Rock Block - rockový hudební server

ČLÁNKY


NOTHINGFACE Všestrannost nebo schizofrenie?


Washingtonské kvarteto NOTHINGFACE není na americké heavy scéně žádnými nováčky. Od poloviny 90. let mají na svém kontě dvě nezávislé nahrávky "Pacifier" a "An Audio Guide To Everyday Atrocity" a dvě studiová alba pro TVT Records - "Violence" (2000) a aktuální "Skeletons" (2003), s nímž se ucházejí o přízeň fanoušků a doufají, že je nové album posune opět o nějaký stupínek výše na jejich cestě k vytouženému úspěchu.

 

Připoutejte se, startujeme

Jejich debut u velké firmy "Violence", jim přinesl kýženou pozornost americké hudební kritiky a také širší okruh fanoušků. V rádiích úspěšně rotoval jejich první větší hit "Bleeder" a časopis Metal Edge ocenil toto album dokonce jako nejlepší debutní heavy nahrávku toho roku. Kapela samozřejmě okamžitě vyrazila na americké turné nazvané "Tatoo The Earth Tour" a s nimi také jejich věrní fanoušci. Tvrdé jádro, které přijalo přezdívku "The Sick" a které společně s kapelou absolvovalo cestu z malých klubů do velkých sportovních hal. Na tomto turné strávila kapela celý rok a přes zřejmý úspěch se toto období stalo tím nejtěžším v celé jejich historii. Členové NOTHINGFACE museli řešit různé osobní problémy a jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se kapela definitivně rozpadne. Všechno se ale naštěstí podařilo urovnat a NOTHINGFACE se s novou silou a energií vrhli na nahrávání nového alba. Zabarikádovali se v kanadském Vancouveru ve studiu Armory Studios a k nahrávání si pozvali producenta Billa Kennedyho (NINE INCH NAILS, MONSTER MAGNET), který s nimi pracoval už na předcházejícím albu "Violence". "Myslím, že je to vůbec poprvé", říká basák Bill Gaal, kdy můžeme skutečně říci, že deska nakonec dopadla přesně podle našich představ. Bill Kennedy je tím pravým člověkem, který nám pomohl dosáhnout přesně takového zvuku, o jaký jsme vždycky v NOTHINGFACE usilovali." Novým prvkem se oproti minulosti stal tvůrčí vklad bubeníka Tommy Sicklese. "Po celou dobu co jsem v kapele, jsem se chtěl aktivně podílet na procesu psaní nových písní a podařilo se mi to až nyní." Jeho skladatelský rukopis tak můžete číst např. ve skladbě "Beneath". Nové album "Skeletons" je podle slov samotných členů kapely politickou deskou. Zpěvák Matthew Holt k tomu říká: "11. září přesvědčilo spoustu lidí v naší vládě, že se Amerika musí stát permanentním imperialistou. S tím my ale rozhodně nesouhlasíme." Není proto divu, že třeba taková "Ether" je ostrou obžalobou Bushovy administrativy a jejich činů na středním Východě, že si "Her Come The Butchers" bere na mušku katolické kněží a právě probíhající aféru kolem zneužívání dětí a že "I Am Him" se strefuje do stupidní prázdnoty a slepé arogance organizované víry v Boha.


Chrastění kostí

Album zahajuje skvělý otvírák "Machination", který se bez zjevných problémů pohybuje od brutálního metal corového nářezu s děsným hrdelním řevem pravěké obludy, přes melodické pasáže s procítěnými vícehlasy, až po jemné vyhrávky a nadžánrové harmonické vsuvky. Všechno se to děje v pekelném tempu, rychlé střihy přicházejí bez varování a přesto si píseň po celou dobu uchovává nebývalou výbušnost a vyhraněný agresivní postoj. Velmi nadějné. Ovšem už ve druhé skladbě "Beneath" sklouzne kapela až příliš ochotně k současnému nu-metalovém trendu. Celkový projev je sice stále dostatečně dravý a razantní, ale vokální harmonie jsou až příliš jemné a sladké a protahované koncovky hlavního vokalisty jsou zbytečně klišovité. Schází tomu opravdová zuřivost a razance a celé mi to připomíná vychytralou vykalkulovanost druhého alba TAPROOT. Ale v další skladbě "Murder Is Masturbation" už je zase všechno jinak. Když si totiž NOTHINGFACE přestanou hrát na slušňáky a zdravě se naštvou, sluší jim to nejvíce. Jejich drtivá rytmika, zlobně chrochtající kytara a hrdelní válečnický pokřik vám osoustruží lebku do tvaru dokonalé koule na petanque. Ve stejném duchu jede i "I Wish I Was A Communist". Surová, psychotropní řežba, připomínající dokonce tu Anselmovu bandu zdivočelých psů - SUPERJOINT RITUAL. Bubnová palba bicích, děsivý řev předpotopního monstra, explozivní kytara a drnčící basa. Jenže pak se opět naprosto nepochopitelně vrátí k melodickým a podivně patetickým schématům a všechno napětí je v háji. A tak je to s touto kapelou pořád. Nějak se jim zatím nedaří smysluplnějším a logičtějším způsobem skloubit tu jejich přirozenou dravost a útočnost, s jejich těžko skrývaným zájmem o melodie a harmonie. To by samo o sobě nebyl až takový problém, jako fakt, že to celé funguje příliš separátně. Jakoby měli dvě tváře. Na jedné straně hodný studentík ve vyžehleném školním stejnokroji a na druhé straně uválený asociál s frustrací jako řemen. Jakoby se ještě nerozhodli, kým chtějí vlastně být. Ještě tak nejlogičtější celek tvoří skladba "I Am Him", ve které se výrazně melodický refrén podporovaný říznou kytarou a super dynamickou rytmikou mísí s docela zajímavé samply. Nejvýraznější a současně také nejambicióznější píseň z celé desky.

 

NOTHINGFACE vcelku zajímavým způsobem kombinují bezstarostné popěvky SUM 41 s brutální anarchií a divokým válečnickým uměním SUPERJOINT RITUAL, ale nezdá se mi, že by tím do nu-metalového žánru vnášeli skutečně něco nového a objevného. Ještě tak v úvodní skladbě se na chvíli zdá, že by něco takového mohlo nastat, ale další vývoj tomu pak už bohužel nenasvědčuje. Přestože tvrdší názor převažuje, jejich kompoziční a skladatelské schopnosti nejsou nijak převratné ani objevné a tak je jejich hudba celkem snadno čitelná. Přesto všechno se jedná o mírně nadprůměrnou kapelu daného žánru, která by snad časem mohla přijít s něčím skutečně zajímavým. No tak se necháme překvapit.

 

Diskografie:


Pacifier vl. náklad
An Audio Guide to Everyday Atrocity vl. náklad
Violence TVT 2000
Skeletons TVT 2003

www.nothingface.net
www.tvtrecords.com

Mytí Oken Brno   |   Lukáš Berta   |   Linky