ČLÁNKY
NO WAVE Jak uzmout porážku z chřtánu vítězství
Tématem tohoto článku je tentokrát NEÚSPĚCH, i když je jasné, jak je taková "definice" zavádějící. Měřítka úspěchu či neúspěchu byla vždy velmi nejasná a v rockové hudbě to platí dvojnásob. Co je pro někoho „komerční sračka“ je pro druhého absolutním uměleckým vrcholem a naopak. Kapely které si dnes představíme nikdy nedosáhly nijak zázračného komerčního úspěchu, prodeje jejich desek byly v podstatě zanedbatelné, ovšem po umělecké stránce se pro současnou hudební scénu staly zcela nepostradatelnými. Byly vždy originální, ryzí a neopakovatelné a bez nich by kapely jako FAITH NO MORE, DOG FASHION DISCO, FANTOMAS, EYE HATE GOD, STRAPPING YOUNG LAD a spousta dalších nejspíš vůbec neexistovaly. Po celou dobu se pohybovaly na hranici undergroundu a nabízely skutečnou alternativu k tehdy platným hudebním standardům. Pracovaly způsobem, jaký je moderní až v posledních několika letech a každá z nich dosáhla odlišnými výrazovými prostředky maximálního výsledku. Díky své originalitě se jim nikdy nedostalo té "pocty", aby byli hudebním tiskem "zaškatulkováni", tudíž pro ně vlastně neexistuje společný žánrový jmenovatel. Někdy byly označovány jako "No Wave" a tak jen pro hrubou orientaci jsem ten termín použil i já. Svým významem by sem jistě patřily i další podobné kapely, jako např. FOETUS, COP SHOOT COP, COWS apod., ale na ty se snad dostane zase příště.
BUTTHOLE SURFERS
Locust Abortion Technician
TOUCH AND GO
Sestava: Gibby Haines - zpěv, Paul Leary -kytara, Jeff Pinkas – basa, Theresa a King "Coffe" Taylorovi -bicí
Produkce: Butthole Surfers
Seznam skladeb: Sweet Loaf, Graveyard, Pittsburg to Lebanon, Weber, HAY, Human Cannonball, U.S.S.A., The O-Men, KUNTZ, Graveyard, 22 Going On 23
Rok vydání: 1987
Čas: 32:34
Texas je ohromné území, které by se snad dalo přirovnat k horečnatému stavu choré mysli. Stínová země s největším výskytem křupanů na kilometr čtvereční, zalidněná zabijáky a psychopatickými poldy. Přímo ideální místo pro vznik kapely, kterou bulvární tisk v druhé polovině 80-tých let označoval jako tu nejodpornější a nejhnusnější chuligánskou bandu všech dob. BUTTHOLE SURFERS založil bývalý basketbalista, účetní a nakonec zpěvák v rockové kapele, Gibson Jerome Haines, se svým spolužákem z university, kytaristou Paul Learym Walthallem, v texaském San Antoniu, někdy v roce 1981. Paul na ty časy vzpomíná: "Moje střední škola byla plná bílejch děcek, co měly vlastní bouchačky a sem tam přepadly nějakej bufáč. Kruci, chodil jsem do školy s vrahama a násilníkama..." Po počátečních problémech s baskytaristy, ze kterých by se dal postavit docela slušný fotbalový tým, se sestava ustálila na složení: Gibby Haines - zpěv, Paul Leary -kytara, Jeff Pinkas - basa a každý jedny bicí dostala na starost sourozenecká dvojice Theresa a King "Coffe" Taylorovi. Když je poprvé slyšel Jello Biafra, jen utrousil: "Jsou na mě moc divocí." Nakonec ale BUTTHOLE SURFERS hráli v srpnu 1982 společně s DEAD KENNEDYS a TSOL v los angelském Whiskey Clubu a o rok později vydali debutní mini LP "Brown