Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


MC 5 "Místo srdce motor"


Starý letecký hangár Gilligans v Buffalu nadskakuje vzrušením. 2 000 lidí je zcela fascinováno a totálně hypnotizováno rockovou skupinou, která je právě teď na pódiu a v ovzduší jiskří a elektrizuje něco, co přesahuje dosavadní hudební zkušenost většiny z nich. Ti chlápci s vlasy do půl zad vypadají, jako by právě vystoupili z džungle. Už během první skladby jsou všichni zcela zmáčeni potem a jejich zaujetí pro hru hraničí s fanatismem. Kytarista a bubeník jsou totální cvoci, divocí psi urvaní ze řetězu. Zpěvák vykřikuje plamenné texty, jako by mu i jeho srdce hořelo a všem je jasné, že toto není jenom zábava. Hrají, jako by na tom závisel jejich život, jako by podnikali nějakou svatou misi, či spíše válečné tažení, jehož důvod a směřování neznají možná ani oni sami. Píše se rok 1969 a kapela se jmenuje MC5.

 

Počátky této vyjímečné a až v současnosti doceněné rockové formace, je třeba hledat už v roce 1964, kdy kytaristé Fred "Sonic" Smith a Wayne Kramer navštěvují avantgardní jazzové koncerty a ovlivněni britskou beatovou vlnou v čele s ROLING STONES, WHO a BEATLES se pokoušejí prorazit s vlastními kapelami. V předměstských putykách Detroitu si to rozdávali Fredovi VIBRATONES s Waynovými BOUNTY HUNTERS, aby se nakonec obě spojili v jednu periferní "superskupinu". "Víte, Detroit byl (a dosud je) srdcem americkýho automobilovýho průmyslu a my všichni jsme byli udělaný do těch rychlejch aut s upravenejma motorama", vzpomíná Wayne Kramer. "Dokonce jsem chodil prodávat zmrzlinu na automobilovou dráhu, abych tam mohl každej tejden bejt. Měl jsem ty auta v krvi. Byly hlasitý a rychlý, stejně jako naše muzika. V tý době přišel do kapely Rob Tyner, takovek beatnickej týpek, a chtěl, abysme se menovali MC5 (Motor City 5). Říkal, že to zní, jako nějaký sériový číslo. Jo. Přesně to zapadalo do tý atmosféry. Zněli jsme, jako když otevřete vrata od montážní linky. Vypadali jsme, jako nějací mladiství delikventi." Začínají zjišťovat, že když zapojí elektrickou kytaru a vytočí zesilovač na maximum, že to zní podobně, jako motor závodního auta. Ovlivněni zvukovými experimenty VELVET UNDERGROUND nahrávají v roce 1967 svůj první singl "I Can Only Give You Everything" u malé firmičky AMG a během let 1967 - 68 si získávají pověst té nejdivočejší rock and rolové jednotky na celém Středozápadě. Dokázali vyprodat čtyřtisícový Grande Ballroom a jejich společné koncerty se STOOGES jsou dodnes opředeny legendami. "Byli jsme Detroitští povaleči. Motorkáři. Mladý rváči, který moc nezajímalo nějaký Piece and Love. Jenže nám bylo všem jasný, že se ta věc s hippies začíná pěkně rozjíždět a že je to pro nás obrovská šance", vzpomíná Wayne Kramer. "Ze všech předměstskejch oblastí se o víkendu do Detroitu sjížděli mladý lidi oblečení jako hipíci a my pochopili, že jestli se jim máme líbit, musíme se především líbit jejich šéfovi. A tím byl John Sinclair".


