ČLÁNKY
MINISTRY - Raději vládnout peklu, než sloužit v nebi (John Milton)
Není snad rockového fanouška, co by neznal MINISTRY. Kapelu, která koncem 80. let definovala pojem industrial metal a která způsobila, že mnoho hudebních fanoušků, kteří do té doby metalem opovrhovalo, jej začalo brát vážně. Za čtvrt století své existence vydali jedenáct studiových alb a křížem krážem procestovali celý svět. Přestože v druhé polovině 90. let ztratili svou pozici metalových věrozvěstů, stále si udržovali dosti vysoký standard, aby v závěru své kariéry znovu povstali a rozjeli ještě dravější jízdu než na počátku. Jejich poslední dvě alba „Rio Grande Blood“ a „The Last Sucker“ patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v tomto žánru natočeno a rozhodnutí jejich leadera Al Jourgensena ukončit letos definitivně existenci kapely se zdá být v přímém rozporu s tím, v jaké formě se aktuálně MINISTRY nacházejí.
„Americký sen po kubánsku“
Allen David Jourgensen se narodil 8. října 1958 v kubánské Havaně a naštěstí pro něho (i když jak se to vezme) se jeho rodiče zavčas pohnuli o pár set kilometrů na západ, konkrétně do amerického Denveru. Natrvalo se ale usadili až o pár let později v Chicagu, kde si malý Allen změnil jméno z Alain a začal chodit do školy. Když mu bylo osm, obdržel úder basebalovou pálkou do hlavy, což by vysvětlovalo mnohé události z pozdějších let. Ale zanechme ironie, faktem je, že Al měl od té doby trvalé zdravotní problémy. Jeho otec byl mechanikem závodních stock-cars a často brával svého synka s sebou. Díky tomu strávil malý Alain spoustu času na závodní dráze, obklopený hlukem silných motorů a rockové hudby. Už ve svých čtrnácti si pobyl na chicagské diagnostické klinice, kde se léčil ze závislosti na lécích, které díky své nemoci legálně užíval. V roce 1976 maturoval na Summit High School a poté odešel studovat na chicagskou universitu. Tam se potkal s Frankem Nardiellem, s nímž v roce 1979 založil svojí první punkovou kapelu SPECIAL AFFECT. Frank sice nebyl Alem nějak zvlášť nadšený, protože ten v té době vypadal jako nějaký hippík, ale převládlo jeho umění hry na kytaru a život ve stylu kamikadze. Bylo jasné, že studium na univerzitě už nemohlo mladého Ala příliš zajímat a tak se již zanedlouho živil jako prodavač v obchodě s hudbou a také jako DJ v „CLUB 950“. 
Počátkem 80. let spolupracoval na různých projektech s věhlasným producentem Adrianem Sherwoodem pod pseudonymem „Dog“. Výsledky jejich snažení pak většinou vycházely na Sherwoodově labelu „On – 4 Sound“, klíčovou událostí se ale v roce 1981 stalo jeho setkání s producentem, baskytaristou a hráčem na klávesy - Paulem Barkerem (ex THE BLACKOUTS). To už byl jen krok k založení MINISTRY, jejichž název inspiroval film „Ministry of Fear“. První nahrávkou se stal singl „Cold Life“, vydaný u chicagského nezávislého labelu Wax Trax Records. Al se v té době zajímal především o rytmiku, perkuse a nové možnosti moderní elektroniky a inspirací se mu staly kapely tehdy módního stylu new romance a také evropská vlna Electronic Body Music (EBM), reprezentovaná belgickými FRONT 242, německými KMFDM a o něco později také britskými NITZER EBB a nebo kanadskými SKINNY PUPPY. MINISTRY ovšem ve svých začátcích nebyli ani zdaleka tak agresivní a brutální, jako výše jmenované soubory a dnes by na tyto své rané pokusy nejraději zapomněli. První album „With Sympathy“ z roku 1983 navíc představuje Jourgensena jako novodobého dandyho ve stylu britské otravně nabubřelé a pompézně napulírované, novoromantické vlny, k čemuž sváděla i pohledná Alainova tvářička. Pokusem vymanit se z těchto lepkavých osidel se stalo