Reason To Live" kde jinde, než u Biafrových Alternative Tentacles. V roce 1987 vypouští na trh podle mě své nejlepší album "Locust Abortion Technician" a je to skutečná bomba. Historie rock n rollu snad ještě nikdy nezažila něco tak hnusného, ohavného, oplzlého a zároveň krásného, úchvatného a ryzího. Ne že by BUTTHOLE´S byli někdy v minulosti nějak zvlášť plaší, ale toto je opravdu divoká řežba plná acidového blues, prošpikovaná punkovou zvráceností a industriální dekadencí. Dominuje duch BLACK SABBATH, ovšem v podobě jakéhosi nepravděpodobného mutanta, který snad ani nepochází z tohoto světa. BUTTHOLE´S obdobnými prostředky dosahují takových hudebních obzorů a krajin, kam starým BLACK SABBATH nikdy ani nenapadlo pohlédnout. Tato životu a zdravé mysli nebezpečná věc, začíná velmi jemně (a tudíž zákeřně), dětským hláskem, tázajícího se tatíka na nějakou blbinu. Z dálky se velmi, velmi pomalu přibližuje košatá a v celku milá melodie, aby v zápětí explodovala v to nejohavnější noise, jaké si jen dovedete představit. Obrovská, zbustrovaná basa podporuje údery bicích jako z parního bucharu, společně s rámusem úpějící a svíjející se kytary. Subtilnější kytarové vyhrávky jsou tu jen proto, aby ta nečistá obluda mohla zase nabrat dech a zahájit konečný útok na vaši příčetnost. Následující skladba "Graueyard" klesá ještě níž. Zbahnělé, disharmonické prdění basy a kytary se svíjí ve spasmických křečích, devastováno tupými úhozy bicích, jež doprovází hulákání osamoceného Frankesteina, kterému právě docházejí baterky. Industriální "May" je zvuková koláž z podnikového večírku svářečů obřího potrubí někdy ve 4 hodiny ráno, kdy delírium je stejně běžné, jako chlupy v nose. V "U.S.S.A." nejde o nic jiného, než jak vás zbavit příčetnosti a nebo přinejmenším způsobit zažívací potíže. Maximální zvukové zkreslení VŠECH nástrojů na nejvyšší možnou míru, stupidní a zvířecky tupý rytmus, typický pro živelné pohromy. Žádné melodie, žádné harmonie, žádná zručnost. Nic, čeho by se dalo chytit. "The O-Mer" je zběsilý punkový let pulsujících, zbědovaných a rozčepýřených riffů, které jsou bičovány chrlením textu jakéhosi pekelného Belzebuba, jenž ani nemluví pozemským jazykem. Úlevu na okamžik přináší "Kuntz", kosmická pitomost s garmoškou, zvonečky a bubínky, zpívaná pseudočínsky. Naprosto neuvěřitelná krávovina. Konečná "22 Going On 23" s nasamplovanou telefonickou zpovědí znásilněné rozhlasové posluchačky, je opravdovou noční můrou, plnou těch největších sabbatovských riffů a s překvapivě dobrým kytarovým sólem na závěr. Když se potom hudební kritikové zajímali o to, jaký vlastně vliv na toto album ve skutečnosti BLACK SABBATH měli, kapela jenom bezelstně přiznala, že se snažili seč mohli, aby se jim alespoň přiblížili, ale že na to prostě nejsou technicky dost dobří. Ale že se fakt snažili. A ještě poznámka na závěr. Jestliže si seženete toto album na vynilu, zkuste si někdy pohrát s otáčkami na 45 rpm. Uslyšíte zajímavé věci. Deska se stala undergroundovou senzací po celém světě a vytýčila nové hranice pro chápání extrémního rock n rollu.
