy v mnichovské komunitě hudebníků vznikl soubor AMON DÜÜL I., jenž se orientoval na syrovou fúzi psychidelie, flower power a acid rocku. V podstatě hned zpočátku se však z tohoto uskupení oddělila druhá frakce, která založila hudebně mnohem významnější a pro vývoj daného žánru významně přínosnější soubor AMON DÜÜL II, který uvedená témata ještě dále rozpracovával a rozvíjel. Kapela si získala pozornost hudebního tisku i fanoušků hned svým debutem „Phallus Dei“ z roku 1969, ovšem bezvýhradné nadšení sklidilo až druhé album „Yeti“. Na vynilu původně vyšlo jako dvojalbum a přineslo velmi strukturovaný zvuk, na němž i v rámci studiového alba zůstal velký prostor pro improvizaci. Album otvírá 14 minutová suita „Soap Shop Rock“ rozdělená do 4 navzájem propojených částí, s komplikovanou stavbou písní, složitou strukturou, bohatými aranžmá, jazzovými vlivy a psychidelickou atmosférou. Poměrně razantní mužský vokál je z druhého plánu podporován čistým a výrazně znělým ženským hlasem a roztěkané, nervní tempo bicích vytváří tíživou a trochu neurotickou atmosféru. „She Came Through The Chimney“ se subtilní a trochu zasněnou kytarou, etnickými bubínky a houslemi, které znějí spíše jako sitár transformuje východní vlivy na středoevropskou mentalitu, postupně se přidávávají dechové nástroje a syrově znějící elektronika, atmosféra houstne, ale píseň náhle skončí, aniž by stihla explodovat. „Archangel Is Thunderbird“ otvírá drsný kytarový riff, který by se hodil spíše na album MC5 a nebo HAWKWIND a AMON DÜÜL II tady rozjíždějí docela drsný psychidelický hard rock. Delikátní, folkovými vlivy zasažený „Cerberus“ připomíná tuzemský JABLKOŇ, jak kytarovou hrou, tak i rytmikou. Skladba má svižný rytmus, jehož hlavním motorem je akustická kytara a až v druhém plánu se snaží prosadit subtilní rytmika, složená z rozličných perkusí. Dravý závěr skladby je už ale zcela v režii elektrické kytary a klasických bicích. „Eye Shaking King“ otvírá v podstatě free rockové intro, na které navazuje syrový kytarový riff a majestátní rytmika, která to celé sune kupředu. V jiném aranžmá by to mohla být výborná skladba od BLACK SABBATH, takhle je to jen pořádná dávka syrové psychidelie s jazzovým kytarovým sólem. Velmi působivá je i následující skladba „Pale Gallery“, kde se hypnoticky tajemná rytmika prolíná s rozostřeným oparem drsné elektroniky a ostrým kytarovým skřípěním. Poslední 3 skladby by pak mohly v podstatě tvořit jeden kompaktní celek, jehož prostřednictvím se vnímavější z vás mohou vypravit na okružní jízdu po naší galaxii. AMON DÜÜL II zde představují ryzí hudební surrealismus a i na následujících albech byli podobně úspěšní. V roce 1981 se však definitivně rozpadají a ojedinělé pokusy o vzkříšení bohužel už nikam nevedly.
