ČLÁNKY
MARILYN MANSON "Absintový Petr Pan na ohnivém glam rockovém oři"
motto: "Církev říká lidem, že je špatné mít vlastní touhy a že by se měli cítili provinile za některé své city. Ale pak po nich chce, aby se modlili k tomu falickému symbolu, na kterém visí polonahá rocková hvězda".
MARILYN MANSON se narodil se 5. ledna 1969 jako Brian Warner v městečku Canton, stát Ohio. Chodil do křesťanské školy a jeho dospívání poznamenaly dvě věci. Tou první bylo zjištění, že jeho dědeček Joe je transvestita. "Sbíral vláčky a měl je roztažený dole ve sklepě. Zjistil jsem, že hlukem zapnutýho vláčku maskuje zvuky, který vydával, když onanoval nad pornografickejma obrázkama. Měl totiž rakovinu hrtanu, takže nemoh´mluvit a vydával jenom takový děsivý skřeky. Bylo to jak z nějakýho hororu." Tou druhou bylo zjištění, jak masmédia mnohdy záměrně a účelově zkreslují a deformují politická i jiná fakta. "Když jsem dospíval, přečetl jsem hromadu sraček o konspiračních teoriích vraždy J.F.Kennedyho a nebo válce ve Vietnamu. Těm kravinám se prostě nedalo věřit." Samotná kapela se zformovala v Tampa Bay na Floridě, kam se s rodinou přestěhoval když mu bylo 18 a kde také objevil tamní vzteklou hudební scénu, která se pohybovala od 2 LIVE CREW až po drsný industriální rock. První koncert odehráli v roce 1989 ještě pod názvem MARILYN MANSON AND DAISY BERKOWITZ, o rok později mění název na MARILYN MANSON AND THE SPOOKY KIDS. V té době hráli ve složení MM zpěv, Daisy Berkowitz kytara, Gidget Gein baskytara, Madonna Wayne Gacy klávesy (jenž už tehdy nahradil předcházejícího Zsa Zsa Specka) a automatický bubeník. Nějakým zázrakem se jim podařilo předskakovat NINE INCH NAILS a Trenta Reznora zcela uchvátili. V roce 1991 byl starý bubenický automat vyhozen a nahradil jej "živý" bubeník Sara Lee Lucas. Kapela si zkracuje název na definitivní MARILYN MANSON.
Zrození rockového anti-mesiáše
Rok 1993 byl pro kapelu pracovně velmi náročný.
Podepsali nahrávací smlouvu s novým labelem
Trenta Reznora NOTHING a pod jeho producentským
dohledem natáčejí debutové album "Portrait
Of An American Family". Na konci roku
kapelu opouští Gidget Gein a je nahrazen Twiggy
Ramirezem (vl. jm. Jeordie White), který před
příchodem k MM působil v kapele AMBOOG-A-
LARD, která často jezdila s MM na turné. Rok
1994 zahajují společným americkým turné s
NIN a historicky prvním městem které zakázalo
jejich koncert se stalo Salt Lake City. Manson
navštěvuje Dr. Antona Szandora LaVeye , jenž
je považován za zakladatele satanské církve
a ten jmenuje Mansona jejím knězem (takže
bychom jej vlastně měli oslovovat reverende
Mansone). Během následného turné byl vykopnut
Sara Lee Lucas a místo něj přišel do kapely
bubeník Ginger Fish (vl. jm. Kenny Wilson).
V roce 1995 vychází druhé album "Smells
Like Children" a je to vlastně sbírka
cover verzí a remixovaných starších věcí,
z nichž nad jiné vyniká píseň "Sweet
Dreams" od EURYTHMICS, kterou hrají MM
na svých koncertech dodnes. V roce 1996 odchází
zakládající člen Daisy Berkowitz a na jeho
místo přichází kytarista ZimZum. Vychází album
"Antichrist Superstar" a konzervativní
Amerika bije na poplach. Deska se během tří
měsíců vyšplhala až na 3. místo v žebříčku
Billboard Top 200 a americké sdružení rodin
(AFA) vydalo tiskové prohlášení, kde byl nastíněn
plán, jak tlačit na větší prodejce, aby se
"zachovali odpovědně". Jinak řečeno,
aby předstírali, že toto album vůbec neexistuje.
