ČLÁNKY
MC 5 "Místo srdce motor"
Starý letecký hangár Gilligans v Buffalu nadskakuje vzrušením. 2 000 lidí je zcela fascinováno a totálně hypnotizováno rockovou skupinou, která je právě teď na pódiu a v ovzduší jiskří a elektrizuje něco, co přesahuje dosavadní hudební zkušenost většiny z nich. Ti chlápci s vlasy do půl zad vypadají, jako by právě vystoupili z džungle. Už během první skladby jsou všichni zcela zmáčeni potem a jejich zaujetí pro hru hraničí s fanatismem. Kytarista a bubeník jsou totální cvoci, divocí psi urvaní ze řetězu. Zpěvák vykřikuje plamenné texty, jako by mu i jeho srdce hořelo a všem je jasné, že toto není jenom zábava. Hrají, jako by na tom závisel jejich život, jako by podnikali nějakou svatou misi, či spíše válečné tažení, jehož důvod a směřování neznají možná ani oni sami. Píše se rok 1969 a kapela se jmenuje MC5.
Počátky této vyjímečné a až v současnosti doceněné rockové formace, je třeba hledat už v roce 1964, kdy kytaristé Fred "Sonic" Smith a Wayne Kramer navštěvují avantgardní jazzové koncerty a ovlivněni britskou beatovou vlnou v čele s ROLING STONES, WHO a BEATLES se pokoušejí prorazit s vlastními kapelami. V předměstských putykách Detroitu si to rozdávali Fredovi VIBRATONES s Waynovými BOUNTY HUNTERS, aby se nakonec obě spojili v jednu periferní "superskupinu". "Víte, Detroit byl (a dosud je) srdcem americkýho automobilovýho průmyslu a my všichni jsme byli udělaný do těch rychlejch aut s upravenejma motorama", vzpomíná Wayne Kramer. "Dokonce jsem chodil prodávat zmrzlinu na automobilovou dráhu, abych tam mohl každej tejden bejt. Měl jsem ty auta v krvi. Byly hlasitý a rychlý, stejně jako naše muzika. V tý době přišel do kapely Rob Tyner, takovek beatnickej týpek, a chtěl, abysme se menovali MC5 (Motor City 5). Říkal, že to zní, jako nějaký sériový číslo. Jo. Přesně to zapadalo do tý atmosféry. Zněli jsme, jako když otevřete vrata od montážní linky. Vypadali jsme, jako nějací mladiství delikventi." Začínají zjišťovat, že když zapojí elektrickou kytaru a vytočí zesilovač na maximum, že to zní podobně, jako motor závodního auta. Ovlivněni zvukovými experimenty VELVET UNDERGROUND nahrávají v roce 1967 svůj první singl "I Can Only Give You Everything" u malé firmičky AMG a během let 1967 - 68 si získávají pověst té nejdivočejší rock and rolové jednotky na celém Středozápadě. Dokázali vyprodat čtyřtisícový Grande Ballroom a jejich společné koncerty se STOOGES jsou dodnes opředeny legendami. "Byli jsme Detroitští povaleči. Motorkáři. Mladý rváči, který moc nezajímalo nějaký Piece and Love. Jenže nám bylo všem jasný, že se ta věc s hippies začíná pěkně rozjíždět a že je to pro nás obrovská šance", vzpomíná Wayne Kramer. "Ze všech předměstskejch oblastí se o víkendu do Detroitu sjížděli mladý lidi oblečení jako hipíci a my pochopili, že jestli se jim máme líbit, musíme se především líbit jejich šéfovi. A tím byl John Sinclair".