následující album „Twitch“, které sice přineslo poněkud složitější kompozice a razantnější zvuk, ale na skutečnou proměnu to ani zdaleka nestačilo. Ovšem nad Alainem – dandym se začaly tak jako tak stahovat temná mračna. Závažnou roli v tom možná sehrálo setkání s Jello Biafrou (DEAD KENNEDYS) v roce 1983, jehož hudební představy se s těmi Alovými kupodivu více než shodovaly. O dva roky později se Al oženil se svojí dlouholetou přítelkyní a stal se šťastným otcem dcery Adrienne. Odstartoval také svůj nejznámější vedlejší projekt REVOLTING COCKS (dále REVCO), v němž tehdy kromě Ala působil ještě Belgičan Luc Van Acker, William Rieflin (ex THE BLACKOUTS) a Richard 23 (FRONT 242). Jejich první album „Big Sexyland“ bylo daleko agresivnější a ostřejší, než cokoliv, co do té doby udělal s MINISTRY, ale to už se ale blížil rok 1988, který se v jejich historii a potažmo i celého žánru stal rokem přelomovým.
„Evil Twins“
Al se znovu chopil kytary a zavzpomínal na svoje divoké punkové začátky. Zvuk MINISTRY se dramaticky změnil a stal se drsným a agresivním. Doslova přes noc se z nich stala brutální, elektro-metalová mlátička s industriálním podtextem, jaká neměla v té době obdoby. Album „The Land Of Rape And Honey“ se bez přehánění stalo naprosto zlomovým pro celý žánr a vytýčilo směr pro ostatní kapely, které měly dost odvahy je následovat. Nezvykle surová elektronika, mající až industriální charakter, mohutné a dopředu trčící bicí, zuřivě rifující kytara a k tomu zkreslený Alův vokál, jako když se sype sklo. Stejně jako MINISTRY, se i REVOLTING COCKS vydali v tom čase podobnou cestou. Posíleni o Paula Barkera (MINISTRY) a skotského zpěváka Chrise Connellyho (ex FINI TRIBE) vyrazili na americké turné, jehož atmosféru zachytili na svém druhém albu „Live! You Goddamned Son Of A Bitch“. Nejsou to žádné uchvacující harmonické, rytmické a nedejbože melodické písničky, ale pořádně neurvalý, zuřivý kravál s prudkými návaly vzteku a frustrace.
Rozhodně nic příjemného. To vše dohromady de facto odstartovalo novou éru MINISTRY. Jourgensen v té době přímo hýřil aktivitou a jeho lidské i umělecké hranice neměly zdánlivě žádné hranice. Kromě MINISTRY a REVCO založil a nebo aktivně působil v mnoha dalších hudebních projektech, jako např. v PAILHEAD (s Ian McKayem z FUGAZI), 1000 HOMO DJ´S (s Trent Reznorem a Biafrou), ACID HORSE (se členy CABARET VOLTAIRE), PROGRAMING THE PSYCHODRILL (s Davidem Ogilviem ze SKINNY PUPPY), v country úletu BUCK SATAN (Kooda, Hubbard, Scaccia, Washam, Barker), WELT (Ogilvie, Balch), LEAD INTO GOLD (Barker, Atkins, Rieflin, Zechman, Reznor) a především v LARD, společném to dítku s Jello Biafrou. Celé toto hektické období vyvrcholilo dalším albem MINISTRY, nazvaném „The Mind Is A Terrible Thing To Taste“, které obsahovalo devět hrozivě temných a pořádně drsných, elektronicko-industriálních kompozic, jež svou atmosférou velmi připomínaly tvorbu kanadských SKINNY PUPPY. Nebyla to rozhodně žádná náhoda, jelikož se na nahrávání desky podílel zpěvák a zvukový inžený SKINNY PUPPY, David Ogilvie. Následující fenomenální turné se stalo skutečnou senzací toho roku. Kapela jej absolvovala v hvězdné sestavě, kterou se už později nikdy nepodařilo zopakovat. Kromě základní dvojice Al Jourgensen kytara, zpěv a Paul Barker baskytara, klávesy, to byl bubeník William Rieflin (REVCO, PIGFACE), zpěvák Chris Connelly (REVCO), kytaristé Mike Scaccia (RIGOR MORTIS), Terry Roberts a William Tucker, další bubeník Martin Atkins (KILLING JOKE, P.I.L., PIGFACE), klávesista David Ogilvie (SKINNY PUPPY), baskytarista Joe Kelly a morální podpora Jello Biafra (DEAD KENNEDYS, TUMOR CIRCUS, LARD). 
