ČLÁNKY
IGGY POP AND THE STOOGES - Nekonečný rock and rollový trip
Z psychedelické mlhy počátku 60. let se dnes znovu vynořují legendární THE STOOGES, aby nám připomněli o čem vlastně rock and roll je. THE STOOGES jej kdysi obnažili až na samou podstatu a to, co jsme tam dole mohli zahlédnout, se každému nemuselo líbit. Spolu s MC5 jsou oprávněně považováni za praotce punku a bez nich by punková revoluce nejspíš buď vůbec nezačala a nebo by přinejmenším vypadala úplně jinak. IGGY POP byl v éře THE STOOGES maniak, napumpovaný drogami, který na koncertech napadal své publikum, knockautoval sám sebe, choval se nepřístojně, jeho písničky se nehrály v rádiu, desky se neprodávaly a na ctihodné zástupce významných gramofirem dělal jenom GRR..RRR...AUGHHH. To všechno je pravda a ve skutečnosti to bylo ještě mnohem horší. Nikomu se nedoporučuje zkoušet byť jen nepatrný zlomek toho, čím si prošel tento chlápek, jehož způsob života by dokázal zlikvidovat menší okresní město. IGGY POP je ale pořád tady, naplněný ekrazitem a hrozící každým okamžikem explozí. Bez něj by nebyl rock and roll tím čím je dnes a v celé hudební branži neexistuje nikdo, kdo by se mu přiblížil byť jen na dohled.
Blues jako východisko
James Newell Osterberg se narodil 21. dubna 1947 v Muskegonu, stát Michigan, v jednom z přívěsů na parkovišti karavanů blízko Ann Arbor. Jeho zálibu v rock and rollu údajně probudil monotónní mechanický zvuk holícího strojku jeho otce a také hluk montážní linky na výrobu automobilů v blízkém Detroitu.
Mladý Jim (jak jej oslovují jeho přátelé dodnes) začal původně hrát na bicí v kapele jménem THE IGUANAS, která oficiálně vydala v roce 1966 jediný singl se skladbou „Mona“, což je cover od BO DIDDLEY. V roce 1995 pak vyšlo jediné album „Jumpin with the Iguanas“, na kterém jsou nahrávky z let 1963 – 1964, kde kromě výše uvedeného singlu najdete další, více či méně zdařilé cover verze tehdejších rhythm n bluesových hvězd, jejichž zvuková kvalita je na úrovni demo snímku. Studium na University Of Michigan se Jimimu zdálo k ničemu a tak se přesunul do Chicaga, kde se přímo osudově setkal s černými bluesmany. „Jakmile jsem poprvé slyšel PAUL BUTTERFIELD BLUES BAND, JOHNA LEE HOOKERA, MUDDY WATERSE a nebo CHUCKA BERRYHO, už to nešlo vrátit zpátky. S devatenácti centy v kapse jsem odjel do Chicaga, abych se seznámil Samem Leyem, jedním z nejlepších černých bubeníků. Každej večer jsem se na něj chodil koukat a snažil se pochytit co se dalo. Byl jsem tam jedinej bílej kluk. Šli do toho naplno, jako staří jazzmani. Všiml jsem si u těch černejch hochů jedný věci - hudba jim stékala z prstů jako med. Bylo to totálně přirozený vyjádření životního stylu. Celou dobu byli pod parou a všude samej sex a teplajzníci. Pochopil jsem, že tohleto je nad mý síly. Že je nesmysl pokoušet se o co nejdokonalejší kopii něčeho, co je pro ně naprosto přirozený. 
