ČLÁNKY
LYDIA LUNCH "Alternativa k alternativě"
První polovina 80-tých let byla kypící, výbušnou, temnou, dekadentní, inovační, kreativní a zápalnou érou, v níž vznikaly a formovaly se zcela nové a do té doby nepoznané hudební vize a názory, jež později ovlivnily a vyprovokovaly ke vzniku celá nepřehledná stáda hudebních skupin, performátorů, filmařů, divadelníků, spisovatelů a bláznivých vizionářů různého druhu. Vzpomeňme jen např. na mohutnou vlnu industriálu, který nikdy nebyl (a ani se v budoucnu nestal) pouhou karikaturou sebe sama a šikovným marketingem nafouklou bublinou. Ve své podstatě zůstal svébytným a ve své době naprosto jediněčným životním postojem-názorem, jež byl ponejvíce šířen pomocí hudby. Rodily se samozřejmě ale i filmy, divadelní představení, performance a další umělecké aktivity. Vznikaly hudební formace, jež v budoucích letech určovaly progresivní směry a proudy v alternativní a undergroundové hudbě. Kapely jako SONIC YOUTH, SWANS, FOETUS, BIRTHDAY PARTY nebo EINSTURZENDE NEUBAUTEN otevřely okno do nových, ještě neprobádaných krajin. Společně s novou hudební formou se rodily také adekvátní texty, které byly ve většině případů maximálně osobní a reflektovaly deziluzi, pocity osamocení a frustraci lidského jedince v industriální, betonové džungli současného velkoměsta. Toto velmi volné a žádnými mantinely neohraničené sdružení jednotlivých umělců a kapel (viz výše) nazvané "NO WAWE", obsahovalo však ještě jedno jméno. LYDIA LUNCH.
Temné dítě undergroundu, které se vynořilo v roce 1976 jako zničující meteorit na new yorské scéně. "Nikdy jsem neměla to, co se běžně nazývá normálním životem. Už moje první vzpomínka je o tom, že se mnou kutáleli v kolíbce jak s hadrem v zahulený místnosti a táta na mě od karet ječel :"Ty imbecilní, zkurvená píčo, prokrista do hajzlu, Lucy. 
Měl jsem v ruce dvě posraný esa a tys to musela posrat. Jak můžeš bejt takovej debil!" Máma byla tak pitomá, že si vzala prvního odkecanýho idiota na kterýho narazila, ale já tak blbá nebyla. Byla jsem dost chytrá na to, abych odtamtud vypadla, ještě než mi bylo čtrnáct." Andělská tvářička kontra lascivní agresivita pubertální děvky. Pro mnohé zničující kombinace. Se svojí první kapelou TEENAGE JESUS AND THE JERKS chrlila na nebohé návštěvníky jejích show zuřivé proudy vykostěného post punku, který sloužil především jako soundtrack k Lydiíným textům, které s manickým zápalem nenávistně a hystericky ječela přímo do tváří těch nebožáků v publiku. Jejich performance (protože nazvat to koncertem by bylo přinejmenším nepřesné) pak zřídka přesahovaly deset minut. Zakrátko si vycepovali oddanou kohortu fanoušků, ale než se to celé mohlo pohnout novým směrem, kapela se rozpadá. Zhruba v té době už Lydie působí ve formaci BEIRUT SLUMP, ovšem v tomto případě coby řadový člen (kytara). Existovali asi rok a přestože intenzivně zkoušeli, odehráli pouhé tři show, protože jim prý stačilo poznání, že "existují jen pro svoji onanistickou radost". Kapela měla ještě dramatičtější a špinavější sound než Teenage Jesus... se zvukem kytary, která jako by měla struny nataženy na nějakém pravěkém ostnokožci. V roce 1980 se jí konečně podařilo vydat svoje debutní album "Queen Of Siam" a jestliže fanoušci očekávali pořádnou nálož metalického noise punku... tak právě proto ji nedostali. 
Deska má zvuk velkoorchestrálního popového ansámblu, takový zfetovaný GUSTAV BROM. Fandové jsou zmateni, ale hudební kritika pěje chválu. Vadí jim jen přílišná morbidita v textech. Další její projekt 8 EYED SPY je návratem k punkové dravosti, jednotlivé skladby jsou poněkud čitelnější a zřetelnější, ovšem pořád dostatečně zmatené a příliš neobvyklé na to, aby se to mohlo líbit. Poťouchlé psychobilly s občasnými saxofonovými polucemi.