CAN
Tago Mago
UNITED ARTIST
Sestava: Holger Czukay-baskytara, Michael Karoli-kytara, Jaki Liebezeit-bicí, Damo Suzuki-zpěv, Irmin Schmidt-klávesy
Produkce: CAN and Holger Czukay
Seznam skladeb: Paperhouse, Mushroom, Oh Yeah, Halleluhwah, Aumgn, Peking O, Bring Me Coffee Or Tea
Rok vydání: 1971
Čas: 73:15
Mé nejoblíbenější album z té doby a možná nejlepší kraut rockové album vůbec. Podobně jako u AMON DÜÜL II je i u CAN těžké vybrat pouze jedno album, minimálně další dvě by snesly stejně přísné měřítko, ovšem „Tago Mago“je přece jen něco speciálního. Kapelu založil v roce 1968 klasicky vzdělaný pianista a dirigent Irmin Schmidt, společně s baskytaristou a učitelem hudby Holgerem Czukayem, jenž studoval kompozici u Karlheinz Stockhausena. Bubeník Jaki Liebeszeit předtím hrával ve free jazzovém kvintetu M. Schoofa a kytarista Michael Karoli měl za sebou bohaté zkušenosti z různých souborů z oblasti jazzu i rocku. Původní sestavu ještě v počátcích doplňoval americký flétnista David Johnson a černošský zpěvák Malcom Mooney. Johnson však záhy odchází a po prvním albu i Mooney, jehož na postu zpěváka nahrazuje Japonec Kenji „Damo“ Suzuki. Tato sestava pak vydržela beze změny až do roku 1973, kdy odchází Suzuki. Za tu dobu natočili CAN 4 vynikající alba, z nichž právě „Tago Mago“ je stěžejním dílem celého žánru. Od samého počátku kapelu zdobil specifický smysl pro rytmus a rytmickou strukturu vůbec. Přesné, suché a jasně ohraničené údery pod nimiž hypnoticky pulzuje kopák vytvářely komplexní a plně lineární tempo, které jakoby znělo vždycky stejně a přece pokaždé jinak. Jaki Liebeszeit nezapřel svou jazzovou průpravu, ovšem jeho cítění bylo vždy jasně rockové a v této souvislosti mě napadá jedno slovo, které myslím nejlépe vystihuje jeho hru: Efektivní. V mnoha skladbách se na rytmické struktuře podílely i ostatní nástroje, když bicí s baskytarou vytvořily pevné základy, na kterých postupně rostla mohutná stavba z kytarových tónů a syntezátorových ploch. Jednotlivé nástroje jsou v tu chvíli jako drobné a klikaté říční prameny, které si pracně razí cestu mezi kameny a postupně se spojují ve stále mohutnější a kompaktnější proud, který se po nějakém čase opět rozpadne na ty drobné pramínky, jakými byly na počátku své cesty. Lehce zastřený Suzukiho vokál se zvláštním akcentem dodával hudbě CAN zvláštní atmosféru. „Tago Mago“ nemá žádné slabé místo, naopak několik vrcholů. Tím prvním je skladba „Halleluhwah“, která je oslavou rytmu. Zdánlivě jednoduchý rytmický motiv se během 20 minut trvání skladby v podstatě nemění, přesto si po celou dobu dokáže udržet vaši plnou pozornost. Bicí se v rámci jedné rytmické struktury pohybují velmi plasticky, jejich důraz se podle potřeby zesiluje a opět zeslabuje, někdy zcela dominují, jindy zase tvoří spíše podkres pro nějaký kytarový motiv a nebo elektronicko-psychidelickou plochu. Následující kompozice „Aumgn“ je myslím nejambicióznější dílo CAN na poli futuristického elektronického ambientu v celé jejich historii. Tentokrát žádná rytmika, pouze experimentální elektronicko-hlukové exprese na pomezí současné vážné hudby, psychidelie a ranného industriálu. Swingující rytmika v následující „Peking O“ společně s kytarou inspirovanou čínskou melodikou, jazzy pianem a velmi nejednoznačnou strukturou skladby tvoří velmi zvláštní celek, který se po čase rozpadne na vzájemně nesouvisející díly. Suzukiho vokál se změní na nesrozumitelné brblání nějakého kmenového šamana a celé to zahalí oblak psychidelických výparů. Kytara i klávesy se definitivně vzdálí jakémukoliv známému hudebnímu žánru a situaci ovládne free form music. Na závěr se z hlubin zapomnění pomalu ale nezadržitelně vynoří pulzující bicí, které záhy přeberou otěže a vnesou do té anarchie řád a jasnou strukturu. Excelentní album, které za ta léta neztratilo nic ze své vzrušující krásy. Jejich umělecká dráha se uzavřela v roce 1979, přičemž závěrečné období se neslo v podstatně jemnějším a umělecky výrazně méně zajímavém duchu. Jak už to tak chodí, pár pokusů o znovuobnovení v pozdějších letech nemělo už žádný smysl.