A pak mi to náhle došlo! Musím hrát svý vlastní jednoduchý blues, který musí vyjadřovat mý vlastní pocity. Převzal jsem od nich spoustu vokálních technik a taky moje frázování je odposlechnutý z bluesovejch skladeb. Dobře, špatně i úplně naruby. "I Wanna Be Your Dog" je velmi pravděpodobně špatně odposlouchaný "Baby Please Don´t Go". Bratři Ron a Scotty Ashetonovi měli v té době nepovedenou kutálku DIRTY SHAMES, se kterou hráli jen cover verze. Vystupoval s nimi kluk ze sousedství jménem Dave Alexander, se kterým je spojoval zájem o blues a kouření trávy. Dave s Ronem podnikli v roce 1966 výlet do Anglie, aby na vlastní oči spatřili THE WHO. Ron prodal svou motorku Honda 305 a jelo se. „V klubu Cavern bylo totálně narváno a my se procpali tak tři metry od pódia“ vzpomíná Ron. „Townshend nakonec roztřískal svýho dvanáctistrunnýho Rickenbackera a lidi se o ty třísky rvali jako psi. Jiní se zase škrábali na pódium, aby si mohli skočit zpátky do publika a on se je snažil přetáhnout přes hlavu zbytkem té kytary. Bylo to neskutečný. Diváci nejásali, bylo to spíš takový zvířecí vytí a my měli opravdickej strach. Nikdy předtím jsem nic takovýho nezažil a do té chvíle jsem vůbec netušil, že má muzika takovou moc. A tehdy mi to došlo. Tohle je to jediný, co chci v životě dělat.“
Detroit Rock City
V roce 1966 se IGGY vrátil zpět do Detroitu a pořád to byl ještě James Osterberg, slušný kluk ze školy, který nekouřil, nepil, nefetoval a neproháněl holky. Jim od mládí trpěl na astma a proto jako jediný nekouřil. Zato od svých osmi let bral Quadranol, který obsahoval efedrin. „Mojí denní dávkou byla polovina prášku, ale po týdnu užívání jsem se naučil vplížit se do koupelny a vzít si ho celej…a PIC HO! Objevila se nezapomenutelná rozkoš, nádhera, ten úžas kterej jsem zažil nad neuvěřitelnými světelnými odrazy od čerstvě napadaných sněhových závějí…To bylo poprvé co jsem byl sjetej.“ 
Začal pracovat v obchodě s deskami Discount Records, kde se seznámil s bratry Ashetonovými. „Společně jsme založili THE STOOGES, ale ze začátku jsme nedělali nic jinýho, než žvanili. Později se přidal i Dave Alexander, ale zpočátku jsme byli jen my tři. Byli jsme velcí snílci, opravdoví fantastové. Ale právě o tom je nudnej Středozápad. Země kde se zastavil čas. Když žiješ v New Yorku nebo Londýně, brzo přijdeš na to co nejseš a ztratíš tak všechny iluze. Když jseš ve velkoměstě v něčem fakt dobrej, jsou tam tisíce dalších, kteří jsou ještě lepší než ty. Zatímco v přiblblý díře jako Ann Arbor v Michiganu je i ten největší vůl snadno největším borcem z celého města. Supermani v rybníku. To jsme byli my.“ Píše se rok 1967 a ve sklepě domu bratrů Ashetonových sedí při zhasnutých světlech a rozsvícených vánočních svíčkách tři hubení kluci a plánují jak dobít svět. Jim hrál na havajskou kytaru se snímačem co sám vymyslel, Ron se chopil baskytary a Scotty se posadil za bicí. Jim asi měsíc chodil do dvou zaměstnání aby vydělal na normální bicí soupravu, ale rychle přišel na to, že není schopen pracovat tak dlouho, aby tímto způsobem získal dost peněz a tak zvolil jiný způsob. Na smetišti našel dvousetlitrové sudy od oleje, ty pak posloužily jako velké bubny a místo paliček použil speciální plastiková kladívka. A Scotty z nich pak vytřískal duši. To co tehdy hráli, byly výhradně instrumentálky, což je ovšem velmi nadnesené slovo pro nekoordinovaný hluk na samé hranici bolesti. Byli permanentně zkouření a možná proto to také vydrželi. Nějaké psaní písniček a střídání akordů je absolutně nezajímalo. Za čas se přestěhovali do domu v kampusu Michiganské university, kde se dál pokoušeli nalézt svůj vlastní výraz. „Nebyli jsme tehdy schopni zahrát ani písničku od Chucka Berryho a absolutně jsme nevěděli která bije až do chvíle, než jsme s Ronem uslyšeli Harryho Partche.
Chci být tvůj pes
Ještě sice nevěděli technicky jak na to, ale představu o své hudbě měli naprosto přesnou. Měla být pravěká, agresivní, ocelově hypnotická, nabitá sexuální energií, podobně jako zvuk zmiňované montážní linky. Jim si změnil jméno na IGGY POP, podle příjmení jednoho z kamarádů, jehož příjmení bylo Pop a který z nějakého důvodu přišel o všechny vlasy i obočí. Když si začal obočí vyholovat i IGGY, automaticky mu začali říkat POP a už mu to zůstalo. 
Původní název byl PSYCHEDELIC STOOGES a jejich první veřejné vystoupení se uskutečnilo v Grande Ballroom v březnu 1968. IGGY přišel na pódium navlečený do staré bílé noční košile až na zem, nalíčený jako mim a na hlavě afro ze zmuchlaného alobalu. „Bylo to tak opravdový, až to bylo k neuvěření“, vzpomíná na tento koncert John Sinclair, někdejší manažer MC5. „IGGY nepřipomínal nic, co jsem do tý doby viděl a THE STOOGES nezněli jako žádná jiná tehdy známá kapela. IGGY stvořil tenhle psychedelickej rachot, jako pozadí pro svý hvězdný exhibice. Ostatní kluci byli doslova jenom poskoci. Nebyly to ani písničky, jen jakési monotónní mumlání pomatenců - jako by byli v transu. Mělo to daleko víc k severoafrické hudbě než k rocku.“ A Ron k tomu dodává: „Vynalezli jsme pár nástrojů, který jsme pak použili při naší první show. Měli jsme tam mixér s trochou vody, dovnitř jsme strčili mikrofon a zapnuli to. Nechali jsme to hrát čtvrt hodiny před tím, než jsme vylezli na pódium a přes ty velký repráky to znělo skvěle. Měli jsme tam taky valchu s kontaktníma mikrofonama, který byly i na dvěstělitrovejch sudech na naftu, na který hrál Scotty kladivama. Vypůjčil jsem si taky matčin vysavač, protože zněl jako tryskáč. VRRRUUUMMM!!" 
