ČLÁNKY
PUNK ROCK Vol. 3 (1979-1983)
„Prázdniny v Kambodži pod černou vlajkou
Koncem 70. let se punk rock radikalizoval i v Americe. Už to nebyla jen záležitost New Yorku a hloučku umělecky založených bohémů, ale jeho plamen se rozhořel po celém území Spojených Států a zasáhl všechny společenské vrstvy. Los Angeles, San Francisco, Minneapolis, Boston a dokonce i Washington D.C., tam všude se šířila punková záplava. Pro celou scénu byla příznačná pestrost a kromě textů se výrazně přiostřila i samotná hudba, pro kterou se začal používat nový termín. Hard core.
BLACK FLAG
Damaged
Rok vydání: 1981
Legendární punková parta z Los Angeles, kterou založil pod dojmem událostí v new yorkském klubu CBGB kytarový samouk Greg Ginn. Po několika EP a mnoha personálních změnách se sestava jakž takž ustálila a s novým zpěvákem, kterým nebyl nikdo jiný než HENRY ROLLINS, vydali v roce 1981 první studiové album nazvané „Damaged“. Přineslo do té doby nebývale tvrdý, nekompromisní a brutálně agresivní zvuk, kterému se záhy začalo říkat hard core. Tvrdá, pulzující basa, zuřivé bicí, neobvyklá a velmi agresivní Ginnova kytara a do toho manický řev Henry Rollinse. Svalnatá mašina, která se řítí rovnou vpřed. Krátké a zuřivé návaly zvířecí energie, surová řežba, stejně autentická, jako pouliční rvačka. Deska přinesla několik dnes už legendárních skladeb, které v pozdějších letech
nikdy nechyběly na jejich koncertech. Neurotická „Gimmi Gimmi,“ děsivá vypalovačka „Depression,“ rozdrásaná a nenávistná řežba „Room 13,“ super punk ze staré školy „No More“ a nebo vrcholné číslo „Damaged II,“ které v sobě spojuje to nejděsivější z výše uvedeného. Závěrečná „Damaged I“ je pomalé, metalurgované blues, jaké jste v pozdějších letech slyšeli od Henry Rollinse. Album, které má i dnes sílu zbořit barák. BLACK FLAG se bez varování rozpadli v roce 1987, Henry Rollins se vydal na úspěšnou sólovou dráhu, basák Chuck Dukowski založil progresivní kapelu SWA a dál pracoval pro label SST, Greg Ginn vydával čím dál podivnější desky a pokud vím, o žádném reunionu se nikdy nemluvilo.
DEAD KENNEDYS
Fresh Fruit For Rotting Vegetables
Rok vydání: 1980
Vedle BLACK FLAG nejdůležitější americký hard coreový soubor. Ústřední postavou se stal zpěvák, textař, skladatel a duše celé kapely – Jello Biafra, politicky velmi angažovaný muž (v roce 79 dokonce kandidoval na post guvernéra), který se stal velmi kontroverzní postavou celé americké punkové generace. Od samého počátku byli DEAD KENNEDYS silně politicky vyhranění a bez servítků se strefovali do amerického politického systému. To se establishmentu přirozeně nelíbilo a tak byly jejich koncerty provázeny zákazy, bitkami s policií a někdy dokonce i zatčením jednotlivých členů. Na svém prvním albu vychrlili Kennedys energický, rychlopalný punk, který byl mnohem syrovější a tvrdší, než většina tehdejší konkurence. Sevřený, kompaktní výkon kapely, superrychlé tempo, agresivní přístup a uštěpačný, ironický vokál, mířící na nejbolavější místa „amerického snu,“ to byly jejich hlavní přednosti. Materiál z této desky se v pozdějších letech stal objektem zájmu mnoha kapel různého stylového zaměření a písně „Forward To Death,“ „Drug Me,“ „Kill The Poor“ a nebo „Chemical Warfare“ se dočkaly mnoha cover verzí. Největším hitem se však stala píseň „California Uber Alles,“ která si bere na mušku tehdejšího Biafrova volebního konkurenta Jerry Browna, 
