ČLÁNKY
PUNK ROCK Vol. 4 (1977-1983)
„Punks Not Dead!“
Na začátku 80. let se punkové postoje značně přiostřily nejenom v USA, ale-i v Anglii. Ne že by byl britský punk druhé pol. 70. let nějak moc krotký, ale hudebně přece jen vycházel hlavně z britské hudební tradice kytarových kapel první poloviny 60. let, jako byli THE KINKS, THE WHO a nebo THE TROGGS. Na počátku 80. let se ale objevila celá řada kapel, kterým byly veškeré hudební tradice ukradené a pro něž se stala přímočará agresivita nejvyšší prioritou. Začaly se mezi nimi také čím dál víc projevovat nejenom hudební, ale-i názorové rozdíly a díky tomu se rodily další hudební styly na bázi punku, jako např. hard core, oi a nebo anarcho punk.
THE EXPLOITED
Troops Of Tomorrow
Rok vydání: 1982
Suverénně nejslavnější britská punková kapela druhé vlny vznikla v roce 1979 v Edinburku. Její ústřední postavou byl od samého počátku zpěvák Walter „Wattie“ Buchan, jehož neurvalý křik se stal jednoznačným poznávacím znamením. Když se díky úspěchu singlu „Dead Cities“ objevili THE EXPLOITED v hitparádě BBC Top of the Pops, byl dramaturg pořadu zaplaven pobouřenými dopisy. Název debutové desky „Punks Not Dead“ se časem stal jakousi proklamací, provázející tento styl v podstatě až do dnešních dnů, my se ovšem blíže podívám na jejich druhé album „Troops Of Tomorrow“, které je z hudebního hlediska podstatně cennější. Valící se tempo, drsná kytara, průrazná basa a násilnický vokál, vykřikující z plna hrdla texty plné bolesti, vzteku a frustrace. Žádná sóla, žádné zvukové či skladatelské vychytávky, žádná snaha o posluchačsky vstřícnější přístup, jen přímá rána doprostřed čela s co možná největší silou. 
Hudbu THE EXPLOITED pohání hrubá, živočišná síla a jsou jako pochodující armáda, kterou by zadržela snad jen menší atomovka. Zní jako rachot těžkého kulometu, který je sice taky pořád stejný, ale přesto vás ani na okamžik nepřestane fascinovat. Album je přímo napěchováno punkovými hity, jako např. „Sid Vicious Was Innocent, War, Daily News, Alternative, U.S.A. a nebo UK 82, z nichž se mnoho dočkalo cover verzí, za všechny vzpomeňme třeba skladbu „Disorder“, která se objevila na slavném soundtracku k filmu „Judgement Night“, kde ji nezapomenutelným způsobem roztavili SLAYER spolu s raperem Ice-T. Přestože se THE EXPLOITED později zmohli i na lepší alba, zůstává „Troops Of Tomorrow“ prvním skutečným vykročením směrem k novému stylu a patří ke klasikám daného žánru. Na přelomu 80. a 90. let byla jejich aktivita utlumena a zdálo to, že už nebudou mít sílu dál pokračovat. V roce 1996 se však objevilo velmi nadějné album „Beat The Bastards“, na které v roce 2002 navázalo vynikající „Fuck The System“, které představuje THE EXPLOITED ve vrcholné formě.
G.B.H.
Leather, Bristles, No Survivors and Sick Boys
Rok vydání: 1982
Zkratka názvu znamená Gravious Bodily Harm (Těžké ublížení na zdraví) a v první fázi před ni ještě dávali slovo Charged (Způsobeno), to aby si je fanoušci nepletli se stejnojmennou britskou metalovou kapelou. G.B.H. pochází z Birminghamu, kde působili od roku 1980 a jejich debutové album „Leather, Bristles, No Survivors and Sick Boys“ je někdy považováno za kompilaci, protože je složeno z prvního EP „Leather, Bristles, Studs and Acne“ a několika ranných singlů. Ta kolekce je ale natolik silná a kompaktní, že ji i sama kapela uvádí jako svůj legitimní debut. Deska slavila značný úspěch po celé Anglii a hudebně jsou na ní G.B.H. zcela srovnatelní s THE EXPLOITED. V jejich hudbě najdete stejnou přímočarou agresi, podobně drsnou lyriku a reálnou snahu ublížit, jen ten vokál je o něco méně agresivní. 