Revoluce v přímém přenosu
Ten se stává jejich manažerem a motor kapely začíná nabírat obrátky. Politická situace začínala houstnout a americká mládež (nejenom hippies) se radikalizuje. "Jednou se tak vracím domů", říká Kramer "a najednou PRÁSK! Rána jako prase a pak jekot sirén, všechno jen o pár bloků dál. Chvíli na to si to přihasil na kole Pun, kámoš Johna Sinclaira. Povídám mu ze srandy: "Tak cos to vyhodil do povětří?" A on jenom utrousil: "CIA". Ten magor fakt hodil bombu na náborový středisko CIA při Michiganský universitě. Nikoho to naštěstí nezabilo, jenom to udělalo díru do chodníku a všechny k smrti vyděsilo. Situace začínala být fakt napjatá. Měl jsem byt na rohu Druhý a Alexandrovy a prvních několik mrtvejch bylo hned v sousedství. Všechno to byly policejní vraždy. Poldové se úplně zcvokli a stříleli po všem, co se pohlo. Několik našich kamarádek znásilnili a párkrát nám ukradli část vybavení. Dveře od zkušebny vyvrácený a tři kytary v prdeli. Tak jsme se odstěhovali do dvou sousedících domů v Ann Arbor, kde to vypadalo trochu jako vikingská komuna. V každým domě bylo snad sto ložnic a každá měla psychidelickou výzdobu. Suterén byl plnej tiskařskejch lisů, návrhářskejch studií, dílen a tmavejch komor. A všude se válely Maovy Rudý knížky. Byly prostě všude". MC 5 se snaží prosadit, získat uznání a samozřejmě také nahrávací kontrakt, k čemuž se jako vhodná příležitost jevil Festival života, který se konal v roce 1968 v Chicagu, těsně před plánovaným Národním sjezdem demokratů. "Řekli jsme si, že tam bude spousta lidí, novináři a tak" říká Kramer "a že nás třeba uvidí i Norman Mailer! Asi hodinu před vystoupením za náma přišlo pár lidí a nabídli nám nějaký hašišový koláčky. Říkali: "Nejezte víc než jeden! Je to síla!" Dali jsme si po jednom a pak jsme si samozřejmě rozdělili ještě další čtyři nebo pět: "Jasně, ještě si kousni. Hele, to nezabírá. Tobě to zabírá? Ne. Čoveče, musím si vzít ještě jeden!" Když jsme měli jít na pódium, tak se to ve mně rozjelo. Hodně zvostra. Zapnuli jsme ten svůj stowattovej aparát a napálili jim to rovnou do ksichtu. Mluvili jsme o válce, o člověku jako sekačka na trávu a všech těchle věcech, když v tom nám nad hlavama začaly drnčet helikoptéry chicagský policie. Perfektně to sedlo ke zvuku mý kytary a tak jsem jenom ječel "Jóóóó, skvělý, wáááůůůů!" Obecenstvo bylo prošpikovaný policejníma provokatérama, který začali vyvolávat rvačky a konflikty, až situace začala být pěkně hustá. V Lincolnově parku muselo sedět tak čtyři až pět tisíc lidí. Odehráli jsme pět nebo šest písniček, když do parku napochodovaly policejní jednotky s těma jejich metrovejma pendrekama. Celej park byl poldama obklíčenej. Doslova. Helikoptéry, živá síla, všechno možný. Abbie Hoffman vyšel na pódium, popad mikrofon a začal vykřikovat něco o "prasatech" a "obléhání Chicaga". Kouknul jsem se přes rameno a nikdo jinej tam neměl dodávku! "Hele Sinclaire, kde jsou ostatní?" Bylo to, jako Custer s těma indiánama, rozumíte: "Kde je kavalérie? Nikde ani noha! Měly tam přece bejt všechny ostatní kapely! Kde je Janis Joplin? Doprdele!" Napadlo mě, že jestli je tohle revoluce, tak že jsme ji teda prohráli. Jen jsme předjeli s dodávkou a ještě za pohybu do ní házeli naše věci. Byl jsem sice sjetej jako datel, ale jasně jsem si uvědomoval, že jakmile přestaneme hrát a dav se nebude mít na co soustředit, začne mela. Už jsem to zažil mockrát. A taky že začala. John Sinclair: "Ohlíd jsem se a viděl jsem, jak se policie ve vlnách vrhá na diváky. Bylo mi v tu chvíli jasný, že je po revoluci. Blbost. Nic takovýho neexistuje. Hnutí je mrtvý".


