ČLÁNKY
PUNK ROCK STORY Vol. 1
(1971 - 1977)
John Holmstrom, Ged Dunn a Legs McNeil byli chlápci, kteří milovali divadlo, film, comix a především rock and roll. Fandili VELVET UNDERGROUND, STOOGES, MC 5, NEW YORK DOLLS a hlavně THE DICTATORS. Aby mohli zadarmo chlastat a měli na co balit holky, začali vydávat časopis, který nazvali PUNK. Punk jako označení mladého, nikam nepatřícího ztracence, zkrátka někoho, „kdo to má hodně na háku“ (William Burroughs). To slovo v sobě zahrnovalo všechno, co měli rádi. Chlast, výstřední chování, smysl pro absurditu, legraci, ironii a tendenci k temnějším stránkám života. Časopis se stal hlásnou troubou hudební komunity kolem new yorského klubu CBGB a koncem roku 1975 bylo celé město polepené plakáty s nápisem: „Pozor, přichází Punk“. Nikdo nevěděl která bije. První číslo vyšlo v lednu 1976 s Lou Reedem na obálce a punk rock byl oficiálně na světě. Celé to ale začalo mnohem dřív.
NEW YORK DOLLS
New York Dolls
Rok vydání: 1973
NEW YORK DOLLS byli jednou z prvních kapel, která smíchala divadelní teatrálnost s rock and rollovou energií a stvořila tak glam rock nebo glitter rock chcete-li. V roce 1971 hrály rockové hvězdy na stadionech, chovaly se jako celebrity a sólo na bicí trvalo 10 a kytarové 20 minut. NYD oživili kouzlo 3 minutové písničky a dostali rock and roll zase zpátky na ulici, čímž oslovili nejenom obyčejné fanoušky, ale také komunitu mladých progresivních umělců, v čele s Andy Warholem. Nejčastěji hrávali v Mercer Art Center na Lower East Side a na jejich koncertech jste mohli potkat Jimi Hendrixe, Bette Midler, Wayne Countyho, Davida Bowie a nebo Lou Reeda. NYD byli divocí a ve své narcistně-teatrální, transsexuální stylizaci zcela přirození (dá-li se to tak nazvat). David Bowie si po návratu do Londýna ostříhal vlasy, obarvil je na oranžovo a stvořil Ziggy Stardusta. Když pak v roce 1972 přijeli NYD do Anglie, aby dělali předskokany Rodu Stewartovi, neměli na svém kontě jediný vydaný singl a dokonce ani smlouvu s nahrávací společností. Titulky v anglickém hudební tisku po jejich koncertu ve Wembley hlásaly: „Viděli jsme budoucnost rock and rollu“ a taky „Byla to ta nejhorší sračka, co jsem kdy slyšel“. Kolem kapely se rozpoutala úplná hysterie a každý s ní chtěl podepsat smlouvu. Uprostřed jednání přišel šok. Bubeník Billy Murcia se předávkoval drogami na jednom večírku a všechno kolem nich se zastavilo. Náhradou se stal Jerry Nolan a 19. prosince 1972 vystoupili Dolls poprvé v nové sestavě. První americké turné doprovázela řada skandálů a jejich koncerty byly často srovnatelné s přistáním mimozemšťanů. V Texasu např. jezdili Rolls Roycem tak dlouho, dokud je nezastavila místní policie. 
Z auta se vyloupla parta chlápků s natupýrovanýma vlasama, make upem a v rudých kožených kalhotách upnutých tak, že pro představivost už nezůstal žádný prostor. Policajti ale měli dojem, že by tam mohli mít schované nějaké drogy a tak si je Johnny Thunders rozepnul a vyndal všechno co tam měl…a balíček trávy to rozhodně nebyl. Jasně že skončil v base a manažer kapely tam musel naběhnou a vyplatit ho. Tím manažerem byl Angličan Malcom McLaren, který měl v Londýně módní obchod s rock and rollovým oblečením jménem SEX, ve kterém se Dolls při své tamní návštěvě několikrát zastavili. „Chtěl jsem udělat z Dolls opak k Warholovýmu pop artovýmu svinstu, který bylo tak zkurveně pokrytecký, katolický a zoufale nudný“, říká Malcolm. Oblíkl Dolls do těsných komunistických hardů, za ně pověsil obrovskou rudou vlajku se srpem a kladivem a nutil je k nesmyslným politickým prohlášením. Celé to bylo jen stupidní divadlo, které se k Dolls vůbec nehodilo a kapela z toho byla nešťastná, stejně jako jejich fanoušci. Následné turné po východním pobřeží je pak už jen dorazilo. Kapela byla díky drogám a chlastu v dezolátním stavu, v důsledku čehož se uprostřed turné vypařil Johhny Thunders i Jerry Nolan. Vrátili se zpátky do New Yorku, kde spolu s Richardem Hellem, který zrovna opustil TELEVISION založili THE HEARTBREAKERS. Psal se rok 1975 a pohřeb Dolls byl dokonán. Malcom se zbytkem kapely dorazil do New Yorku o pár týdnů později, aby se v CBGB potkal s Richardem Hellem, který jej okamžitě okouzlil. Zpět do Londýna pak odjížděl s obrazem vystresovaného, znuděného, vyzáblého, orvaného, špinavého kluka v roztrhaném tričku, s vlasama trčícíma na všechny strany. Pár měsíců na to vznikli SEX PISTOLS a jejich první singl „Pretty Vacant“ je totálně vykradená „Blank Generation“, kterou Richard Hell napsal ještě pro TELEVISION. Ale to je už jiná story.