Atmosféru tohoto turné částečně zachytilo výborné live album „In Case You Didn´t Feel Like Showing Up“. Došlo též konečně k naplnění spolupráce dua Jourgensen/Biafra a projekt LARD se prezentoval vynikajícím EP „Power of Lard“, které sice obsahovalo jen tři písně, zato trvalo více jak 45 minut. Mohla za to poslední skladba „Time To Melt“, reprezentující téměř půlhodinové, lhostejně monotónní roztloukání vaší lebky na beztvarou kaši. Původně jednorázový projekt se v roce 1990 dočkal svého pokračování, v podobě dlouhohrající desky „The Last Temptation Of Reid“, která sklidila oprávněné ovace jak u kritiků, tak i u fanoušků a představila jakousi zpunkovanou podobu MINISTRY.
„Chicago Trax“
Nastalo jednoznačně nejúspěšnější a umělecky nejcennější období MINISTRY. Jourgensen dál přímo hýřil nápady a překypoval aktivitou. Jejich tehdejší singl „The Jesus Built My Hotrod“, na kterém se podílel i zpěvák BUTTHOLE SURFERS Gibby Haynes, se stal absolutně nejúspěšnější písní MINISTRY a nejprodávanějším singlem Warner Bros. roku 1991. Také nové album REVCO „Beers, Steers and Queers“ sklízelo nadšené ovace. Už obal s vyobrazením mince, kterou nechal razit neblaze proslulý římský císař Caligula, o něm ledacos vypovídalo. Ale všechno nešlo toho roku tak hladce. Al byl obviněn chicagskými novinami, že měl něco společného se smrtí místní básnířky a jeho blízké přítelkyně Lorrie Jacksonové, které byla v inkriminovaný večer u něho na party a pár hodin na to ji našli mrtvou, předávkovanou drogami. Al byl také nařčen, že je šéfem rockerského gangu, který obchoduje s tvrdými drogami. Tato obvinění se sice nepodařilo prokázat, je ale pravda, že Al měl v té době pověst totálního závisláka, který se neustále pohybuje na pokraji smrti, díky masivní a naprosto nevybíravé konzumaci tvrdých drog. Nicméně páté studiové album „Psalm 69“ rázně zavřelo ústa všem pochybovačům a stalo se nejprodávanějším a umělecky nejzdařilejším albem MINISTRY. Ve větší míře se na něm prosadil zvuk kytar a i když mají písně výrazně rockovější charakter, stále zůstaly tím nekompromisním, elektronicko-industriálním nářezem. „Chtěli jsme nahrát desku s kytarama, basou a bubny. Chtěli jsme použít komerční zbraně pro masovou destrukci“, vysvětluje vznik desky Al. Také REVCO vydali nové album „Linger Ficken´Good...“ na kterém se jako host objevil Timothy Leary (otec LSD), které však umělecky nepřineslo nic nového ani podnětného a jen zopakovalo už známé hudební postupy. V tom samém roce přemístil Al své nahrávací studio z Chicaga do Texasu a tím jakoby se nastartovala série neblahých událostí, jejichž kořeny je však třeba hledat v daleké minulosti. 
