ČLÁNKY
PUNK ROCK Vol. 2 1975 – 1979
Anarchy in The U.K.
Spisovatelka, reportérka, televizní moderátorka a někdejší autorka článků pro americký časopis „Punk“ Marry Harron, dělala na podzim 1976 rozhovor se SEX PISTOLS: „V zákulisí stály stovky malých dětí, co vypadali jako malí démoni. Zářivě rudé vlasy a bílé obličeje, ozdobení řetězama a hákovejma křížema a různejma věcma zabodanejma do hlavy. A já si říkala: Panebože co jsme to rozpoutali! To, co na mě v New Yorku působilo, jako dospělejší a bohémská rocková kultura, nabylo v Anglii podoby šílenýho puberťáckýho hnutí, ve kterém byla spousta pozérství a násilí. Chovali se jak britští fotbaloví fanoušci, ultra násilní parchanti, kterým šlo jen o to se ožrat, vyvolat násilí a překročit všechny hranice“. Ustavujícím sjezdem britského punku se stal koncert v klubu 100, který se odehrál 20. září 1976, na kterém vystoupili SEX PISTOLS, THE DAMNED, THE CLASH, SUBWAY SECT, SUZIE AND THE BANSHEES (tehdy ještě pod tímto názvem) a francouzský host STINKY TOYS.
SEX PISTOLS
Never Mind The Bollocks Here´s The Sex Pistols
Rok vydání: 1977
Marry Harron: „Johnny Rottenovi to neuvěřitelně pálilo. Byl to mladej člověk v centru dění a s jasnou vizí. Jeho odpovědi byly jasný, zasvěcený, zábavný a měly ducha. Dokázal se podívat zvenku na ten kult, kterej kolem nich vybudoval Malcom McLaren a přesně věděl o co jde. Můj kluk co tam byl se mnou tím byl ale naprosto zhnusenej. Řekl: Je mi líto, ale celá tahle věc je podvod. Je to humbuk živenej Malcolmem, Rotten je totální vůl, vymaštěnej magor, malej protivnej oportunista, kterýho nemá nikdo rád a ty jsi pitomá kráva že jim to žereš“. Ať už to bylo se vznikem a koncem této kapely jakkoliv, SEX PISTOLS se stali v průběhu let skutečným punk rockovým SYMBOLEM a v podstatě synonymem pro celý hudební styl. Jasně si vybavuji moment, kdy jsem se s nimi setkal poprvé. Konec 70. let, komunistický marasmus v plném proudu, v krámech s muzikou vymeteno, oficiální český rock nestojí ani za psí prd, underground až na pár výjimek buď zavřený a nebo v útlumu a na rakouské TV každou neděli nějaká popletená hitparáda, kde mezi obvyklými popovými odrhovačkami tu a tam proplul nějaký monstrózní rockový parník. A najednou prásk! Jakási otrhaná, ostnatá a evidentně nebezpečná parta vychrtlých asociálů, která zjevně své nástroje k smrti nenáviděla (a podle toho se k nim taky chovala), NA MĚ ječela jak pominutá „I´m The Antichrist!!!“. Ten jejich drsný a útočný rock and roll, mě rázem obrátil vzhůru nohama a nic už potom nebylo stejné, jako dřív. „Zkoušel jsem ze SEX PISTOLS vytvořit to, co se mi nepovedlo v New Yorku s NEW YORK DOLLS“, přiznal sám McLaren. 
Vzal jsem zvláštní nápady Richarda Hella, lechtivou tvář Dolls, politické důsledky nudy a všechno to semlel dohromady. Tím jsem získal názor a mohl vydat prohlášení, ke kterýmu jsem se chystal už od svých 14 let. SEX PISTOLS byli v podstatě stejný jako NEW YORK DOLLS, akorát že nebrali drogy…teda aspoň zpočátku.“ SEX PISTOLS se rozpadli během svého amerického turné. Sid Vicious zůstal v New Yorku, kde byl 13. října 1978 v hotelu Chelsea zatčen a obviněn z vraždy své přítelkyně Nancy Spungenové. Pár týdnů nato byl propuštěn na kauci 50 000 dolarů a 2. února 1979 se předávkoval heroinem. Bylo mu 21 let. Johnny Rotten se vrátil ke svému občanskému jménu John Lydon a ještě v témže roce založil výbornou kapelu PUBLIC IMAGE Ltd. Paul Cook a Steve Jonese založili ne příliš úspěšné THE PROFESSIONALS. Pokus SEX PISTOLS o comeback v roce 1996 skončil fiaskem.