GROTUS
Mass
LONDON RECORD
Sestava: Adam Tanner-baskytara, kytara, samply, sequencery, syntezátory, Bruce Boyd-bicí, gramofony, John Carson-baskytara, samply, sequencery, syntezátory, Lars Fox-zpěv, hlasový experimentátor
Studio: Decibel Worship, CA
Produkce: Chris Arvan
Seznam skladeb: That´s Entertainment, A Bad Itch, White Trash Blues, Ebola Reston, Hand To Mouth, T´Ain´t Nobody´s Bizness If I Do, Sick, Collect ´Em All, Wild Bill, The Bottom Line, Back In The Day
Rok vydání: 1996
Čas:
San Francisco bylo vždycky velmi svobodné město, ve kterém si člověk může prakticky dělat co se mu zlíbí, aniž by byl současně vyloučen z "normální společnosti" jenom kvůli tomu, jak vypadá anebo v co věří. Na přelomu 60. a 70. let to bylo město hippies, na sklonku tisíciletí je to multikulturní Babylon, ve kterém to vře, jak v přetopeném kotli. Zrodily se v něm tak významné rockové formace, jako např. FAITH NO MORE, PRIMUS, Mr. BUNGLE a nebo právě GROTUS, jež posunuly a rozšířily hranice rockové hudby o pořádný kus kupředu, ovšem každá zcela jiným, originálním způsobem. GROTUS založil v roce 1990 zpěvák, zvukový experimentátor, hráč na perkuse a samply Lars Fox, spolu s Adamem Tannerem, který úspěšně krotil 6 strunnou basu, kytaru, sequncery a syntezátory. Třetím členem se stal basák John Carson, jež také obsluhoval různé tajemné krabičky. Celkem rychle si získali věhlas svými hlučnými, avantgardními, multimediálními estrádami. Už ne svém debutním albu „Brown“ z roku 1991 se GROTUS prezentovali vyhraněným a originálním zvukem, který k dokonalosti dovedli na 3 studiovce "Mass“, která v mém osobním žebříčku zaujímá dlouhodobě jednu z nejvyšších příček. Dominuje mohutný, drtivý zvuk basy, všude kolem vás je SAMÉ brutální dunění, riffování na šestisrunnou basu podporované skřípěním a vrzáním houštiny samplů, hip hopové rytmy, punková útočnost, bluesové poklesky, hromady tenze, vypjatých emocí a nemravného chrochtání, výborný Foxův zpěv, emocemi naježený chraplák, takový industriální TOM WAITS, scratching, hammondky, speed metalové brejky, swing, jazz, rap a především mocné, plné a jako by ledabylé melodie, které se vám zadřou pod kůži jako štěrk. Přes tuto různorodost album tvoří kompaktní, logický a sevřený celek, ve kterém není místo pro průměrnost. Každá skladba je perlou a kdybych přesto měl projevit nevděčnou náklonnost, tak jistě pro "White Trash Blues" a její klopotný, hip hopový rytmus s občasnými výpady nasamplované kytary, bluesový feeling a emocemi nabušený vokál. "Ebola Reston" je divoká, hardcorová vypalovačka, nepolevující kulometná palba těch nejtvrdších basových tónů, až vám bude nadskakovat nábytek a drnčet okenní tabulky. A když máte dojem, že už jsou na hranici, klesne tahle kocábka ještě o patro níž, do temných podprahových hlubin a sousedčiny zavařeniny ve sklepě se mění v beztvarou, kašovitou hmotu. Následuje poťouchlá "Hand To Mouth" s praskavým zvukem stokrát omleté, gramofonové desky, hip hop s jazzovými breaky a rapovým zpěvem. "Sick" má v úvodu klavírní trylek, jež však zůstane viset v prostoru a je v zápětí zmasírován zbustrovaným zvukem basy, jenž letí jako stádo splašených racků, jejichž panický křik je TAKY zbustrovaný, stejně jako jejich hovna, které za letu strachy trousí. Myslím, že v dnešní době, která produkuje hromady konzumních, oblbujících, stupidních a vykalkulovaných sraček, má každá, alespoň trochu citlivá duše přímo svatou povinnost, věnovat svou pozornost tomu, co je ryzí, nefalšované a pravdivé. Jsem přesvědčen, že hudba GROTUS takovou rozhodně je.