Jeff Ward (bubeník LARD) spáchal sebevraždu pod vlivem své závislosti na tvrdých drogách, nato se Al rozvedl se svojí ženou Patti a následně jej zadržela texaská policie za držení drog. Byl odsouzen na pět let podmíněně, s povinností absolvovat methadonový odvykací program. Odstěhoval se zpět do Chicaga, ale i tam jej dostihla ta zubatá s kosou. Jeho dlouholetý přítel a prezident Wax Trax Records Jim Nash umírá na AIDS a tak se není co divit, že na novou desku MINISTRY si museli fanoušci počkat dlouhé tři roky. I tak byla deska „Filthpig“ hodně temná, méně industriální a více heavy, epická, plná deprese a nihilismu, pronásledovaná vnitřními démony. V roce 1997 vyšla také druhá deska LARD „Pure Chewing Satisfaction“, ovšem nenabídla nic moc převratného a bylo až s podivem, že formace s takovým potenciálem zůstala TAK fatálně pasivní. V roce 1999 spáchal sebevraždu jejich bývalý kytarista William Tucker tak, že si prořízl hrdlo a MINISTRY věnovali následující album „Dark Side of the Spoon“ právě jemu. Název desky lze chápat dvěma způsoby. Tím prvním co vás zřejmě napadne, je parafráze na slavné pinkfloydovské album „Dark Side of the Moon“, druhou možností je pak výraz pro očazenou stranu feťákovy lžíce. Najdete na něm mnohem více Hamplů, jeho atmosféra už není tak hustá a je zde cítit zřejmý návrat ke zvuku „Psalm 69“ a dokonce i „The Land Of Rape And Honey“. Už úvodní vypalovačka "Supermaniac Soul" svým hardcoreovým rytmem a výrazným rifem silně připomíná skladbu "The Missing", následující "Whip and Chain" a především "Bad Blood" mají přesně ten dravý a syrový zvuk kytar, jaký měli kdysi KILLING JOKE ve svých začátcích. K tomu ještě ZPĚV (ano ovšemže, nikoliv už jenom to Jourgensenovo inhalování jedovatých zplodin) jakéhosi temného barda, který tak ještě více navozuje soumračnou, gotickou atmosféru postpunkových kapel počátku 80. let. Písnička "Step" zase zní, jako skladba "Big Jesus Trash Can" od prenatálních zplozenců feťáckého pekla, geniálních BIRTHDAY PARTY (kapela Nicka Cavea před Bad Seeds), ovšem v poněkud zeswingované a zindustrializované podobě. Nejpřekvapivější je ale skladba "Nursing Home", v níž důležitou roli hraje zvuk saxofonu a banja(!), což je v tomto žánru téměř neodpustitelné faux pas. Ovšem nutno dodat, že v kontextu celého alba to působí naprosto integrálně. Závěrečná instrumentálka "10/10" s téměř freejazzovým saxofonem je techno-industriální tečkou za tímto velmi podařeným albem. MINISTRY kdysi stanovily pravidla, podle kterých se hrálo skoro celou jednu dekádu a přestože tyto pozice už ztratili, pořád se s nimi muselo počítat. Skladba „Bad Blood“ se objevila na soundtracku k filmu „Matrix“ a v roce 2000 byla nominována na cenu Grammy. Kapela také přispěla skladbou „What About Us?“ k filmu Stevena Spielberga „AI: Artificial Inteligence“ a počítalo se s nimi i na Ozzfest, ale vykopli je ještě dřív, než celá legrace začala, údajně kvůli změně managementu, ve skutečnosti za tím ale nejspíš byly Jourgensenovi problémy s drogami. Na Ozzfestu je pak zastoupili SOULFLY.