Jenže pro MM byly útoky médií a různých společenských
organizací denním chlebem již v minulosti,
kdy se je snažili umlčet všichni, od "Ligy
pro humánní zacházení se zvířaty", přes
"Křesťanskou koalici", až po členy
britského parlamentu, takže celý ten humbuk
jim pouze zadarmo poskytl slušnou publicitu
a deska šla na dračku. V tom samém roce se
MM podílejí na soundtracku k filmu "Lost
Highway" Davida Lynche a Marilyn Manson
se společně s Twiggy Ramirezem objevil v závěrečné
pornografické scéně.
Renesance v rytmu
pekla
V roce 1998 odchází kytarista ZimZum a na
jeho místo přichází John 5 (vl.jm. John Lowery),
který na tento nástroj hraje od svých 6 let.
Od roku 1989 byl studiovým hráčem a podílel
se na deskách OZZY OSBOURNE, TWO, SALT´N´PEPA,
DAVID LEE ROTH a mnoha dalších. Album "Mechanical
Animals" které v tom roce vychází je
ještě lepší než to předchozí. Kapele bylo
v minulosti často vytýkáno, že jim chybí schopnost
napsat dobré melodie a že jsou svým zvukem
až příliš ve vleku NINE INCH NAILS. Na novém
albu je ale všechno jinak. Lepší a propracovanější
produkce, výrazné melodie a neotřelé hudební
nápady stvořily dílo, které lze jednoznačně
označit za jejich dosud nejlepší. V tom samém
roce vyšla autibiografická kniha Marilyn Mansona
"The Long Hard Road Out Of Hell"(Regan
Books), ve které sní rockeři podobní hmyzu
o tom, jak svému producentovi Trent Reznorovi
splaší nějaký pěkný dárek k narozeninám. Ve
skutečnosti jde o příběh mladíka, od jeho
chlapeckých let až po uskutečnění jeho literárních
ambicí v rockové kapele MARILYN MANSON. Dozvíte
se tak v ní spoustu pikantních historek ze
zákulisí koncertů, bujarých večírků a motelových
pokojů. V roce 1999 přichází na trh první
live album "The Last Tour On Earth"
, které dokazuje, že MM dokáží být dokonale
přesvědčiví nejenom na studiových deskách,
ale i na svých koncertech.
"Přemýšlím o tom,
jak mohlo lidstvo dosáhnout takového stupně
poznání a přitom vlastně nikam nedospět."
20. dubna 1999 dva studenti střední školy
v Littletownu v Coloradu zabili 15 svých spolužáků,
mnoho jich zranili a následně pak odpráskli
i sami sebe. Pozdějším vyšetřováním se zjistilo,
že jeden z nich byl fanouškem MARILYN MANSON
a média ihned začala přetřásat možnost, do
jaké míry mohla jejich hudba ovlivnit chlapcovo
jednání. Byla to vítaná příležitost na kterou
dlouho čekali a s opravdu velkým gustem ji
také využily. "Po té události mi opravdu
bylo velmi líto všech zúčastněných a to na
obou stranách", říká MANSON. "Ale
když chce společnost najít skutečný důvod
proč se jejich děti mezi sebou zabíjejí, uniká
jim přitom to nejpodstatnější. Že to jsou
právě oni, kdo vyvolal mezi mládeží ten vztek
a emocionální otupělost. Všichni kolem vás
vám říkají, že musíte mít to správné oblečení,
správnou zubní pastu, správné auto, poslouchat
tu správnou hudbu, mít tu správnou víru a
ty správné názory. Je vám vlastně prodáván
strach z toho být sám sebou. Společnost by
ráda označila zábavní průmysl jako původce
násilí, které se ve společnosti odehrává.
Ale nebyla to zábava, kdo přibil Krista na
kříž."
Kristus a Satan? Dvě strany téže mince
Po těchto obviněních se MM stáhl do ústraní
svého domova ve West Hollywoodu a začal usilovně
pracovat na novém albu, nazvaném "Holy
Wood (In The Valley of the Shadow of Death)"
- "Svatý les (v údolí stínů a smrti)".