Anarchy in USA
Založili jsme stranu Bílý panter. Původně to byl fanklub MC 5 a jmenovalo se to Společenský a atletický klub MC 5. Pak jsme ale slyšeli o Černých panterech a jak revoluce bublá, jen vzkypět a tak jsme to změnili na Bílý pantery. Bylo nám jasný, že svět stojí za hovno a nechtěli jsme se toho účastnit. Naším politickým programem byly drogy, rokenrol a píchání kde se dalo. Byli jsme normální sexistický bastardi. Politicky totálně nezodpovědný. Mluvili jsme o revoluci a nových, odlišných věcech a přitom šlo o jediný. Aby si kluci zapíchali a holky si moc nestěžovaly. A pokud se jim to nelíbilo, byly to buržoazní děvky a kontrarevolucionářky. Měli jsme taky svoje ministry propagandy, obrany, prostě pro všechno. Byla to taková Středozápadní verze anarchie. Strhněte zdi, vyžeňte vládu, kuřtě spoustu trávy, píchejte ostošest a dělejte hodně rándálu. Oficiální politickej názor Černejch panterů z Oaklandu byl, že jsme "psychidelický klauni" a úplní idioti a drželi se od nás pěkně daleko. My se ale dali dohromady s jejich pobočkou v Ann Arbor. Měli jsme pistole, M-jedničky a upilovaný brokovnice a každou chvíli někdo mazal do lesa za barákem a střílel po všem, co se tam šustlo". Do Detroitu se v té době rozjel Danny Fields, vedoucí pracovník Elektra Records, kteří v té době začali být docela aktivní. Měli už v té době ve své stájí právě se slibně rozjíždějící THE DOORS a urputně hledali další koně, protože správně odhadli situaci a cítili, že by tahle muzika mohla být trhákem na minimálně příštích deset let. Viděl v akci MC 5 i Iggyho se STOOGES a okamžitě si je zamiloval. "Hned v pondělí ráno jsem volal do New Yorku Jaca Holzmana, rovnou z kuchyně v domě MC 5", vzpomíná Fields. "Se mnou tam byl ještě John Sinclair za MC 5 a Jim Silver, manažer STOOGES. Povídám mu: "Viděl jsem včera ty MC 5, vyprodali čtyřtisícovej sál a říkám ti, že budou fakt slavný. Diváci šíleli a venku na ulici byly davy. Je to ta nejpřipravenější a nejprofesionálnější kapela, co jsem kdy viděl. A mají malýho brášku, kapelu IGGY a STOOGES a to je ta nejprogresivnější muzika, co jsem kdy slyšel. Zpěvák je hvězda první velikosti, má v sobě něco fakt magickýho". A Jac Holzman na to: "Fajn. Zkus nabídnou tý velký kapele dvacet litrů a tý malý pět". Přikryl jsem mluvítko rukou a ptám se Johna Sinclaira: "Vzali byste dvacet táců?" Zblednul a málem omdlel. A Jima Silvera: "Vzali byste pět?" Oba potřebovali posadit a panáka, aby se vzpamatovali. A pak to podepsali."

 