TELEVISION
Marquee Moon
Rok vydání: 1977
Skupina TELEVISION úplně nezapadá do konceptu tohoto článku, protože svou hudbou i texty se řadí spíše k sofistikovanější podobě new yorského punku, reprezentované Patti Smith, TALKING HEADS a nebo BLONDIE. Nelze ji ale pominout, protože právě TELEVISION byli vůbec první kapelou, která v klubu CBGB veřejně vystoupila a de facto tím celou tu ztřeštěnost odstartovala. Richard Hell (Richard Meyers) a Tom Verlainem (Thomas Miller) pracovali ve filmovém knihkupectví, chodili na koncerty NYD a snili o založení vlastní kapely. Tou první byli NEON BOYS, ale pořád to nebylo ono. Majitel krámu jim jednou řekl, že zná kluka, co „šoustá s chlapama za prachy a taky hraje skvěle na kytaru.“ Tím klukem byl Richard Lloyd. Tom Verlaine byl přemýšlivý, vzdělaný a chytrý chlápek co nebral žádné drogy a dokonce ani nijak zvlášť nechlastal, Richard Hell byl jeho pravým opakem. Bulvární surrealistický delikvent, toužící po slávě a uznání, závislý na heroinu a nevyhýbající se žádné hanebnosti. Richard Lloyd se tak nějak potácel mezi nimi a celé to vedlo k jeho mnohočetné hospitalizaci na psychiatrické klinice, kde si prodělal svůj vlastní „Přelet nad kukaččím hnízdem“. Popularita TELEVISION rychle rostla a Toma Verlaina chtěla sbalit každá holka, nejvíc ale Patti Smith, které se to nakonec taky podařilo. 
Společné koncerty TELEVISION a Patti Smith Group přilákaly každý večer do CBGB spoustu lidí a klub se postupem času stal centrem všeho dění. Po vzoru NYD tehdy všichni nosili flitry a ženské šaty, ale TELEVISION byli jiní. Byla to rock and rollová kapela v roztrhaných hadrech, vyzáblí chuligáni bez domova, kteří hráli energickou, syrovou muziku, která byla současně i lyrická a neuroticky zachmuřená. Richard Lloyd tehdy začal nosit bílé tričko s terčem uprostřed a nápisem: „Zabte mě prosím“. Druhé album „Adventure“ bylo už jen slabým odleskem „Marquee Moon“ a celé to uzavřela live deska „The Blow-Up“. Krátce nato se TELEVISION rozpadli, aby se v roce 1991 dali znovu dohromady, vydali velmi slušné album „Television“, odehráli pár koncertů a v roce 1993 to zase zabalili. Druhý pokus o návrat proběhl v roce 2001, Tom Verlaine teď jezdí coby koncertní kytarista s Patti Smith a vydává sólové desky, aktuálně je to album „Songs and Other Things“.
THE HEARTBREAKERS
L.A.M.F.
Rok vydání: 1977
První demo THE HEARTBREAKERS vzniklo v roce 1976, během jejich vystoupení v klubu Max´s Kansas City, ale původní sestava moc dlouho nevydržela. THE HEARTBREAKERS byli především kapelou Johnny Thunderse, takže netrvalo moc dlouho a Richard Hell z kapely odešel. Myslel že bude hlavní hvězda, ale stejně jako u TELEVISION byl až na druhém místě. Prosadit se mu podařilo až v jeho vlastní skupině RICHARD HELL AND THE VOIDOIS, se kterou natočil výborné (a jediné) album „Blank Generation“. THE HEARTBREAKERS se více než zkoušení věnovali shánění drog a tak když zavolal z Londýna Malcom McLaren, jestli by tam nechtěli přijet a odehrát pár koncertů s jakousi kapelou SEX PISTOLS, řekli si proč ne? Neměli desku, ani smlouvu, byli švorc, takže tím vlastně nic neriskovali. Turné z roku 1976 nazvané Anarchy in the U.K. se kromě obou výše jmenovaných kapel zúčastnily ještě THE CLASH a DAMNED, ovšem z plánovaných 18 koncertů se nakonec uskutečnilo jen 6. Na začátku města kde se mělo vystoupení konat, je totiž většinou čekal starosta s místní policií a vůbec je nepustili dál. 