THE STOOGES si brzy získávali pověst vyhledávané koncertní atrakce a jejich sebevědomí rostlo. Jejich věhlas postupně sílil a tak první koncert v New Yorku na sebe nenechal dlouho čekat. Odehrál se na světovém výstavišti v Queens a dokonce i pro tamní dosti otrlé publikum to bylo silné kafe. IGGY zpočátku jen nepřítomně zíral do diváků a když po něm někdo hodil láhev, ta se rozbila o pódium, IGGY se v těch střepech vyválel a celý se pořezal. Nebylo v tom ale nic teatrálního, všichni viděli, že je to skutečné. Teatrální byl ALICE COOPER se všemi těmi divadelními rekvizitami, ale IGGY, to byla realita. Jejich vystoupení trvalo zhruba dvacet minut, ale obrátilo celý New York vzhůru nohama. Tehdejší umělecký ředitel CBS Steve Harris na to vzpomíná: „Kdosi v kanceláři četl nahlas recenzi koncertu a někdo prohlásil: „Kdo by se chtěl na něco takovýho dívat?“ A celé osazenstvo kanclu vyhrklo: „JÁ!“ Pořadatel koncertu Howard Stein pak všude vykládal, že THE STOOGES způsobili jeho ženě potrat a tehdy se zrodilo heslo: „Běžte se podívat na THE STOOGES a potratíte.“ Na Cincinatti Pop Festivalu zase vznikla slavná fotka, jak IGGY kráčí lidem po rukou. Vzal si tehdy s sebou na pódium dvě sklenice burákového másla a asi kilo sekané. To máslo pak rozmazal po sobě i po podlaze a začal se po něm klouzat. Pak vzal tu sekanou, chvíli po ní skákal a pak ji naházel do obecenstva. „IGGY měl na sobě montérky s velkejma dírama, kterejma bylo vidět, že pod tím má červený bikiny, z nichž mu koukají koule,“ vzpomíná Alan Vega, pozdější přítel a blízký spolupracovník RAMONES na svoje první setkání s THE STOOGES.
„Začal zpívat a najednou se poblil od hlavy až k patě. Rozběhl se mezi diváky a pustil se do nich a málem přitom porazil Johnny Wintera, kterej seděl hned vedle Milese Davise. Johnny THE STOOGES nenáviděl, ale Miles je miloval. Tehdy mi při pohledu na IGGYHO poprvé úplně došlo, o čem je rock and roll“. Jejich koncerty tehdy zřídka přesahovaly zmiňovaných dvacet minut, ale byla to koncentrovaná energie a přestože hráli pořád tytéž skladby (žádné jiné ani neuměli), ani jedno vystoupení nebylo stejné. Nemělo to nic společného s vzájemnou souhrou, se zvukovou zkouškou a nebo muzikantským uměním, byla to pudová, instinktivní záležitost daného okamžiku. Vše se rodilo přímo na pódiu, živelně a přímo před vašima očima. IGGY investoval do každého vystoupení své zdraví a dá se říct, že dával v sázku celý svůj život. Po každém koncertu byl zborcený krví, většinou svou vlastní. Bylo to tak intenzivní a skutečné, jak jen si dokážete představit. Ve srovnání s nimi bylo všechno ostatní jen plýtváním časem. „Naši fanoušci byli jediný lidi na světě, kteří nás měli rádi“, říká IGGY. „Většinou to byli samí outsideři. Ty nejošklivější holky a nejnevzdělanější kluci. Lidi se špatnou pletí, sexuálníma problémama, s nadváhou, nezaměstnaný, psychicky narušený. Skutečnej lidskej odpad – jako za ranných dob křesťanství.“ Samozřejmě přišly i neúspěchy. Přesně v den IGGYHO jedenadvacátých narozenin předskakovali THE STOOGES v detroitském klubu Grande Ballroom fenomenálním CREAM. „Strávil jsem celej den tím, že jsem přepravoval osmisetlitrovej sud od nafty z Ann Arbor do Detroitu, abychom ho mohli nazvučit. Měl na něj hrát náš tehdejší manažer Jimmy Silver. Dorval jsem ho sám tři patra po schodech, abych nakonec zjistil že nám nejede aparát. Když jsme pak vylezli na pódium, všichni řvali: „Chceme CREAM! Chceme CREAM! Vypadněte, chceme CREAM!“ A já tam stál, v sobě dvě dávky LSD ječel: „Běžte do prdele!“ Byl to jeden z našich nejhorších koncertů vůbec. Byl jsem zoufalej. Vrátil jsem se s Davem Alexandrem k nim domů a jeho máma mi dala cheesburger, ve kterým hořela uprostřed svíčka. A já si říkal: „Panebože, tak tohle jsou jedenadvacetiny!“
Vyhledej a znič!