Začalo vznikat nejepičtější a hudebně nejpropracovanější
Mansonovo dílo, ve kterém jde v podstatě o
příběh zasazený do fiktivní země zvané Holy
Wood, v němž líčí osudy zoufalce Adama Kadmona,
který se mylně domnívá, že společnost ve které
žije, je bezchybná. Později ale zjistí, že
je obklopen zdegenerovanou kulturou, v níž
bohatství způsobuje násilí, ve které je na
děti pohlíženo jen jako na jednoúčelovou zábavu
a ti chudší jsou umísťováni do jakéhosi ghetta
v Mrtvém údolí. A tam také věčný idealista
Adam vyvolá revoluci, aby zachránil trpící
děti a ukázal společnosti její chyby. Ovšem
ta se na jeho počínání dívá jen jako na příjemné
rozptýlení a vítanou kratochvíli. Ideově to
jistě není nic převratného ani nového, paralely
s Orwelovým "1984", Zamjatinovou
novelou "My" a především Huxleyovým
románem "Konec civilizace" jsou
celkem zřejmé, ve spojení s hudbou však dostává
celý příběh trochu jiný rozměr. Už rok před
vydáním se Manson v médiích vyjádřil, že to
bude jeho nejagresivnější a nejnásilnější
album. Společně s kytaristou Johnem 5 a basákem
Twiggym Ramirezem napsali údajně něco kolem
stovky písní, z nichž nějakých 25-30 dovedli
až k závěrečné formě. Většina materiálu vznikala,
když se všichni výše jmenovaní více či méně
topili v absintovém moři, nápoji zakázaným
ve většině západních zemí. "Je to zvláštní
věc", říká Manson o absintu. Můžete ho
vypít spoustu a přitom zůstat v obraze i když
jste už opilí. Ráno si ovšem nic z toho co
jste dělali předešlý večer nepamatujete. Myslím
že absint je jediná droga, která mé podvědomí
ovlivnila v pozitivním smyslu". Album
"Holy Wood" vlastně zakončuje jakousi
volnou trilogii, jejíž příběh je vyprávěn
v opačném pořadí. Od počáteční revoluce, přes
následnou destrukci až po konečnou očistu,
která vede ke zrození Antikrista Supehvězdy,
sebereflektujícího Boha a absolutního vládce
vlastního osudu. "Deska "Antichrist
Superstar" byla mojí předpovědí toho,
čím se nakonec stanu", říká Manson. Stala
se příběhem, který jsem nucen žít. Na "Mechanical
Animals" jsem předvídal, co ze mne lidé
budou chtít udělat. Nyní na "Holy Wood"
se snažím v americké společnost nalézt to,
co považuji za čestné a poctivé a dát to do
souladu se sebou samým. Takže namísto toho
abych tvrdil že jsem proti Kristovi, raději
v něj uvěřím, ale po svém a prostě se jím
stanu. Protože ať už to je Kristus, Lucifer
a nebo MARILYN MANSON, stejně se nakonec všichni
staneme jedním. Každý z nás reprezentuje něco,
co Amerika chce a možná životně potřebuje.
Když jsem začínal veřejně vystupovat, tak
jsem byl přesvědčen, že tím můžu něco změnit.
Ale postupem času jsem zjistil, že se moje
revolta stala jen dalším produktem, který
si můžete koupit. Je to jen sled nějakých
událostí, které svět použije pro své vlastní
účely. Nedá se tím nic změnit. A když se mě
někdo snaží označit za původce všeho zla,
můžu jenom říct, že mojí inspirací byla Bible
a sledování televizních zpráv. Já jsem vyrostl
ve vašem světě a pokud já teď ovlivňuji vaše
děti, vy jste nejprve ovlivnili mě. Takže
ten prst kterým teď míříte na mě, obraťte
raději sami proti sobě".
Zlatá éra teprve přijde!
V roce 2002 nahradil Tim Skold (ex KMFDM,
SHOTGUN MESSIAH) Twiggy Ramireze, který odešel
k A PERFECT CIRCLE a ihned se aktivně zapojil
do skládání písní na novém albu. To nese název
"The Golden Age Of Grotesque" a
inspiraci tentokrát Manson hledal ve 30. letech
minulého století a tehdejším kulturním kvasu
střední Evropy. Deska je hudebně komerčnější
a posluchačsky přístupnější a tak se není
co divit, že se velmi dobře prodávala a celý
týden se držela na prvním místě v albovém
Top Ten žebříčku. Letos v létě dostal překvapivě
padáka kytarista John 5, který byl od svého
příchodu do kapely velkým skladatelským přínosem
a na posledním albu se např. podílel na 13
z 15 písní. "Od chvíle kdy jsem se přidal
k MARILYN MANSON to bylo, jako bych si navlékl
brnění. Být s Mansonem na scéně je totéž,
jako být ve válečné tóně. Nikdy nevíte co
se přihodí a co si ten šílenec na vás vymyslí.