který je zde otevřeně nazýván fašistou a také „Holiday In Cambodia,“ která pranýřuje neomalenost Američanů, kteří jsou ochotni se jet bavit i do země, kde plane genocida jako pochodeň. Zdánlivě rozpustilá cover verze Elvisovi „Viva Las Vegas,“ v závěru desky, je ve skutečnosti plná sžíravé ironie. DEAD KENNEDYS jsou naprosto zásadním souborem celého stylu, který to zabalil koncem roku 1986, vysílený nesmyslnými soudními tahanicemi. Jejich pokus o comeback bez Biafry před pár lety byl pro mne největším zklamáním - a to nemám na mysli jen hudební stránku. „Duch punku je, nechávat lidi na vážkách a dávat jim důvod k přemýšlení“, říká Biafra. Punk byl pro mě tehdy závanem čerstvého vzduchu. Byl to duch rebélie, který kdysi podněcoval beatniky a nebo dadaisty. Podle mě byl ve svých začátcích punker i Elvis a nebo Jerry Lee Lewis.“
BAD BRAINS
Rock For Light
Rok vydání: 1983
Kapela z Washingtonu D.C., která měla na punkové scéně vždycky tak trochu výsadní postavení. Nejenom proto, že hráli hardcore dávno před tím, než tento termín vůbec vznikl, ale také proto, že se vždycky pohybovali mimo veškeré kategorie. Kdyby je nezasvěcený posluchač viděl na fotce, pokládal by je nejspíš za nějakou typickou reggae kapelu z Jamajky. Černí kluci s dredama a legračníma kulichama, navlečení do bláznivě barevných hadrů. A moc by se nespletl, protože hudba BAD BRAINS by se dala označit jako speed hard core thrash reggae. Vznikli v roce 1977 ve Washingtonu a od počátku byli vítanou koncertní atrakcí rockových klubů. Jejich debutní album "Rock For Light" produkoval Rick Ocasek z novovlných a tehdy poměrně populárních THE CARS a byl za svou „nevyrovnanou“ produkci v hudebním tisku dost kritizován. Myslím, že ale udělal jedině možnou a tím pádem i správnou věc. Nechal prostě kluky dělat to, co umí nejlíp a moc se jim do toho nemontoval. Podstatou desky jsou dvouminutové poryvy metalického punku, které v zápětí zklidní nádherně rozhoupané reggae, jako od Boba Marleyho. Mezi jednotlivými skladbami nejsou skoro žádné mezery, prásk, prásk, letí jedna za druhou, jako na koncertě. Žádný oddech, žádné vykecávání. Tato deska je ostrá jako břitva, punkový parní válec s jazzovými breaky, superrychlými bubny, mohutnou basou a HR-ovým, héliem poháněným jódlováním. 
Co ten chlápek vyvádí např. ve sladbě "How Low Can A Punk Get", je prostě neuvěřitelné. Představte si Jonathana Davise z KORN, který je černoch a navíc zrychlený na 45 rpm. Ale aby bylo jasno, BAD BRAINS nedělají jenom bordel. Tedy vlastně ano, ale bordel vysoce organizovaný a i přes ďábelskou rychlost zřetelně čitelný, s jasnými melodiemi a výraznými aranžemi. Deska je nabitá pozdějšími koncertními trháky, jako je třeba „Sailing On, Big Takeover, Destroy Babylon a nebo Rock For Light“. Největším hitem je asi „Banned In D.C.“, při jehož poslechu (a potažmo celého alba) by musela většina současných "hardcore" kapel ze zoufalství spáchat sebevraždu tupým koncem kytary. BAD BRAINS se nikdy nestali široce populární a uznávaní, jak by si jistě zasloužili a to z různých důvodů. Přestože i v hudbě existuje rasismus, BAD BRAINS si nikdy příliš nestěžovali a každé svoje další album narvali všem těm zabedněncům rovnou do...Jejich existence v následujících letech byla vždy tak trochu zahalena tajemstvím, protože se nikdy nevědělo, jestli bude ještě nějaká další deska, protože o tom rozhodnoval Jah (čili Bůh) a nikoliv kapela. Za definitivní konec se dá považovat rok 1995, kdy vyšlo jejich zřejmě nejslabší album „God Of Love“.