V roce 1968 podepsali kontrakt s ELEKTRA RECORDS a o rok později vydali stejnojmenné debutní album. Produkoval ho už tehdy docela známý John Cale (VELVET UNDERGROUND) a THE STOOGES na něm vystřihli drsný, psychedelický rock and roll nebývalé síly. Když přijeli do New Yorku kde se album natáčelo, Jac Holzman se jich ptal: „Heleďte hoši, máte dost materiálu na celý album, že jo? 
A oni řekli: „No jasně, v pohodě.“ Ve skutečnosti ale měli pouze tři(!!!) písničky. Vrátili se do hotelu a Ron tam za hodinu vymyslel riffy pro „Little Doll“, „Not Right“ a „Real Cool Time“. Když pak dorazili do studia, zapnuli své nástroje do zesilovačů a vyhulily je na plný koule. John Cale se zhrozil: „Ale ne kluci, takhle to nefunguje!“ „Jenže my jsme nic jiného neuměli,“ vzpomíná Ron. „Byli jsme zvyklí hrát nahlas a neměli jsme ani páru, jak to ve studiu chodí. John nám začal vysvětlovat jak to máme udělat, ale protože jsme byli mladí pitomci, složili jsme nástroje a začali stávkovat. Nakonec to vzdal…“ Následující rok byl přelomový v mnoha ohledech. Do té doby to vypadalo, že hippíci a jejich „Piece and Love“ změní svět, ale jak dnes víme, dopadlo to celé trochu jinak. Prezidentem USA se stal Richard Nixon, nezaměstnanost rostla rychlostí světla, válka ve Vietnamu se změnila v peklo a v ulicích Detroitu byla spousta heroinu, který byl levnější než marihuana a k dostání na každém rohu. Americká mládež se radikalizovala a z léta lásky se pomalu stávala noční můra. První album THE STOOGES bylo sice již venku, ale nijak zvlášť dobře se neprodávalo. S ELEKTROU měli smlouvu na tři desky a tak to druhé nazvali „Fun House“ po domě, v němž tehdy všichni společně bydleli. „Na tom albu jsme se snažili dosáhnout našeho původního zvuku, se spoustou improvizací,“ vzpomíná Scott. „Přibrali jsme ještě Steve McKaye na saxofon a výsledkem byla v podstatě živá deska nahrávaná ve studiu. S nějakým mírem a láskou to nemělo absolutně co dělat. Rozhodně jsme neměli v úmyslu, aby se někdo při poslechu naší hudby cítil dobře.“ Na jaře 1970 se THE STOOGES vrátili z natáčení zpět do Detroitu a někdy v té době se ve Fun House objevil chlápek jménem James Williamson. S THE STOOGES se znal ještě ze střední školy a věděl, že právě hledají basáka. Krátce před tím byl totiž z kapely vyhozen Dave Alexander, který chlastal tak, že byl prostě nepoužitelný (zemřel v roce 1975). James byl lepší kytarista než Ron a tak bylo celkem logické, že Ron přešel k baskytaře. Zdálo se, že kapela získala novou sílu i motivaci, ale věci nešly tak dobře jak by chtěli. Heroin začal nad kapelou přebírat svou vládu a ve Fun House to začalo vypadat, jako ve skutečném feťáckém doupěti. Kam se člověk podíval, byly velký krvavý skvrny, na zdech, na podlaze, i na stropě, všude brajgl a smrad.
„THE STOOGES hráli společně s ALICE COOPER, bylo těsně před začátkem koncertu a IGGY nikde,“ vzpomíná tehdejší manažer Danny Fields. „Našel jsem ho, jak leží omotanej kolem záchodový mísy se stříkačkou zapíchnutou v ruce. Musel jsem ji vytáhnout a krev stříkala na všechny strany. Profackoval jsem ho a řekl mu: HRAJEM! Myslíte si že to byla sranda?“ Dee Dee Ramone (RAMONES) viděl THE STOOGES poprvé v roce 1971. „Začali tenkrát s obrovským zpožděním, protože IGGY nemohl najít žádnou žílu, do které by si mohl píchnout heroin. Měl ruce tenkrát úplně na sračku. Byl zavřenej na hajzlu a na všechny řval VYPADNĚTE! VYPADNĚTE! Všichni říkali: Pane Bože, on určitě umře, blablabla.“ V roce 1971 se THE STOOGES poprvé rozpadli, zdecimováni svým "komerčním" neúspěchem a drogami. Měli sice materiál na třetí desku, ale lidem z ELEKTRA RECORDS došla trpělivost a hodili je přes palubu. Je ironií osudu, že právě následující deska „Raw Power“ se stala milníkem v rockové historii a i po 35 letech zní stále svěže a novátorsky. Jenže THE STOOGES měli v té době jiné starosti. Jejich závislost na drogách se jim stávala hlavní náplní života a ovlivňovala všechno co dělali. Bez smlouvy v kapse, s berňákem v zádech a tlupou motorkářů v patách (kterým Scotty dlužil spoustu peněz) se po zuby ozbrojeni zabarikádovali ve Fun House. Jenže nikdo se neobjevil a tak jen tak z bujnosti rozstříleli ten barák na hadry. Město jej nakonec strhlo a na jeho pozemku postavilo dálnici a banku.