Nakopem vám ty vaše tlustý zadky
Debutové album "Kick Out The Jams" bylo nahráváno živě v Grande Balroom, během noci na svátek Helloween v roce 1968. Ta jejich žhavá a buřičská energie se propálila i do vynilových drážek desky a obvyklý úvodní Tynerův pokřik "Kick Out The Jams, Motherfuckers", kterým zahajoval většinu koncertů MC 5, tu byl kvůli cenzuře změněn na "…Brothers and Sisters". Údajně byla vylisována i jistá série, kde je tento válečný pokřik zachován v plném znění. Syrový rock and roll s bluesovými kořeny a slušnou dávkou psychidelie, ve kterém však mají hlavní slovo kytary. Zvuk hrubý, neotesaný a drsný, stejně jako asfalt, když na něm přistanete holým zadkem v rychlosti 50 mil/h. Tynerův vokál se pohybuje od komicky výstřední fistule, až po manický řev plný vášně. Rvačka dvou kytar s sebou často přináší v té době naprosto nevídanou hlukovou stěnu čirého noise, kterýžto hudební prvek se v plné síle prosadil až o nějakých 20 let později. Výborné osvědčené koncertní trháky, jako např. "Ramblin´Rose", "Kick Out The Jams", "Borderline" nebo "Starship" tady trhají posluchače na kusy a je jasné, že z této desky se každý posere. V Detroitu a blízkém okolí se okamžitě vyhoupla na první místo ve všech místních žebříčcích, v ostatních koutech Spojených států už ale ohlasy nebyly tak žhavé. Amerika ještě nebyla připravena. Těsně po jeho vydání se Jack Holzman rozhodl, že by kapela měla vystoupit ve Fillmore East v San Francisku. Tamnější radikální skupina jménem "Motherfuckers" vyvíjela tlak na majitele sálu Billa Grahama, aby jim jednou týdně dával Fillmore v plen, protože "oni jsou Komunita". Je jasný, že se mu do toho moc nechtělo, protože mu bylo jasné, jak by to asi všechno dopadlo. Dospělí si tam budou kuchtit ty svoje blafy, hulit roští, chlastat laciný víno a nechají svoje děcka, aby kadily na plyšový sedačky. "Byla to vážně nechutná banda", vzpomíná Bill Graham. "Byli fousatý, tlustý a plný keců o Matičce Zemi. A taky vzteklí a agresivní a starý a hnusný a naprosto beznadějný. A bylo s nima těžký pořízení". V té době právě Jacka Holzmana napadlo, že by mohlo být skvělé, představit MC 5 ve Fillmore a rozdat všechny lístky zadarmo. Domníval se, že si tímto způsobem získají spoustu publicity, budou moci propagovat koncert v rádiu, "Motherfuckers" se dostanou zadara na koncert a všichni budou šťastní. Záměr to byl asi dobrý, ovšem jeho realizace se příliš nepovedla a všechno skončilo pěkným průserem. Začalo to už pár dní před koncertem, kdy měli předáci "Motherfuckers" dostat svých pět set lístků, aby je mohli rozdat svým tlustým, smradlavým a ošklivým členům. Jenže se zjistilo, že všechny ty lupeny zůstaly zamčené ve stole Kit Cohena z Elektry a "Motherfuckers" začali být nervózní. "A pak jsem udělal tu nejpitomější věc ve svým životě," říká Jack Holzman. "Seděl jsem v kanceláři Elektry, pokuřoval cigaretky, cucal LSD, kouřil marjánku a říkal jsem si: "Ach jo, jak já dostanu tu kapelu do města? Co budu dělat?" A zavolal jsem společnost ABC, která pronajímala luxusní limuzíny. Přijeli jsme na místo, právě když dav "Motherfuckers" mlátil na dveře Fillmore a dožadoval se vstupu zadarmo. A v tom přímo do jejich středu vjede ten největší symbol kapitalistickýho prasáctví. Obrovská, dlouhatánská a nablýskaná limuzína, ze které začínají vylízat MC 5. "Motherfuckers" spustili jekot: "Zrádci! Podvodníci! Patříte k nim a ne k nám." MC 5 nic nechápali a jenom se divili: "Co jsme provedli?" Asi jsem je tam měl poslat džípem nebo nějakou psychidelickou dodávkou, ale vůbec mi to nedošlo. Nenapadlo mě, co ta limuzína udělá s těma odpudivejma týpkama". Ještě před zahájením koncertu se strhla mela. "Motherfuckers" začali ničit zvukovou aparaturu, zapalovat sedadla, prošli oponou a šli po kapele. Všechny je pochytali a když se objevily nože a řetězy, kapela začala zdrhat. "Vyběhli jsme ven", vzpomíná Kramer "a tam čekala ta limuzína. Naskákali jsme do ní, ale kolem nás byl obrovskej dav "Motherfuckers" s jejich manželkama a všichni řvali a ječeli. Začali jsme jim rozdávat výlisky naší nový desky a oni nás s nima mlátili po hlavách a do limuzíny a ječeli: "Zaprodali jste nás!" Byli všude kolem, skákali po tom autě, mlátili do něj, házeli šutráky a lahve. Bylo to jako v nějaký banánový republice při převratu. Rozjeli jsme se a ty opice postupně odpadávaly."

 

