ČLÁNKY
NOTHINGFACE Všestrannost nebo schizofrenie?
Washingtonské kvarteto NOTHINGFACE není na americké heavy scéně žádnými nováčky. Od poloviny 90. let mají na svém kontě dvě nezávislé nahrávky "Pacifier" a "An Audio Guide To Everyday Atrocity" a dvě studiová alba pro TVT Records - "Violence" (2000) a aktuální "Skeletons" (2003), s nímž se ucházejí o přízeň fanoušků a doufají, že je nové album posune opět o nějaký stupínek výše na jejich cestě k vytouženému úspěchu.
Připoutejte se, startujeme
Jejich debut u velké firmy "Violence",
jim přinesl kýženou pozornost americké hudební
kritiky a také širší okruh fanoušků. V rádiích
úspěšně rotoval jejich první větší hit "Bleeder"
a časopis Metal Edge ocenil toto album dokonce
jako nejlepší debutní heavy nahrávku toho
roku. Kapela samozřejmě okamžitě vyrazila
na americké turné nazvané "Tatoo The
Earth Tour" a s nimi také jejich věrní
fanoušci. Tvrdé jádro, které přijalo přezdívku
"The Sick" a které společně s kapelou
absolvovalo cestu z malých klubů do velkých
sportovních hal. Na tomto turné strávila kapela
celý rok a přes zřejmý úspěch se toto období
stalo tím nejtěžším v celé jejich historii.
Členové NOTHINGFACE museli řešit různé osobní
problémy a jednu chvíli to dokonce vypadalo,
že se kapela definitivně rozpadne. Všechno
se ale naštěstí podařilo urovnat a NOTHINGFACE
se s novou silou a energií vrhli na nahrávání
nového alba. Zabarikádovali se v kanadském
Vancouveru ve studiu Armory Studios a k nahrávání
si pozvali producenta Billa Kennedyho (NINE
INCH NAILS, MONSTER MAGNET), který s nimi
pracoval už na předcházejícím albu "Violence".
"Myslím, že je to vůbec poprvé",
říká basák Bill Gaal, kdy můžeme skutečně
říci, že deska nakonec dopadla přesně podle
našich představ. Bill Kennedy je tím pravým
člověkem, který nám pomohl dosáhnout přesně
takového zvuku, o jaký jsme vždycky v NOTHINGFACE
usilovali." Novým prvkem se oproti minulosti
stal tvůrčí vklad bubeníka Tommy Sicklese.
"Po celou dobu co jsem v kapele, jsem
se chtěl aktivně podílet na procesu psaní
nových písní a podařilo se mi to až nyní."
Jeho skladatelský rukopis tak můžete číst
např. ve skladbě "Beneath". Nové
album "Skeletons" je podle slov
samotných členů kapely politickou deskou.
Zpěvák Matthew Holt k tomu říká: "11.
září přesvědčilo spoustu lidí v naší vládě,
že se Amerika musí stát permanentním imperialistou.
S tím my ale rozhodně nesouhlasíme."
Není proto divu, že třeba taková "Ether"
je ostrou obžalobou Bushovy administrativy
a jejich činů na středním Východě, že si "Her
Come The Butchers" bere na mušku katolické
kněží a právě probíhající aféru kolem zneužívání
dětí a že "I Am Him" se strefuje
do stupidní prázdnoty a slepé arogance organizované
víry v Boha.
Chrastění kostí
Album zahajuje skvělý otvírák "Machination",
který se bez zjevných problémů pohybuje od
brutálního metal corového nářezu s děsným
hrdelním řevem pravěké obludy, přes melodické
pasáže s procítěnými vícehlasy, až po jemné
vyhrávky a nadžánrové harmonické vsuvky. Všechno
se to děje v pekelném tempu, rychlé střihy
přicházejí bez varování a přesto si píseň
po celou dobu uchovává nebývalou výbušnost
a vyhraněný agresivní postoj. Velmi nadějné.
Ovšem už ve druhé skladbě "Beneath"
sklouzne kapela až příliš ochotně k současnému
nu-metalovém trendu. Celkový projev je sice
stále dostatečně dravý a razantní, ale vokální
harmonie jsou až příliš jemné a sladké a protahované
koncovky hlavního vokalisty jsou zbytečně
klišovité. Schází tomu opravdová zuřivost
a razance a celé mi to připomíná vychytralou
vykalkulovanost druhého alba TAPROOT. Ale
v další skladbě "Murder Is Masturbation"
už je zase všechno jinak. Když si totiž NOTHINGFACE
přestanou hrát na slušňáky a zdravě se naštvou,
sluší jim to nejvíce. Jejich drtivá rytmika,
zlobně chrochtající kytara a hrdelní válečnický
pokřik vám osoustruží lebku do tvaru dokonalé
koule na petanque. Ve stejném duchu jede i
"I Wish I Was A Communist". Surová,
psychotropní řežba, připomínající dokonce
tu Anselmovu bandu zdivočelých psů - SUPERJOINT
RITUAL. Bubnová palba bicích, děsivý řev předpotopního
monstra, explozivní kytara a drnčící basa.
Jenže pak se opět naprosto nepochopitelně
vrátí k melodickým a podivně patetickým schématům
a všechno napětí je v háji. A tak je to s
touto kapelou pořád. Nějak se jim zatím nedaří
smysluplnějším a logičtějším způsobem skloubit
tu jejich přirozenou dravost a útočnost, s
jejich těžko skrývaným zájmem o melodie a
harmonie. To by samo o sobě nebyl až takový
problém, jako fakt, že to celé funguje příliš
separátně. Jakoby měli dvě tváře. Na jedné
straně hodný studentík ve vyžehleném školním
stejnokroji a na druhé straně uválený asociál
s frustrací jako řemen. Jakoby se ještě nerozhodli,
kým chtějí vlastně být. Ještě tak nejlogičtější
celek tvoří skladba "I Am Him",
ve které se výrazně melodický refrén podporovaný
říznou kytarou a super dynamickou rytmikou
mísí s docela zajímavé samply. Nejvýraznější
a současně také nejambicióznější píseň z celé
desky.
NOTHINGFACE vcelku zajímavým způsobem kombinují bezstarostné popěvky SUM 41 s brutální anarchií a divokým válečnickým uměním SUPERJOINT RITUAL, ale nezdá se mi, že by tím do nu-metalového žánru vnášeli skutečně něco nového a objevného. Ještě tak v úvodní skladbě se na chvíli zdá, že by něco takového mohlo nastat, ale další vývoj tomu pak už bohužel nenasvědčuje. Přestože tvrdší názor převažuje, jejich kompoziční a skladatelské schopnosti nejsou nijak převratné ani objevné a tak je jejich hudba celkem snadno čitelná. Přesto všechno se jedná o mírně nadprůměrnou kapelu daného žánru, která by snad časem mohla přijít s něčím skutečně zajímavým. No tak se necháme překvapit.
Diskografie:
Pacifier vl. náklad
An Audio Guide to Everyday Atrocity vl. náklad
Violence TVT 2000
Skeletons TVT 2003
www.nothingface.net
www.tvtrecords.com