ČLÁNKY
OYSTERHEAD „Máte rádi ústřice?“
Tak už to prostě chodí. Některé kapely vznikají, jiné zase zanikají. Po některých se vám stýská a radujete se, když se po letech dají opět znovu dohromady, po některých ani nevzdechne a nebo jste dokonce rádi, že už je nikdy neuslyšíte. Je to věčný koloběh. Zrození a smrt. OYSTERHEAD se zrodily ze „smrti“ dokonce tří, mnou velmi ceněných a oblíbených hudebních souborů - THE POLICE, PRIMUS a PHISH.
„Něco z historie…“
Ty první jmenované bude znát pravděpodobně každý a přestože se z tohoto novovlného tria později prosadil především jejich baskytarista a zpěvák Sting, byli i ostatní členové výtečnými muzikanty. Tím, kdo nás z tohoto tria v tomto případě zajímá nejvíce, je bubeník Stewart Copeland, který např. v druhé polovině 70. let působil ve skvělé progresivní formaci CURVED AIR a v současné době platí v Hollywoodu za vyhledávaného skladatele filmové hudby. Poměrně známí jsou též alternativní, jazz-funk-punkoví dadaisté PRIMUS, jejichž charakteristický zvuk má na svědomí především baskytarista, zpěvák a skladatel Les Claypool. 
S PRIMUS stihnul v 90. letech vydat 6 výtečných studiových desek, uvést v život vedlejší projekt SAUSAGE (album „Riddles Are Abound Tonight“ (94), stejně jako nahrát brilantní sólové album „Highball With The Devil“ (96) skryté pod obskurním názvem LES CLAYPOOL AND THE HOLY MACKEREL, které já osobně pokládám za to vůbec nejlepší (včetně PRIMUS), co kdy tento neuvěřitelný chlapík vytvořil. Kytarista Trey Anastasio je zakladatelem a duší souboru PHISH, jenž působí na rockové scéně od roku 1983. Jejich hudba je důsledně založena na hudební improvizaci a i jejich debutové 2CD (!) „Junta“ z roku 1988 je koncertní, ostatně stejně jako většina těch následujících. Do dnešních dnů mají PHISH na kontě přes 20 alb, plných expresivního, nevyzpytatelného rocku.
„Chvála improvizace“
Příběh OYSTERHEAD se začal odvíjet v roce 2000, kdy byl Les Claypool požádán new orleásnskou společností Superfly Productions, aby se podílel na pořádání jejich „Superjams“ – nočního jamování předem pozvaných hudebníků v Crescent City. Claypool přesvědčil Anastasia (se kterým si už v minulosti párkrát zahrál, např. v roce 1996, při památném koncertu PHISH v Las Vegas), aby se akce také zúčastnil. Anastasio si při tom vzpomněl na Stewarta Copelanda, jenž zase zcela náhodou produkoval písničku „Dirty Drowning Man z alba PRIMUS – „Antipop“ (99). Slovo dalo slovo a toto trio (už pod pracovním názvem OYSTERHEAD) vystoupilo 4. května 2000 v new orleánském Seanger Theatre, kde zcela nadchlo přítomné publikum a neoficiální nahrávka z této show se okamžitě stala vyhledávanou sběratelskou raritou. Tím by mohl náš příběh skončit. Naštěstí se tak nestalo. „Jak jsem tak stáčel a poslouchal ty kazety z našeho živého vystoupení,“ vzpomíná Copeland, „měl jsem stále zřetelnější pocit, že to byla velmi šťastná spolupráce a že to, co jsme ten večer společně vytvořili, mělo vážně jiskru. Ostatní měli naštěstí podobné pocity. Viděl jsem ten potenciál již během tří zkoušek, které našemu vystoupení předcházely. Cítil jsem tu energii už když jsme vlezli do zkušebny a začali hrát. V minulosti jsem hrál se spoustou lidí, stejně jako Trey a nebo Les, ale nikdy před tím jsem něco podobného nezažil. Bylo to velmi vzrušující a nechtěl jsem, aby to všechno jen tak skončilo.“ Copeland tedy sestříhal z toho památného večera 50 minut toho nejlepšího a začal tlačit na své spoluhráče, aby něco podobného zkusili vytvořit i ve studiu. Ani je nemusel příliš dlouho přemlouvat, všichni byli stejně nažhavení jako on a tak v Anastasiově venkovském studiu „The Barn“ ve Vermontu, vládla uvolněná, tvůrčí atmosféra, prostá malicherných hádek a potyček. „Největším plusem bylo,“ říká Trey, „že nikdo z nás neměl co ztratit a že jsme tudíž nemuseli pracovat pod nějakým tlakem. Každý z nás si už v minulosti vyzkoušel, jak chutná úspěch a nikdo z nás nepotřeboval stvořit další PRIMUS, THE POLICE a nebo PHISH.“ 
