ČLÁNKY
MUDVAYNE - Androidi už nefrčí
MUDVAYNE se pohybují na metalové scéně od roku 1996 a na světlo je na konci 90. let vynesl zájem o nastupující vlnu nu metalových kapel. MUDVAYNE se postupem času stali jedním ze základních stavebních kamenů tohoto žánru, i když až na úplný vrchol se jim nikdy nepodařilo proniknout. Zpočátku vystupovali s make-upem a o něco později dokonce v bizardních maskách, čímž si vysloužili srovnávání se SLIPKNOT a přestože s nimi v roce 2000 odjeli úspěšné turné a Shawn „Clown“ Crahan se podílel na jejich debutu coby spoluproducent, byla jejich hudební i vizuální filozofie vždy o něčem jiném. Svědčí o tom i fakt, že později toto své image zcela opustili, aby se v současnosti prezentovali velmi civilně a veškerou pozornost zaměřili pouze na hudební stránku.
Nirvana versus David Lynch
V roce 1996 v malém městečku Peoria ve státě Illinois dala dohromady parta kamarádů rockovou kapelu, původně jen za účelem hraní cover verzí od NIRVANY. Postupně ale převážil zájem hrát své vlastní skladby s důrazem na stylizovanou jevištní prezentaci, inspirovanou filmovou estetikou a především filmy Stanley
Kubricka a Davida Lynche. Jejich finance byly zpočátku velmi omezené a tak se přímo nabízel make-up, který skoro nic nestál a nijak neomezoval jejich fantazii. Základ kapely od počátku tvořil bubeník Matthew McDonough (aka sPaG, sPüG), zpěvák Chad Gray (aka Kud, Chüd) a kytarista Greg Tribbett (aka Gurrg, Güüg), jen na postu baskytaristy se hráči neustále měnili, až v roce 1998 přišel Ryan Martinie (aka RyKnow, Rü-d), který v kapele zůstal dodnes. Zásadní přelom nastal v dubnu 1998, kdy lokální promoter Steve Soderstrom uspořádal hudební soutěž "Original Hard Rock Music Showcase" v nyní už zaniklém taneční sále Hub Ballroom v Edelsteinu. MUDVAYNE spolu s padesáti sedmi dalšími místními kapelami odpověděli na rádiovou výzvu a byli mezi dvanácti šťastnými, které postoupili do druhého kola. Steve Soderstrom kontaktoval svého dlouhodobého přítele a místně známého manažera Chucka Tolera, který se na MUDVAYNE přišel podívat do American Legion Hall. Výsledkem bylo, že Chuck převzal MUDVAYNE pod svá ochranná křídla a kapela už zanedlouho podepisovala smlouvu s EPIC RECORDS a v roce 2000 u nich natočili debutní album „L.D. 50“, v produkci GGGartha (RAGE AGAINST THE MACHINE, MELVINS, RED HOT CHILI PEPPERS) a mixem Andy Wallace (SOULFLY, HELMET, NIRVANA).
Infikován metalem
Zkamenělý řev předpotopního monstra a la Phil Anselmo, dunící rytmika a tlusté kytarové riffy, zažehlující do podlahy vše živé v okruhu jednoho kilometru, to jsou ve zkratce MUDVAYNE na debutním albu „L.D. 50“ . Proletářský ultra heavy core pro zfrustrované intelektuály obou pohlaví, ovlivněný kapelami jako PANTERA, KORN a DEFTONES, ale s kořeny pevně vězícími v masivním hard core. Spíš než na melodie se MUDVAYNE zaměřili na primární sílu a energii a z žánrového sevření se snažili vymanit občasnými elektronicko-industrálně-ambientními vsuvkami, což se jim podle mě docela dařilo. MUDVAYNE sice nezněli až na pár okamžiků nijak výrazně originálně, ale o jejich opravdovosti a živočišné síle jste nemohli nepochybovat ani vteřinu. Podobný názor mělo i více jak 500 000 fanoušků, kteří si jejich debutní album koupili a vystavili mu tak zlatý certifikát. Skladby „Dig“, „Death Blooms“ a „Nothing to Gein“ si navíc velmi dobře vedly i jako singly. Následoval obvyklý kolotoč koncertů společně s DISTURBED a SLIPKNOT a po nepřetržitém, rok a půl trvajícím turné se konečně pustili do práce na dalším studiovém albu. Ale ještě předtím vyšli v roce 2001 vstříc svým fanouškům a konečně oficiálně vydali svou první desku „The Beginning Of All Things To End“, známou pod původním názvem „Kill, I Oughtta,“ kterou se dalo koupit jen na jejich koncertech, přes internet a později už jen od překupníků za nemravné peníze. Kapela tehdy dávala velmi hlasitě najevo, že to v žádném případě NEMÁ být chápáno, jako obraz tehdejších MUDVAYNE! 