Revoluce v přímém přenosu
Ten se stává jejich manažerem a motor
kapely začíná nabírat obrátky. Politická situace
začínala houstnout a americká mládež (nejenom
hippies) se radikalizuje. "Jednou se
tak vracím domů", říká Kramer "a
najednou PRÁSK! Rána jako prase a pak jekot
sirén, všechno jen o pár bloků dál. Chvíli
na to si to přihasil na kole Pun, kámoš Johna
Sinclaira. Povídám mu ze srandy: "Tak
cos to vyhodil do povětří?" A on jenom
utrousil: "CIA". Ten magor fakt
hodil bombu na náborový středisko CIA při
Michiganský universitě. Nikoho to naštěstí
nezabilo, jenom to udělalo díru do chodníku
a všechny k smrti vyděsilo. Situace začínala
být fakt napjatá. Měl jsem byt na rohu Druhý
a Alexandrovy a prvních několik mrtvejch bylo
hned v sousedství. Všechno to byly policejní
vraždy. Poldové se úplně zcvokli a stříleli
po všem, co se pohlo. Několik našich kamarádek
znásilnili a párkrát nám ukradli část vybavení.
Dveře od zkušebny vyvrácený a tři kytary v
prdeli. Tak jsme se odstěhovali do dvou sousedících
domů v Ann Arbor, kde to vypadalo trochu jako
vikingská komuna. V každým domě bylo snad
sto ložnic a každá měla psychidelickou výzdobu.
Suterén byl plnej tiskařskejch lisů, návrhářskejch
studií, dílen a tmavejch komor. A všude se
válely Maovy Rudý knížky. Byly prostě všude".
MC 5 se snaží prosadit, získat uznání a samozřejmě
také nahrávací kontrakt, k čemuž se jako vhodná
příležitost jevil Festival života, který se
konal v roce 1968 v Chicagu, těsně před plánovaným
Národním sjezdem demokratů. "Řekli jsme
si, že tam bude spousta lidí, novináři a tak"
říká Kramer "a že nás třeba uvidí i Norman
Mailer! Asi hodinu před vystoupením za náma
přišlo pár lidí a nabídli nám nějaký hašišový
koláčky. Říkali: "Nejezte víc než jeden!
Je to síla!" Dali jsme si po jednom a
pak jsme si samozřejmě rozdělili ještě další
čtyři nebo pět: "Jasně, ještě si kousni.
Hele, to nezabírá. Tobě to zabírá? Ne. Čoveče,
musím si vzít ještě jeden!" Když jsme
měli jít na pódium, tak se to ve mně rozjelo.
Hodně zvostra. Zapnuli jsme ten svůj stowattovej
aparát a napálili jim to rovnou do ksichtu.
Mluvili jsme o válce, o člověku jako sekačka
na trávu a všech těchle věcech, když v tom
nám nad hlavama začaly drnčet helikoptéry
chicagský policie. Perfektně to sedlo ke zvuku
mý kytary a tak jsem jenom ječel "Jóóóó,
skvělý, wáááůůůů!" Obecenstvo bylo prošpikovaný
policejníma provokatérama, který začali vyvolávat
rvačky a konflikty, až situace začala být
pěkně hustá. V Lincolnově parku muselo sedět
tak čtyři až pět tisíc lidí. Odehráli jsme
pět nebo šest písniček, když do parku napochodovaly
policejní jednotky s těma jejich metrovejma
pendrekama. Celej park byl poldama obklíčenej.
Doslova. Helikoptéry, živá síla, všechno možný.
Abbie Hoffman vyšel na pódium, popad mikrofon
a začal vykřikovat něco o "prasatech"
a "obléhání Chicaga". Kouknul jsem
se přes rameno a nikdo jinej tam neměl dodávku!
"Hele Sinclaire, kde jsou ostatní?"
Bylo to, jako Custer s těma indiánama, rozumíte:
"Kde je kavalérie? Nikde ani noha! Měly
tam přece bejt všechny ostatní kapely! Kde
je Janis Joplin? Doprdele!" Napadlo mě,
že jestli je tohle revoluce, tak že jsme ji
teda prohráli. Jen jsme předjeli s dodávkou
a ještě za pohybu do ní házeli naše věci.