Toto trio strávilo celý duben roku 2000, hluboce soustředěno a zcela ponořeno hluboko do tvůrčího procesu, při kterém často jamovali až do časných ranních hodin. Společně sdíleli a navzájem si předávali hudební myšlenky a nápady a sestrojovali tak nevšední zvukové plastiky. „Navzájem se posloucháme a hudební nápady které do toho vnášíme, nás vzájemně inspirují,“ říká Copeland. „Já například začnu nějaký rytmus, Les to okamžitě chytne a začne nad tím vytvářet se svojí basou to pravý. To mě zpětně zaujme a podnítí, takže můžu něco přidat. K tomu se připojí Trey jedním ze svých stratosferických kytarových sól a celé to odpálí někam na oběžnou dráhu. A tak se to zase obloukem vrací k nám a tak ten balón skáče tam a zase zpět...“ Přestože je každý z nich silnou individualitou, nezapomněli na společně sdílenou totožnost a podle mého tím dosáhli křehké rovnováhy, mezi experimentem a posluchačskou dostupností. „Každý z nás má na věci dost vyhraněné názory a někdy se daný problém rozebíral opravdu důkladně, z mnoha směrů a různých úhlů, takže bylo obtížné dopředu určit, kde to celé nakonec přistane,“ říká Claypool. „V některých případech to nakonec skončilo tam, kde já osobně bych to nikdy nehledal. Ale to na tom bylo právě to nejlepší. Dívat se, jak se to vyvíjí v něco absolutně unikátního, co ale současně nese výraznou pečeť každého z nás.“ A Copeland k tomu dodává: „Věc se má tak, že je to v rovnováze. Já jsem to kupříkladu svým pojetím tlačil celé víc k popu, ale ti druzí dva mě nutili zase jít svým směrem a to místo, kde to nakonec skončilo, se mi nakonec opravdu zdá být tím nejpříhodnějším.“
„Moderní alchymie“
K mixování alba se sešli o pár týdnů později v californském „The Plant“ studiu v Sausalitu, aby tam dotáhli své dílo do závěrečné fáze. S uplynulým časem získali od písniček potřebný odstup a nadhled a tak s čistým pohledem a novou energií, se pustili do konečných prací. „Byli by jste překvapeni, co zdánlivě malá úprava může se skladbou udělat,“ poznamenává Anastasio.
„Dotkli jsme se tímto způsobem myslím každé písničky a mám dojem, že tím jen získaly.“ „The Grand Pecking Order“ je skutečně výjimečné album. Bohatě texturovaná, mnohobarevná hudební tapisérie, v níž přesto bezpečně rozeznáte důvěrně známé prvky. Vedoucí a výraznou Anastasiovu kytaru, surrealistické basové vývrtky Les Claypoola, včetně jeho ironicko- pitoreskního vokálu a samozřejmě nezaměnitelné, synkopické rytmy Copelandových bicích. Celé je to přikryto lehkým závojem psychidelie, ovšem nečekejte žádné retro z 60. let, ale moderní vibrace současného hlučného, chemického světa. Je to nevyzpitatelná směsice hráčské dokonalosti a invence, poťouchlého sarkasmu a sžíravé ironie. Až na pár výjimek je tato deska skladatelsky kolektivním dílem. Tou výjimkou je píseň „Shadow Of A Man“ od Claypoola, která svým nepravděpodobným basovým duněním a pitoreskním vokálem připomíná spíše mírně zrychlené RESIDENTS, než jeho rodné PRIMUS a také dvě kompozice od Anastasia, které ale z celkové koncepce alba zas tak moc nevyčnívají. 
Jinak převládá mírně najazzlá atmosféra, která zahaluje svým elegantním pláštěm vlivy funku, alternativního rocku, psychidelie a částečně i blues a celkový zvuk je velmi strukturovaný a komplexní. OYSTERHEAD jsou zkrátka v neustálém pohybu a představují osobitou, inteligentní a lehkonohou hudbu, mimo zavedené hudební kategorie. Chtělo by se říci, čistý hudební surrealismus.
„Nebylo naším záměrem stát se kapelou,“ říká Copeland. „Naším úmyslem bylo jedno společné vystoupení. Až když jsme dokončovali toto album jsme si uvědomili, že se OYSTERHEAD stal pevnou součástí našich životů a že se k němu budeme vždy rádi vracet.“ „Byla to skvělá zkušenost,“ dodává Anastasio. „Vlastně to překonalo veškerá moje očekávání,“ připouští Claypool. „Dali jsme se dohromady a kouzlo začalo fungovat,“ usmívá se Copeland.