FEAR
The Record
SLASH RECORD
Rok vydání: 1982
Spolu s BLACK FLAG a CIRCLE JERKS pomáhali FEAR definovat specifický zvuk a styl Los Angeleského punku. Ačkoli existovali už v roce 1977, jejich zásadní album „The Record“ se na pulty obchodů dostalo až o pět let později. FEAR založil v Los Angeles vokalista Lee Ving (jehož minulost je zahalená tajemstvím, údajně byl vietnamským veteránem), kytarista Philo Cramer, basák Derf Scratch a bubeník Johnny Backbeat. FEAR vydali svůj první (a výborný singl) „I Love Livin' In The City“ už začátkem roku 1978, ale protože neměli žádnou pořádnou nahrávací smlouvu, strávili dalších pár let hraním po klubech v Los Angeles a okolí. Nakonec podepsali v roce 1982 se SLASH RECORD a konečně vydali svůj explozivní debut, lakonicky nazvaný „The Record (Nahrávka)“. Když jsem to album před mnoha lety slyšel poprvé, byl jsem přesvědčen, že zpěvákem je černoch. Lee Ving totiž vládne hlubokým a drsným chraplákem, má absolutní smysl pro rytmus, perfektní frázování a když v úvodu skladby „Beef Boloney“ předvedl skvělé soulové intro, neměl jsem žádné pochyby. Až po čase jsem zjistil, že je to hubenej, bílej chlápek s pomačkaným ksichtem. FEAR hráli hrubý, prudký a živelný punk postavený na rockových základech, který byl současně melodický, i dravě agresivní. Vingův hrdelní křik ožralého pobudy měl neodolatelné kouzlo a kapela je na tomto albu naprosto suverénní (dlouhé roky po klubech jsou zkrátka znát). Celá deska je těhotná vnitřním přetlakem, který se nezadržitelně dere ven. Ve skladbě „Camarillo“ zní FEAR jako punkoví LED ZEPPELIN, v „New York´s Alright If You Like Saxophones“ zase použili jak již název napovídá saxofon, který po celou dobu nervózně povykuje. „Gimme Some Action“ je naproti tomu nekompromisní punkový nářez bez servítků. 
Mou nejoblíbenější skladbou se stala „We Destroy The Family“ s excelujícím bubeníkem, který zde rozehrál svůj nástroj s nebývalou invencí. Zeppelinovský rytmus, nervní basa, psychedelická kytara a výsledkem je prudce virulentní punk rock jak řemen. V závěru alba zazní pomalá, spíš post punková kompozice „Getting The Brush“, která jen dokresluje šíři muzikantského záběru FEAR. „The Record“ je bezpochyby jedním z nejlepších punkových alb vůbec, které za ta léta neztratilo nic ze své vzrušující aury. V roce 1985 vydali FEAR velmi slabé druhé album „More Beer“, které jejich debutu nesahalo ani po paty a o dva roky později se rozpadli. V roce 1991 se znovu sešel Ving, Cramer a Stix, plus nový basák "Sluggo" McGregor a FEAR začali znovu koncertovat a dokonce vydali celkem solidní desku „Live…for the Record“. Celé to vydrželo pohromadě jen 2 roky a v roce 2000 přišel další pokus o comeback, jenž vyústil v poměrně slušné album „American Beer“, nicméně doba se změnila a pro FEAR už v ní nebylo místo..
HÜSKER DÜ
Zen Arcade
SST RECORDS
Rok vydání: 1984
HÜSKER DÜ vznikli v roce 1979 v Minneapolisu a protože byli odkojeni hudbou BEACH BOYS, LOVE a THE BIRDS, zmutovala v jejich případě punková revoluce do velmi specifické podoby. Na svou dobu byli nebývale melodičtí, přesto si zachovali dravou agresivitu a útočnost právě se rodícího amerického hard core. Kapelu tvořil kytarista a zpěvák Bob Mould, bubeník Grant Hart a basista Gerg Norton, jejichž vrcholným dílem se stalo dvojalbum „Zen Arcade“, kterému předcházel velmi úspěšný singl „Eigh Miles High“, což je vlastně cover verze skladby jejich milovaných THE BIRDS. Samotné album, na kterém se už naplno projevily skladatelské schopnosti dua Mould/Hart, je vrcholnou ukázkou mnohostannosti jejich talentu. Najdete zde jak přímočaré a energické punkové vypalovačky, tak i skladby, které inklinují spíše k alternativnímu rocku či post punku. Mouldův vokál se pohybuje od agresivního křiku po melodický a velmi procítěný projev a jeho kytarová hra je velmi specifická. Rozostřený a jakoby zrezivělý zvuk je všudypřítomný a vytváří zvláštní, znepokojivou atmosféru. 