Rychlý a maximálně agresivní hard core bez ozdob, z něhož díky výrazné basové lince a chytlavému refrénu poněkud vybočuje pouze skladba „Generals“ a také „Knife Edge“ se zcela výjimečným a přitom velmi dobrým kytarovým sólem. Zbývající materiál je už jen přímá rána na solar plexus a protiválečný manifest „No Survivors“, silně proti drogová píseň „Dead on Arrival“, dravá a současně komplexní vypalovačka „Sick Boy“ a nebo kodrcavá polka s jízlivým textem „Big Women“ vás poznamenají na celý zbytek života. V roce 1984 se G.B.H. prosadili i v USA a odjeli několik světových turné. V následujících letech začali koketovat se speed metalem i thrash metalem a nutno říct, že jim to šlo opravdu výborně. Jako jedni z prvních v Británii spojili tyto žánry smysluplně dohromady a také díky tomu se jim podařilo celkem slušně přežít 90. léta. V poslední době o nich není moc slyšet, jen tu a tam probleskne zpráva o odehraném koncertu, či vydaném albu.
DISCHARGE
Hear Nothing, See Nothing, Say Nothing
Rok vydání: 1982
Kapela, která svou hudbou ovlivnila thrash metalové ikony jako METALLICA, MEGADETH a nebo ANTHRAX. DISCHARGE založil v roce 1977 zpěvák Terry "Tezz" Roberts, spolu se svým dvojčetem kytaristou Tony "Bonesem", basákem Royem "Rainy" Wainwrightem a bubeníkem Hackem. Časem se zpěvu chopil nový frontman Cal a Tezz se přesunul za bicí. Po několika vydaných EP a singlech natočili DISCHARGE svůj neuvěřitelný debut „Hear Nothing, See Nothing, Say Nothing“, kterým spláchli veškerou konkurenci rovnou do hajzlu. Na tu dobu neskutečná deska, která se dá přirovnat snad jen ke střemhlavému pádu bez padáku. Absolutně odbržděná parta, která se vymkla veškeré kontrole. Temný, zlý a jako turbína startující stíhačky pronikavý zvuk kytary, brutální basa, drtivé bicí a bezohledný křik namísto vokálu tvoří maximálně kompaktní a jednolitý projev. 
Masivní, skoro až metalový zvuk s krátkými kytarovými sóly, připomínající spíše sopečné erupce, které znenadání odkudsi vyšlehnou, zmasakrují vše v okruhu 5 kilometrů a zase zmizí. DISCHARGE předběhli tímto albem svou dobu minimálně o 10 let a podle mého názoru byli v té době lepší než THE EXPLOITED. V druhé polovině 80. let se kapela uložila ke spánku a Bones s Tezzem založili punkové BROKEN BONES. Pokus o návrat se uskutečnil v roce 1991 deskou „Massacre Divine“ na niž navázalo album „Shooting Up the World“. V roce 1991 vydali ANTHRAX své přelomové album „Attack of the Killer B´s“, na které umístili cover verzi skladby DISCHARGE „Protes and Survive“, podobný hold jim složila také METALLICA na albu cover verzí „Garage, Inc.“, kde najdete 2 skladby, „Free Speech for the Dumb a The More I See“. Zatím poslední deska DISCHARGE se jmenuje „Born Immortal“ a vyšla v loňském roce.
COCKNEY REJECTS
Greatest Hits Vol. 1
Rok vydání: 1980
Zpěvák Jefferson Turner, kytarista Micky Geggus, basák Vince Riordan a bubeník Keith Warrington se v roce 1978 přemístili na londýnský East End, aby byli blíž svému idolu, zpěváku Jimmy Purseymu z kapely SHAM 69. Ten jim také nakonec pomohl natočit první album, které zároveň i produkoval. COCKNEY REJECTS jej lišácky nazvali „Greatest Hits, Vol. 1 a obdobně postupovali i při dalších deskách „Greatest Hits Vol.2“ a „Greatest Hits Vol. 3 (Live and Loud)“. Je v podstatě úplně jedno, po kterém albu z té doby sáhnete, protože jsou všechna natočena podle stejného scénáře. 
