ČLÁNKY
NO MEANS NO " Be Strong, Be Wrong"
Jestliže dnes můžeme nějakou kapelu nazvat "živoucí punkovou legendou", pak to pravděpodobně budou kanadští NO MEANS NO. I když označit tuto kapelu za punkovou je přinejmenším zavádějící, protože tento šuplík jim byl vždy poněkud těsný. Bratři Wrightové -Rob a John - založili kapelu v roce 1978 v kanadském Vancouveru a první dva roky své existence poctivě dřeli ve sklepě. V roce 1980 debutují splitem s kapelou SOCIAL SERVICE a o tři roky později je konečně na světě jejich první celé album "Mama" na značce Psyche Industry. Z dnešního pohledu je tento materiál už poněkud zastaralý a má především sběratelskou hodnotu pro zaryté fanoušky kapely. Když začali být známější i mimo Vancouver, přibrali bratři Wrightové ke spolupráci kytaristu Andy Kerra. "Vždycky jsme nahrávali všechny nástroje sami", říká Rob, "což pro živý hraní začalo být příliš komplikovaný. A tak jsme přibrali Andyho, kterej je náš dlouholetej kámoš a cejtí věci podobně, jako my". Rok 1985 byl pro NO MEANS NO velmi plodný. Objevují se na celokanadské kompilaci "It Came From The Pit" se skladbou "No Sex", vydávají EP-čko "You Kill Me" a v zápětí vynikající druhé album "Sex Mad", už na značce Alternative Tentacles. Hudba NO MEANS NO - to je především ZMĚNA. Oslepující funk střídá frenetický trash s jazzovým feelingem, neustálé změny tempa a rytmu v jediné skladbě by jiné kapele vystačily na celé album. Všechno je tak sevřené a komplexní, že občas zatoužíte, aby zahráli nějakou falešnou notu, aby to prostě zpackali a ukázali tak svoji lidštější tvář. Samozřejmě marně. Texty reflektují tu temnější stránku industriální společnosti, vztah muž - žena a odrážejí tak především osobní zkušennost kapely. "Nechci psát texty o Nicaragui, protože o ní vím prd", říká Rob (autor většiny textů), "ale o tom, co jsem prožil a viděl na vlastní oči a nebo se tak stalo někomu z mého blízkého okolí". Např.skladba "Dad" je příběhem o sexuálním zneužívání dětí a byla po celá léta velkým a trochu perverzním favoritem jejich live show. Na CD verzi alba najdete ještě zajímavou "cover" verzi (dá-li se to tak nazvat) své vlastní skladby "No Fucking". V prvním případě jde o 30-ti vteřinový poryv čiré punkové energie, za který by spousta jiných kapel dala duši, v druhém tutéž skladbu vystřihli tito hardcoroví impresionisté v krystalické, stroze VOKÁLNÍ podobě a ujišťuji vás, že to není o nic menší nářez. NO MEANS NO pouze svými hlasivkami rozpoutali totální peklo a ukázali všem těm tupcům, kteří se vymlouvají na nekvalitní aparaturu, že je potřeba mít hlavně srdce a invenci. A v tom vás tito chlápci nikdy nezklamou.
Rok 1987 byl ve znamení mohutné koncertní činnosti jak ve Státech a rodné Kanadě, tak-i v Evropě, kde sklidili značný ohlas především ve Velké Británii. O rok později se na trh dostává EP "The Day When Everything Became Nothing", které předznamenalo v pořadí třetí album "Small Parts Isolated and Destroyed" a je jasné, že se jedná o jejich dosud nejrozmanitější a nejambicióznější projekt. Kromě masivní emocionální pecky "Real Love", která má bez vteřiny rovných deset minut, se tady jak ve zrychleném filmu, střídají snad všechny hudební žánry. Mimo rozsáhlé kompozice je tu i pár krátkých a ostrých punkových šlehů se zábavnými názvy, jako např. "Terezo, naval sem tu kudlu!" V roce 1990 nabídli NO MEANS NO svým fanouškům další excelentní placku "Wrong", kterou já osobně považuji bezvýhradně za naprostý vrchol jejich kariéry. 
Nadupaná a hyper energetická mašina jede tak děsivě dokonale, jakoby bubeník měl připevněny paličky i na nohách (a kdoví na čem ještě), frenetické basové linky by okamžitě strhaly z Růžičkové všechny její tukové polštáře a kytara se kroutí a syčí, jako glyceryn mezi škvařícím se sádlem. K tomu skvělé melodie a řádná porce živočišné vitality, která vás rozpleskne o zeď, jako mokrej hadr. "Lidi na nás vždycky koukali tak trochu mezi prsty", stěžuje si Rob, "protože se jim zdálo, že se berem moc vážně. A tak jsme si řekli: Dobrá, děte do prdele, taky se umíme bavit!" Začne to už pouhým pohledem na obal desky, kde se dočtete, že na basu hraje Rob, na bicí John a kytara? "To kurva není vaše věc!" Tak jo... Těžko vyzdvyhnout některou ze skladeb, je to naprosto konzistentní a soustředěný útok na vaše ego a každá píseň je svým způsobem speciální. Jedno z nejdůležitějších alb 90-tých let a pro fanoušky punku a h/c holá nezbytnost.