I andělé mají svá jména
V té době se poprvé na scéně objevil IGGYHO anděl strážný, v podobě Davida Bowie. Bowie ho vytáhnul z těch sraček, ve kterých vězel až po uši a přesvědčil představitele CBS, že je IGGY stále schopný zaujmout rockové fanoušky. S novou smlouvou na sto tisíc dolarů se THE STOOGES přemístili do Londýna, aby tam konečně natočili své třetí album „Raw Power“. IGGY se ho pokoušel mixovat i produkovat sám, což se ale ukázalo být nad jeho síly a nakonec to za něj musel dokončit David Bowie. „Když jsme dokončovali „Raw Power“ měl jsem úplně jiný představy o jeho zvuku než ostatní,“ vzpomíná IGGY. 
„Chtěl jsem, aby vás ta hudba chytla pod krkem a omlátila vám hlavu o zeď, ale ať jsem se snažil jak chtěl, pořád jsem toho nemohl dosáhnout. Dělal jsem jeden mix za druhým a pořád to nebylo ono. Pak se do toho zamíchaly nějaký drogy a mě trochu hráblo“. IGGY tím myslí situaci, kdy přišel dělat rozhovor do rádia a přímo ve studiu se svléknul do naha a začal tam masturbovat. Nakonec se zamknul ve výtahu s Cherry Vanilly a pokusil se ji znásilnit. Rozhlasová stanice kvůli tomu málem přišla o licenci. Bowieho manažer Tony DeFries, který doufal, že bude mít z IGGYHO druhého Petra Pana a vkládal do něj v tomto směru velké naděje, byl bez sebe vzteky. To ale ještě netušil co ho čeká! THE STOOGES totiž v Londýně natočili materiál, po jehož poslechu ho málem trefil šlak. Místo přijatelně melodických písniček se na něj vyřítila smečka vzteklých čoklů s pěnou u huby a začala ho rvát na kusy. Skladby jako "I´m Sick Of You", "Scene Of The Crime", "Tight Pants", "Gimme Some Skin", "I Got A Right", "Raw Power" a nebo "Search and Destroy" jsou tím nejdivočejším rockem, jaký v té době vůbec existoval. Šokovaný DeFries pustil jenom "Raw Power", "Tight Paints" a "Search and Destroy" a zahnal je zpět do studia. Zbývající materiál byl vydán až o čtyři roky později na EP "I´m Sick Of You". Z Anglie se kapela vrátila zpátky do Ann Arbor, ale dlouho se tam nezdržela. IGGY naznal, že chce žít v Hollywoodu a tak mu firma našla (a financovala) dům na Torenson Drive. Byla to luxusní vila na kopci s velkým bazénem a čtyřmi ložnicemi. „Ze začátku to bylo skvělý bydlení,“ vzpomíná Ron. „Vrátili jsme se ze zkoušky a bazén byl plnej nahejch holek, cadillac před barákem, žádný starosti o peníze, vlastní služebnictvo, hromady trávy…opravdovej rockenrolovej styl. Jenže idylka netrvalo dlouho. 
