ČLÁNKY
LIVING COLOUR Černá je dobrá
V rockové historii by jste nenašli moc černých kapel, které by hráli opravdu tvrdě. Blues, jazz, funk, hip-hop? Ok. Ale hard rock nebo metal? Ještě tak jednotlivci, ale celá kapela? Napadají mě akorát BAD BRAINS, pak ještě možná 24-7 SPYZ a nebo HARD CORPS, ale to byli spíš rapeři s kytarama, podobně jako o trochu známější BODY COUNT. Že by černochy tvrdá hudba nezajímala? Nenechte se vysmát! To si jenom bílí zuby nehty bránili to poslední, co jim v hudbě ještě zůstalo. Poslední baštu, osamělý ostrůvek uprostřed černého moře. A tak bylo potřeba najít někoho, kdo by tento rozpor vymazal. Na jedné straně někoho ne příliš radikálního, aby se náhodou nevymkl kontrole a na druhé straně zase ne příliš stupidního, aby neodradil potencionální posluchače hned na začátku. LIVING COLOUR byli v pravý čas na pravém místě. Inteligentní a hráčsky zruční hoši, co mají své ambice.
„Ze sklepa do horních pater“
V první polovině 80-tých let se na Community College na Manhattanu zapsal ke studiu "performing art" Angličan s africkými předky jménem Vernon Reid. A protože to byl nadaný hudebník, začal se ihned poohlížet po vhodných spoluhráčích, se kterými by dal dohromady kapelu. Ta první s názvem DEFUNK se soustředila převážně na výstřelky v oblasti experimentálního a elektronického jazzu, Vernon však tíhnul k trochu odlišnému hudebnímu stylu a tak v roce 1984 založil trio LIVING COLOUR. Název si vypůjčil z upoutávky TV stanice NBC, jež zněla: "Tento pořad je vám přinášen v živých barvách…". Své síly spojil s baskytaristou Muzz Skillingsem a bubeníkem Williamem Calhounem, přičemž oba byli v té době již velmi zkušenými a navíc i akademicky vzdělanými hudebníky (City College a Berklee College Of Music). Sestava byla kompletní ale až s příchodem zpěváka Corey Glovera, který v té době právě dotočil štěk ve filmu Olivera Stonea "Četa". Začalo obvyklé martýrium po rockových klubech a zaflusaných hospodách, až se jednoho krásného dne milé děti, objevil na jejich show v pověstném new yorském klubu CBGB hodný strýček Mick Jagger, který zcela propadl jejich kouzlu. Byl jimi natolik očarován, že jim umožnil natočení několika demosnímků, zprostředkoval nahrávací smlouvu s Epic Records a nakonec je pozval na natáčení vlastního sólového alba "Primitive Cool" (1986).
„Černá je taky barva!“
Nahrávací smlouva byla podepsána v roce 1987 a v dubnu 1988 vychází debutová deska "Vivid", jež zatřásla rockovými žebříčky nejenom v Americe. Dosáhla na šestou příčku v US Charts a udržela se tam po celý rok, časopis Rolling Stone zvolil LIVING COLOUR kapelou roku a „Vivid“ se potáhla platinou. Objevila se na ní celá řada zajímavých hostů, včetně Micka Jaggera, který si ve dvou skladbách zahrál na foukací harmoniku a celé album také produkoval. Kdyby LED ZEPPELIN byli černoši, zněli by možná nějak podobně. Zásadní se stala skladba "Cult Of Personality", s nasamplovaným projevem J.F. Kennedyho a také o trochu pompéznější "Open Letter (To A Land Lord)", jež si bere na mušku tupce, kteří zbohatli na prodeji pozemků a mají dojem, že si tím koupili i rozum (aktuální téma i u nás). Nechybí samozřejmě ani velké funky ("Funny Vibe") a také cover verze ("Memories Can´t Wait") od new yorských alternativních intelektuálů TALKING HEADS. Závěrečná "Which Way To America" poukazuje na rozpor mezi "americkým snem" a skutečnou realitou ČERNÉ Ameriky, která se spíše než snu, podobá noční můře. "Řekni mi, kam jít, kudy se dostat do té VAŠÍ Ameriky". LIVING COLOUR se snaží angažovat i politicky a někdy v té době vytvořil Reid nátlakové hnutí "Black Rock Coalition", soustředěné hlavně kolem novináře Grega Tatea a kapela byla v tehdy považována za jakési mluvčí celého sdružení.
„Na plný výkon“
Druhé album "Time´s Up" z roku 1990 jen potvrdilo jejich status sice poněkud kontroverzních, ale jinak celkem přijatelných černých ptáků v bílém hejnu. LIVING COLOUR na něm s odzbrojující drzostí k sobě smontovali těžkotonážní bicí, husté kytarové riffy, drsné rockové sípání, orientální bubínky, lehké funky, smyčce, latinsko americké rytmy a hip-hop. 