Ještě v témže roce kapela rozšířila svoji diskografii o EP "Power Of Positive Thinkig", kterým vysoko bodovala v nezávislých hitparádách a je na něm, mimo jiné, i výborná cover verze HENDRIXOVI "Manic Depresion". Albový úspěch se logicky odrazil i na návštěvnosti jejich show. "Najednou na nás nechodí 30, ale 500 lidí. A ti všichni si zaplatili, aby nás viděli," podivuje se Andy. Nicméně NO MEANS NO přijímají úspěch s maximální obezřetností. "Musíš přesně vědět, co chceš", říká Andy. "Jestli chceš nadělat prachy, staň se zubařem. Chceš-li bejt slavnej, snaž se, aby tvoje fotky byly ve všech časopisech a mluv s co nejvíc lidma. Ale jestli chceš dělat dobrou muziku, makej ve sklepě a těš se z toho, co děláš. 
Protože jakmile se octneš u velký značky, stáváš se zaměstnancem. Asi jako umývač nádobí někde v hospodě. Bez něj putyka sice nefunguje - ale bere nejmíň prachů!" V roce 1991 label Konkurel Records vydává oficiální live dvojalbum "Live and Cuddly", se záznamy koncertů v holandském Groningenu a Eidhovenu. NO MEANS NO zde dokazují, že jsou především skvělou live kapelou a prezentují se soundem, jež je stejně razantní a jednoznačný, jako rána cihlou do ksichtu. Jejich mysl funguje jako jedna... jako jediný, pulsující organismus. Jsou upřímní, nefalšovaní, většinou pozitivní a jen trochu zbědovaní. Jsou také jednou z mála významných kapel, které koncertovaly ve Východním bloku, ještě před pádem železné opony. Navštívili Maďarsko, tehdejší Jugoslávii, Polsko a také Východní Berlín. Rob na to vzpomíná: "Hráli jsme tam tehdy ilegálně v nějakým baráku u kostela. Bylo to bez jakékoliv propagace a tak přišlo asi jenom 40 lidí. Celé to bylo velmi depresivní, jako jedno velký vězení". Jo, člověk by už málem zapoměl, že tak nějak to prožíval podstatnou část svého života. Je dobré si to občas připomenout. Ale zpět k NO MEANS NO.
Rok 1991 byl pro kapelu vůbec plodný. Kromě už zmiňovaného živého dvojalba vychází také jejich společné album s Jelo Biafrou, nazvané "Sky Is Falling and I Want My Mummy". První plody této spolupráce se však objevily už v roce 1989 a to na soundtrackovém albu k filmu Terminal City Ricochet, v němž si Biafra zahrál roli sekerníka nejmenovaného diktátora a na kterém se kromě NO MEANS NO podíleli také BEATNIGS,
GROOVAHOLIC a nebo další punková legenda D.O.A., s nimiž Biafra v roce 1989 natočil výborné album "Last Scream Of The Missing Neighbors" s 15-cti minutovou skladbou "Full Metal Jackoff", kterou osobně považuji za to nejlepší, co Biafra i D.O.A. udělali za poslední roky. Ale to je jiná story. Že toho ještě nebylo dost, tak ještě v témže roce přichází NO MEANS NO se zbrusu novým albem "0+2=1", jež se stalo jakousi klasikou v tvorbě kapely a bodovalo na předních místech nezávislých hitparád. Písně mají perfektně propracované aranže, zvuk je maximálně sevřený a je zřejmé, že NO MEANS NO jsou jednou z nejlepších současných h/c kapel. "Tahle scéna funguje na vztahu člověka k člověku a to na stejný úrovni", filozofuje Rob. To je prostředí, ze kterýho jsme vzešli a ve kterým chceme taky zůstat. Je to taky jeden z důvodů. proč se děsíme většího publika. Jestli by to mělo přesáhnout tyto dimenze, ocitli bychom se v úplně jiném světě - a to nechceme. I když v jistých fázích mýho života jsem neměl nic a to opravdu není žádná volba. Žijeme v nedokonalým světě, takže to musíš buď akceptovat a nebo nebrat nic". 