LAUGHING HYENAS
Life of Crime
TOUCH AND GO
Sestava: John Brannon-zpěv, Kevin Strickland-baskytara, Larissa Strickland-kytara, Jim Kimball-bicí
Studio: Smart Studios Madison
Produkce: Butch Vig + Laughing Hyenas
Seznam skladeb: Everything I Want, Hitman, Let It Burn, Kick, Here We Go Again, Wild Heart, Outlaw, Life Of Crime
Rok vydání: 1990
Čas: 31:09
Tvrdé město = tvrdá hudba. Žádné z míst na světě nesplňuje tuto definici tak bez výhrad, jako Detroit. Ranný ALICE COOPER, MC5 a samozřejmě THE STOOGES definovali na přelomu 60. a 70. pravidla pro jednoduchý, syrový a útočný rock and roll, která v podstatě platí dodnes. Jedním z nejvýraznějších následovníků této „školy“ se na přelomu 80. a 90. let stali LAUGHING HYENAS, současníci BLACK FLAG a MINOR THREAT. Své první hráčské ostruhy získávali už od počátku 80. let v místních punkových kapelách NEGATIVE APPROACH a L-SEVEN (neplést s post grunge samičkami L7). Jako LAUGHING HYENAS debutovali až v roce 1988 12palcem „Merry Go Round“, za nímž následovalo album „You Can´t Pray A Lie“ a o rok později jejich nejzdařilejší dílo „Life Of Crime“. Lebku drtící hypnotické návaly těsně spletených rytmů basy a bicích Jima Kimballa a Kevina Stricklanda, divoké erupce kytarového noise Larissy Strickland a drsný řev Johna Brannona, který leží někde mezi zuřivou mánií Henry Rollinse, úpornou psychózou Davida Yowa (JESUS LIZARD) a netečným sebetrýzněním Iggy Popa. Je opravdu těžké uvěřit, že ten pálící kytarový běs má na svědomí tak křehká dívka, jakou je Larissa Strickland. Intenzivní, divoká a neotesaná změť punku, blues, noise, gospelu a dokonce i jazzu, která je ale v každém okamžiku precizní a hráčsky dokonalá. Společný jam BIRTHDAY PARTY, Johnny Lee Hookera, Al DiMeoly a jeskynního medvěda. Na „Life Of Crime“ jsou LAUGHING HYENAS ještě zaostřenější, extrémnější a sevřenější než kdy předtím a vrhají se do hudby, jakoby byli poslední rockovou kapelou na světě. Tam kde ostatní pracují s dynamikou a uvolněním, tady žádné uvolnění nenajdete. LAUGHING HYENAS vás obklopí, zavalí a uzavřou do svého světa bytostí se zlomeným srdcem, žijících s permanentním pocitem ztráty a osamění. Je to svět doživotních outsiderů, patologických násilníků a zločinců. „Chtěl jsem tě pořezat/abych ti ukázal/jak moc mi na tobě záleží“. „Life Of Crime“ je agresivní, zasmušilá, ublížená, krásná deska, která zní, jako z posledních sil kontrolované zoufalství, které může každým okamžikem propuknout ve vražedné krveprolití. Tak nějak bychom se pravděpodobně vyjadřovali, kdybychom nebyli spoutáni společenskými konvencemi. Poslouchat LAUGHING HYENAS je, jako sypat sůl do otevřené rány.
PIGFACE
Notes From Thee Underground
INVISIBLE RECORDS
Sestava: Martin Atkins, Leslie Rankin, Genesis P. Orridge, Michael Gira, Hope Nicholls, Flea, Jim Marcus, Jello Biafra, Paul Ferguson, Louis Svitek, Andrew Weiss, Algis Kiyzs a asi 20 další hudebníků
Produkce: Martin Atkins
Seznam skladeb: Asphole, Divebomber, Your Own You Own, Fuck It Up, Hagseed, Chikasaw, Empathy, Magazine, Think, Trivial Sscene, Slut/Blood/Pain, Psalm Springs Eternal, Steamroller, Your Music Is Garbage
Rok vydání: 1994
Čas: 49:10