„Post industriální kolos v rozpacích“
Po albu „Dark Side of the Spoon“ dostali MINISTRY vyhazov od WARNER BROS., kteří tuto kapitolu uzavřeli výběrovým albem „Greatest Fits“. Kapela plánovala prostřednictvím labelu Mika Pattona IPECAC vydat trio koncertních záznamů „Live Psalm 69“, „Sphinctour“ a „ClittourUS“, ale celá akce byla nakonec zrušena, přestože nahrávky už byly zkompilované a připraveny k vydání. Nakonec z toho zbylo jediné album „Sphinctour“, vydané prostřednictvím SANCTUARY RECORDS. V roce 2001 přišel Jourgensen málem o ruku, do níž ho kousnul jedovatý pavouk a tato zkušenost způsobila, že si Al uvědomil, že si ještě chce užít kytary. Nové album „Animositisomina“ tedy bylo opět výrazně kytarové, agresivní a s trochou nadsázky se dá říct, že je to „nejpunkovější“ deska MINISTRY. Barker po jeho natočení opustil řady MINISTRY, aby se mohl naplno věnovat rodině, bylo ale veřejným tajemstvím, že partnerství Jourgensen/Barker procházelo už dlouho předtím vleklou krizí a tak jejich rozchod lidi okolo kapely zas až tolik nepřekvapil. Al to ale rozhodně nehodlal vzdát a velice rychle postavil zbrusu novou kapelu, ve složení kytarista Bryan Kehoe (M.I.R.V., JERRY CANTRELL, THE LES CLAYPOOL FROG BRIGADE), druhý kytarista Mike Scaccia, basák John Monte (M.O.D., MINDFUNK), bubeník Mark Baker a klávesista Darryl James.
První deska v této sestavě nesla název „Houses of the Molé“ a stala se první z volné trilogie, která si za cíl zvolila prezidenta Georgie W. Bushe a jeho politiku, která Jourgensenovi evidentně leží v žaludku. Deska obsahuje explicitní politické texty a výrazně strukturovanější a komplikovanější zvuk než dřív. V září 2005 oslavili dvacetpět let své existence výběrovým albem „Rantology“. Zájem fanoušků měl nejspíš přitáhnout fakt, že většina uvedených kompozic prošla remixem a tudíž se dalo očekávat, že ortodoxně známé skladby získali trochu odlišnou podobu. Jenže uvedené mixy se od těch původních verzí nijak zvlášť nelišily a rozhodně nenabídly žádnou významně odlišnou variantu. Původní verze mi navíc přijdou ve všech případech zdařilejší. Nejvíc skladeb pocházelo z poslední studiovky „Houses Of The Molé“, ale jsou zde i „klasiky“, jako např. „N.W.O.“, „Stigmata“ a nebo „Jesus Built My Hot Rod“. Celou kolekci uzavírá trojice „live“ skladeb „Thieves“, „Psalm 69“ a „The Fall“, které ovšem pocházejí z nedávno vydaného živáku „Sphinctour“, takže ani v tomto případě pro fanoušky MINISTRY nic převratného.
„Silnější než kdy dřív“
Po neustálých problémech s hudebními labely došla v roce 2004 Jourgensenovi konečně trpělivost a došlo k tomu, k čemu se už delší dobu schylovalo. Al oznámil založení vlastní značky 13-th PLANET RECORDS a první album vydané pod touto vlajkou neslo název „Rio Grande Blood“, což má být parodie na album ZZ TOP „Rio Grande Mud“. Obsahem textů je samozřejmě opět politika prezidenta Bushe a problémy spojené s válkou v Iráku, zahraniční politikou USA obecně, přistěhovalectvím apod. Už samotný obal s ukřižovaným Bushem naznačoval, že si MINISTRY tentokrát rozhodně nehodlají brát žádné servítky. Divoká změť elektronicko-metalových, ohořelých trosek, na jejichž hromadě se míhají industriální projektily a zkroucený Jourgensenův řev. Necivilizovaný thrash s nánosy hard core, s bonhamovskými bicími, velkým kytarovými riffy a samply ironizujícími americkou armádu. Post gotická temnota ozdobená speed metalovým hřebem, zatlučeným rovnou doprostřed vašeho čela. Metalová obluda, z níž na všechny strany trčí industriální ostny a kterou neodbytně kastrují brutální kytarové rify…to jsou jen některé tváře MINISTRY, které zde můžete zahlédnout.