THE CLASH
The Clash
Rok vydání: 1977
Jedna z nejdůležitějších londýnských punkových kapel. Založeni v roce 1976 Mickem Jonesem a neúspěšným výtvarníkem Paulem Simononem. Ty správné obrátky to ale nabralo až s příchodem zpěváka a kytaristy Joe Strummera (vl.jm. John Mellor). Jako první punková kapela podepsali smlouvu s velkou nahrávací společností (CBS), u které také natočili svůj stejnojmenný debut. Přestože je to hudebně nejostřejší deska v celé jejich historii, nenajdete zde jen a pouze agresivní materiál. Kapela od začátku dávala najevo, že to umí i pomalu a že jí nejsou cizí ani ostatní žánry, jako je např. reggae a nebo ska, což se naplno projevilo na pozdějších albech. S relativně umírněnou hudbou ostře kontrastovaly velmi agresivní, proletářské texty, silně politicky a sociálně zaměřené, které ze sebe Strummer chrlil naštvaným jazykem ulice. Velkým hitem byl hned první singl „White Riot,“ který se stal jakýmsi manifestem londýnské punkové komunity. Ale i další písně, jako třeba „Remote Control,“ „London´s Burning,“ „I´m So Bored With The U.S.A.“ „Hate and War“ a nebo „Garageland“ zcela zlidověly a dodnes si je hvízdá kdejaký malý smrad na londýnském předměstí. Ve své době měla tato deska zcela zásadní význam, dnes už ale nemá takový účinek, jako tehdy. 
V následujících letech se THE CLASH stylově proměňují, i když původní ideu punku nikdy úplně neopustili a během anglicko-argentinské války o Falklandy se vrátili k ostřejšímu zvuku i postojům.V roce 1985 absolvovali velmi úspěšné turné po Anglii i USA, ovšem následující album „Cut The Crap“ zcela propadlo a kapela se krátce nato rozpadla. Joe Strummer se pak věnoval natáčení sólových desek, skládání filmové hudby, produkci a také si zahrál menší role ve filmech. Kytarista Mick Jones založil v roce 1985 celkem úspěšnou kapelu BIG AUDIO DYNAMITE s níž natočil několik alb mixujících funky s hip-hopem a komerčním punkem. V prosinci 2002 během příprav 4 sólového alba zemřel na infarkt Joe Strummer a tím se celá historie THE CLASH definitivně uzavřela.
THE DAMNED
Damned Damned Damned
Rok vydání: 1977
Založeni v červnu 1976 kytaristou Brianem Jamesem, ovšem hlavním koncertním tahákem se záhy stal zpěvák Dave Vanian, který se v obleku, s kravatou, nabíleným obličejem a černě namalovanými rty stával častým terčem rozdováděných fanoušků. Koncerty THE DAMNED byly v této ranné fázi hodně divokou a fyzickou záležitostí a stejné bylo i jejich debutové album. THE DAMNED zněli značně odlišně, než většina tehdejších britských punkových kapel a svou syrovou neučesaností připomínali spíše americké kapely z konce 60. let, jako byli MC5 a STOOGES. THE DAMNED udělali jedinou věc, na kterou jim tehdy stačily síly. Vzali starý dobrý rock and roll a nařezali mu, co se do něj vešlo. Výsledkem byl jednoduchý, primární rock, zahraný s maximálním nasazením a zničující energií. Pecky, jako jsou „Neat Neat Neat,“ „Born To Kill“ a nebo „Fish“ jsou stále vysoce
explozivním materiálem, nabitým elektrizujícím entusiasmem a dravým tahem na bránu. Na rozdíl od většiny svých současníků se THE DAMNED nebáli zpomalit a tak se např. v „Feel The Pain“ dostávají do téměř psychidelických dimenzí. Na druhé straně taková „I Feel Alright“ nebo „So Messed Up“ by mohly být vzorem pro většinu dnešních „punkových“ kapel.Největším hitem se stala píseň „New Rose“ jenž má v sobě neutuchající žár ducha té doby. THE DAMNED se v následujících letech na něco podobného už nikdy nezmohli a jejich alba měla kvalitativně sestupnou tendenci, později se dokonce přiklonili ke gothic rocku a více syntezátorovému zvuku. Přesto díky tomuto prvnímu albu jsou jednou z mých nejoblíbenějších britských punkových kapel.
THE STRANGLERS
Live (X Cert)
Rok vydání: 1979
Londýnská punková kapela, založená už v roce 1974. Od počátku byla výjimečná tím, že jako hlavní nástroj používala vedle kytar výrazným způsobem také klávesy, za což si vysloužila posměšné přirovnávání k THE DOORS, což byla tehdy krutá urážka. THE STRANGLERS se vždy snažili o propracovanější písničky se složitějším aranžmá, čímž byli pro ortodoxní punkové publikum značně podezřelí. Počátkem roku 1977 si však získali všeobecné uznání nekompromisními a pořádně divokými koncerty, které nezřídka končily hromadnými rvačkami s publikem. Drsná kytara, zboostrovaná basa, neotesané bicí, ty zpropadené, až nepatřičně rozjuchané varhany, včetně drsného, chlapáckého vokálu, chrlícího násilné texty, ve kterých neblikala ani jiskřička optimismu, či nějaké podělané naděje. To bylo něco, co začalo velmi zajímat londýnskou, především dělnickou mládež.