V té době má už Lydie New Yorku plné zuby a tak balí kufry a přesouvá se do Los Angeles, částečně také proto, aby se pokusila uskutečnit své herecké ambice. Objevila se v několika filmech undergroundových filmařů Scotta and Beth B (např. "Vortex") a také v drogových porno filmech Richarda Kerna, kultovního guru hnutí "The Cinema Of Transgression". Jezdí s HENRY ROLLINSEM po šňůrách čtené poesie, jejichž výsledkem je v mnoha případech totální krize identity v publiku. Současně vydává knížku poesie s EXENE CERVENKOVOU z kapely "X". Také v hudbě zde nachází spřízněné duše a formuje nový "band", nazvaný 13:13. 
Přímo pekelným tempem vzniká nový materiál a v roce 1982 vychází jedno z vůbec nejlepších alb nazvané prostě "13:13." Je jako osm stupňů středověké tortury, jako osm temných, ve středním tempu se plazících chapadel, které vás ovinou a sevřou tak, že vaše plíce budou jak prokoplý kopačák. Temné údery klavíru, rozostřená, skřípějící kytara, defektní, plechový zvuk bicích a monstrózní basové dunění, jež je prokládáno občasným industriálním hlomozem a korunováno Lydiiným zoufalým kvílením. Album, které se nejlíp poslouchá, když jste sami - a sami chcete taky zůstat. To už je ale LA pro její neklidné srdce příliš malé a tak LL míří do Evropy, přesněji do Londýna a Záp. Berlína. Tam se setkává s tvorbou už zmiňovaných BIRTHDAY PARTY (kapela Nicka Cavea před BAD SEEDS), EINSTURZENDE NEUBAUTEN, DIE HAUT, SONIC YOUTH a SWANS, což v mnoha případech vyúsťuje ve společné projekty. Zajímavý je kupříkladu split s BIRTHDAY PARTY "Drunk On Pope´s Blood/ Agony Is The Ecstasy", kde první strana je divokým a nespoutaným live záznamem koncertu BP a druhá je zaplněna jedinou, psychidelicko-industriální kompozicí LL, kterou zde doprovází např. kytarista STEVE SEVERIN (SIOUXSIE AND THE BANSHEES).
V roce 1984 vychází nové mini album s výstižným názvem "In Limbo". Tak ochable, těžce, zplihle a zastřeně ještě nikdy nezněla. O rok později zakládá vlastní značku Widowspeak Productions, zaštítěnou distribuční firmou Rough Trade. Prvním albem, vydaným na této značce, je soundtrack k filmu "The Right Side Of My Brain", natočený v rozmezí srpen říjen 1984 s klarinetistkou a kytaristkou LUCY HAMILTON, nazvané "The Drowning Of Lucy Hamilton". Surealistický zpěv traumatizovaných sirén ze dna kalného jezera uprostřed městské skládky. V témže roce se také podílí skladbou "Death Valley 69" na zásadním albu SONIC YOUTH "Bad Moon Rising", která pojednává o bandě Charlese Mansona. Její label Widowspeak pak v roce 1987 přináší fanouškům naprostou lahůdku. Retrospektivní dvojalbum "Hysterie", mapující její ranné projekty (viz výše) a zakončené tehdy současnou tvorbou, zastoupenou projektem SLOW CHOKE a vynikajícím EP "THE CRUMB" (s Thurstonem Moorem ze Sonic Youth a Nick Cavem). Kolekce je také doplněna dokumentačně cennou textovou přílohou. 