FAUST
So Far
POLYDOR
Sestava: Werner Diermaier-bicí, Joachim Irmler-klávesy, Jean-Herve Peron-baskytara, Rudolf Sosna-kytara, Gunter Wusthoff-sax
Produkce: Uwe Nettelbeck
Seznam skladeb: It´s A Rainy Day Sunshine Girl, One The Way To Abamae, No Harm, So Far, Mamie Is Blue, I´ve Got My Car And My TV, Picnic On A Frozen River, Me Lack Space, ...In The Spirit...
Rok vydání: 1972
Čas: 74:29 (s bonusy)
Formaci FAUST založil v roce 1971 hudební publicista Uwe Nettlebeck, který nějakým záhadným způsobem dokázal z Polydoru vyrazit dopředu zálohu, za niž si v městečku Wümme vybudoval nahrávací studio, s cílem aplikovat na rockový základ moderní kompoziční postupy a použít tak studio coby nahrávací nástroj. Výsledkem tohoto snažení bylo první album nazvané jednoduše „Faust“, které přineslo avantgardní koláž ambientní elektroniky, rockových improvizací, psychidelických zvuků a pre industriálních výbojů. Album je dodnes ceněnou relikvií nemnoha hudebních fanoušků, jelikož vyšlo na průhledném vynilu, jenž byl vložen do průhledného plastikového obalu, na kterém byl rentgenový snímek lidské ruky. Já jsem ale tentokrát dal přednost jejich druhému albu „So Far“, které má již v podstatě tradiční formu rockové písně, přesto nabízí na tu dobu velmi odvážné a neortodoxní hudební postupy, s inspirací v dada a futurismu. Je pestrou koláží elektronických experimentů, psychidelie, alternativné rockové formy, free jazzu, středověké hudby a berlínského kabaretu 30. let. Úvodní otvírák „It´s A Rainy Day, Sunshine Girl“ se nese ve znamení velvetovského minimalismu s úspornou kytarou, stejně takovým saxofonem a chytlavým ústředním refrénem. Následuje velmi graciézní píseň „One The Way To Abamae“ připomínající spíše středověkou hudbu, s klasickým zvukem kytary a jemným syntezátorovým podkresem. „No Harm“ je oproti tomu koncepční psychidelie v duchu ranných PINK FLOYD, prostoupena temnou atmosférou a experimentálními elektronickými zvuky, zdrsnělá kytarovými distorzemi, expresivním vokálem a strojově tepající rytmikou. Temně basující titulní „So Far“ zdobí provokativní zvuk trubky, zajímavý kytarový motiv a experimentální space zvuky. „Mamie Is Blue“ začíná brutálním industriálním intrem, které se cyklicky opakuje a vytváří tak vlastní rytmickou strukturu, nad níž se pak odehrává postupně se přiostřující souboj zdeformovaných kytarových zvuků a syrové elektroniky. Možná jedna z prvních industriálních kompozic vůbec. V přímém kontrastu k ní je až dětsky hravá „I´ve Got My Car And Me TV“ s rokokovým spinetem, free jazzovým sólem na saxofon a dovádějící rytmikou. Album uzavírá lehce najazzlá, pohodová instrumentálka „...in the Spirit...“, která by se bez problémů uchytila v lecjakém berlínském baru. Méně provokující album než debut, více písničkové, ale stále experimentální a podmanivě hypnotické. Kapela se o pár let později snažila bez valného úspěchu prosadit v Anglii a někdy kolem roku 1974 ztrácí Nettlebeck zájem o hudební život a FAUST se rozpadají. Dále platí to stejné jako o výše zmiňovaných kapelách. Občasné návraty bohužel neznamenají nic víc, než prázdná gesta.