Byl jsem sice sjetej jako datel, ale jasně
jsem si uvědomoval, že jakmile přestaneme
hrát a dav se nebude mít na co soustředit,
začne mela. Už jsem to zažil mockrát. A taky
že začala. John Sinclair: "Ohlíd jsem
se a viděl jsem, jak se policie ve vlnách
vrhá na diváky. Bylo mi v tu chvíli jasný,
že je po revoluci. Blbost. Nic takovýho neexistuje.
Hnutí je mrtvý".
Anarchy in USA
Založili jsme stranu Bílý panter. Původně
to byl fanklub MC 5 a jmenovalo se to Společenský
a atletický klub MC 5. Pak jsme ale slyšeli
o Černých panterech a jak revoluce bublá,
jen vzkypět a tak jsme to změnili na Bílý
pantery. Bylo nám jasný, že svět stojí za
hovno a nechtěli jsme se toho účastnit. Naším
politickým programem byly drogy, rokenrol
a píchání kde se dalo. Byli jsme normální
sexistický bastardi. Politicky totálně nezodpovědný.
Mluvili jsme o revoluci a nových, odlišných
věcech a přitom šlo o jediný. Aby si kluci
zapíchali a holky si moc nestěžovaly. A pokud
se jim to nelíbilo, byly to buržoazní děvky
a kontrarevolucionářky. Měli jsme taky svoje
ministry propagandy, obrany, prostě pro všechno.
Byla to taková Středozápadní verze anarchie.
Strhněte zdi, vyžeňte vládu, kuřtě spoustu
trávy, píchejte ostošest a dělejte hodně rándálu.
Oficiální politickej názor Černejch panterů
z Oaklandu byl, že jsme "psychidelický
klauni" a úplní idioti a drželi se od
nás pěkně daleko. My se ale dali dohromady
s jejich pobočkou v Ann Arbor. Měli jsme pistole,
M-jedničky a upilovaný brokovnice a každou
chvíli někdo mazal do lesa za barákem a střílel
po všem, co se tam šustlo". Do Detroitu
se v té době rozjel Danny Fields, vedoucí
pracovník Elektra Records, kteří v té době
začali být docela aktivní. Měli už v té době
ve své stájí právě se slibně rozjíždějící
THE DOORS a urputně hledali další koně, protože
správně odhadli situaci a cítili, že by tahle
muzika mohla být trhákem na minimálně příštích
deset let. Viděl v akci MC 5 i Iggyho se STOOGES
a okamžitě si je zamiloval. "Hned v pondělí
ráno jsem volal do New Yorku Jaca Holzmana,
rovnou z kuchyně v domě MC 5", vzpomíná
Fields. "Se mnou tam byl ještě John Sinclair
za MC 5 a Jim Silver, manažer STOOGES. Povídám
mu: "Viděl jsem včera ty MC 5, vyprodali
čtyřtisícovej sál a říkám ti, že budou fakt
slavný. Diváci šíleli a venku na ulici byly
davy. Je to ta nejpřipravenější a nejprofesionálnější
kapela, co jsem kdy viděl. A mají malýho brášku,
kapelu IGGY a STOOGES a to je ta nejprogresivnější
muzika, co jsem kdy slyšel. Zpěvák je hvězda
první velikosti, má v sobě něco fakt magickýho".
A Jac Holzman na to: "Fajn. Zkus nabídnou
tý velký kapele dvacet litrů a tý malý pět".
Přikryl jsem mluvítko rukou a ptám se Johna
Sinclaira: "Vzali byste dvacet táců?"
Zblednul a málem omdlel. A Jima Silvera: "Vzali
byste pět?" Oba potřebovali posadit a
panáka, aby se vzpamatovali. A pak to podepsali."
