ČLÁNKY
TOM WAITS "Všichni donaha / páteř se odloupne / a duše bude zářit..."
Když někdo vypadá, jako bradatý kozel s pichlavýma očima, kterého nacpali do umolousaného saka okrášleného podezřelými fleky, mezi rohy šoupli zmačkaný tralaláček a ovoněli močůvkou, jsou tu v podstatě dvě možnosti. Buď je to chlápek, který se programově snaží zakončit svůj nicotný život velkým mejdanem v popelnici a nebo máte před sebou dosud nepoznaného génia, jež z bahna velkoměsta vykřeše krystal dosud nevídané krásy a jasu. THOMAS ALAN WAITS patří rozhodně do té druhé karegorie.
Narodil se 7. prosince 1949 v kalifornské Pomoně a pubertu prožil po putykách a pizzeriích San Diega. Koncem 60-tých let už skládá svoji poesii a vystupuje za vlasního doprovodu na piáno. Ovlivněn jazzem, poesií Charlese Bukowského a literaturou beatniků, začal v 70-tých letech vystupovat na četných amatérských scénách, kde ho také v roce 1972 objevil tehdejší manažer FRANKA ZAPPY, Herb Cohen a zařadil WAITSE coby předkokana MOTHERS OF INVENTION. 
Waitsovi bizarní příběhy a ještě bizarnější pódiová show, ve které se jeho postava zmítala v oblaku cigaretového kouře, obtočená kolem stojanu s mikrofonem a rozkmitaná jazzovou kapelou do nepravděpodobných pohybů, tehdejší fanoušky MOTHERS sice příliš neodvázala, zato v jazzových kruzích vznikalo jeho vlastní publikum a WAITS si pomalu získával pověst kultu. V roce 1973 vydává své debutní album "Closing Time", na kterém za doprovodu blues jazzového klavíru, skřehotá své outsiderovské příběhy. Jeho domovem je putyka a ulice. Tam loví své příběhy o "dětech noci". Kriminálníci, násilníci, pasáci, děvky, feťáci a tuláci, jsou hlavními hvězdami jeho příběhů. A sám patří do té samé váhové kategorie. Zatčen za krádež cigaret (což z jeho pohledu byla jen vypůjčka) a 3x za řízení v opilosti svého obřího cadillacu z roku 1955. Přesto se mu daří rok co rok vydávat alba, která ve svých textech reprezentují tu temnější stránku americké reality. Tuto rannou fázi WAITSOVI tvorby snad nejlépe dokumentuje živé dvojalbum "Nighthawks at the Dinner" z roku 1975, kde v klubové, intimní atmosféře ze sebe chrlí svoje monology pouličního ometáka, proložené lehtivými dvojsmysly, odrbanými fórky a uhrančivými příběhy, za úsporného doprovodu klavíru nebo kytary. Je to však jakési "pseudo live" album, neboť se vlastně jedná o studiovou nahrávku, na kterou si WAITS pozval svoje kumpány a známé ze svých oblíbených putyk a uspořádal pro ně tento speciální jam session. Takže to vlastně nakonec vyjde nastejno.
V roce 1975 se z Los Angeles přesouvá do New Yorku a útočiště najde v zasviněném, mýty opředeném brlohu Chelsea Hotel. V pokoji, který před ním obýval WILLIAM BURROUGHS, vedle někdejšího pokoje JANIS JOPLIN a přímo nad NICO. 