Z počátku byli inspirováni svými vzory SHAM 69, ale postupně si vytvořili svůj vlastní hudební styl, pro který se rychle vžil pojem Oi! (podle skladby "Oi! Oi! Oi!"). COCKNEY REJECTS mydlili proletářský punk, který si nebral servítky a kde sborové vokály zněly, jako chorály fotbalových roadies. Zvuk byl hlasitý a agresivní, přesto celkem melodický, s dobrými kytarovými riffy a frustrovaná dělnická mládež jej brzy přijala za vlastní, stejně jako extrémně pravicové a rasistické názory. Jejich koncerty nezřídka končily rvačkami jak s policií, tak i s jinými skupinami punks a v pozdějších letech se tento hudební styl stal typickým pro hnutí skinheads. V následujících letech absorbovali REJECTS do své hudby i heavy metalové prvky, což ovšem nezabránilo jejich rozpadu v roce 1985. O 5 let později se pokusili COCKNEY REJECTS o návrat, ale s nevelkým úspěchem. V roce 2000 se objevila deska „Back on the Street“ a o 3 roky další, s názvem „Out Of The Gutter“.
CRASS
Penis Envy
Rok vydání: 1981
CRASS měli vždycky v rámci punk rocku velmi speciální pozici. Kapelu založil už v roce 1978 bubeník Rimbaud a zpěvák Ignorant (jsou známy pouze přezdívky) kteří už 2 roky předtím vystupovali jako duo. CRASS žili od samého počátku v komuně, díky čemuž obdrželi nálepku hippy-punk. Kromě osobních oděvů bylo u CRASS vše společné a kapela se snažila být maximálně soběstačná. Desky si vydávali na vlastním labelu Crass Records a prodávali je za poloviční ceny, publikovali ve vlastním nakladatelství Existencial Press, natáčeli původní nezávislé filmy a snažili se pomáhat ostatním začínajícím kapelám. Organizovali koncerty s minimálním vstupným a striktně odmítali veškeré kontakty s oficiálním hudebním tiskem. Aktivně se podíleli na akcích Greenpeace a podobných organizací a např. během války o Falklandy rozdávali v obchodech s muzikou zdarma svůj flexi disc, na kterém se k tomuto tématu nevyjadřovali nijak lichotivě. 
Podstatnou složkou jejich hudby byly vždy texty, výrazně sociálně a anti politicky orientované, hudebně se CRASS orientovali spíše na jednoduchý až primitivní anarcho punk s maximálně syrovým zvukem kytary, kostrbatým tempem a zarputilým ženským vokálem Eve Libertine, která byla vždy plná revolučního zápalu. Diskografie CRASS je díky spoustě singlů, splitek, různých EP-ček a neochotě se zaplést s oficiální hudební scénou, značně nepřehledná. Album „Penis Envy“ je silné především díky svým textům, které si berou na mušku sexismus, násilí na ženách, ale také mezinárodní korporace, hospodářskou politiku, životní prostředí a podobné civilizační výdobytky. V druhé polovině 80. let už nejsou tak aktivní a v 90. letech o nich není slyšet vůbec. Sem tam se ale ještě objeví nějaký ten výběr a nebo bootleg, na kterém většinou najdete koncert z 80. let, často v nevalné zvukové kvalitě.