Nakopem vám ty vaše tlustý
zadky
Debutové album "Kick Out The Jams"
bylo nahráváno živě v Grande Balroom, během
noci na svátek Helloween v roce 1968. Ta jejich
žhavá a buřičská energie se propálila i do
vynilových drážek desky a obvyklý úvodní Tynerův
pokřik "Kick Out The Jams, Motherfuckers",
kterým zahajoval většinu koncertů MC 5, tu
byl kvůli cenzuře změněn na "…Brothers
and Sisters". Údajně byla vylisována
i jistá série, kde je tento válečný pokřik
zachován v plném znění. Syrový rock and roll
s bluesovými kořeny a slušnou dávkou psychidelie,
ve kterém však mají hlavní slovo kytary. Zvuk
hrubý, neotesaný a drsný, stejně jako asfalt,
když na něm přistanete holým zadkem v rychlosti
50 mil/h. Tynerův vokál se pohybuje od komicky
výstřední fistule, až po manický řev plný
vášně. Rvačka dvou kytar s sebou často přináší
v té době naprosto nevídanou hlukovou stěnu
čirého noise, kterýžto hudební prvek se v
plné síle prosadil až o nějakých 20 let později.
Výborné osvědčené koncertní trháky, jako např.
"Ramblin´Rose", "Kick Out The
Jams", "Borderline" nebo "Starship"
tady trhají posluchače na kusy a je jasné,
že z této desky se každý posere. V Detroitu
a blízkém okolí se okamžitě vyhoupla na první
místo ve všech místních žebříčcích, v ostatních
koutech Spojených států už ale ohlasy nebyly
tak žhavé. Amerika ještě nebyla připravena.
Těsně po jeho vydání se Jack Holzman rozhodl,
že by kapela měla vystoupit ve Fillmore East
v San Francisku. Tamnější radikální skupina
jménem "Motherfuckers" vyvíjela
tlak na majitele sálu Billa Grahama, aby jim
jednou týdně dával Fillmore v plen, protože
"oni jsou Komunita". Je jasný, že
se mu do toho moc nechtělo, protože mu bylo
jasné, jak by to asi všechno dopadlo. Dospělí
si tam budou kuchtit ty svoje blafy, hulit
roští, chlastat laciný víno a nechají svoje
děcka, aby kadily na plyšový sedačky. "Byla
to vážně nechutná banda", vzpomíná Bill
Graham. "Byli fousatý, tlustý a plný
keců o Matičce Zemi. A taky vzteklí a agresivní
a starý a hnusný a naprosto beznadějný. A
bylo s nima těžký pořízení". V té době
právě Jacka Holzmana napadlo, že by mohlo
být skvělé, představit MC 5 ve Fillmore a
rozdat všechny lístky zadarmo. Domníval se,
že si tímto způsobem získají spoustu publicity,
budou moci propagovat koncert v rádiu, "Motherfuckers"
se dostanou zadara na koncert a všichni budou
šťastní. Záměr to byl asi dobrý, ovšem jeho
realizace se příliš nepovedla a všechno skončilo
pěkným průserem. Začalo to už pár dní před
koncertem, kdy měli předáci "Motherfuckers"
dostat svých pět set lístků, aby je mohli
rozdat svým tlustým, smradlavým a ošklivým
členům. Jenže se zjistilo, že všechny ty lupeny
zůstaly zamčené ve stole Kit Cohena z Elektry
a "Motherfuckers" začali být nervózní.
"A pak jsem udělal tu nejpitomější věc
ve svým životě," říká Jack Holzman. "Seděl
jsem v kanceláři Elektry, pokuřoval cigaretky,
cucal LSD, kouřil marjánku a říkal jsem si:
"Ach jo, jak já dostanu tu kapelu do
města? Co budu dělat?" A zavolal jsem
společnost ABC, která pronajímala luxusní
limuzíny. Přijeli jsme na místo, právě když
dav "Motherfuckers" mlátil na dveře
Fillmore a dožadoval se vstupu zadarmo. A
v tom přímo do jejich středu vjede ten největší
symbol kapitalistickýho prasáctví. Obrovská,
dlouhatánská a nablýskaná limuzína, ze které
začínají vylízat MC 5. "Motherfuckers"
spustili jekot: "Zrádci! Podvodníci!