Přesto bylo zcela zřejmé, že THE HEARTBREAKERS jsou z celé té party jasně nejlepší. Byli o dost starší a měli za sebou daleko víc zkušeností s hraním v různých kapelách. Své nástroje ovládali na velmi slušné úrovni a věděli přesně, co mají na jevišti dělat, což se o jejich anglických parťácích říct moc nedalo. Když se THE HEARTBREAKERS objevili na pódiu, bylo to, jakoby sálem projel parní válec, zatímco anglické kapely v podstatě předváděly svou představu toho, co si mysleli, že se odehrává v New Yorku. THE HEARTBREAKERS se v roce 1977 podařilo v Londýně natočit velmi dobré album „L.A.M.F. (Like A Motherfucker)“, po jehož dokončení se ale kapela fakticky rozpadla a Johnny Thunders zůstal v Londýně sám. V následujících letech se s nevelkým úspěchem pokoušel o sólovou kariéru, v roce 1979-1981 např. společně s kytaristou Wayne Kramerem (MC 5) založil kapelu GANG WAR, o 3 roky později se pokusil (neúspěšně) znovu obnovit THE HEARTBREAKERS. Po celou tu dobu bojoval s drogovou závislostí. V roce 1991 se předávkoval v hotelovém pokoji v New Orleansu. Bylo mu 38 let.
DEAD BOYS
Young Loud and Snotty
Rok vydání: 1977
Páteří clevelandských DEAD BOYS byl kytarista Cheetah Chrome (Gene O´Connor), bubeník Johnny Blitz (John Madansky) a zpěvák Stiv Bators (Steve Bator), kteří za sebou měli zkušenosti z místní kapely ROCKET FROM THE TOMBS. Když přibrali druhého kytaristu Jimmy Zera (William Wilden) a basáka Jeffa Magnuma (Jeff Malnagy) změnili název na FRANKENSTEIN, ale v Clevelandu byli se svým mixem NYD, STOOGES a ALICE COOPER osamoceni. Vítaná příležitost vypadnout se naskytla, když do města zavítali RAMONES. Joey Ramone jim slíbil domluvit koncert v CBGB a taky to udělal. Změnili název na DEAD BOYS a vyrazili do New Yorku, kde do toho hemžení kolem CBGB skvěle zapadli a rychle se stali jeho pevnou součástí. Během měsíce už byli ve studiu a nahrávali debutové album „Young Loud and Snotty“, které obsahovalo přímočarý, garážový punk v nejlepší tradici THE STOOGES. Násilí, nihilismus a estetika ošklivosti slavila vítězství a DEAD BOYS se v tom všem cítili, jako ryby ve vodě. Žít ve stoce nebyl pro kluky z chudých poměrů v Ohiu žádný módní výstřelek, ale přirozený životní styl. Zkrátka drsní kluci odjinud.
Příliš velký úspěch který přišel moc brzy. Jejich druhé album „We Have Come For Your Children“ produkoval Felix Pappalardi (basák MOUNTAIN) a celé ho zazdil. O punku neměl ani páru a tak zvuk této desky je na kapelu formátu DEAD BOYS až příliš krotký. Ti si toho byli samozřejmě dobře vědomi, ale nedokázali s tím nic udělat (marně přemlouvali kytaristu STOOGES Jamese Williamsona, aby se toho chopil). Krátce nato byl v pouliční bitce zabit bubeník Johnny Blitz a DEAD BOYS v podstatě přestali existovat. Poslední tečkou za jejich hudební dráhou se stalo živé album „ Night of the Living Dead Boys“ z roku 1981, na kterém je zachycen koncert ze CBGB z roku 1979, jeden z posledních s Johnnym. 4 června 1990 zemřel v Paříži při autonehodě Stiv Bators a tím se historie DEAD BOYS definitivně uzavřela.