CONFLICT
It's Time to See Who's Who
Rok vydání: 1983
CONFLICT se zformovali počátkem 80. let a své desky zpočátku vydávali na labelu Crass Recs., který založili hudebně i ideově spříznění CRASS, s nimiž CONFLICT sdíleli zájem o věci veřejné. Kromě politiky se CONFLICT angažovali i na poli vegetariánství a aktivně bojovali za práva zvířat. Díky svým postojům měli často potíže s policií a jejich zpěvák Collin Jerwood dokonce několikrát skončil ve vězení. Časem CONFLICT založili vlastní značku Mortar Hate na které vydávali své desky, jejich koncerty jste mohli navštívit za symbolickou cenu a veškerý výtěžek z jejich aktivit šel na konta různých nezávislých organizací. Jednoznačně nejlepším albem v jejich diskografii je „It's Time to See Who's Who“, na které můžete narazit ve dvou mutacích. Buď na originální nahrávku z roku 1983 a nebo na její remastrovanou verzi z roku 
1985, kdy se kapela vrátila do studia a album celé znovu natočila. Těžko říct, které z nich je lepší, každé má svou kvalitu. Ta první je syrovější a drsnější, ta druhá zas drží víc pohromadě, má lepší zvuk i produkci, většina písniček je o něco delší a také se vzájemně liší v některých skladbách. Ať tak nebo tak, vždy se jedná o hrubý, neopracovaný punk rock, v němž ale není nouze o zajímavé hudební nápady. Syrová kytara, rychlé bicí, dunící basa a náležitě „oprsklý“ vokál na vás vychrlí v rychlém sledu všechny největší pecky z té doby, jako např. „Meat Means Murder, The Guilt and the Glory, One Nation Under The Bomb a nebo Vietnam Serenade“. Svým hudebním pojetím, stejně jako cynickými texty a suchým anglickým humorem s pořádnou dávkou ironie mi trochu připomínají ranné U.K. SUBS . CONFLICT se probíjeli hudební scénou až do konce 80. let, pak byla jejich aktivita stále menší, až utichla docela a poslední roky už vycházejí jen výběry.
U.K. SUBS
Another Kind Of Blues
Rok vydání: 1979
Kapelu založil zpěvák Charlie Harper v roce 1977 původně pod názvem UNITED KINGDOM SUBVERSIVES. Kromě punku ranných THE CLASH byli ovlivněni hudbou NEW YORK DOLLS a MC5 a ze všech zde uvedených kapel byli muzikantsky jednoznačně nejdál. Jak technicky, tak-i skladatelsky a jejich debut „Another Kind of Blues“ je rozhodně jedním z nejdůležitějších alb „klasického“ britského punku konce 70. let. V rámci jednoduché punkové formulky dokázali vždy něco zajímavého vymyslet, takže vás tato deska nebude nudit ani dnes, kdy od její vzniku uplynulo téměř 30 let. U.K. SUBS svými téměř hard rockovými postupy bořili vžité punkové konvence od samého počátku a celé to prokládali sarkastickým humorem a ostrými sociálně-politickými komentáři. Charlie Harper na rozdíl od mnoha jiných 
dokázal skutečně zpívat, samozřejmostí byla krátká kytarová sóla, různé změny tempa a další prohřešky proti punkovým zvyklostem. Album je přímo nabito hity, jako např. „Crash Course, Young Criminals, C.I.D., I Live In A Car, I Couldn´t Be You a nebo Stranglehold“. Ročně odehráli U.K. SUBS neuvěřitelných 300 koncertů a ani během následujících let své tempo nijak nezvolnili. Jejich diskografie dnes čítá něco kolem 35 alb a kapela bývá častým hostem i u nás. Přes četné změny v sestavě se punkový dědek Charlie „Karel“ Harper pořád udržuje ve skvělé hlasové formě a drží prapor klasického britského punku pořád hodně vysoko. Zatím poslední album se jmenuje „Complete Riot“ a vyšlo v letošním roce.
V druhé polovině 80. let začal punk rock (potažmo hard core) ve Velké Británii stagnovat a výrazně ztrácet své pozice, na rozdíl od USA, kde se tento styl dál a celkem bouřlivě rozvíjel. Vlády v Anglii se ujala nová vlna heavy metalových kapel, jako IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST a nebo SAXON a punkové kapely skončily tam, kam patřily odjakživa. V hospodách, squatech a malých klubech, mimo zájem hudebního průmyslu. A tak by to taky mělo zůstat.