Materiál na tomto albu byl ještě značně nevyrovnaný a nesl zřetelnou pečeť inspirace slavnějšími kapelami té doby. Některé skladby působily poněkud rozvláčně, měly jednodušší aranžmá, zvuk výsostně kytarový a nebyly tam žádné elektronicko-industriální výztuže, tak jako v novějších skladbách. Zajímavé byly oba bonusové remixy skladby „Dig.“ Ten první v provedení holandských JUNKIE XL měl svižný, pravidelný rytmus parního bucharu, téměř ambientně křehkou elektroniku a původní verzi připoměl jen zlobným vrčením kytary a zuřivým vokálem, což dohromady tvořilo vcelku zajímavý protiklad. Druhý remix od Mike Plotnikoffa se nesl v podobném duchu, jen ty rytmy byly ještě těžší, strojovější. Závěrečná skladba „L.D. 50“ byl pak čistý industriál, patnáct minut trvající elekrtonicko-hluková masáž, která vám z lebky vytloukla každou myšlenku.
Temná spiritualita
To nejlepší ale mělo teprve přijít. V roce 2002 vyšla deska „The End Of All Things To Come“ a přinesla hustý, temně dramatický a vysoce strukturovaný zvuk, plný výrazných melodií a agresivních kytar. Album bylo v podstatě koncepční záležitostí, v níž hlavní roli hrál Zvěrokruh a jeho jednotlivá znamení. Textově bylo album silně ovlivněno buddhismem a hinduismem, stejně jako představou světa starých Mayů, dualitou Jing a Jang, fascinací teorií „zlatého řezu“ a nebo postavou Bafometa, bytostí s hlavou kozla a tělem člověka, která je jedním z hermetických symbolů, vyskytujícího se u tajného společenství Svobodných zednářů. 
MUDVAYNE také trochu pozměnili své image a od make-upu přešli k jakémusi temně futuristickému androidovi, něco mezi Vetřelcem a bankovním úředníkem, výtvarně hodně ve stylu H.R. Gigera. Vysoce explozivní, trhavinou nabušený zvuk kytar, drtící vše ve svém dosahu, tvrdá, dynamická a ostře ohraničená baskytara, bouřlivé, razantní a přesné bicí a k tomu šílený řev toho maniaka Chüda, který se tentokrát snažil obohatit svůj hlasový rejstřík i o poněkud klidnější a emocionálnější polohy. Tak jak byli MUDVAYNE v agresivních pasážích k prasknutí nabiti autentickou živočišnou energií a zuřivou nenávistí, tak se jim v těchto klidnějších pasážích tuto gradaci a napětí bohužel nedařilo zcela udržet a poněkud ztráceli na síle. Přestože producent David Bottrill (KING CRIMSON, TOOL) i samotná kapela dělali vše co bylo v jejich silách, mistrovství TOOL například se v tomto ohledu rovnat skutečně nemohli. MUDVAYNE ale i přes tuto drobnou výhradu byli prokazatelně v dokonalé kondici a když jeli na plný výkon, jen těžko hledali ve své váhové kategorii konkurenci. Kovově ostrý a brutálně syrový zvuk kytar společně s expresivním vokálem mnohdy vytvářel až industriální pocit a právě v takových chvílích byla kapela nejsilnější. MUDVAYNE se tímto albem vydali na dalekou a spletitou cestu hledání vlastního uměleckého vyjádření, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu.
Unmasked!
V létě 2003 se představili v roli předskokanů METALLICI na turné Sanitarium Tour, na kterém vystupovali již bez make-upu i masek a také na sebe upozornili účastí na Ozzfestu, kde Chad Gray pobíhal s hlavou vyholenou na mohawka, obličejem potřísněným „krví“ a kapela za ním byla oděna do velmi neortodoxních kostýmů. Jejich hudba se postupně začala objevovat i jinde než v rockových rádiích a koncertních sálech. Skladbou „Determined“ přispěli např. na soundtrack k počítačové hře „Need for Speed: Underground 2“, jejich hudba zazněla v epizodě kultovního TV seriálu „The Sopranos“, singl "Forget to Remember" se objevil na soundtracku k filmu „Saw II“ a písní "Small Silhouette" přispěli k hororové sérii „Masters Of Horror“. Třetí studiové album „Lost and Found“ vyšlo v roce 2005 a přestože se ho prodalo přes 2 miliony kopií, nedá se říct, že by bylo lepší než ty předchozí, spíše bych řekl že naopak. 