Ve skladbě "Elvis Is Dead" , ve které si pohostinsky zazpíval LITTLE RICHARDS a na saxofon zatroubil nestor funku MACEO PARKER (ex JAMES BROWN), si dokonce dovolili vztáhnou svoji černou pracku na bílou ikonu, na nesmrtelného Kinga, na samotného Boha rock n rollu. Kapely byly kastrovány i za míň, nicméně "Time´s Up" získalo opět cenu Grammy a ještě upevnilo pozici LIVING COLOUR na mainstreamové scéně. Na konci roku z kapely odchází baskytarista Muzz a je vystřídán Doughem Wimbishem, který už v té době měl za sebou poměrně pestrou hudební minulost (TACKHEAD, SUGAR HILL GANG, JAMES BROWN, GEORGE CLINTON, MARK STEWART MAFFIA a JEFF BECK). Nové album "Stain" vyšlo v roce 1993 a LIVING COLOUR na něm znatelně přitvrdili. Jejich zvuk se stal mohutnějším a dravějším, smysl pro rytmus a melodii však naštěstí přetrval. Co však téměř zcela chybí, jsou popové manýry a funkové rytmy. Produkce se ujal zkušený Ron Saint Germaine (BAD BRAINS, SOUNDGARDEN, SONIC YOUTH) a pomohl kapele zdůraznit jejich "zuřivý půvab". Mohutné riffy střídá punkové tempo, pralesní šelestění velkolepý zvuk symfonického orchestru, hip-hopové skotačení třesk právě rozbíjeného svátečního čajového servisu, indické bubínky syrové industriální rachocení. Hitem se stala skladba "Auslander" (Cizinec), jejíž text napsal Will Calhoun během svého sólového turné po Německu. "Pořád jsem kolem sebe slyšel tohle slovo", říká. "Jak jsem se později dozvěděl, patřilo emigrantům (převážně z Turecka, Řecka, ale-i jiných zemí), kteří si podle němců kupovali JEJICH domy, brali jim JEJICH práci a JEJICH ženy. V mém textu stojí, že: "Všechno co chci/ není vše co máte". Myslím tím, že nechci VAŠI práci, VÁŠ dům, VAŠI ženu, ale jen příležitost si na to vydělat".
„Konec a nebo jen time-out?“
Sampler "Pride" z roku 1995 přinesl solidní výběr z jejich předcházejících tří alb, plus čtyři zbrusu nové kompozice, nahrané v Londýně, speciálně pro tuto příležitost. K překvapení všech však vzápětí Vernon Reid oznámil rozpad kapely a tímto prohlášením fakticky skončila činnost jedné z nejvýraznějších formací hard popové scény. Calhoun s Wimbishem založili skvělou formaci JUNGLE FUNK, pohybující se na pomezí rocku, jazzu, funku, drum n bassu, trip hopu a psychidelie, 
Reid vydal v roce 1996 vynikající sólové album "Mistaken Identity", kde na těžkých, hip-hopových rytmech, kouzlí rozmanité hudební krajiny, složené ze scratchingu, konkrétních zvuků, samplů, jazzových breaků, kytarových ataků, indických bubínků, transcedentální dechové sekce a neuchopitelných závojů psychidelie. Tedy OPĚT žádná komerce. Pouze zpěvák Corey Glover se svým albem "Hymn s" vydal v roce 1998 cestou popu a nablýskaným černošským soulpoprockfunkblues se stal klasickou potravou pro FM rádia. K jeho cti budiž přičteno, že desce nechybí slušná porce skutečných emocí, což je v této branži jev spíše ojedinělý. Zprávy o znovuobnovení LIVING COLOUR v původní sestavě proběhly někdy v roce 2001, kapela tehdy odehrála dokonce několik koncertů v Americe i v Evropě (u nás na festivalu Králíky), ale nové studiové album bylo stále v nedohlednu. Až v roce 2003 se jejich fanoušci konečně dočkali a to mučivé čekání se rozhodně vyplatilo. Album „Collideoscope“ je emocionálně bohatý mix hard rocku, metalu, soulu, funku a jazzu, navíc ozdobený neocenitelnými zkušenosti, jež jednotliví členové nasbírali během vlastních sólových projektů. Albu vévodí skvělá „In Your Name“, pulzující nervní drum´n´basovou rytmikou, nad níž se svíjejí mocná chapadla elektronických výbojů, jejichž drtivé sevření ještě posiluje Vernonova hutná a zdatně riffující kytara, která žene spolu s Gloverovým velice angažovaným a emocemi nabušeným vokálem celou píseň k jejímu explozivnímu finále. Na samotný závěr si pak LIVING COLOUR nechali cover verzi skladby „Tommorow Never Knows“ od BEATLES, která se stala jeho druhým vrcholem.
Aktuálně se na pulty obchodů dostává retrospektivní album “ Everything Is Possible: The Very Best of Living”, které celkem vyčerpávajícím způsobem mapuje jejich hudební pouť. Nejvíc skladeb pochází z prvních dvou studiových desek, ale naleznete zde i pár cover verzí, např. “Burning Of The Midnight Lamp” od JIMI HENDRIXE a nebo „Sunshine Of Your Love“ od CREAM. Na závěr bych se snad pokusil zodpovědět otázku, čím vlastně byli (či jsou) pro rockovou scénu LIVING COLOUR? Stali se pouhými loutkami, šikovně manipulovanými do pozice, která v tu chvíli vyhovovala oběma stranám a nebo standardní rockovou kapelou s jasným uměleckým názorem? Černí kluci, co mastí tvrdý rock (ale ne zas moc), se špetkou arogance a odporu k establishmentu v textech (ale ne zas moc) a s pověstí maníků z ulice, co se vypracovali z ničeho až na vrchol (to bez komentáře)? Správnou odpověď dokážete jistě nalézt sami.
Diskografie:
Vivid (Epic 1988)
Time´s Up (Epic 1990)
Stain (Epic 1993)
Pride (Epic 1995 výběr)
Superhits (Epic 1998 výběr)
Collideoscope (Mayan/Sanctuary 2003)
Live at CBGB´s Tuesday (Sony 2005)
What´s Your Favorite Colour? (Sony 2005 výběr)
Everything Is Possible: The Very Best of LC (Sony 2006)