Nebe za babku, peklo zdarma
Špatné na tom bylo hlavně to, že Bill Graham, který v té vřavě dostal řetězem si myslel, že za to všechno můžou MC 5 a vyhlásil na ně bojkot po celé Americe. Měl v té době poměrně značný vliv a tak to kapele způsobilo nemalé problémy. K tomu se přidal další problém s obalem prvního alba, na jehož zadní straně bylo slovo Motherfucker a to se nelíbilo některým obchodníkům, takže odmítali toto album prodávat. Byl kolem toho dost nechutný skandál a výsledkem toho všeho bylo, že dostali od Elektry kopačky. K tomu se přidal silný tlak "spořádané" veřejnosti z okolí Detroitu, kde mezi rodiči, učiteli, policisty a soudci převládala jediná myšlenka: "Kdy už někdo něco udělá s těmi MC 5? Není přece možné, aby si dělali, co chtějí…?" A tak Nixonovi chytří hoši vymysleli následující věc. Dáme jim, to co chtějí. Zničehonic, kamkoliv člověk přišel, všude byl heroin a nic kromě něho nebylo k sehnání. Heroin byl levný a na každém rohu. Taky zatkli Johna Sinclaira. Kvůli dvěma cigaretám marihuany. Tehdejší drogové zákony v Americe byly pěkně ostré a tak jako exemplární případ vyfasoval maximální trest. Dostal dva a půl roku natvrdo. Když se to dozvěděl JOHN LENON a YOKO ONO, přiletěli do Ann Arbor uspořádat benefiční koncert za jeho osvobození. Abbie Hoffman, spisovatel a radikál, člen "Chicagské sedmy", odsouzený za podněcování nepokojů v roce 1968 na už výše popisovaném Sjezdu demokratů, kde jako jediní MC 5 zahráli, se rozhodl to Sinclairovi splatit. Během festivalu ve Woodstocku, právě když vystupovali britští THE WHO, vtrhnul na jeviště a začal se sápat po mikrofonu, ve snaze pronést plamennou řeč na Sinclairovu obhajobu. Když ale Pete Townshend, viděl, jak se jakási šílená figura vrhá po jeho mikrofonu, odpálil nebohého Hoffmana svojí kytarou jako baseballovou pálkou velkým obloukem zpět pod hlediště. Další podobný pokus už nenásledoval.


Kocovina s příchutí vítězství
Dannyho Fieldse vyrazili z Elektry stejně rychle jako MC 5 a tak spojili své síly a podařilo se jim podepsat smlouvu s Atlantic Records. To byla už v té době velká firma a tak najednou bylo všude kolem spousta prachů. "Dostali jsme každej tisíc babek, což byla v té době hromada peněz, chechtá se bubeník Dennis Thompson. "Wayne Kramer si pořídil Jaguára XKE, basák Michael Davis měl Buick Rivera, Fred Smith Corvettu 66 Fastback s motorem 327 a já si pořídil dodávku." "Měl jsem nejlepší auto ze všech", zasněně vypráví Kramer. "Corvetta z roku 67 se šesti koncovejma světlama, motor 400 koňskejch sil, s nestahovací červenou střechou. Během osmi měsíců jsem měl 36 pokut za rychlou jízdu, třikrát nebo čtyřikrát mi sebrali řidičák a nakonec jsem skončil ve vězení za řízení auta bez platnýho řidičskýho oprávnění. Dodneška se mi o tom autě zdá." MC 5 byli v té době také vyloučeni ze strany "Bílých panterů", pro zastávání kontrarevolučních názorů, čímž bylo myšleno jejich vlastnictví sportovních aut. Nakonec toho velká pětka měla už tak akorát. Opustili komunu, zřekli se všech svých politických postojů a pohřbili svoje ideály hippie kultury, ke kterým stejně nikdy tak zcela nepatřili. Následující album "Back In The USA" z roku 1970, je hudebně nevýrazné, hodně tradiční, skoro až popové a vypadá to, jako by kapele scházela energie. Veřejností bylo téměř ignorováno. O rok později vychází třetí album "High Time", na kterém se kapela snaží navázat na své excelentní začátky a podle mého se jim to docela daří. Hudebně je daleko více propracovanější, skladatelsky barevnější a instrumentálně bohatší. Objevuje se tu zvuk klavíru, foukací harmoniky, hammondek, pěkně ostré dechové sekce a nebo různá tabla, bubínky a chřestítka. Přes to všechno hlavním motorem zůstává syrová kytarová energie a kapela dokazuje, že jí má ještě dostatek. Skladby jako "Sister Anne", "Gotta Keep Movin´" a především "Miss X" znějí svěže i dnes. Přestože bylo docela obstojně přijato hudební kritikou, u posluchačů příliš velký ohlas nezaznamenalo a tak se kapela zmítaná vnitřními rozpory v roce 1972 definitivně rozpadá.