Jeho slova jakoby předznamenala další činnost kapely. Rostoucí popularita jim evidentně nebyla po chuti a tak se po roce 1991 po NO MEANS NO slehla země a dokonce začaly prosakovat zprávy o úplném rozpadu skupiny. Nicméně v roce 1992 jakási partička, skrývající se pod hokejovými maskami a názvem THE HANSON BROTHERS, vydala desku "Gross Misconduct", která zní, jako RAMONES na 45 otáček. Okamžitě se profláklo, že to jsou ve skutečnosti pánové z NO MEANS NO, kteří si tímto způsobem zřejmě zavzpomínali na svá teenagerovské léta. V témže roce Biafrova "Alternativní chapadla" jubilují svým 100-tým titulem a tak to nemohlo dopadnout jinak, než samplerem skladeb legendárních DEAD KENNEDYS, v podání FAITH NO MORE, ALICE DONUT, SEPULTURY, NAPALM DEATH, NEUROSIS a mnoha dalších. V této vybrané společnosti samozřejmě NO MEANS NO chybět rozhodně nemohli a jejich "Forward To Death" v čistě vokální podobě, je punk jak řemen a je ozdobou tohoto podařeného alba.
Na další řadovou desku si jejich fanoušci museli počkat až do roku 1993, kdy je mrštěna na trh pod názvem "Why Do They Call Me Mr. Happy?" Kapela zde úspěšně vybrušuje diamant svého jedinečného soundu k naprosté dokonalosti. Skladby jsou velmi strukturované, s detailně propracovaným aranžmá a jejich délka se pohybuje kolem 5 minut a více, přesto však neztratily nic ze své živočišnosti a údernosti. Tohle je "highschool h/c". Následující album "Dance Of The Headless Bourgeoisie" otvírá svižná "This Story Must Be Told", jež má skvěle vypjaté, turbuletní finále, při kterém jsou bicí rozmetány po všech koutech studia, basové struny zpřetrhány a kytara rozstříštěna o hlavu nejbližšího zvukového technika. Následující "Going Nowhere" se zdá býti potenciálním hitem, protože je nejkratší, má chytlavý refrén a taky dost energie nato, aby s váma smýkla o futra. Vrcholným okamžikem je však osmiminutová "Dance Of The Headless Bourgeoisie", která se skládá z několika navzájem propletených částí (údů) a během níž vás NO MEANS NO zažehlí do podlahy. Nic nepomůže ani její optimisticko-skočný závěr s trylkující basou a bujaře výskajícím Rob Wrightem. Epická "The World Wasn´t Built A Day" evokuje některé pomalé balady HENRY ROLLINSE, ovšem v poněkud subtilnější a ne tak masochistické podobě. Emocionálně našponovaná "Give Me The Push" se skvělým basovým intrem a dravým rytmem,
dává vzpomenout na jejich razantní začátky. Závěrečná "One Fine Day" má mohutný, téměř zeppelinovský riff i rytmiku a svým pohodovým, až téměř ospalým rytmem, dělá příjemnou tečku za tímto podařeným kotoučem. NO MEANS NO na tomto albu sice ničím nepřekvapili, nicméně udržují si stále dost vysoký standart na to, aby spláchli potenciální konkurenci mohutným proudem hudební invence, hráčské zručnosti a nefalšované upřímnosti.
NO MEANS NO se za celou dobu své existence nepohnuli ani o píď a zarytě setrvali na už předem dobytých pozicích. Někdo by mohl namítnout, že je to nuda a že ti párdové už asi nemají co nabídnout. To je velkýj omyl. NO MEANS NO jedou na vysoké vlně, na kterou se vyhoupli vlastním úsilím a jakoby mimochodem za sebou trousí sametově třpytné perly originálního hardcore/noise/jazz/punku. Jsou jednou z mála kapel, které si za celou dlouhou dobu své existence zachovali tvář a pro které je nejdůležitější tvůrčí a osobní nezávislost. "No, myslím, že jsme normální, starý dobrý punkový prďolové", rozumuje Rob,"co se prostě potřebujou vyjádřit k různejm věcem a dělaj to, jak nejlíp umí. Snažíme se prostě bejt lidskejma bytostma. Spousta lidí dneska má na sobě pěkný hadry, prachy, krásnej bourák, ale neuvědomujou si, že jsou vlastně živoucíma mrtvolama. Potlačili v sobě to, co má v sobě člověk od přírody živočišnýho, tu pudovou, zvířecí agresivitu a vybudovali si jakýsi SUPER EGO, který jim zabraňuje tuto agresivitu správně ventilovat. Podle mýho- jistá cesta k sebevraždě." Řekl bych, že nezbývá, než souhlasit.
Diskografie:
Mama (Wrong 1983, reedice Alternative Tentacles 1990)
Sex Mad (Alternative Tentacles 1987)
Small Parts Isolated and Destroyed (Alternative Tentacles 1988)
Wrong (Alternative Tentacles 1989)
Live and Cuddly (Alternative Tentacles 1991)
The Sky Is Falling and I Want
My Mommy (s Jello Biafrou, Alternative Tentacles 1991)
0+2=1 (Alternative Tentacles 1991)
Why Do They Call Me Mr. Happy? (Alternative Tentacles 1993)
Worldhood Of The World, As Such (Alternative Tentacles 1995)
In The Fishtank (mini album Konkurrent 1997)
Dance Of The Headless Bourgeoisie (Alternative Tentacles 1998)
One (Alternative Tentacles 2000)
Generic Shame (EP Wrong 2001