Patříte k nim a ne k nám." MC 5 nic nechápali
a jenom se divili: "Co jsme provedli?"
Asi jsem je tam měl poslat džípem nebo nějakou
psychidelickou dodávkou, ale vůbec mi to nedošlo.
Nenapadlo mě, co ta limuzína udělá s těma
odpudivejma týpkama". Ještě před zahájením
koncertu se strhla mela. "Motherfuckers"
začali ničit zvukovou aparaturu, zapalovat
sedadla, prošli oponou a šli po kapele. Všechny
je pochytali a když se objevily nože a řetězy,
kapela začala zdrhat. "Vyběhli jsme ven",
vzpomíná Kramer "a tam čekala ta limuzína.
Naskákali jsme do ní, ale kolem nás byl obrovskej
dav "Motherfuckers" s jejich manželkama
a všichni řvali a ječeli. Začali jsme jim
rozdávat výlisky naší nový desky a oni nás
s nima mlátili po hlavách a do limuzíny a
ječeli: "Zaprodali jste nás!" Byli
všude kolem, skákali po tom autě, mlátili
do něj, házeli šutráky a lahve. Bylo to jako
v nějaký banánový republice při převratu.
Rozjeli jsme se a ty opice postupně odpadávaly."
Nebe za babku, peklo
zdarma
Špatné na tom bylo hlavně to, že Bill Graham,
který v té vřavě dostal řetězem si myslel,
že za to všechno můžou MC 5 a vyhlásil na
ně bojkot po celé Americe. Měl v té době poměrně
značný vliv a tak to kapele způsobilo nemalé
problémy. K tomu se přidal další problém s
obalem prvního alba, na jehož zadní straně
bylo slovo Motherfucker a to se nelíbilo některým
obchodníkům, takže odmítali toto album prodávat.
Byl kolem toho dost nechutný skandál a výsledkem
toho všeho bylo, že dostali od Elektry kopačky.
K tomu se přidal silný tlak "spořádané"
veřejnosti z okolí Detroitu, kde mezi rodiči,
učiteli, policisty a soudci převládala jediná
myšlenka: "Kdy už někdo něco udělá s
těmi MC 5? Není přece možné, aby si dělali,
co chtějí…?" A tak Nixonovi chytří hoši
vymysleli následující věc. Dáme jim, to co
chtějí. Zničehonic, kamkoliv člověk přišel,
všude byl heroin a nic kromě něho nebylo k
sehnání. Heroin byl levný a na každém rohu.
Taky zatkli Johna Sinclaira. Kvůli dvěma cigaretám
marihuany. Tehdejší drogové zákony v Americe
byly pěkně ostré a tak jako exemplární případ
vyfasoval maximální trest. Dostal dva a půl
roku natvrdo. Když se to dozvěděl JOHN LENON
a YOKO ONO, přiletěli do Ann Arbor uspořádat
benefiční koncert za jeho osvobození. Abbie
Hoffman, spisovatel a radikál, člen "Chicagské
sedmy", odsouzený za podněcování nepokojů
v roce 1968 na už výše popisovaném Sjezdu
demokratů, kde jako jediní MC 5 zahráli, se
rozhodl to Sinclairovi splatit. Během festivalu
ve Woodstocku, právě když vystupovali britští
THE WHO, vtrhnul na jeviště a začal se sápat
po mikrofonu, ve snaze pronést plamennou řeč
na Sinclairovu obhajobu. Když ale Pete Townshend,
viděl, jak se jakási šílená figura vrhá po
jeho mikrofonu, odpálil nebohého Hoffmana
svojí kytarou jako baseballovou pálkou velkým
obloukem zpět pod hlediště. Další podobný
pokus už nenásledoval.