Rok 1988 přináší album "The Terrortory", jež nahrála skupina HONEYMOON IN RED, což jsou téměř kompletní BIRTHDAY PARTY, LYDIE LUNCH, THURSTON MOORE a jako producent a zvukový inženýr se angažoval fenomenální JIM THIRWELL (alias FOETUS, FRANK WANT či CLINT RUIN). Materiál vznikal během roku 1982, sice ve studiích, ale v podstatě na živo a bez zkoušení, přesto výsledek předčil všechna očekávání. V úvodní "Come Fall" zní sakrální vokál Lunchové na pozadí hluku, jaký vydávají dvě bojující armády. Špičkami jsou nepochybně "Dead River" s vokálem stejně zničeným a zpustošeným, jako krajina, kterou píseň popisuje, "Three Kings" s kytarou, jako drcené sklo, hypnotickým dusotem bicích a basy, jež vytváří kypící a bublající kotel noise, do něhož Lydia noří své zubožené hlasivky. "Done Dan" je duetem Lunchové a Cavea, temný, pomalu se sunoucí mrak, s líným kytarovým skřípotem Thurstona Moora. V druhé polovině se píseň jaksi nuceně a velmi neochotně, začne pohybovat rychlejším tempem, jakoby to chtěli mít všichni zúčastnění už konečně za sebou. V závěrečné "Fields Of Fire" spustil Thurston Moore děsivé, kytarové "sonické" jatka, zuřivé vytí jakéhosi kovového pazvířete, jež vydrhne vaši duši až na kost. Poslední zoufalý výkřik, plný bolesti a vzteku, který po sobě zanechá jen spoušť a spáleniště.
Spolupráce s FOETUSEM vyústila v roce 1988 ve společný projekt "Stinkfist", který obnažuje zcela jinou sadu nočních můr. "S tou deskou se to táhlo pět let a prošla několika změnami", vzpomíná FOETUS. Nahrávalo se v Los Angeles a New Yorku a jeden čas na tom makali až čtyři bubeníci, znovu a znovu materiál míchali a stříhali a výsledkem je středověké beranidlo, útočící na okovanou bránu vaší příčetnosti. Na obalu je FOETUS a Lydie v kopulačním obětí, obaleni tunami bahna. "Je to míněno jako finální šoust, jako poslední a závěrečné FUCK YOU", říká Lydia. "Je to mantra, tribální intoxinace". Deska obsahuje tři nadupané kompozice rituálního, neutuchajícího a neúprosného perkusivního šílenství, kterým jako by si ti dva chtěli proklestit cestu až do samého středu zeměkoule. Na pultech se objevila i její kniha "Incriminating Evidence" a také ilustrovaný magazín (od karikaturisty Mika Matthewse), jež je částečnou reprodukcí 5O her (hříček), které napsala s Nickem Cavem, během jejich společného turné "Immaculate Consumptive" v roce 1983. Osmdesátá léta pak LYDIA uzavřela skutečně stylově. Dala dohromady kapelu HARRY CREW, ve které kromě ní ještě působila KIM GORDON (Sonic Youth) a SADIE MAY (odnikud). Název kapely je výsledkem její fascinace americkým spisovatele Harry Crew-em, který píše převážně o americkém Jihu post Faulknerovským stylem. Bez nějakého zdržování se zbytečným zkoušením, vyráží tyto tři divoké, rockující baby, na turné po anglických a evropských klubech a fandové a především hudební kritika je opět zděšena. 
Metalurgická migréna, ověšená nadutým žvaněním Lunchové. Nestydaté, arogantní, banální, mstivé. Simon Reynoldsová si v Melody Makeru tehdy plačtivě stěžovala, že: "HARRY CREWS jakoby chtěli natlouct špičaté předměty do našich nějněžnějších otvorů (kam?), jakoby chtěli, abychom odtud odtáhly s permanentní anální dilatací. (česky s natrženou prdelí)." Myslím, že celkem přesně vystihla to, o co těm zběsilým amazonkám šlo. "Jde mi o otevřenou interpretaci", říká Lydia. "Na tom je postavena všechna má minulá práce - hudební, verbální nebo psaná. Na impulsu sentimentu, emoce, frustrace... ale s tím teď končím, nechci už užívat tuto řeč, ale zcela jinou. Nechci už mluvit o stejných věcech, stejným hlasem, stejným tónem, s toutéž frustrací. Co bylo...to bylo. Řekla bych, že je mi nanic z věcí starších, než šest minut."