Celé je to podepřeno frenetickými bubny a svižnou basou, která celý ten krám pohání neúnavně vpřed. Pod tím vším hlomozem jsou však skryty melodie ve stylu milovaných BEACH BOYS, které tomu dodávají zcela jiný rozměr. HÜSKER DÜ se naprosto zaslouženě vyhřívali na výsluní popularity až do roku 1988, kdy se celkem nečekaně rozpadli. Celé to hodili na bubeníka Granta Harta a jeho drogovou a alkoholovou závislost. Hart hned vzdorovitě vydal sólové EP „2541“ a vzápětí na to další studiové album „Intolerance“ (89). Poté zformoval kapelu NOVA MOB, s níž natočil v rychlém sledu 3 slušná alba. Bob Mould se také vydal na sólovou dráhu a v roce 1992 zformoval velmi dobrou kapelu SUGAR, se kterou vydal 2 výborná alba (přesněji první výtečné a druhé průměrné). A ten jejich podivný název? To znamená švédsky „Vzpomínáš si?“
THE REPLACEMENTS
Stink
TWIN/TONE
Rok vydání: 1982
Ze stejného města jako HÜSKER DÜ pocházejí i THE REPLACEMENTS, kteří zde zastupují tu přímočařejší a explozivnější část tehdejší hard coreové scény (tedy alespoň ve svých počátcích). Původně se zformovali koncem 70. let pod názvem THE IMPEDIMENTS, ale když se celkem záhy zkompromitovali tím, že ožralí vystoupili v klubu bývalých alkoholiků, změnili raději název na THE REPLACEMENTS. V roce 1981 vydali debutové album „Sorry Ma, Forgot To Také Out The Trash“, které je po právu v očích mnoha jejich fanoušků tím nejlepším, co kdy natočili. Osobně mám ale přece jen o něco raději následující EP „Stink“, které je přímo učebnicovým příkladem toho, jak by měla pořádná punková deska vypadat. Hlučný, melodický a maximálně intenzivní punk, zahraný přímočaře, tvrdě, přesto s invencí a nadhledem. Album otvírá autentický záznam policejního zásahu minneapoliské policie, která právě do mikrofonu ohlašuje, že „akce skončila“. Tento projev je však náhle přerušen neurvalým odpočítáním taktu a už se to mele. Zběsilý punk, letící jak splašený rovnou vpřed bez ohledu na to, jestli se za příštím rohem rozmázne o zeď jako zralý meloun. 
Rychlopalné bicí, syrová kytara, hbitá basa a hysterický křik je svařen dohromady spalující energií a explozivní agresí. V textech se střetává mladická arogance s legrací na vlastní účet a celé je to bezstarostná jízda na hřbetě punkové obludy, která říká jasně: „Vrhni se do toho po hlavě a nebo se pakuj!“ Vášnivá, emocionální a vysoce energická nahrávka, k jaké se v následujících letech už ani nepřiblížili. THE REPLACEMENTS se čím dál víc odchylovali od původního dravého punku a postupně absorbovali i jiné žánry jako pop, folk, country a dokonce surf music. Za celou tu dobu však neztratili svůj šibeniční smysl pro humor a koncem 80. let byli označováni za jednu z nejlepších amerických kytarovek. V roce 1991 se kapela rozpadá a o žádném znovuobnovení se pokud vím nikdy nemluvilo.
Kromě výše zmiňovaných formací tvořila americkou rodící se hard coreovou scénu pochopitelně celá řada dalších vynikajících kapel, jako např. SOCIAL DISTORTION, MINOR THREAT, THE CIRCLE JERKS, MINUTEMEN a nebo GANG GREEN. Ty pak předznamenaly příchod další vlny kapel, jako SUICIDAL TENDENCIES, D.R.I., CRO-MAGS, CORROSION OF CONFORMITY a nebo S.O.D., kteří do své hudby vkládali i metalové prvky. Výsledkem byl vznik stylu nazývaného crossover.