Ale já jsem miloval každou minutu". V
říjnu 2004 zahájili v Las Vegas MM americké
turné, které zabralo 5 týdnů a skončilo 4.
prosince v Atlantě. Kapele chyběl bubeník
Ginger Fish, který se ještě nezotavil ze svých
zranění, která utrpěl na konci září při koncertě
v Německu, když se zřítil z pódia a při pádu
utrpěl otřes mozku, zlomil si zápěstí i lícní
kost a musel být v Kolíně na Rýnem hospitalizován.
"Ta nejmylnější představa o mě je, že jsem zkázou mládí Ameriky. Nebo dokonce Světa. Ale mě na mladých lidech opravdu záleží a stále se snažím myslet způsobem, jako když jsem vyrůstal. Když dospějete, začnou vám říkat, aby jste odhodily své sny a stali se zodpovědnými. Najdi si práci a staň se stejně konformním a nudným, jako všichni ostatní. Ale já jsem jako Petr Pan. Mám stejnou fantazii, jakou jsem měl když jsem byl ještě dítě." MARILYN MANSON je tedy dítětem, které odmítlo vyrůst. Je jako Oskárek z románu Güntera Grasse, který místo bubínku a ultrazvukové fistule používá démonický řev a glam rockovou image. Od samotného počátku je ztělesněnou noční můrou americké střední třídy, bigotních kazatelů a tradičních morálních hodnot. Jeho způsob vzpoury proti konzervativním společenským hodnotám byl od samého počátku jednoduchý. Vzal všechno, co tato společnost neakceptuje, co považuje za morbidní, zvrhlé a jakýmkoliv způsobem sobě nebezpečné a prostě jí to všechno hodil do ksichtu. "Nemyslím, že bych svou hudbou říkal lidem něco, co by už dávno nevěděli. Nesnažím se jim dávat odpovědi, jen chci, aby o věcech přemýšleli a aby ty odpovědi CHTĚLI!"
Recenze:
"Portrait Of An American Family"
1994
Je to hlučná, kontroverzní a celkem jednoduchá
deska, jež oslavuje hrdiny glam rocku 70-tých
let. (Davida Bowie z odobí Ziggy Stardusta,
Kiss nebo Alice Cooper), k tomu pár sabbatovských
riffů a umanutost Iggyho Popa. Tohle všechno
pak Trent Reznor obalil ostnatým drátem a
podpálil plamenometem. Největší hit z alba
"Dope Hat" zní, jako nějaké zdegenerované
boogie k B-čkovému hororu, "Sweet Tooth"
je dementním valčíkem, kde na bicí hraje tupý
šimpanz a "My Monkey" obsahuje něco,
co připomíná dechovou sekci po celotýdenní
chlastačce, s otravným kňučením nějakého zakrslého
spratka. Většina písní se sune kupředu ve
středním tempu a tyto stojaté, zapáchající
vody poněkud rozhýbe až svižnější "Dogma",
či "Snake Eyes", které se alespoň
na dohled blíží "normálnímu" rockovému
schématu a mají i náznak nějaké melodie. Závěrečná
"Misery Machine" se však zhruba
v polovině láme v jakýsi zdecimovaný pochod
retardovaných jedinců, což rozhodně není nic
povzbudivého. Ale to taky není smyslem hry.
V textech se míhají násilné činy, drogy, sexuální
úchylové a nafukovací panny, tedy něco mezi
Ferlinghettim a Frankensteinem.
Smells Like Children"
1995
Toto jejich druhé album je vlastně EP, jež
obsahuje hrst nově natočených či remixovaných
skladeb z předešlého alba, včetně hitu "Dope
Hat" a také pár celkem podařených cover
verzí, z nichž největší úspěch zaznamenala
zfetovaná "Sweet Dreams" od EURYTHMICS
a také žhavá pecka "Rock´n´Roll Nigger"
od PATTI SMITH. Mojí favoritkou se však stala
"I Put A Spell On You" od SCREAMING
JAY HAWKINSE, která svým bluesovým kořenem
zajímavě ovoněla tu Mansonovic přismrádlou
zahrádku. Jinak obligátní porce čuňačin v
textech a temné skřípění právě prováděné tortuty
v hudbě.