Devadesátá léta Lydia zahájila společným albem s ROWLANDEM S. HOWARDEM (Birthday Party, These Immortal Souls), nazvaným "Shotgun Wedding", jehož klidná a uvolněná, skoro až bluesová atmosféra, připomíná ranná alba BAD SEEDS (bez té temnoty) a nebo cokoliv od už jmenovaných THESE IMMORTAL SOULS. Začala se více věnovat fotografování a sochařství a také občas vyrazila na turné mluveného slova. "U muziky se předpokládá, že bude lidi bavit a to není zrovna představa, ke které bych se hlásila. Mluveným slovem lze toto eliminovat. Nemusíš být zábavný. Můžeš říkat pravdu. Mluvené slovo je daleko víc svobodné a potřebné. Zábava je taky dobrá, ale já se raději zabývám realitou." V roce 1997 se LYDIA LUNCH poprvé objevuje i u nás, aby se zúčastnila v Praze a Uherském Hradišti zvláštních projekcí filmů, jež kdysi natočila s Richardem Kernem. V Praze pak uskutečnila dvě vystoupení. "Shocknight" v Roxy, kde se promítaly její starší krátké filmy a v paláci Akropolis "spoken show", za hudebního doprovodu tuzemského dua "Pseudo Pseudo". V letošním roce jsme se konečně dočkali a v nakladatelství Maťa vychází její druhá kniha "Paradoxia, A Predator´s Diary". Do značné míry autobiografický "román" a jestli je pravda jen třetina z toho, co tyto stránky obsahují, má za sebou tato osoba minimálně osm životů. V mottu knihy Luchová upozorňuje, že: "Žádná jména nebyla změněna, aby byli chráněni nevinní. Všichni jsou zatraceně vinni". Feťácký hardcore porno deník, při jehož čtení (hltání), budete mít pánové péra jak z betonu.
Obsahuje i docela zajímavé, filosoficko-básnické pasáže, jež v kombinaci s hororově pornografickou realitou této knihy, působí skoro až nepatřičně. Rozhodně opět žádná konfekce. "Nazývali mě šílencem, sociopatem, absolutním pošahancem, lunatikem, dementem, děvkou bez srdce, píčou, běhnou, courou, manioschizofrenním paranoikem..., zlým, chladným, vypočítavým, ovládajícím vetřelcem-robotem. Nazývali mě tak i lidé, kteří mě milovali a kteří mě ve skutečnosti ani neznali. Usilovala jsem o to, abych vlastnila, abych se zmocnila toho, co měli oni a co mi nejvíc připomínalo sebe samu. Byla jsem sexuální dravec, pohlcený potřebou se krmit. Uspokojit se. Nenasytnost však není nikdy ukojená, ať už jde o sex, jídlo nebo drogy. A čím víc máte...tím víc chcete."
Diskografie (výběr):
TEENAGE JESUS AND THE JERKS
The Closet/Less Of Me/My Eyes (EPZe Rec 1978),
Freud In Flop/ Race Mixing/ Baby Doll/ Less Of Me/ Burning Rubber/ Red Alert/ Orphans (EP Migraine 1978)
BEIRUT SLUMP
Try Me/Staircase (SP Migraine 1979)
LYDIA LUNCH
Queen Of Siam (Widowspeak 1980)
13:13 (Situation 2/Ruby 1982)
In Limbo (Double Vision 1984)
Hysterie (2 LP Widowspeak 1987)
Oral Fixation (mluvené slovo (Widowspeak 1989)
Our Fathers Who (Widowspeak 1993)
Crimes Against Nature (Triple X 1994)
Conspiracy Of Women (live
Widowspeak 1995)
Universal Infiltratrators (live Atavistic 1996)
Smoke in the Shadows (Atavistic 2004)
8 EYED SPY
detto ( Fetish 1981)
LUNCH/BIRTHDAY PARTY
Drunk On Pope´s Blood/ Agony is the Ecstasy ( 4 AD 1982)
LUNCH/HOWARD/EINST. NEUBAUTEN
Thirsty Animal/Durstige Tier (EP Zick Zak 1982)
LUNCH/ DIE HAUT
Der Karibische Western (EP Zensor 1983)
LUNCH/ GIRA
Hard Rock (kazeta mluveného slova Ecstatic Peace 1985)
LUNCH/ SONIC YOUTH
Death Valley 69 (EP Blast First 1985)
LUNCH/ NO TREND
Heart Of Darkness (EP Widowspeak 1986)
HONEYMOON IN RED
The Crumb (EP Widowspeak 1987)
The Terrortory (Widowspeak 1988)
LUNCH/ RUIN
Stinkfist (mini LP Widowspeak 1988)
Don´t Fear The Reaper (EP Big Cat 1991)
HARRY CREWS
Naked In Garden Hills (Widowspeak 1990)
LUNCH/ HOWARD
Shotgun Wedding (Rough Trade 1991)
LUNCH/EXENE CERVENKA
Rude Hieroglyphics (live Rykodisc 1995)
LUNCH/TERRY EDWARDS
Memory and Madness (Widowspeak 2003)