WAITS tehdy šestadvacetiletý, se s vervou vnořil do newyorského mýtu, s touhou stát se beatnickým básníkem ve stylu padesátých let. Splašil hrstku dosud žijících bebopových muzikantů, nosil vlasy střižené podle nočníku a špičatou, gillespilovskou bradku, jedl v nejhorších bufetech, chlastal přes míru a vyhulil šedesátku retek denně. Díky pravidelně se opakujícím, nostalgickým návratům různých trendů, se stal na konci 70-tých let žádaný i on. Vlna konzumního zájmu o represivní padesátá léta, Jamese Deana, knížky Normana Mailera a obleky s vycpanými rameny, vynesla WAITSE na vrchol a úplně stačilo, jen se na této vlně vézt a klidně si užívat. Jeho alba se prodávala velmi dobře a hudební kritikové si samou chválou cyntali na své sněhobílé košile. Jenže možná že právě v jasném ranním prozření po jedné z mnoha kocovin, si WAITS řekl: Už dost. Hudebníka-umělce v sobě musíš objevit sám. Začal jsem se najednou cítit hrozně mizerně a bál se pohnout z místa. Vězel jsem v určitém trendu a najednou si uvědomil, jak moc mě to všechno svazuje. Pro toto jeho "probuzení" jsou však dva jasné důvody. Tím prvním a hlavním byla svatba s půvabnou spisovatelkou KATHLEEN BRENNEN a tím druhým bylo setkání s hudbou HARRY PARTCHE. Tento svérázný génius byl pionýrem americké moderní vážné hudební tvorby a považoval všechny západní nástroje za příliš povrchní na to, aby se na ně dala hrát HUDBA. Proto si tedy stavěl své vlastní a protože na tom celý svůj život byl finančně mizerně, musel se spokojit s materiály, které vyhrabal většinou někde na smetišti. Ve své knize "The Genesis of a Music" podává podrobný návod na rekonstrukci své marimby ze žárovek a nebo xylofonu z lahví od chlastu. PARTCH, který v různých fázích svého života (zemřel v roce 1974) odcházel do pouště, kde žil jako kaktus, nebyl pouhým potrhlým excentrikem, ale i vynikajícím skladatelem a jeho hudba se v současnosti těší velkému uznání v renomovaných a seriózních hudebních kruzích. Pro WAITSE se stal symbolem svobody a hudební nezávislosti. A tak k čertu s hudebním průmyslem!
Na svém přelomovém albu "Swordfishtrombones" z roku 1983 použil celou řadu takových hudebních kuriozit, jako např. skleněnou harmoniku, bicí z automobilových součástek apod. 
Dal dohromady excelentní houmelesácký šraml, který bravurně míchal tajemné blues se swingovým ploužákem, smrtelný chropot trombónu s opicí hrající na marimbu, beefheartovsky drsnou vypalovačku s černošskou gospelovou dechovkou, mluvený vokál a la FRANK ZAPPA se zahleněným bubláním prostřelené plíce, atmosféru delty řeky Mississippi s pařížským předměstím na počátku století, sambu se zemitým blues JOHNY LEE HOOKERA a energii rock n rollu s jazzovou melancholií. Album zaznamenalo velký ohlas jak u hudební kritiky, tak i u fanoušků a získalo mu nové, četné stoupence také z řad osvícených rockerů, které si získal svým neortodoxním přístupem, dravým soundem, černým humorem a smyslem pro pitoresknost ve svých textech. Mnohým z nich tak zaplnil mezeru, vzniklou odchodem CAPTAINA BEEFHEARTA z hudební scény. Album "Swordfishtrombones" bylo prvním z jakési volné trilogie, jejíž druhým pokračováním se stala deska "Rain Dogs" z roku 1985, která je věnovaná "všem tulákům bez domova, kteří se vracejí na známá místa, zmáčeni deštěm". Podobně jako na předcházejícím albu, tak i zde se střetává hypnotická, zadýchaná pohřební polka s tanečními, latinsko-americkými rytmy, vášnivé tango s městským blues, zasukované tempo plné rockové energie s příjemným popovým popěvkem, lyrická garmoška s bouřlivou jazzovou improvizací nebo country úlet s gospelovou naléhavostí. Mezi mé nejoblíbenější patří skladby "9th and Hennepin", s nádherně zakuckanými kovovými perkusemi a zdeformovaným banjem, jehož každý tón zní, jako by byl jeho posledním a "Gun Street Girl", což
je taková barová odrhovačka s mohutně prdícím ságem, které by rozvlnilo i ženskou, co vypadá jako náklaďák. Jako host se na albu objevil KEITH RICHARDS ve skladbě "Blind Love" a oplatil tak WAITSOVI jeho účast na Stounovském albu "Dirty Work". To, že WAITS umí napsat hit, dokázal BRUCE SPRINGSTEEN, který jeho skladbu "Downtown Train" přezpíval a dostal do hitparád. Album končí překrásnou gospelovou ikonou "Anywhere I Lay My Head", která má v sobě tolik emocí, až vás to rve na kusy. Tím třetím albem tryptychu se stalo v roce 1987 vydané "Franks Wild Years", které ještě více rozvedlo hudební témata předchozích dvou desek a na kterém polovinu skladeb napsala Tomova půvabná žena KATHLEEN a dokázala tím, že není jenom schopnou manažerkou, ale také kreativním motorem toho svého "Romea z putyky". Tématem desky je vlastně divadelní hra, postavená na stejnojmeném songu ze "Swordfishtrombones", jež měla premiéru v červnu 1986 v chicagském divadle Steppenwolf: WAITS zde hrál hlavní roli, společně s MOIROU HARISS. Představuje zde zkrachovalého hráče na harmoniku, který pomalu mrzne v parku a střídavě vzpomíná a halucinuje o neúspěšné kariéře barového baviče.