GURU GURU
Ufo
ZYX MUSIC
Sestava: Mani Neumeier-bicí, Uli Trepte-baskytara, Ax Genrich-kytara
Produkce: GURU GURU
Seznam skladeb: Stone In, Girl Call, Next Time See You At The Dalai Lhama, Ufo, Der LSD-Marsch
Rok vydání: 1970
Čas: 37:00
Mnichovský bubeník a zpěvák Mani Neumeier hrával dříve free jazz, ale pak se jeho pozornost obrátila k rocku a výsledkem bylo v roce 1968 založení skupiny GURU GURU GROOVE. Jejich první koncert se odehrál pár měsíců na to, společně s AMON DÜÜL II a TANGERINE DREAM. Tehdy pouze instrumentální duo zahrálo kombinaci free jazzu a rocku, přičemž Neumeier předčítal nějaké agitační texty. V roce 1969 si zkrátili název na GURU GURU a již v triu vydali o rok později svůj debut „Ufo“, který nejvýstižněji vystihuje termín „zfetovaní CREAM“, navíc svázaní do kozelce. Albu dominuje syrové kytarové noise, samé zpětné vazby a drsná elektronika, rytmika čerpající inspiraci u CAN a NEU!, ovšem postrádající jejich lehkost a muzikantskou suverenitu. Jednotlivé skladby nemají formát klasické rockové písně, vlastně se zdá, že nemají vůbec žádný. Bicí společně s baskytarou prostě začnou nějaký rytmus a kytara se s tím svým zrezivělým rámusem pomalu přidá a celé se to pak valí kupředu, dokud jim nedojde energie. Z toho ohromujícího zmatku se tu a tam vynoří těžko slyšitelné kňourání, které zde zastupuje zpěv, aby v podstatě hned v zápětí opět zmizelo pod kalnou hladinou zpěněného noise a vrstvou plovoucích trosek, olejových skvrn a špinavých odpadků. Přes evidentní hráčskou nedostatečnost působí GURU GURU na posluchače zvláštním magnetismem, neboť to jejich buranské kvílení má neobyčejné charisma a značnou emocionální sílu. Je to hrubé, neotesané, syrové. Recept na úspěch skladatelského dua Trepte/Neumeier je, najít pořádný pomalý rytmus a ten tak dlouho zpracovávat, až se z něj stane naprostý chaos. Genrichovo nekonečné kytarové kvílení je skutečně barbarským aktem a je rozhodně blíže přírodní katastrofě než hudebnímu výkonu. Ve skladbě „Next Time See You At The Dalai Lhama“ se poprvé objevuje alespoň náznak ústředního motivu, ale všechno to po nějaké době opět skončí na jedné hromadě psychidelických trosek, z níž zoufale trčí zbytky jednotlivých nástrojů. GURU GURU se důsledně drží rockové free form, ovšem nikoliv z rozmaru, ale z holé nutnosti. Titulní kompozice „UFO“ je temně industruální ambient, smontovaný z hrubých industriálních zvuků, pískání varné konvice a právě znásilňované elektrické kytary. Celek skutečně při troše fantazie připomíná zvuk, jaký by mohl vydávat blížící se mimozemský objekt, který má ovšem vážné technické problémy a který jen vteřiny dělí od naprosté destrukce. V obdobném duchu (jen více psychidelickém) se nese i závěrečná skladba „Der LSD - Marsch“. GURU GURU poté stačili vydat ještě další 4 podobně syrová alba a v roce 1974 se rozpadli. V průběhu následujících let se čas od času pokoušel Neumeier a nebo Uli Trepte kapelu znovu zformovat, ovšem k autentické výpovědi svých počátků se už nikdy ani nepřiblížili.