Živé album „Live (X Cert)“ je složeno z koncertních nahrávek z let 1977/78 a zahrnuje ten nejdůležitější materiál z prvních dvou desek - „Rattus Norvegicus“ (77) a „No More Heroes“ (77). Velmi věrně ukazuje tu dravou energii, strhující tempo a vzrušující atmosféru živých koncertů THE STRANGLERS a představuje kapelu ve vrcholné formě. „Hanging Around,“ „Get A Grip,“ „I Feel Like A Wog“ a nebo „5 Minutes“ se na vás valí jedna za druhou jako lavina a vy se pod její tíhou můžete buď zlomit v pase a nebo se s chutí pustit např. do svého souseda. V dalších letech se THE STRANGLERS postupně přikláněli k melodickému, i když alespoň z počátku celkem energickému popu, ale i tato podoba postupně vychládala, až se nakonec vytratila docela. Konec přišel v roce 1998.
SIOUXSIE AND THE BANSHEES
The Scream
Rok vydání: 1978
Zpěvačka Siouxsie Sioux (vl.jm. Susan Janot Dallion) založila společně s baskytaristou, skladatelem a textařem Steve Severinem (vl.jm. Steven Bailey) punkovou kapelu původně nejspíš jenom proto, aby mohla šejkrovat svýma odhalenýma kozama na veřejnosti. Jejich první veřejné vystoupení se odehrálo v již zmiňovaném klubu 100, za bicími seděl Sid Vicious (později baskytarista SEX PISTOLS) a celá legrace trvala pouhých 20 minut. I to ale stačilo na to, aby znechutili všechny nahrávací společnosti, které by snad o ně mohly projevit zájem a současně vyvolaly nadšené reakce u punkové subkultury. Ale až vystoupení v populárním pořadu Johna Peela jim získalo skutečnou pozornost, která jim umožnila v roce 1978 natočit debutové album „The Scream.“ Deska úplně jiný zvuk, než na jaký byl v té době anglický punkový fanoušek zvyklý. Skličující, temná atmosféra, nezvyklé kytarové postupy a podivné zvuky, ocelově chladný, pronikavý vokál, plný mrazivé vášně… to všechno byly spíše atributy, kterými se pyšnila právě se rodící post punková a gothická scéna, reprezentovaná kapelami JOY DIVISION, GANG OF FOUR, KILLING JOKE, BAUHAUS a nebo VIRGIN PRUNES. Ale THE BANSHEES byli v této ranné fázi na oba tyto styly příliš nezkrotní a divocí. 
Poslechněte si např. úvodní píseň „Pure“. Když se po trochu zdlouhavém intru konečně rozjede hypnotickým rytmem bicích, jednoduchou basou a ještě primitivnější kytarou, říkáte si, co je to sakra za zpropadené diletanty? Ale po chvíli zjistíte, že si vás ta píseň zcela podmanila. Je to syrové, neučesané, vzdorovité, skutečné.Opravdový výkřik. Bylo zřejmé, že THE BANSHEES nezajímá pouze primární síla a energie, ale-i mystérium magie a tajemna. Je zde patrná snaha o komplikovanější kompozice, která ovšem tehdy vázla na jejich značně omezených hráčských schopnostech. Přesto (a možná právě proto) je mi toto album bližší, než ty pozdější, hráčsky už daleko dokonalejší nahrávky. Pro THE BANSHEES byly od samého počátku punkové mantinely příliš těsné, což naplno prokázali v 80. letech, ve kterých se jako jedna z mála punkových kapel dokázali hudebně dál vyvíjet a přestože jejich pozdější desky už byly na můj vkus příliš popové, nikdy tak zcela neztratily své charisma. Rozpadli se kolem roku 1995, ale v roce 2003 dokázali přijít s výborným albem „The Seven Year Itch“ (vyšlo i na dvd), které je záznamem jejich koncertu z londýnského Shepherds Bush Empire.
Za touto velkou pětkou stála celá řada dalších perspektivních punkových kapel, které hrály v následujících letech důležitou úlohu a více či méně naplňovaly naděje do nich vkládané. Za všechny jmenujme alespoň SHAM 69, BUZZCOCKS, THE VIBRATORS, GENERATION X, THE ADVERTS , 999 a nebo STIFF LITTLE FINGERS. Na přelomu 70. a 80. let se ale punk začal diferencovat a absorbovat další hudební styly. Začaly vznikat nové hudební žánry, jako např. post punk, gothic rock, new wave a také přímý pokračovatel punku - hard core. A o tom posledním si povíme zase příště.