"Antichrist Superstar"
1996
Hudba na albu je perfektním soundtrackem k
vašim nočním můrám a tak ani nepřekvapí, když
Manson přiznává, že materiál vznikal, "když
jsem poprvé zůstal čtyři dny vzhůru v kuse
na crystal-methu. To se ti pak jeví všechno
úplně jinak." Jakpak by ne! "The
Beautiful People" má dusající rytmus
zbloudilého hrošíka v zrcadlovém bludišti,
"Dried Up, Tiend and Dead To The World"
s rozpoznatelným kytarovým skřípěním Trent
Reznora a nesmělým náznakem melodie předznamenává
první opravdový hit kapely "Tourniquet",
s výraznou melodií a kytarovým troubením osamělé
hasičské stříkačky. Punkem stříknutá "Little
Horn" naštěstí není příliš dlouhá a supící
"Deformography" by se hodila na
bál vašich zhmotnělých špatných skutků a je
jako parní buchar naplněný škvárou. Rachot
šamanských bubnů v "Angel With"
uvádí na scénu "Kinderfeld" jejíž
hypnotický rytmus basy a bicích je vkusně
kolorován záhadným zvukem ucpané odpadní roury.
"Antichrist Superstar" s fotbalovým
refrénem je skutečnou apokalypsou a hardcorová
vypalovačka "1996" je stejně zmatená
a chaotická, jako párek moskytů, co napadl
plně obsazený výletní autobus. Uhrančivá "Minute
of Decay" s výborně vygradovaným refrénem
a pochmurnou kytarou sune album k jeho konci,
jež obstarala píseň "Man That You Fear",
která je se svým funerálním, bonhamovským
bubnováním stejně optimistická, jako jeskyně
plná netopýrů. Vskutku bohatýrská sbírka nekonvenčního
rock n rollu.
"Mechanical Animals"
1998
Přeměna Marilyn Mansona v nepravděpodobnou
androgyní bytost po vzoru Davida Bowieho,
jest dokonána a z obalu desky na vás zírá
jakýsi hermafroditní tvor, jehož výraz připomíná
štěně z výlohy Zverimexu, které nikdo nechce.
Produkce se ujal Michael Beinhorn (THERAPY?,
OZZY), zvuk kapely se pročistil, objevily
se výrazné melodie a Mansonovo kejhání satanského
trubadůra s pořádnou dávkou emocí získalo
na síle. Píseň "The Speed Of Pain"
v akustickém provedení s dominujícím zvukem
akustické kytary, sbory a la Pink Floyd a
ospalým Mansonovým zpěvem, (který jakoby zapomněl,
že je běloch), má v sobě tolik emocí, jež
by dokázaly rozmetat na atomy celou flotilu
svatoušků. Za pozornost stojí též bizarní
funková(!) odrhovačka se skvělým názvem "I
Don´t Like The Drugs (But The Drugs Like Me),"
s hostujícím kytaristou Dave Navarrem (RED
HOT CHILI PEPPERS) a porno hvězdami Kobe Tai
a Dyanny Lauren. Pitoreskní blues "Fundamentally
Loathsome" s rozdrásaným kytarovým sólem
v závěru, je jak Big Brother and the Holding
Company (doprovodná kapela Janis Joplin) v
komatu. A to je pouze zlomek toho, čím vás
MARILYN MANSON na svém novém albu protáhnou.
Připravte se na opravdu pekelnou jízdu.
"The Last Tour On Earth"
1999
Výborný "živák" s těžištěm v aktuálním
albu "Mechanical Animals", z něhož
pochází téměř polovina uvedených skladeb.