Firma celkem brzo ztratila zájem financovat jeden nekonečný soukromý večírek partičky zfetovaných asociálů a nejenom že je z toho domu vypakovala, ale zrušila s nimi i smlouvu. „Na rozdíl od IGGYHO i od mýho bráchy jsem známej šetřílek“ říká Ron „a nahamounil jsem asi pět tisíc dolarů. Měl jsem je doslova schovaný v matraci, takže jsme měli alespoň nějakej čas z čeho žít.“ S THE STOOGES to ale šlo znovu z kopce. Neměli smlouvu, skoro nekoncertovali a IGGY byl téměř pořád na šrot. Evidentně prohrávali svou příležitost a vypadalo to, že už nemají co nabídnout. IGGYHO sebedestrukce dostoupila kulminačního bodu a neminul den, kdy by nekrvácel. Kde se objevil, tam ztropil nějakou výtržnost. Věčně sjetej, úplně mimo, motal se a kolaboval a když se probral, každého urážel. Jeho způsob komunikace byl tehdy něco ve stylu: „Hele mám tě moc rád. Kde bydlíš? Nemáš nějaký peníze?“ Všichni to už viděli stokrát a nikdo tomu nevěnoval žádnou pozornost. Nikdo ho nebral vážně a rozhodně to už nikdo nepokládal za rock and roll. „Se mnou člověk nikdy nevěděl na čem je. Hráli jsme třeba jednou večer v Atlantě a já jsem se večer před tím tak nacpal práškama, že mě museli nechat spát v lese. Ležel jsem v křoví vedle hotelu, ráno se probudil a nemoh´ jsem ani mluvit. Příprava na vystoupení tudíž sestávala z toho, že se do mě snažili nacpat dostatek různých věcí, abych se probral, mohl otevřít pusu a zformuloval slovo. Museli do mě nitrožilně nacpat asi gram speedu a několik gramů kokainu, abych mohl vůbec stát na vlastních nohou a frázovat lehce mimo rytmus.“
Legendární propadák
Poslední koncert THE STOOGES se odehrál v roce 1974 v Michigan Palace v Detroitu. IGGY měl na sobě bílý baletní kostým i s "piškotama" (baleťácké botky bez podrážky se zpevněnou špičkou). Sotva začali hrát, někdo z publika po něm začal házet vajíčka. Chvíli to trvalo, než se IGGY naštval a povídá do mikrofonu: "Fajn, tak ať se ten debil ukáže! Udělejte místo!" Objevilo se dvoumetrové hovado, devadesát kilo živé váhy, na tváři pobavený úsměv, v jedné ruce boxer a v druhé plato s vajíčkama. IGGY vyrazil - a PRÁSK! dostal děsnou pecku rovnou doprostřed čela. Vyhrnula se krev a IGGY schytal další. Nakonec té krve bylo i na toho chasníka příliš, takže řekl: "Tak jo, jseš v pohodě" a THE STOOGES dokončili svůj set skladbou "Louie Louie". 
O 2 dny později IGGY zjistil, že ho ten chlápek zřídil proto, že to byla jeho iniciační zkouška do motorkářského gangu "Škorpiónů". IGGY se sebral, šel do místní rozhlasové stanice a řekl: "Škorpióni poslali toho pitomce aby po mě házel vajíčka a tak jim vzkazuju: „Přijďte všichni na náš koncert a tam si to rozdáme a uvidíme, jestli máte na THE STOOGES!" Takže příští den se na koncert v Michigan Palace sjeli úplně všichni z motorkářského gangu "Škorpiónů" a vzduchem lítaly foťáky, pudřenky, lopaty, nože, opasky, boty a nepředstavitelný množství spodního prádla, nakonec přišla na řadu různá zelenina a také pivní i vinné láhve.“ „My jsme ale taky měli svůj vlastní arzenál a v zákulisí pár házečů", vzpomíná na to Ron. „IGGY na ty lidi řval: "Vy jste zaplatili po 5 dolarech, ale já odsud pojedu s deseti tácama, tak běžte do prdele!" Celá akce je zdokumentována na albu "Metallic K.O." IGGY s Jamesem Williamsonem se pak vrátili do Los Angeles a Ron tam za nimi přiletěl o pár dnů později, aby se tam od IGGYHO dozvěděl, že je konec. „Řekl mi, že je psychicky i fyzicky vyčerpanej a že končí. Co je to ksakru za blbost, myslel jsem si. Vždyť takhle žil posledních pět let a nikdy si nestěžoval? Ale on to myslel vážně.“ THE STOOGES se tedy rozpadli a IGGY krátce na to zkolaboval. 
Muselo to být opravdu vážné, protože se odhodlal sám od sebe jít do nemocnice. „Šel jsem tam, protože jsem pochopil, že musím jít někam, kde budu moct jenom jíst, spát a nebudu muset nic dělat. Byla tam odvykací protidrogová klinika, ale já šel na internu a řek jsem: „Mám silnej návyk na velmi těžký drogy, můžete mi pomoct? Můžete mě zamknout někam, kde mě žádnej z mých takzvaných přátel nenajde?“ Scotty se vrátil zpátky do Ann Arbor a pokoušel se dát znovu dohromady svůj život, což mu zabralo zhruba dva roky. Ron založil nepříliš úspěšnou kapelu NEW ORDER (neplést se stejnojmennou britskou kapelou) a IGGY se po návratu z nemocnice zkusil dát dohromady s Ray Manzarekem (THE DOORS). To ale bylo stejně pošetilé, jako strčit do jedné místnosti králíka s hladovým rotvailerem a očekávat, že si spolu budou pěkně hrát. Na scéně se opět objevuje David Bowie, který právě dokončil album „Station To Station“ a vyrážel na turné po USA. „David mi tehdy povídá: „Podívej, vidím že se ti teď zrovna moc nedaří, tak co kdyby ses sebral a vyrazil s náma na turné? A já řekl: Skvělý. A tak jsem s nima projel celou Ameriku a každý večer viděl Davidův koncert. A tehdy jsem pochopil, co všecko musí člověk udělat, aby se udržel ve formě, aby mohl zažít všechny ty báječný věci, který na něj v životě čekají. Všechno co vím o tom, jak se o sebe starat, jsem se naučil na tomto turné.“ Jejich následný společný pobyt v Západním Berlíně byl hlavně pro Bowieho fyzicky i psychicky hodně náročnou záležitostí, přestože umělecky tomu bylo naopak. Ale jistě chápete, že držet krok s IGGY POPEM bylo životu nebezpečné.