Až na dno
"Když se MC 5 rozpadli", vzpomíná Kramer, "bylo to, jako když ztratíte rodinu. Bylo to pro mě velmi bolestné. S nikým jsem nemluvil, sbalil kytaru a odešel do feťáckýho baráku, protože drogy zaháněj bolest a já už neměl o nic zájem. Stal se ze mě feťák a kriminálník. Dělal jsem vloupačky, kšeftoval jsem se zbraněma a drogama. Během let 72 -74 nebyla v Detroitu žádná hudební scéna a s automobilovým průmyslem to šlo taky z kopce. Skončilo to tak, že na mě Federálové nasadily svého informátora, kterej mě seznámil s těma obrovskejma italskejma gorilýma týpkama, co věčně jezděj v luxusních kárách a mávají tlustýma špalkama peněz. Jasně že to byli agenti z protidrogovýho a já jim ve finále prodal třicet deka 98% kokainu. Naprosto excelentní zboží. Když jsem byl u soudu, soudce mi řekl: "Vážil bych si vás víc, kdyby jste měl zbraň a zabil s ní člověka. Ale vy zabíjíte naše občany dlouhou a pomalou smrtí tím, že jim prodáváte kokain a heroin." Vyfasoval jsem čtyři roky. Ve vězení mi jeden kámoš předplatil časopis Billboard. Psal se rok 1976, punk byl na vzestupu a všechny ty kapely ve všech těch článcích pořád mlely něco o tom, že jsou inspirovaný MC 5 a STOOGES, ale v tom místě, kde jsem se právě nacházel, nemělo slovo punk zrovna nejlepší zvuk. Ve vězení je punk někdo, koho je nejlepší srazit na zem a udělat z něj svoji přítelkyni. Říkalo se tam: "Udělám z tebe svoji punk." Taky to mohlo znamenat vaši smrt. Tak jsem radši všechny ty články spláchnul do hajzlu." Když Kramer vylezl z lapáku, zkoušel se znovu zapojit do hudebního průmyslu. Projekty jako KRAMERS, AIR RAID, GANG WAR nebo DEATH TONGUE neměly však nikdy dlouhé trvání a tak se v devadesátých létech vydává na sólovou dráhu a nutno říct, že docela úspěšně. Jeho alba "Hard Stuff" (1994), "Dangerous Madness" (1996) a především poslední "Citizen Wayne" (1998, všechna na punkové značce Epitaph) jsou svorně, jak hudební kritikou tak i fanoušky, vysoce ceněna a Kramer na nich produkuje vysoce zajímavý, strukturovaný a velmi osobitý rock and roll. A co ostatní kumpáni z MC 5? Fred "Sonic" Smith se koncem 70. let oženil s punk-alternativní hvězdou první velikosti Patti Smith a oba se stahují do ústraní, za účelem pořízení si několika dětí a dalších záležitostí s tím spojených. V roce 1989 se Patti Smith vrací na hudební scénu s novým albem "Dream of Life", se kterým ji její manžel vydatně pomáhal. V roce 1994 však Fred "Sonic" Smith umírá na srdeční zástavu. Bylo mu 44 let. Ze stejného důvodu umírá o tři roky dříve také zpěvák Rob Tyner. Bubeník Dennis Thompson vedl skupinu NEW CHRISTS a působí v souborech NEW ORDER a NEW RACE. Basák Michael Davis pak hrál v kapele DESTROY ALL MONSTERS.


MC 5 byli skutečně vyjímečnou kapelou. Nejenom že předběhli svoji dobu o dobrých 25 let a že ovlivnili celou spoustu kapel jak v 70. tak i v 80. letech, ale stanovili kompletně nové hranice chápání rock and rollu a v budoucnu se stali iniciátory zcela nových trendů a stylů, aniž by si toho byli samozřejmě ve své době vědomi. Nejlepší prověrkou kvality je čas a zatímco většina jejich současníků už dávno hnije v temném hrobě zapomnění, MC 5 se neustále hřejí na výsluní zájmu hudebních fanoušků už několikáté generace a nijak to nevypadá, že by se to už chystali zabalit. Rob Tyner a Fred Smith na to jistě ze svých obláčků koukají s uspokojením, kouří tlusté doutníky a jamují s HENDRIXEM a JOPLINKOU, až se z nich kouří.

V článku jsou použity citace z knihy "Zab mě, prosím/ Necenzurovaná historie punku" (Volvox Globator 1999)

 

Diskografie:

"Kick Out The Jams" (Elektra 1969)
"Back In The USA" (Atlantic 1970)
"High Time" (Atlantic 1971)

následuje nepřeberné množství kompilací a výběrů, např. "Live In Detroit 68-69" (Revenge 1988, nevydané snímky), "Thunder Express" (Skydog 1993, nahrávky z roku 1972), "Back To Come" (Receiver 1994, live z konce 60. let)

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky