ČLÁNKY
IGGY POP Srdce plné napalmu
Kdyby byl IGGY POP středověký rytíř, měl by ve svém erbu nejspíš zlomenou elektrickou kytaru a pod tím heslo "Sex and Drugs and Rock and Roll". Neboť kdo jiný než on více symbolizuje svým životem a celou uměleckou kariérou toto otřepané klišé. Říkalo se o něm, že je to maniak napumpovaný drogami, který na koncertech napadá své publikum, knockautuje sám sebe, chová se nemožně, jeho písničky se nehrají v rádiu a dělá jenom GRR..RRR...AUGHHH. To všechno je pravda a ve skutečnosti to bylo všechno ještě mnohem horší. Jenže v porovnání s ním my všichni vypadáme, jako uťápnutí, škrobení sráči.
James Newell Osterberg se narodil 21. dubna
1947 v Muskegonu, stát Michigan, v jednom
z přívěsů na parkovišti karavanů blízko Ann
Arbor. Jeho zálibu v rock and rollu údajně
probudil monotónní mechanický zvuk holícího
strojku jeho otce a také hluk montážní linky
na výrobu automobilů v blízkém Detritu. Mladý
Jim (tak jej oslovují jeho přátelé dodnes)
začal původně hrát na bicí a jeho první kapela
ve které působil na počátku 60. let se jmenovala
THE IGUANAS. Ovlivněn ROLLING STONES, WHO
a YARDBIRDS se v roce 1965 stává členem PRIME
MOVERS, kteří v té době obšlehli co mohli.
Studium na University Of Michigan se mu zdálo
k ničemu a tak se přesunuje do Chicaga, kde
se přímo osudově setkává s černými bluesmany.
"Jakmile jsem poprvé slyšel PAUL BUTTERFIELD
BLUES BAND, JOHNA LEE HOOKERA, MUDDY WATERSE
a nebo CHUCKA BERRYHO, už to nešlo vrátit
zpátky. 
S 19 centy v kapse jsem odjel do Chicaga,
abych se seznámil Samem Leyem, jedním z nejlepších
černých bubeníků. Každej večer se na něj chodil
koukat a snažil se pochytit co se dalo. Byl
jsem tam jedinej bílej kluk. Šli do toho naplno,
jako staří jazzmani. Všiml jsem si u těch
černejch hochů jedný věci - hudba jim stékala
z prstů jako med. Bylo to totálně přirozený
vyjádření i styl života. Celou dobu byli pod
parou a všude samej sex a teplajzníci. Pochopil
jsem, že tohleto je nad mý síly. Že je nesmysl
pokoušet se o co nejdokonalejší kopii něčeho,
co je pro ně naprosto přirozený. Jednou v
noci jsem si šel zakouřit jointa a náhle mi
to došlo! Napadlo mě, že musím hrát svý vlastní
jednoduchý blues a že musím vyjadřovat svý
vlastní pocity stejně, jako tihle hoši vyjadřujou
ty jejich...Převzal jsem spoustu jejich vokálních
technik a taky moje frázování je odposlechnutý
z bluesovejch skladeb. Dobře, špatně i úplně
naruby. "I Wanna Be Your Dog" je
velmi pravděpodobně špatně odposlouchaný "Baby
Please Don´t Go". Hned po návratu do
Ann Arbor Jim formuje vlastní kapelu. Tentokrát
se rozhodl opustit bicí a inspirován Lou Reedem
a Jimem Morrisonem se chopil mikrofonu. Chtěl
dělat hudbu, která by byla pravěká, nabitá
sexuální energií, agresivní a ocelově hypnotická,
podobně jako zvuk už vzpomínaného holicího
strojku. V roce 1967 se k němu připojil starý
známý ze střední školy kytarista Ron Asheton
a ten s sebou přivedl svého bratra Rona Ashetona,
který si vzal na starost bicí a za basu si
stoupnul Dave Alexander. 
Jim změnil své jméno
na IGGY POP, podle příjmení jednoho z jejich
kamarádů, jehož příjmení bylo Pop a který
z nějakého důvodu přišel o všechny vlasy i
o obočí. Když si začal obočí vyholovat i IGGY,
automaticky mu začali říkat POP a už mu to
zůstalo. Původní název kapely byl PSYCHIDELIC
STOOGES a jejich první veřejné vystoupení
se uskutečnilo v Grande Ballroom. Iggy přišel
navlíknutej do staré bílé noční košile až
na zem, nalíčený jako mim a na hlavě afro
ze zmuchlaného alobalu. "Bylo to tak
opravdový, až to bylo k neuvěření", vzpomíná
na tento koncert John Sinclair, někdejší manažer
MC5. IGGY nepřipomínal nic, co jsem do tý
doby viděl. Neznělo to ani jako žádná jiná
tehdy známá kapela. IGGY stvořil tenhle psychidelickej
rachot, jako pozadí pro svý hvězdný exhibice.
Ostatní kluci byli doslova jenom poskoci.
Nebyly to ani písničky, bylo to jen jakési
monotónní mumlání pomatenců - jako by byli
v transu. Mělo to daleko víc k severoafrické
hudbě než k rocku". "Vynalezli jsme
pár nástrojů, který jsme při naší první show
použili", vzpomíná Ron Asheton. Měli
jsme tam mixér s trochou vody, mikrofon jsme
strčili dovnitř a zapnuli to. Nechali jsme
to hrát čtvrt hodiny před tím, než jsme vylezli
na pódium, přes ty velký repráky to znělo
skvěle. Měli jsme tam taky valchu s kontaktníma
mikrofonama, který byly taky na 200 litrovejch
sudech na naftu, na který hrál Scotty kladivama.
Vypůjčil jsem si taky matčin vysavač, protože
zněl jako tryskáč. VRRRUUUMMM!!" Psal
se rok 1968.
Vyhledej a znič!
V tom roce podepsala Elektra s kapelou kontrakt
a o rok později jim vydala stejnojmenné debutní
album. Produkoval ho už tehdy docela známý
John Cale (VELVET UNDERGROUND) a STOOGES na
něm vystřihli drsný, psychidelický rock and
roll nebývalé síly. "IGGY vylezl na pódium
a na sobě měl montérky s velkejma dírama,
kterejma bylo vidět, že pod tím má červený
bikiny, z nichž mu koukají koule", vzpomíná
Alan Vega, pozdější přítel a blízký spolupracovník
RAMONES na svoje první setkání se STOOGES.
Začal zpívat a najednou se poblil od hlavy
až k patě. Rozběhl se mezi diváky a pustil
se do nich a málem přitom porazil Johnny Wintera,
kterej seděl hned vedle Milese Davise. Johnny
STOOGES nenáviděl, ale Miles je miloval. Tehdy
mi při pohledu na IGGYHO poprvé úplně došlo,
o čem je rock and roll". O rok později
následovalo další album "Fun House",
které kapela pojmenovala po domě, v němž tehdy
všichni společně bydleli. Jenže všude bylo
plno heroinu a tak se původní dobrý nápad
změnil v temnou noční můru. IGGY začal mít
s drogami opravdu problém. "STOOGES hráli
společně s ALICE COOPER, bylo těsně před začátkem
koncertu a IGGY nikde," vzpomíná tehdejší
manažer Danny Fields. 
Našel jsem ho, jak leží
omotanej kolem záchodový mísy se stříkačkou
zapíchnutou v ruce. Musel jsem ji vytáhnout
a krev stříkala na všechny strany. Profackoval
jsem ho a řekl mu: HRAJEM! Myslíte že to byla
legrace?" Dee Dee Ramone (RAMONES) viděl
STOOGES poprvé v roce 1971. "Začali tenkrát
s obrovským zpožděním, protože IGGY nemohl
najít žádnou žílu, do které by si mohl píchnout
heroin. Měl ruce tenkrát úplně na sračku.
Byl zavřenej na hajzlu a na všechny řval VYPADNĚTE!
VYPADNĚTE! Všichni říkali: Pane Bože, on určitě
umře, blablabla." Ačkoli se obě desky
v té době skoro vůbec neprodávaly, z dnešního
pohledu se staly východiskem pro punkovou
revoluci v 70. letech a inspirací pro tisíce
dalších rockových kapel v 80. i 90. letech.
V roce 1971 se STOOGES poprvé rozpadli, zdecimováni
svým "komerčním" neúspěchem a drogami.
V té době se poprvé na scéně objevil IGGYHO
anděl strážný, v podobě Davida Bowie. Bowie
ho vytáhnul z těch sraček, ve kterých vězel
až po uši a přesvědčil představitele CBS,
že je IGGY stále schopný zaujmout rockové
fanoušky. S novou smlouvou na sto tisíc dolarů
a s novým kytaristou Jamesem Williamsonem
se STOOGES přemístili do Londýna, aby tam
natočili materiál na nové album "Raw
Power". Bowieho manažer Tony DeFries
doufal, že bude mít z IGGYHO druhého Petra
Pana a vkládal do něj v tomto směru velké
naděje. To ale ještě netušil co ho čeká! STOOGES
v Londýně natočili materiál, po jehož poslechu
DeFriese málem trefil šlak. Místo příjemných
melodických písniček se na něho vyřítila smečka
vzteklých čoklů s pěnou u huby a začala ho
rvát na kusy. Skladby jako "I´m Sick
Of You", "Scene Of The Crime",
"Tight Pants", "Gimme Some
Skin", "I Got A Right", "Raw
Power" a nebo "Search and Destroy"
jsou tím nejdivočejším rockem, jaký v té době
vůbec existoval. Šokovaný DeFries pouští jenom
"Raw Power", "Tight Paints"
a "Search and Destroy" a žene kapelu
zpět do studia. Zbývající materiál byl vydán
až o 4 roky později na EP "I´m Sick Of
You". Po "Raw Power" dostali
STOOGES padáka a IGGY byl najednou na chodníku,
bez peněz, bez smlouvy a bez přátel. Jeho
sebedestrukce dostoupila kulminačního bodu.
Neminul den, kdy by nekrvácel. "IGGY
byl úplně na sračky. Motal se, padal a každýho
urážel. 
Byl úplně mimo. Byl celej od krve
a nikdo se neměl k tomu, aby mu pomohl. Všichni
to už viděli stokrát. Nikdo mu nevěnoval žádnou
pozornost. Nikdo nebral jeho hudbu vážně.
Nikdo to nepokládal za rock and roll".
Poslední koncert STOOGES se odehrál v roce
1974 v Michigan Palace v Detroitu. IGGY měl
na sobě bílý baletní kostým i s "piškotama"
(baleťácké botky bez podrážky se zpevněnou
špičkou). Sotva začali hrát, někdo z publika
po něm začal házet vajíčka. Chvíli to trvalo,
než se IGGY naštval a povídá do mikrofonu:
"Fajn, tak ať se ten debil ukáže! Udělejte
místo!" Objevilo se dvoumetrové hovado,
devadesát kilo živé váhy, na tváři pobavený
úsměv, v jedné ruce boxer a v druhé plato
s vajíčkama. IGGY vyrazil - a PRÁSK! dostal
děsnou pecku rovnou doprostřed čela. Vyhrnula
se krev a IGGY schytal další. Nakonec té krve
bylo i na toho chasníka příliš, takže řekl:
"Tak jo, jseš v pohodě" a STOOGES
dokončili svůj set skladbou "Louie Louie".
O 2 dny později IGGY zjistil, že ho ten chlápek
zřídil proto, že to byla jeho iniciační zkouška
do motorkářského gangu "Škorpiónů".
IGGY se sebral, šel do místní rozhlasové stanice
a řekl: "Škorpióni poslali toho pitomce
aby po mě házel vajíčka a tak jim vzkazuju:
Přijďte všichni na náš koncert a tam si to
rozdáme a uvidíme, jestli máte na STOOGES!"
Takže příští den se na koncert v Michigan
Palace sjeli úplně všichni z motorkářského
gangu "Škorpiónů" a vzduchem lítaly
foťáky, pudřenky, lopaty, nože, opasky, boty
a nepředstavitelný množství spodního prádla.
Pak přišly na řadu pivní a vinné láhve, zelenina
a tak. "My jsme ale měli svůj vlastní
arzenál a v zákulisí taky pár házečů",
vzpomíná na to Ron Ahteton. IGGY na ty lidi
řval: "Vy jste zaplatili po 5 dolarech,
ale já odsud pojedu s deseti tácama, tak běžte
do prdele!" Celá tato taškařice je zdokumentována
na albu "Metallic K.O."
Houževnatý nihilista na rozcestí
Po rozpadu STOOGES v roce 1974, se IGGY, totálně
vyluhovaný chlastem a drogami, nechal dobrovolně
zavřít na kliniku Neuropsychiatric Institute
v Los Angeles, aby se alespoň pokusil dát
se trochu dohromady. Když se vyhrabal z nejhoršího,
pokoušel se něco napsat a dokonce s Jamesem
Williamsonem utekl z nemocnice, aby společně
nahráli pár písní.
Žádná z nahrávacích společností
ale neprojevila zájem a tento materiál se
objevil až o 3 roky později na albu "Kill
City". Během jeho pobytu v nemocnici
jej navštívil jeho anděl spásy-David Bowie
a nabídnul mu, aby s ním jel na turné k jeho
aktuálnímu albu "Station To Station".
IGGY souhlasil a ti dva spolu vycházeli natolik
dobře, že se společně na konci roku 1976 přesunuli
do Berlína, kde se kromě braní drog věnovali
i hudbě. BOWIE ovlivněný německým kraut rockem
a kapelami jako CAN, AMON DUUL a KRAFTWERK
nahrál svá nejzásadnější alba "Low",
"Heroes" a "Lodger", zatímco
IGGY natočil neméně významné desky své kariéry
"The Idiot" a "Lust For Life".
Obě je produkoval Bowie a je to na nich také
znát. IGGY přijal mnohem sofistikovanější
projev a jeho desky se najednou prodávaly
mnohem lépe, než cokoliv od STOOGES, k čemuž
pochopitelně přispěla nastupující vlna punku.
Především britské punkové kapely k němu vzhlížely
jako k tomu, co to celé kdysi nastartoval.
IGGY vyráží na americké turné s BLONDIE v
roli předskokanů. Řadovým členem jeho doprovodné
kapely se jaksi automaticky stal David Bowie.
Turné dokumentuje "živé" album "TV
Eye", které si IGGY vyvzdoroval, přes
tuhý odpor jeho vydavatelské firmy (RCA).
Jeho vydání v roce 1978 si musel zaplatit
z vlastní kapsy (4 000 DM) a u RCA si tím
podepsal rozsudek smrti. V roce 1979 podepisuje
novou nahrávací smlouvu se společností Arista
a vydává u nich album "New Values",
na němž opět potkal s Jamesem Williamsonem.
Bylo ale poněkud popletené a hudebně rozkolísané,
jako kdyby IGGY náhle ztratil svůj směr. V
podobném duchu se nesou i další desky z té
doby. Punkem a new wave ovlivněná "Soldier",
dekadentním disco popem posedlá "Party"
a alternativním rockem a la TALKING HEADS
líznutá "Zombie Birdhouse". V roce
1982 vychází IGGYHO autobiografická knížka
"I Need More" (česky "Chci
víc", Maťa 1999). 
V roce 1983 David Bowie
znovu nahrál píseň "China Girl"
(původně na albu "The Idiot") a
stvořil tak první IGGYHO skutečný hit, takže
ten se musel ve svých 36 letech poprvé ve
svém životě učit zacházet s šekovou knížkou.
"Někdy v létě 1983 jsem se vrátil z turné,
podíval se na sebe do zrcadla a řekl si: Kámo,
nemáš žádnej nahrávací kontrakt, většina tvejch
desek leží ve frcu za pár babek přestože jsou
zatraceně dobrý, jseš ožralej, jseš ztrhanej,
jseš zhulenej a jseš totálně vyjetej. Jseš
neorganizovanej chlap a to musí přestat".
V roce 1986 podepisuje IGGY novou smlouvu
s A+M a v Bowieho produkci nahrává hodně komerční,
ale úspěšné album "Blah Blah Blah".
Následující deska "Instinct" s kytaristou
Steve Jonesem (ex SEX PISTOLS) měla evokovat
IGGYHO návrat k drsnějšímu rock and rollu
a hudební periodika se hemžila titulky, jako
"Král se vrací" a nebo "Otec
punku znovu usedl na trůn". Pravda je
ovšem taková, že je to velmi průměrná, spíše
hard rocková deska, která divokým časům se
STOOGES nesahá ani po kotníky. V roce 1990
vychází album "Brick By Brick" a
je to IGGYHO absolutní triumf. Hudebně sice
dosti komerční záležitost, jež ale obsahuje
skvěle napsané písně. Deska, za niž IGGY dokonce
obdržel v USA zlatou desku. Celému albu vévodí
jeho duet s Kate Pierson (ex B-52´S) v písni
"Candy".
Poznat sám sebe a milovat se v širé
bezcílnosti vlastního díla
(Jean Cocteau)
Na počátku 90. let objevili STOOGES grungeři
a podobně jako spousta jiných, žánrově zcela
odlišných umělců, se přihlásili k jejich odkazu.
DURAN DURAN, GUNS´N´ROSES, R.E.M., a nebo
TOM JONES nahrávali jejich cover verze až
se z nich kouřilo, ale IGGY na ten mumraj
kolem své osoby kašlal a dělal si svoje. 
Vždy,
když se jeho fanoušci začali obávat, že se
z něho stane trapná karikatura sama sebe,
udělal něco heroického, čímž všechny uzemnil.
Na desce "American Caesar" konečně
opět našel sám sebe a vrátil se k syrovému
a drsnému rock and rollu, aniž by však přitom
zapomněl na dobré melodie. V podobném i když
ještě přímočařejším duchu se neslo i následující,
mírně nedoceněné CD "Naughty Little Doggie".
V roce 1997 osobně znovu smíchal a remastroval
zásadní album STOOGES "Raw Power",
jehož master tape se kdysi ztratil a pak zase
našel, takže se konečně zvuk této zcela zásadní
nahrávky STOOGES přiblížil jeho původní představě.
Kromě toho také vyšla kniha "Please Kill
Me: The Oral History Of Punk" (česky
"Zab mě prosím: Necenzurovaná historie
punku", Volvox Globator 1999), která
podává syrový obrázek o vzniku punkové scény
od 60. let až v podstatě do současnosti, ústy
přímých účastníků. Ostatně většina z historek
citovaných v tomto článku pochází z této publikace.
V roce 1999 natočil pro hudební TV stanici
VH1 epizodu do jejich pořadu Behind The Music
a vydal nové album "Avenue B". Je
to tichá, komorní a v podstatě baladická deska,
plná silných textů a osobního prožitku. 
V
roce 2001 vydal IGGY své nejtvrdší album -
"Beat Em´Up", ale největší bomba
vybouchla až v letošním roce, kdy IGGY znovu
vzkřísil původní sestavu STOOGES a nahrál
s bratry Ashetonovými 4 zbrusu nové písně
na aktuální album "Skull Ring".
25. dubna 2003 se v DTE Energy Music Theatre
poprvé od roku 1974 sešli opět na jednom pódiu
bratři Ashetonové, Steve McKay na saxofon,
Mike Watt na baskytaru a pochopitelně IGGY
POP, tzn. STOOGES v původní sestavě (samozřejmě
až na basáka Dave Alexandra, který už bohužel
není mezi živými). Podle očitých svědků to
rozpálili jako za mlada, jako by se jich těch
uplynulých 30 let vůbec netýkalo. Zahráli
skladby z prvních dvou desek STOOGES a zcela
vynechali písně z "Raw Power", nejspíš
kvůli absenci tehdejšího kytaristy Jamese
Williamsona. Když během písně "Real Cool
Time" řekl IGGY ochrance, aby pustila
lidi na pódium, okamžitě toho využilo asi
tak 100 fanoušků a spolu s kapelou si zazpívali
"No Fun". Největší rock and rollové
shledání všech dob! IGGYHO fyzická forma budila
vždy závist a vyvolávala různé spekulace,
jak jen to ten strašlivej chlápek sakra dělá??
"Dneska už to nemůžu dělat tak, jako
např. v roce 1979. To jsem ještě do toho všeho
hulil, chlastal a cpal se všemožnejma drogama.
Dneska už nekouřím, víno piju jenom k večeři
a taky spím! A taky dělám každej den půl hodiny
čínské ki kong, abych se udržoval. Celá moje
"pověstná" dieta spočívá v tom,
že žeru jako prase! Moje oblíbená večeře se
skládá z opravdu dobré láhve Bordeaux, obrovskýho
steaku usmaženým na spoustě tuku a k tomu
francouzskej chleba namáčenej v tunách olivovýho
oleje. Všechno si to dám na talíř a sežeru
to! A na vrch si dám čokoládovou zmrzlinu
a nebo creme boulee".
Epilog
"Pud sebezáchovy, ctižádost a praktická
stránka života u mě nakonec převážila a tak
mám nyní daleko víc rezerv. Není to nezbytné,
ale je to nejlepší cesta vzhledem k životu,
jaký vedu. Nemohl bych dnes už být tak otevřenou
osobností jako v minulosti, protože bych jednoduše
explodoval na tisíc malých kousků. Už jednou
jsem své tělo a duši tímto šokovým testem
nechal projít, po druhé by to už nefungovalo.
Myslím, že bylo štěstí že jsem to všechno
přežil. JÁ versus JÁ. Tak to vždycky bylo.
Ti dnešní úspěšní mladíci mi připadají, jako
takoví malí, vychytralí zlodějíčci. Všechno
je to o výmluvách a dvojakosti, je to schématické,
útržkovité a fádní. Místo toho, aby věci konfrontovali
přímo, tak se kolem nich jen tak plazí. Je
to zkáza a ne revoluce! Ale i tak je to cool".
Někdo říká, že by IGGY POP měl být presidentem
USA.
Filmy: (výběr)
"Sid and Nancy" 1986
"The Color Of Money" 1986
"Coffe and Cigarettes III" 1993
"Tank Girl" 1995
"Dead Man" 1995
"The Crow II" 1996
"Howard Stern´s Private Parts" 1997
"The Rugrats Movie" 1998
"Snow Day" 2000
Recenze:
The Stooges
1969
Ve dvou dnech připravená a za další dva natočená
debutní deska STOOGES je syrový garážový rock
and roll s pořádnou dávkou psychidelie. Hromada
špinavých kytarových riffů, monotónní rytmika
s drsným, neškoleným, ale dokonale přesvědčivým
IGGYHO vokálem. Skladby jako "1969",
"I Wanna Be Your Dog" a nebo "No
Fun", se v průběhu let staly základními
stavebními kameny daného žánru a přímo ovlivnily
v následujících 30 letech nepřehledné zástupy
rockových kapel napříč hudebními žánry. V
době, kdy generace "míru a lásky"
ještě snila svůj barevný sen, IGGY předznamenal
jeho hořký konec.
w.jpg)
Fun House
1970
Deska zazářila tvrdě a neomaleně, jako částečně
vybroušený diamant. Témata z předešlého alba
obrátila naruby a rozcupovala na kusy. Děsivá
fúze elektroniky, rocku a jazzu, na jakou
nebyl v té době nikdo připraven. Album, jehož
vliv na alternativní rockovou scénu se projevil
až mnohem později. STOOGES hořeli jasným plamenem
a naplno ze svého ohnivého těla vypouštěly
temné existenciální vize.
Raw Power
1973
Jedno z nejdůležitějších alb 70. let. a celé
rockové historie vůbec. Kocovina a pachuť
smrti, která zůstala po válce ve Vietnamu,
stvořila americký archetyp osamělého a problémy
sužovaného hrdiny, který si svou frustraci
vybíjí na svém okolí. Zmučené IGGYHO ječení
je pevně svařeno s Williamsonovou démonickou
kytarou, zatímco bicí a basa jsou odsunuty
do pozadí. Divoký a nespoutaný metalický rock
and roll, prudký a živočišný adrenalinový
útok na samou podstatu lidské existence, který
dokonale a navždy vyhladil "květinovou"
iluzi. Skladby jako "Search and Destroy",
"Gimme Danger", "Penetration",
"I Need Somebody" a především "Raw
Power" se staly klasikami, které přežily
nepoškozeny a svěží všechny hudební trendy
až do dneška.
"Metallic KO
1976
"Živý" záznam legendárního posledního
koncertu STOOGES v Michigan Palace v Detroitu
z roku 1974. Existuje i v 2CD provedení, s
přidaným koncertem ze stejného místa, jen
o rok dříve. Zvuková kvalita je sice nevalná,
ale o to je to celé autentičtější. Dokazuje,
v jak zuboženém stavu byla tehdy IGGYHO hlava
a přestože kapela držela pohromadě jen nějakým
zázrakem, své kouzlo neztratili ani na okamžik.
Syrový a spíše historicky než hudebně cenný
dokument té doby.
The Idiot
1976
Narkotické mistrovské dílo. Silně ovlivněné
Davidem Bowiem a jejich společným pobytem
v Berlíně. Silné texty, které spalují na prach
předsudky celého světa. Temný alternativní
pop s hity jako "Nightclubbing"
a "China Girl".
w.jpg)
Lust For Life
1977
Toto album bylo natočeno během 6 dnů v Berlíně
a je po delší době opět jasně a kovově rockující.
IGGYHO heroinové zkušenosti jsou zde poprvé
reflektovány s odstupem a skladby jako "Sixteen",
"The Passenger" a nebo titulní "Lust
For Life" se v následujících letech staly
pevnou součástí jeho koncertů. Ta posledně
jmenovaná mu pak o 20 let později přinesla
obrovskou vlnu popularity, díky uvedení v
kultovním filmu "Trainspoting".
TV Eye
1978
Koncertní nahrávka slušné zvukové kvality,
jejíž vydání si musel IGGY doslova vydupat
ze země. Jde o záznam ze 2 koncertů z jeho
turné po Americe v březnu 1977. Na klávesy
ho tehdy doprovázel David Bowie a IGGY je
zde stejně intenzivní, spalující, útočný a
surový, jako kdysi se STOOGES. Tato deska
je důkazem toho, že i když v té době vydával
vcelku přívětivé a posluchačsky nenáročné
studiové nahrávky, "na živo" to
byl stále vybuchující vulkán, plný nespoutané
energie.
Kill City
1978
Skladby na toto album složil a nahrál IGGY
společně s Jamesem Williamsonem už v roce
1975, ale deska vyšla až o 3 roky později.
Velmi nevyrovnané album, na kterém za zmínku
stojí pouze úvodní píseň "Kill City"
a syrové bílé blues "Johanna".
New Values
1980
IGGY sám jen s kytarou komponuje 18 nových
písní notu po notě, z nichž 12 pak nahrává
v Los Angeles opět v tandemu s Jamesem Williamsonem.
Ten ale desku pouze produkoval, na kytaru
hrál někdejší pianista STOOGES Scott Thurston.
Hudebně nevyrovnaná deska, s extrémně osobními
texty, která byla tehdejší kritikou nejvíce
podceňována, ale jež současně IGGYMU přinesla
něco, co nikdo neočekával. Rozhlasový hit!
Skladba "Five Foot One" okupovala
na dlouhý čas většinu rozhlasových stanic
a propašovala jméno IGGY POP na jejich zkostnatělé
playlisty.
w.jpg)
Soldier
1981
Opět více rocková deska, kterou nahrála parta
odpadlíků z tehdy poměrně slavných kapel.
Glen Matlock (SEX PISTOLS) na basu, Steve
New (RICH KIDS) na kytaru, Ivan Král (PATTI
SMITH GROUP) na druhou kytaru, Barry Andrew
(XTC) klávesy a Klaus Kruger (TANGERINE DREAM)
na bicí. Každý ze členů vnesl něco ze své
bývalé kapely a přesto že je toto album žánrově
pestré, zůstalo přesvědčivé.
Party
1981
Měl to být impozantní a velkolepě luxusní
experiment, který ovšem skončil katastrofou.
Pokus o vmanévrování IGGY POPA do mainsteamových
vod bubblegumového popu, skončil jeho dementně
blátivou verzí a fanoušci zuřili. Deska byla
kritikou roztrhána na kusy a Arista vykopla
IGGYHO na dlažbu.
Zombie Birdhouse
1982
Pošramocenou reputaci si IGGY trochu napravil
tímto albem, které prezentuje jeho zájem o
tribalismus, tedy o rytmické struktury, které
zde dominují. Zvuk celé nahrávky je temnější,
experimentálnější a v některých okamžicích
dokonce připomíná tehdejší TALKING HEADS.
Blah Blah Blah
1986
Zvukově naleštěno, vypulírováno a šikovně
produkováno Davidem Bowiem, přineslo IGGIMU
dosud největší komerční úspěch jeho dosavadní
kariéry. Hity jako "Cry For Love"
a nebo Real Wild Child" se staly kasovními
trháky a nad dalším osudem IGGYHO jako rockera
visel otazník. Většina ho už viděla na popové
klouzačce se pomalu ale jistě sunout k blahobytnému
zániku.
w.jpg)
Instinct
1988
S bývalým kytaristou SEX PISTOLS Steve Jonesem
nahrál své první a doufejme taky poslední
hard rockem 70. let ovlivněné album. Sice
průměrné, trochu těžkopádné a v kontextu celé
jeho umělecké dráhy nepříliš zajímavé, přesto
tehdejší kritika nešetřila nadšením. Ta proklamovaná
tvrdost je bohužel pouze vnějšková a nevrací
se ani na okamžik k té chladné a necitelné
animální vichřici STOOGES. Rozhodně nic, co
by mohlo uspokojit jeho skalní fanoušky.
Brick By Brick
1990
To, že je s IGGYM třeba stále počítat, potvrdilo
toto album, na kterém spojil skutečného ducha
STOOGES s experimentálním popem a schopností
napsat hit. Duet s Kate Pierson (B-52´S) ve
skladbě "Candy" překonal všechny
jeho dosavadní kasovní rekordy. Celá deska
je prodchnuta jakýmsi opatrným optimismem
a je obrazem člověka, který konečně dospěl
a jenž našel v životě své vlastní místo.
American Caesar
1992
Tato deska je výrazně tvrdší a syrovější než
všechny předchozí, přesto si ponechala smysl
pro výrazné melodie. Atmosféra je hustší,
temnější a do IGGYHO vokálu se opět vrátila
hrozba. Stylově docela pestré, vyzrálé album,
přesto tvrdé a syrové, z něhož přímo cáká
IGGYHO znovu nalezený tvůrčí potenciál. Je
to maximálně účinný, prvotřídní rock and roll.
Jednoduchý, ale nikoliv stupidní. Hostující
Henry Rollins a Lisa Germano. Jedno z jeho
nejsilnějších alb vůbec.
Naughty Little Doggies
1996
Ve světle předcházející desky poněkud nedoceněné,
ale přesto výborné album. Je svižné, energické
a dravě rockující, přesně v nejlepší tradici
STOOGES. Na první poslech může působit trochu
nevýrazně, ale poslouchejte ho pár dní a zjistíte,
že na něm není slabá skladba. Je uvolněné
a sebejisté.
Avenue B
1999
Klidné, trochu zahořklé, nostalgické album
s převahou baladických písní, s velmi osobními
texty o pomíjivosti lidského snažení. IGGY
tady zpívá jako Leonard Cohen a vy mu to přesto
uvěříte. Pár rockových čísel zde ovšem také
najdete, mezi nimi např. zdařilou cover verzi
známé odrhovačky "Shakin´All Over".
Beat ´Em Up
2001
Jednoznačně jeho nejtvrdší album od dob "Raw
Power". Dravé, ostré, plné vitality a
živočišné energie. Koncentrovaná primární
pudová energie, která vám zvedne hladinu adrenalinu
stejně spolehlivě, jako jízda na horské dráze.
Ryzí rock and roll.