Vzkříšení
Buď jak buď, IGGY si díky tomu konečně uvědomil, že pokud chce, aby ho začali brát vážně, je potřeba některé věci změnit. Trvalo však ještě celé roky, než se tak skutečně stalo a v podstatě až v 90. letech začal zaslouženě sklízet to, co začalo v roce 1967 ve sklepě domu bratrů Ashetonových. V roce 2003 začaly na veřejnost prosakovat zprávy o znovuobnovení THE STOOGES v původní sestavě a všem fanouškům se zrychlil tep. Jejich návrat dostal reálnou podobu na IGGYHO zatím posledním studiovém albu „Skull Ring“, kde se objevily čtyři nové skladby a všechny výborné! 
Přímý a syrový rock and roll, přesně v duchu starých THE STOOGES. Kapela odehrála několik koncertů v Americe i Evropě a ten nejpamátnější z rodného Detroitu vydali v roce 2004 na výborném dvd „Live In Detroit“. Kapelu namísto původního Dave Alexandra doplnil baskytarista Mike Watt (ex THE MINUTEMEN, FIREHOUSE) a také bývalý saxofonista Steve MacKay (hrál na „Fun House“). Kapela poté začala připravovat nové studiové album v produkci Steve Albiniho !!!!, které se jmenuje „The Weirdness“ a mělo by vyjít v březnu letošního roku. Jsem přesvědčen, že to NEBUDE další z řady trapných reunionů bývalých rockových hvězd 70. let, které by ve většině případů bylo lepší zanechat v umělecké hybernaci (viz. poslední případ velmi slabé desky znovuvzkříšených NEW YORK DOLLS). Věřte nebo ne, v THE STOOGES stále hoří ten prvotní oheň, který vzplál už před 40 lety a právě proto je jejich nové album pro mě osobně nejočekávanějším počinem tohoto roku.
(v článku jsou použity citace z knihy Legse McNeila a Gillana McCaina „Zab mě prosím/Necenzurovaná historie punku“)
The Stooges
1969
Ve dvou dnech připravená a za další dva natočená první deska THE STOOGES přinesla syrový garážový rock and roll s pořádnou dávkou psychedelie. Je v tom trochu VELVET UNDERGROUND, ROLLING STONES a THE DOORS, ale o hodně víc agrese a živelné destrukce. V podstatě drsné boogie s hypnotickou kytarou, monotónní rytmikou a dokonale přesvědčivým IGGYHO ironickým vokálem. Vymyká se pouze desetiminutová temná psychedelická mantra „We Will Fall“ a podobně laděná i když podstatně kratší „Ann“. Z většiny skladeb (jako např. „1969“, „I Wanna Be Your Dog“, „No Fun“ a nebo „Real Cool Time“) se staly základní stavební kameny rock and rollu, které v následujících 35 letech přímo ovlivnily nepřehledné zástupy rockových kapel napříč hudebními žánry. V době, kdy generace "míru a lásky" ještě snila svůj barevný sen, THE STOOGES tímto albem předznamenali jeho hořký konec.
Fun House
1970
Ta deska září i dnes tvrdě a neomaleně, jako částečně vybroušený diamant. Témata z předešlého alba obrátila naruby a rozcupovala na kusy. Skladby plné zneklidňujícího napětí a temných podtónů. Opět zde najdete typické nervní tempo, vztekle vrčící kytaru a IGGYHO uštěpačný vokál, ale oproti prvnímu albu je tady mnohem víc improvizace. Např. opravdu divokou „T.V. Eye“ tvoří primární bušení bicích, cyklická kytara opakující stále dokola stejný motiv a IGGYHO divoký křik vám pronikne až na dno vašich temných duší. Skladba v dalších letech ještě nabrala na obrátkách a stala se pevnou součástí IGGYHO show, podobně jako „1970“ (známá také jako „I Feel Alright“), která je jednou z nejlepších skladeb THE STOOGES vůbec a v následujících letech se stala oblíbeným objektem cover verzí (viz. debutní album THE DAMNED). Ostatně podobně dopadala i řada dalších skladeb, jako třeba úvodní „Down On The Street“, kterou rozcupovali na hadry RAGE AGAINST THE MACHINE na svém albu cover verzí „Renegades“. V titulní skladbě „Fun House“ se jako plnohodnotný nástroj prosazuje saxofon a jeho drsný zvuk vhodně doplňuje syrový hluk THE STOOGES. Závěrečná „L.A. Blues“ je atonální, disharmonický bordel, prostřednictvím kterého získáte docela slušnou představu o tom, v jakém stavu se tehdy nacházela IGGYHO hlava. V roce 1999 vyšla u RHINO RECORDS limitovaná edice nazvaná „ 1970: The Complete Fun House Sessions “, obsahující kompletní nahrávku, jaká tehdy ve studiu vznikla, plus singlovou verzi „Down On The Street“ a „1970“. V dubnu 2005 pak vyšlo album znovu, tentokrát v exkluzivním, dvoj deskovém vydání, zvukově remastrované. „Fun House“ je albem, jehož vliv na punkovou a alternativní rockovou scénu se projevil až o mnoho let později.