Bubeník Martin Atkins je vskutku mimořádná osoba. Mnozí z vás si ho snad budou pamatovat, coby bubeníka kdysi oprávněně oslavovaných a vzývaných, experimentálních postpunkerů PUBLIC IMAGE Ltd., v čele s Johnny Rottenem (SEX PISTOLS), zde vystupujícím už pod vlastním jménem John Lydon. Atkins se zúčastnil nahrávání prvních dvou desek a o něco později stál u znovuzrození kultovních KILLING JOKE. Jeho služeb mnohokrát využili MINISTRY a společně s baskytaristou Paulem Ravenem (KILLING JOKE) a Chrisem Connellym (REVOLTING COCKS, MINISTRY) založil jednorázový, ale o nic méně hodnotný projekt MURDER INC. Jako nejplodnější ze všech jeho projektů se ale ukázala hudební vize s názvem PIGFACE. Vše začalo v Chicagu v roce 1989, jako čistě experimentální záležitost, tvořená konglomerátem hudebníků z nejrůznějších seskupení rozličných hudebních žánrů. Šlo o to, vytvořit základní umělecký prostor pro nekomerční hudební činnost různým spřízněným muzikantům. Pokusil se dát dohromady progresivní, čistě experimentální kapelu, či spíše jakési volné sdružení ideově spřízněných hudebníků, kteří by se pohybovali na podobné vlnové délce a kteří by se nedrželi pouze jednoho zavedeného tvůrčího postupu.V podstatě jediným a současně zcela nezbytným předpokladem jejich účasti na projektu byla jejich flexibilita a schopnost improvizace. „Naprosto ideální stav by byl, kdyby třeba za dva roky úplně jiní muzikanti, úplně jiné obsazení, dál rozvíjelo hudbu a ideu PIGFACE. To je cíl našeho snažení“, říká Atkins. Vrcholem se z dnešního pohledu jeví jejich 3 studiové album „Notes From Thee Underground,“ z roku 1994, jež v sobě spojuje veškeré přednosti této formace. Písňový potenciál a kreativní přístup na jedné straně, neotřelý smysl pro improvizaci a experiment na straně druhé. Výčet zúčastněných osobností je více než úctyhodný, jen namátkou např. Flea (RED HOT CHILLI PEPPERS), Jello Biafra (DEAD KENNEDYS, LARD), Duane Denison (JESUS LIZARD), Andrew Weiss (ROLLINS BAND) a nebo Michaela Gira (SWANS). „V PIGFACE hrají všichni a nikdo. Na jedné show s námi třeba vystupoval kluk, co normálně hraje s GWAR, i v tom svým šíleným kostýmu, jindy se zase přidá Tent Reznor (NINE INCH NAILS) když má čas. Koho bych ještě chtěl mít ještě v kapele? Doprdele nevím! Třeba GARY GLITTERa a nebo HARVEY KEITELa. Každý, kdo s námi spolupracuje, ovlivňuje běh věcí.“ Jedním z vrcholů alba je bezpochyby skladba „Chikasaw“, magická píseň, na jejíž neopakovatelné atmosféře má obrovský podíl vokál Leslie Rankin. Kdo ji zná z její domovské kapely SILVERFISH, bude velmi mile překvapen. Divoká, drsná ženština, jež pro ránu nejde daleko a jejíž vokál má nejblíže k elektrické brusce jedoucí na plný výkon, se zde projevuje velmi ženským způsobem. Procítěným a emocionálně bohatým vokálem, kterým se o rok později blýskla na svém vynikajícím sólovém albu „Salt Peter,“ vydaným pod pseudonymem RUBY. Hypnotický, pulzující rytmus, vznášející se v psychidelickém oparu, který jen velmi zvolna a pomalu mohutní a sílí, až nakonec vyvrcholí v mohutné finále. Dalším vrcholem je hned následující skladba „Empathy,“ jež dosahuje podobného účinku, ale trochu jinými prostředky. Dominuje jí hluboký a sametově hladký vokál Michaela Giry, jež v sobě ale skrývá temnou hrozbu, pod nímž se orientální ornamenty sitaru proplétají s uhrančivou rytmikou. „Steamroller“ je naprosto zničující, zdecimovaná záležitost. K nepříčetnosti zdivočelá, zdeformovaná kytara a obří bubny, které jako by roztloukaly zeměkouli na kusy. Do toho napalmem sežehlý vokál Jima Marcuse. Totální běs. „Vždycky mě zajímalo, jak zní víc bicích souprav najednou“, říká Atkins. Hrál jsem už se dvěma, třema a dokonce i se čtyřma bubeníkama současně. Jednou na turné PIGFACE jsem byl já, Joe Trump, Ziggy (SUGARCUBES) a Danny Carey (TOOL). Měli jsme čtvery sestavy bubnů v řadě a bylo to pěkně hustý. Něco, jako synchronizovanej balet“. Výsledek si můžete poslechnout právě na tomto albu. „Vždycky nám šlo o to, co nejvíc experimentovat,“ říká Atkins. „Neohlížet se na žánry, trendy, ani požadavky trhu. Výsledkem je hudba, která nám umožňuje obývat svůj vlastní tvůrčí prostor.“