Hostující Jello Biafra si pochopitelně nemohl nechat uniknout skvělou příležitost, navézt se do americké administrativy, což zde činí s velkou vášní a typickým zaujetím. Desku uzavírá temná mantra „Khyber Pass“, která je jako černá, bezedná louže tuhnoucího asfaltu, do níž pomalu kloužou vaše sny. Na následující desce „The Last Sucker“ posílil sestavu MINISTRY další kytarista Sin Quirin (REVOLTING COCKS) a klávesista John Bechdel, se zpěvem pak vypomohl hostující Casey Chaos (ex AMEN) a Burton C. Bell (FEAR FACTORY). Album pokračuje v trendu nastoleném už na předchozím albu, jen aranžmá jsou ještě propracovanější a zvuk strukturovanější. Pokud to opravdu měl být definitivně poslední zářez na jejich již notně ošlehané pažbě, pak je to rýha jak se patří! V březnu 2008 odstartovali MINISTRY severo americké turné nazvané "C-U-LaTour", na kterém jim dělají společnost MESHUGGAH a HEMLOCK, v létě pak plánují účast na evropských festivalech. Turné absolvují MINISTRY v sestavě Al Jourgensen kytara, zpěv, kytaristé Tommy Victor (PRONG) a Sin Quirin (REVOLTING COCKS), klávesista John Bechdel (PRONG, AOTW, FALSE ICONS) a bubeník Jimmy DeGrasso (MEGADETH, SUICIDAL TENDENCIES, ALICE COOPER). Baskytaru po předčasně zesnulém Paul Ravenovi převezme Tony Campos (STATIC X) a jako speciální host by se na vybraných štacích měl objevit zpěvák FEAR FACTORY Buton C. Bell. Kapela plánuje hrát hlavně skladby z posledního alba "The Last Sucker", ale dojde i na starší pecky z jejich bohaté hudební kariéry, za kapelou pak pojede speciální video projekce, která se bude každý večer měnit. „Bude to jako pojízdný cirkus“, říká Jourgensen. „Když přijedeme do města, každý soudný člověk zamkne své dcery doma, všichni šílenci se ale budou chystat na slavnost. Nikdy nevíte co se může stát…“
Diskografie:
„With Sympathy“
1983
První album MINISTRY se nese ve znamení tehdejší módní vlny „new romance“ a stylu kapel THE HUMAN LEAGUE a nebo THOMPSON TWINS. Je to odporně nasládlá břečka, k níž je potřeba přistupovat pouze, v ochraném obleku a které vládne stupidní disko rytmus a pompézní klávesové plochy. Nijak se to neliší od tehdejší mainstreamové produkce a hudebně je toto dílo zcela neškodné.
„Twitch“
1986
Deska, která v sobě již nesla zárodek budoucích MINISTRY, i když ten se zatím klubal jen velmi nesměle. „Twitch“ zní sice o poznání důrazněji než předchozí album a je na něm patrný vliv tehdejší vlny EBM (Electronic Body Music), ve srovnání s FRONT 242, NITZER EBB, KMFDM a nebo SKINNY PUPPY to však pořád znělo hodně krotce.
„The Land Of Rape And Honey“
1988
Deska, která všechno změnila. Nejenom kapelu samotnou, ale i celou tehdejší rockovou scénu. Především úvodní trio skladeb „Stigmata“, „The Missing“ a „Deity“ jsou naprosto strhujícím, devastujícím nářezem, při kterém mi běhá mráz po zádech ještě dnes. Bombastické bicí, punkový rytmus, těžké metalické rify, děsivé post industriální rachocení a Jourgensenův skřípějící vokál tvoří brutální, prdel nakopávající celek, který do té doby neměl obdoby. Ta deska pro mě tehdy byla absolutním zjevením...bylo to jako přistání mimozemšťanů vzadu na dvorku, jako internet pro člověka z doby kamenné. Hlavně ty první tři skladby jsem si přehrával pořád dokola a nemohl se jich nabažit. Zbytek alba už sice nebyl tak prudce novátorský a odehrával se v duchu drsnější podoby EBM, ale jen za ty první tři pecky si MINISTRY zaslouží býti vytesáni do kamene.