Raw Power
1973
Jedno z nejdůležitějších alb 70. let. a celé rockové historie vůbec. Kocovina a pachuť smrti, která zůstala po válce ve Vietnamu, stvořila americký archetyp osamělého a problémy sužovaného hrdiny, který si svou frustraci vybíjí na svém okolí. Zmučené IGGYHO ječení je pevně svařeno s Williamsonovou démonickou kytarou, zatímco bicí a basa jsou odsunuty do pozadí. Divoký a nespoutaný metalický rock and roll, prudký a živočišný adrenalinový útok, který dokonale vyhladil "květinovou" iluzi. Všechny skladby složil IGGY společně s novým kytaristou Jamesem Williamsonem (proto z něj také k naší škodě současní THE STOOGES nic nehrají) a zplodili tak geneticky modifikovanou obludu, nacpanou všemožnými drogami, kterou pak nechali volně pobíhat. Desku trochu zklidňují dvě balady, z nichž první „Gimme Danger“ může trochu připomenout drsnější THE DOORS, ta druhá „I Need Somebody“ je oproti tomu v podstatě hodně syrové blues. Jednoznačnými hity se ale staly skladby „Search and Destroy“ a „Raw Power“, bez nichž by punková revoluce snad ani vůbec nezačala. V roce 1997 prošla deska remixem, který si pohlídal sám IGGY, za jehož zády stál v roli producenta Bruce Dickinson (zpěvák IRON MAIDEN), který tak konečně po mnoha letech dokázal splnit jeho původní představu.
Metallic K.O.
1976
"Živý" záznam legendárního posledního koncertu THE STOOGES v Michigan Palace v Detroitu z roku 1974. Existuje i v 2CD provedení, s přidaným koncertem ze stejného místa, jen o rok dříve. Samotný koncert se nahrával přímo na magnetofon Jamese Williamsona a i díky tomu je jeho zvuková kvalita nevalná. Ale o to je to celé autentičtější a většina uvedených skladeb se nikdy neobjevila na řadových albech (např. „Rich Bitch“, „Cock In My Pocket“ a nebo „Heavy Liquid“). Značnou část záznamu tvoří IGGYHO proslovy a diskuse s publikem a za zmínku rovněž stojí i jeho svérázná variace textu k „Louie Louie“. Syrový a spíše historicky než hudebně cenný dokument té doby.
Live In Detroit 2003 (dvd)
2004
Po zahřívacím vystoupení v New Yorku se představili znovuvzkříšení THE STOOGES na horké domácí půdě v Detroitu. Stalo se tak 14. dubna 2003 a původní sestavu doplnil (jak již bylo výše řečeno) baskytarista Mike Watt a v průběhu koncertu se dokonce objevil i saxofonista Steve McKay. THE STOOGES zahráli v podstatě kompletní materiál z prvních dvou alb (kromě příliš dlouhé „We Will Fall“ a free rockové „L.A. Blues“) a hned od prvních taktů úvodní „Loose“ začalo vzduchem jiskřit to elektrizující napětí původních THE STOOGES. IGGY je od prvních okamžiků jako neřízené torpédo, které je schopno zničit samo sebe, neustále v pohybu a energie z něj jen srší. Ron Asheton je trochu kulatější než dřív, ale z jeho kytary pořád sálá spalující oheň. Scotty se za tmavými skly brýlí tváří nezúčastněně a s rychlejšími přechody má trochu problémy, ale to jeho pravěké bušení žene THE STOOGES spolehlivě kupředu. Mike Watt do toho jde od začátku naplno a je na něm vidět, že pořád nemůže uvěřit, že stojí na jednom pódiu s legendou. IGGY v průběhu koncertu několikrát skončil v publiku, v němž bylo zastoupeno několik generací. Během „Real Cool Time“ se to ale otočilo a značná část fanoušků se ocitla na pódiu, z něhož neslezli po celou další píseň „No Fun“, následná „1970“ to pak všechno srovnala se zemí. Neskutečný mejdan, který prostě musíte vidět.