THE DICTATORS
Go Girl Crazy
Rok vydání: 1974
THE DICTATORS neměli s děním kolem CBGB ani s NEW YORK DOLLS nikdy nic společného, přesto měli na vznik punk rocku zcela zásadní vliv. Zakopáni v rodném Bronxu natočili své první album „Go Girl Crazy“ už v roce 1974 a jejich hudba přímo ovlivnila RAMONES i DEAD BOYS (a s nimi i stovky dalších v pozdějších letech). Kromě pár nadšených reakcí od fanoušků se albu ale nedostalo téměř žádné pozornosti a od firmy Epic dokonce dostali kopačky. Jejich leader Handsome Dick Manitoba (Richard Blum) měl pověst chlápka, co jiným ničí baráky, přespává na záchodcích a je totálním mejdanovým maniakem. Byl to ten nejuřvanější, nejhlasitější a nejdestruktivnější parchant široko daleko a na základě jeho historek by se dal natočit celovečerní film. Nástup punku sliboval vzestup popularity i pro THE DICTATORS, ale nic z toho se bohužel nestalo. Kapelu pronásledovaly časté personální změny, konflikty s gramo firmami, rádia je nenáviděla a hudební tisk jakbysmet. THE DICTATORS se sice snažili, ale po 3 albech to v roce 1978 vzdali. Občas odehráli nějaký společný koncert (důkazem budiž kazeta „ Live, Fuck 'Em If They Can't Take a Joke“ z roku 1981, která se v roce 1998 dočkala cd reedice) a v roce 1991 dokonce vyrazili na menší turné. O 10 let později se jejich fanoušci dočkali zbrusu nového (a výborného) studiového alba „D.F.F.D.“ na které navázalo stejně dobré „živé“ album „Viva Dictators“ z loňského roku. Punk forever.
RAMONES
Ramones
Rok vydání: 1976
Jim Carroll a Dee Dee Ramone (Douglas Coldin) byli nezletilí prostituti a dealeři drog, co kupovali kokain v Central Parku a to co jim zbylo, prodávali doma v Queensu. Dee Deeho vyrazili v 15 letech z domu a hned vyfasoval 90 dní natvrdo za loupežné přepadení kdesi v Indianě. Johnny Ramone (John Cummings) si už tehdy píchal heroin a chodil na koncerty NYD a STOOGES. Joey Ramone (Jeffrey Hyman) byl skutečný hippík, chodil bosky, nosil dlouhé vlasy a žil v San Franciscu. Po návratu do New Yorku začal hrát v glam rockových SNIPER, ale Johnny a Dee Dee si taky pořídili kytary a přemluvili ho, aby to zkusil s nimi. Na první zkoušce RAMONES hrál Joey na bicí, u kterých seděl na bobku protože neměl židličku a Dee Dee s Johnnym celou dobu drhli jediný akord (E Dur), protože žádný jiný neuměli. Nakonec se za bicí posadil jejich manažer Tommy Ramone (Thomas Erdélyi), všichni se přejmenovali na Ramone a začali psát vlastní písničky, jejichž hraní se každou zkouškou zrychlovalo. 
První koncert odehráli v Performance Studios a jejich roztrhané džíny, levné kecky, kožená bunda a černé sluneční brýle se staly uniformou pro několik následných generací. Když RAMONES vylezli na pódium, vypadalo to, jakoby do sálu napochodovalo gestapo. Nasraní kluci v černých kožených bundách, od kterých jste dostali takovou hlukovou pecku, že jste po tom nárazu museli ustoupit, jako před silným větrem. První koncert RAMONES v Anglii se odehrál 4. července 1976 v londýnském Round House a pro tamní, právě se rodící punkovou scénu, měli RAMONES jediné poselství: „Nedělejte si starosti s kvalitou, prostě vylezte ven a hrajte. Nečekejte až budete lepší, protože to stejně nikdo nepozná“.
V té době byl punk jenom amatérský časopis a pár kapel kolem CBGB, celkem asi sto lidí. Většinou to ani žádní punkeři nebyli, ale spíš lidi z uměleckého světa, kteří tam hledali inspiraci a trochu toho povyražení. Celé to vypadalo jako soukromý vtípek a taky to tak mělo zůstat. Ale anglické turné RAMONES to všechno změnilo. „Legsi tomu bys nevěřil“, vykřikoval po návratu Joey Ramone. ONI TO ŽRALI!!“ To, co v Americe začalo jako vtip, vzala Anglie smrtelně vážně. Podstatně mladší a také násilnější publikum tam rozpoutalo opravdovou revoluci, jejich pojetí punku byl mnohem agresivnější a taky nebezpečnější. Bylo v něm mnohem víc agrese, vzteku, sarkasmu, cynismu a frustrace. Ale o tom zase příště.