„The Mind Is A Terrible Thing To Taste“
1989
Kompaktnější a stylově celistvější album, na kterém si MINISTRY už evidentně našli svůj zvuk, pro který se vžil pojem industrial metal. Album má výrazně ponuřejší, temnější atmosféru s převládající drsnou elektronikou a přineslo kapele další „hity“, v podobě skladeb „Thieves“, „Burning Inside“ a nebo „So What“. Vliv EBM je zde již pouze okrajový a je zřejmé, že se MINISTRY vydávají na cestu, jejíž smysl a cíl tehdy neznali ani oni sami.
„In Case You Didn´t Feel Like Showing Up“
1990
MINISTRY se v tehdy nacházeli na absolutním tvůrčím vrcholu a tento „živák“ to zachytil v čase. Součástí jejich vystoupení byl tehdy po celém těle potetovaný polykač ohně, polonahé tanečnice (které po skončení turné vydaly CD „Why Do I Hate Al Jourgensen“) a také metr vysoký kovový dinosaurus. Samotné pódium bylo od diváků odděleno kovovou mříží, takže to na jejich koncertech vypadalo, jako při večerech bojového stylu MMA. Závěrečná „Stigmata“ jsou tady neskutečný nářez.
„Psalm 69“
1992
Další zásadní a nejspíš i vůbec nejlepší album MINISTRY. Znovu popadli do rukou kytary a rozpoutali divokou jízdu napříč punkem, metalem a post industriálem. Skladby jako „N.W.O.“, „Just One Fix“, „Hero“ a nebo „Jesus Built My Hotrod“ se staly v budoucnu pevnou součástí jejich koncertů. Nekompromisní, hyper dynamická, tvrdě agresivní a přitom hypnotická a maximálně účinná deska, která posunula hranice daného žánru o pořádný kus dopředu.
„Filthpig“
1996
Po předchozím albu to bylo mírné zklamání, ale z dnešního pohledu má i tato deska své jednoznačné přednosti. Je výrazně pomalejší, temnější a více industriální, současně však i hodně heavy, s výraznými prvky doom metalu. Asi nejvíc to připomíná metalické, post industriální mantry GODFLESH a skladby jako „Filthpig“, „Lava“, „Dead Guy“ a nebo „Crumbs“ patří k tomu nejlepšímu, co MINISTRY vůbec kdy natočili. Album, které po většinu času zní, jako bortící se plechy při automobilové bouračce, o to překvapivěji pak vyznívá cover verze Dylanovi „Lay Lady Lay“.
„The Dark Side of the Spoon“
1999
Producentsky i aranžérsky nejbarvitější a současně i nejnápaditější album MINISTRY, ve své době myslím trochu nedoceněné, ale rozhodně vynikající, zvukově a hlavně aranžérsky vypiplané do nejmenšího detailu. MINISTRY zde obnažili své kořeny a předvedli velmi vysoký standart, se sympatickou snahou o překročení hranic vymezeného teritoria. A to není zrovna málo.
„Sphinctour“
2002
Paříž, Stuttgart, Toronto, Chicago, Hamburg, Brusel, Londýn, Los Angeles…to jsou jen některá z míst, které MINISTRY vyplenili během světového turné v roce 1994. Na tento live záznam vybrali každou píseň z jiného města, což osobně nepovažuji za moc šťastný nápad, protože se tak ztratila atmosféra konkrétního koncertu a je to jen taková sbírka live hudebních klipů (album existuje i na DVD). Většina skladeb pochází z tehdy aktuálních desek „Psalm 69“ a „Filthpig“, ze starých osvědčených „hitů“ se na playlist procpala pouze „Thieves“. Ve srovnání s předchozím „živákem“ „In Case You Didn´t Feel Like Showing Up“ zde MINISTRY trochu ztratili tu dřívější strhující energii a spalující žár, který zde nahradili jakousi zbědovanou zarputilostí, s níž se pokouší vtisknout své další existenci nějaký smysl, což se jim ale daří tak na půl.