Kocovina s příchutí vítězství
Dannyho Fieldse vyrazili z Elektry stejně
rychle jako MC 5 a tak spojili své síly a
podařilo se jim podepsat smlouvu s Atlantic
Records. To byla už v té době velká firma
a tak najednou bylo všude kolem spousta prachů.
"Dostali jsme každej tisíc babek, což
byla v té době hromada peněz, chechtá se bubeník
Dennis Thompson. "Wayne Kramer si pořídil
Jaguára XKE, basák Michael Davis měl Buick
Rivera, Fred Smith Corvettu 66 Fastback s
motorem 327 a já si pořídil dodávku."
"Měl jsem nejlepší auto ze všech",
zasněně vypráví Kramer. "Corvetta z roku
67 se šesti koncovejma světlama, motor 400
koňskejch sil, s nestahovací červenou střechou.
Během osmi měsíců jsem měl 36 pokut za rychlou
jízdu, třikrát nebo čtyřikrát mi sebrali řidičák
a nakonec jsem skončil ve vězení za řízení
auta bez platnýho řidičskýho oprávnění. Dodneška
se mi o tom autě zdá." MC 5 byli v té
době také vyloučeni ze strany "Bílých
panterů", pro zastávání kontrarevolučních
názorů, čímž bylo myšleno jejich vlastnictví
sportovních aut. Nakonec toho velká pětka
měla už tak akorát. Opustili komunu, zřekli
se všech svých politických postojů a pohřbili
svoje ideály hippie kultury, ke kterým stejně
nikdy tak zcela nepatřili. Následující album
"Back In The USA" z roku 1970, je
hudebně nevýrazné, hodně tradiční, skoro až
popové a vypadá to, jako by kapele scházela
energie. Veřejností bylo téměř ignorováno.
O rok později vychází třetí album "High
Time", na kterém se kapela snaží navázat
na své excelentní začátky a podle mého se
jim to docela daří. Hudebně je daleko více
propracovanější, skladatelsky barevnější a
instrumentálně bohatší. Objevuje se tu zvuk
klavíru, foukací harmoniky, hammondek, pěkně
ostré dechové sekce a nebo různá tabla, bubínky
a chřestítka. Přes to všechno hlavním motorem
zůstává syrová kytarová energie a kapela dokazuje,
že jí má ještě dostatek. Skladby jako "Sister
Anne", "Gotta Keep Movin´"
a především "Miss X" znějí svěže
i dnes. Přestože bylo docela obstojně přijato
hudební kritikou, u posluchačů příliš velký
ohlas nezaznamenalo a tak se kapela zmítaná
vnitřními rozpory v roce 1972 definitivně
rozpadá.
Až na dno
"Když se MC 5 rozpadli", vzpomíná
Kramer, "bylo to, jako když ztratíte
rodinu. Bylo to pro mě velmi bolestné. S nikým
jsem nemluvil, sbalil kytaru a odešel do feťáckýho
baráku, protože drogy zaháněj bolest a já
už neměl o nic zájem. Stal se ze mě feťák
a kriminálník. Dělal jsem vloupačky, kšeftoval
jsem se zbraněma a drogama. Během let 72 -74
nebyla v Detroitu žádná hudební scéna a s
automobilovým průmyslem to šlo taky z kopce.
Skončilo to tak, že na mě Federálové nasadily
svého informátora, kterej mě seznámil s těma
obrovskejma italskejma gorilýma týpkama, co
věčně jezděj v luxusních kárách a mávají tlustýma
špalkama peněz. Jasně že to byli agenti z
protidrogovýho a já jim ve finále prodal třicet
deka 98% kokainu. Naprosto excelentní zboží.