Ještě během prvních dvou skladeb "Determined" a "Pushing Through" se zdá být všechno v pořádku a kapela do vás udeří soustředěnou, agresivní palbou bicích, dravě riffující kytarou a expresivním Greyovým chraplákem plným vášně a jiskřících emocí, přestože ta dramatická hloubka předchozí desky přece jen trošku chybí. Pak se však kapela pro mě zcela nepochopitelně vydala na území okupované LINKIN PARK, EVANESCENCE, P.O.D. apod., což bylo pro mne stejně nesrozumitelné a patetické, jako bavorské pivní slavnosti. Příliš sladké vokály, jemnější melodie a především zcela profláknuté skladatelské postupy se podle mého názoru k postoji MUDVAYNE vůbec nehodí a dělá to z nich jen další tuctovou bandu příslušného žánru. Ani další skladby z tohoto trendu příliš nevybočují, agresivnější a dravější momenty jsou střídány těmi melodičtějšími a posluchačsky příjemnějšími, avšak žádná z následujících písní ve vás nezanechá nějakou trvalejší stopu. Občas se sice objeví celkem zajímavé hudební nápady, ale kapela jakoby najednou nevěděla, co si s nimi má vlastně počít. Chybí mi zde nějaký vývoj, zajímavá vyústění, dramatická vyvrcholení, gradace, překvapivé pointy, spodní proudy...nic z toho se zde naneštěstí neděje a střídání agresivních a melodických pasáží probíhá zcela odděleně, což na mě působí vyloženě rušivě. V plné nahotě se ukazuje, jak podstatnou roli v úspěchu předchozí desky sehrál producent David Bottrill. To co on dokázal dotáhnout do konce, zakončit pointou a eventuálně ukázat další možné směřování, současný producent (a bývalý kytarista UGLY KID JOE) Dave Fortman (EVANESCENCE, SUPERJOINT RITUAL, CROWBAR, EYE HATE GOD, BOY SETS FIRE) bohužel pouze konstatuje. Jeho produkce nejenom že kapele nepomohla dotáhnout a eventuelně rozvinout navržené hudební nápady, ale svou uhlazenou servilitou otupila jejich ostří a připravila je tím o jejich výlučnost. Nechci říct, že "Lost and Found" je totálně špatné album, ale výšin předchozí desky ani zdaleka nedosahuje.
Čím víc kapel máš, tolikrát jsi…
V roce 2007 vyšla kompilace „By the People, For the People“, na níž byl mimo jiné zajímavý fakt, že kapela nechala samotné fanoušky sestavit její konečnou podobu. Výsledek pak doplnili o zbrusu novou píseň „Dull Boy“ a cover verzi skladby „King Of Pain“ od THE POLICE. Album samo o sobě bylo jistě příjemným dárkem všem jejich příznivcům, ale ti přece jen netrpělivě vyhlíželi další studiové album. To bylo hotové už v létě 2007, ale nakonec vyšlo až v listopadu letošního roku. Důvodem tohoto zdržení bylo turné projektu HELLYEAH, což je metalová superskupina, složená ze členů MUDVAYNE (zpěváka Chada Graye a kytaristy Grega Tribbetta), NOTHINGFACE (kytaristy Toma Maxwella), DAMAGEPLAN (baskytaristy Boba Zilla) a PANTERA, REBEL MEETS REBEL, DAMAGEPLAN (metalového gurua, bubeníka Vinnie Paul Abbotta). Jejich stejnojmenné album „Hellyeah“vyšlo v dubnu 2007 a jak tvrdí sami členové, je to něco mezi AC/DC a METALLICOU. „Tahle kapela vznikla už někdy v roce 2002“, vzpomíná zpěvák Chad Gray, „myslím že to bylo během jedné prochlastané noci kdesi v New Orleansu na turné s NOTHINGFACE“. Ale zpět k MUDVAYNE. Jejich nové album nazvané „The New Game“ je tedy s ročním zpožděním konečně na světě a recenzi si můžete přečíst v příslušné rubrice. O tom, že to v současnosti v tábože MUDVAYNE jede na plné obrátky svědčí fakt, že už teď mají v podstatě hotové další album, které plánují vydat v červnu 2009.
Diskografie:
Kill, I Oughtta (1997) (vlastním nákladem vydané demo v počtu 1000 kusů)
L.D. 50 (2000)
The Beginning of All Things to End (reedice prvního dema 2001)
The End of All Things to Come (2002)
Live Bootleg (2003) (k dostání pouze na webové stránce MUDVAYNE)
Lost and Found (2005)
By the People, For the People (2007)
The New Game (2008)