„Animositisomina“
2003
Albu dominuje syrový, ostrý zvuk, zkreslená punková kytara, typický dusající rytmus a kyselinou poleptaný Jourgensenův vokál. Je to nejdravější a nepřímočařejší album MINISTRY, ale současně také nejméně nápadité. Ještě tak úvodní trojice skladeb „Animosity“, Unsung“ a „Piss“ mají jakés takés charisma, ale ten zbytek už je pouhá výplň (až na drobné detaily), na což jsme od MINISTRY nebyli zvyklí. Je zde dobře patrná inspirace britskými KILLING JOKE, ovšem celé to postrádá jejich strhující charisma a hudební rozmanitost. Celkovou šeď trochu rozptýlí cover verze písně „The Light Pours Out Of Me“ od punkových MAGAZINE, ale to je tak všechno. MINISTRY se v tom čase evidentně točili v kruhu a přežívali v zajetí vlastní minulosti.
„Houses of the Molé“
2004
První album natočené bez Paula Barkera, s nímž Jourgensen spolupracoval od roku 1981. Starého psa ale novým kouskům nenaučíš a i s novým obojkem bude štěkat pořád stejně, takže i v nové sestavě šlapou MINISTRY pořád stejně dynamicky jako kdykoliv předtím. Vypadá to, jakoby tentokrát Jourgensen vzal všechny oslavované hity, jako např. „Thieves“, „Psalm 69“, „N.W.O.“, „Just One Fix“ a nebo „Hero“, rozmlátil je kladivem na padrť, hodil ty trosky do míchačky a pak je se zavázanýma očima znovu poslepoval dohromady. A aby mu to šlo líp od ruky, pustil si k tomu staré DEAD KENNEDYS, takže vám mnohé skladby připomenou jeho projekt s Jello Biafrou - LARD. Podstatné ale je, že se zde ale opět objevuje to, co jsem na předchozím albu tak postrádal, totiž hudební nápady. Žádný tvůrčí uragán neotřelých hudebních myšlenek pochopitelně nečekejte, ale i přesto je „Houses of the Molé“ docela slušná deska.
„Rio Grande Blood“
2006
Po letech tápání začali MINISTRY opět zase fungovat jako legitimní kapela a ta společná chemie je z jejich hudby okamžitě cítit. Formálně sice pořád dokola hrají ty samé industriálně - thrashové hovadiny, ovšem tentokrát získal ten jejich „rachot tankových pásů“ opět svůj obsah a platnost. Skladby jako „Gangreen“, „LiesLiesLies“, „The Great Satan“ a nebo „Khyber Pass“, můžete směle postavit vedle největších hitů minulosti a nemusíte se bát že neobstojí. MINISTRY se tady evidentně probrali z komatu a byli opět připraveni nakopat všem prdel.
„The Last Sucker“
2007
Výsledkem jejich snažení je opět zuřívá a ultra násilná elektro metalová mlátička s industriálním podtextem, které není radno stavět se do cesty. Jourgensen se nesnaží vymýšlet nějaké převratné experimenty, ale soustředí se na to, co mu vždycky šlo nejlépe. Na přímočarou a maximálně důraznou akci, která vám vytluče duši z těla. Syrový, ostrý zvuk kytar, Alův heliem poháněný a krabičkami zkreslený vokál, neúprosný dusot bicích, temné dunění baskytary a industriální samply tvoří pevně semknutou a dokonale kompaktní jednotku, která je schopna vyvolat státní převrat. Perličkou je cover skladby „Roadhouse Blues“ od THE DOORS, která se v robotických chapadlech MINISTRY změnila v prudce akcelerující thrash metal core vypalovačku. MINISTRY zde mají opravdu koule a jestli tohle měl být skutečně večírek na rozloučenou, tak to tedy byla jízda jak se patří.