Když jsem byl u soudu, soudce mi řekl: "Vážil
bych si vás víc, kdyby jste měl zbraň a zabil
s ní člověka. Ale vy zabíjíte naše občany
dlouhou a pomalou smrtí tím, že jim prodáváte
kokain a heroin." Vyfasoval jsem čtyři
roky. Ve vězení mi jeden kámoš předplatil
časopis Billboard. Psal se rok 1976, punk
byl na vzestupu a všechny ty kapely ve všech
těch článcích pořád mlely něco o tom, že jsou
inspirovaný MC 5 a STOOGES, ale v tom místě,
kde jsem se právě nacházel, nemělo slovo punk
zrovna nejlepší zvuk. Ve vězení je punk někdo,
koho je nejlepší srazit na zem a udělat z
něj svoji přítelkyni. Říkalo se tam: "Udělám
z tebe svoji punk." Taky to mohlo znamenat
vaši smrt. Tak jsem radši všechny ty články
spláchnul do hajzlu." Když Kramer vylezl
z lapáku, zkoušel se znovu zapojit do hudebního
průmyslu. Projekty jako KRAMERS, AIR RAID,
GANG WAR nebo DEATH TONGUE neměly však nikdy
dlouhé trvání a tak se v devadesátých létech
vydává na sólovou dráhu a nutno říct, že docela
úspěšně. Jeho alba "Hard Stuff"
(1994), "Dangerous Madness" (1996)
a především poslední "Citizen Wayne"
(1998, všechna na punkové značce Epitaph)
jsou svorně, jak hudební kritikou tak i fanoušky,
vysoce ceněna a Kramer na nich produkuje vysoce
zajímavý, strukturovaný a velmi osobitý rock
and roll. A co ostatní kumpáni z MC 5? Fred
"Sonic" Smith se koncem 70. let
oženil s punk-alternativní hvězdou první velikosti
Patti Smith a oba se stahují do ústraní, za
účelem pořízení si několika dětí a dalších
záležitostí s tím spojených. V roce 1989 se
Patti Smith vrací na hudební scénu s novým
albem "Dream of Life", se kterým
ji její manžel vydatně pomáhal. V roce 1994
však Fred "Sonic" Smith umírá na
srdeční zástavu. Bylo mu 44 let. Ze stejného
důvodu umírá o tři roky dříve také zpěvák
Rob Tyner. Bubeník Dennis Thompson vedl skupinu
NEW CHRISTS a působí v souborech NEW ORDER
a NEW RACE. Basák Michael Davis pak hrál v
kapele DESTROY ALL MONSTERS.
MC 5 byli skutečně vyjímečnou kapelou. Nejenom
že předběhli svoji dobu o dobrých 25 let a
že ovlivnili celou spoustu kapel jak v 70.
tak i v 80. letech, ale stanovili kompletně
nové hranice chápání rock and rollu a v budoucnu
se stali iniciátory zcela nových trendů a
stylů, aniž by si toho byli samozřejmě ve
své době vědomi. Nejlepší prověrkou kvality
je čas a zatímco většina jejich současníků
už dávno hnije v temném hrobě zapomnění, MC
5 se neustále hřejí na výsluní zájmu hudebních
fanoušků už několikáté generace a nijak to
nevypadá, že by se to už chystali zabalit.
Rob Tyner a Fred Smith na to jistě ze svých
obláčků koukají s uspokojením, kouří tlusté
doutníky a jamují s HENDRIXEM a JOPLINKOU,
až se z nich kouří.
V článku jsou použity citace z knihy "Zab mě, prosím/ Necenzurovaná historie punku" (Volvox Globator 1999)
Diskografie:
"Kick Out The Jams"
(Elektra 1969)
"Back In The USA" (Atlantic 1970)
"High Time" (Atlantic 1971)
následuje nepřeberné množství kompilací a
výběrů, např. "Live In Detroit 68-69"
(Revenge 1988, nevydané snímky), "Thunder
Express" (Skydog 1993, nahrávky z roku
1972), "Back To Come" (Receiver
1994, live z konce 60. let)