V průběhu koncertu došlo pochopitelně i na
starší skladby, včetně slavné cover verze
"Sweet Dreams" od EURYTHMICS. Zvuk
nahrávky je podstatně dravější a robustnější
než jak jste zvyklí ze studiových desek, dominuje
zvuk kytar a klávesy spolu s elektronikou
tvoří spíše druhý plán. Mansonův vokál je
po celou dobu naprosto suverénní a v každém
okamžiku přesvědčivý a kapela působí kompaktním
a sevřeným dojmem,. Mohutné glitterovské bicí
to ve svižném tempu ženou celé kupředu a kapela
udrží maximální nasazení po celou dobu trvání
alba. MARILYN MANSON zde jednoznačně dokazují,
že nejsou jen partou mediálních kašparů, za
které většinu práce odvedou najatí studiový
muzikanti, ale pořádně ostrou a nabroušenou
partou, která to dokáže pěkně rozjet i na
živo. O tom jsme se nakonec mohli sami přesvědčit
na jejich pražském koncertě o 2 roky později.
"Holywood"
2000
Satanský BOB DYLAN, glam rockový NICK CAVE,
apokalyptický elektro-pekelník a nebo odporný
antikrist, proti němuž je Jidáš jenom trapnou
figurkou? Kdo to má sakra vědět, když to s
největší pravděpodobností neví ani on sám!
Přestože on i jeho kapela vypadají jako lidé,
co opravdu akutně potřebují vyhledat lékařskou
pomoc, hudba na jejich novém albu je navýsost
zajímavá a v každém ohledu magická. Zvukově
ještě pestřejší a rozmanitější než předchozí
studiová deska, berouc si různé hudební žánry
a styly, tavíc je ve své žhavé peci na opalizující
slitinu osobitých kvalit. Nebýt toho charakteristického,
morbidně-patetického aranžmá, šlo by vlastně
o docela příjemné písničky. Takhle to ale
zní, jako soudtrack k obrazům Hieronyma Bosche.
Temný, post gothický sound s už charakteristickou
kytarovou hrou Johna 5, jež občas vytváří
děsivé noise, jindy mohutně riffuje a nebo
jen tak zlehka okusuje vaše ušní lalůčky.
Hudba na novém albu plynule přechází od už
zmiňovaného gothic rocku k rock and rollu,
od heavy metalu k popu, od stadiónových popěvků
ke křehkým melodiím, od elektro-industiálního
drcení ke glitterovské rytmice. Mnohovrstevnatý,
vyšinutý a mírně pochroumaný sound, ve kterém
lze stále něco nového objevovat. MARILYN MANSON
natočili sice ne tak efektní album, jakým
bylo předcházející "Mechanical Animals,"
přesto je však jejich nová kolekce velmi silná
a působivá a bude si vás podmaňovat pravděpodobně
pomaleji, ale zato o to silněji a s trvalejšími
následky. Ve středověku by je za to nejspíš
všechny upálily.
"The Golden Age Of Grotesque"
2003
MARILYN MANSON tentokráte zvolil poněkud odlišný
přístup a vsadil na jednodušší a přímočařejší
písničky, s výraznou a důrazně šlapající rytmikou,
hutnou, riffující kytarou a spoustou temných,
elektronicko-industriálních samplů. Až na
výjimky je právě tempo nového alba tím, co
vás asi upoutá nejdříve. Je převážně svižné,
energické a někdy téměř tanečně-hypnotické.
Elektronické výboje střídá vybuchující žár
řvoucích kytar, kopulujících s výrazně melodickým
refrény a Mansonův vokál je často prohnaný
nějakým hlasovým modulátorem, takže zní, jako
řezačka betonu, jedoucí na plný výkon. Jak
jinak, než obscénní a lehce morbidní texty,
reflektují tentokrát Mansonův pohled na mezilidské
vztahy. Přes bombastickou produkci a dokonalý
zvuk (řekl bych, že dosud nejlepší) se do
hudby MM vkrádá lehká umělecká stagnace. Až
na první dvě skladby "This Is The New
Shit" a "mObscene" (a snad
ještě "Vodevil"), zde nenacházím
skladatelsky skutečně silné písně a musím
se přiznat, že na první poslech mne toto nové
album nijak zvlášť nezaujalo. Až po čase a
přiměřeně vynaloženém úsilí jsem přece jen
objevil jeho skryté klady. Přesto, že se v
rámci jejich tvorby jedná spíše o průměrnou
desku, nelze je v žádném případě podezřívat
z nějakého koketování s komercí, či dokonce
podbízení se posluchačskému vkusu. Toho se
doufám od MM nikdy nedočkáme. Nové album je
naprosto logickým pokračováním již dříve nastoupené
umělecké cesty, jen se ji tentokráte pokusili
proběhnout trochu odlišným způsobem.