Kromě divadla přitahoval WAITSE i film a v roce 1988 v newyorském Bleecker Theatre měl premiéru hudební film "Big Time", který byl podle časopisu Rolling Stone vyhodnocen, jako "nejlepší živé vystoupení v roce 1988". Materiál pochází z koncertů v San Franciscu a Los Angeles a WAITS v něm (mimo jiné) hraje pokladního, uvaděče a osvětlovače v jedné osobě. Klip "16 Shell from 30.6", ve kterém v jakési bizarní verneovské kotelně, devastuje (nebo opravuje?) kovové potrubí, způsobil tehdy menší rozruch na MTV. 
Oproti filmu jsou na albu použity jiné verze písní, pocházející z koncertů z pěti různých míst a CD je skoro o polovinu delší, než LP. Když už jsem načal ty filmy, je třeba se zmínit o TOMU WAITSOVI - herci. Debutoval už v roce 1978 ve filmu "Paradise Alley", který režíroval SYLVESTR STALLONE (!) a musela to být asi pekelná sračka. K něčemu to začalo vypadat až v roce 1982, kdy dostal nabídku od FRANCISE FORDA COPPOLY, napsat hudbu k jeho novému filmu "One From The Heart". Nakonec v něm i zpívá a hraje a byl za to dokonce nominován na Oscara (za tu hudbu samozřejmě). Následovaly další role v Coppolových filmech, např. v "Rumble Fish" (1983), "The Outsiders" (1983) nebo "The Cotton Club" (1984). V druhé polovině 80-tých let se WAITS seznamuje s nezávislým režisérem JIMEM JARMUSCHEM, který ho obsadil do svých filmů "Down By Law" (1986), "Ironweed" (1987) nebo "Shakedown" (1988). V 90-tých letech se významně prosadil ve filmech "The Fisher King" (Král rybář, T. Gilliam 1991), "Dracula" (F.F.Coppola 1992) a nebo "Cofee and Cigarettes" (J. Jarmusch 1993). A to jsem vzpomenul jen ty nejznámnější, těch méně známých byla celá řada. V roce 1992 vychází výborné nové album "Bone Machine", které se mi zdá v celé jeho tvorbě tím nejdrsnějším a řekl bych "nejrockovějším". Je to temná, perkusivní litanie, která povětšinou zní, jako rozhazování kostí v pusté tovární hale velkou plechovou lopatou. 
Z mohutných kořenů dřevního delta blues, jež jsou vydatně zavlažovány gospelovými přeháňkami a hnojeny sambou se špetkou country, divoce vyrazil statný rockový kmen, z jehož těla trčí industriálně zkroucené větve, které tu a tam nesou různobarevné lístky psychidelie. Vzrušující rumba "Such A Scream" s drsnou kytarou, jankovitým ságem a bubeníkem pravděpodobně stiženým náhlým epileptickým záchvatem vysílá zoufalé signály o pomoc, jako by se měla každou chvíli zhroutit v nekontrolovatelný bordel, ale nějakým zázrakem stále drží pohromadě a plynule přechází v "All Stripped Down", jež začíná rituálem vymítání zlého ducha indiánským šamanem a celá píseň má zvuk, jako by tu náhrávku někdo celou cestu ze studia až do hotelu, kopal po chodníku před sebou. Album samozřejmě obsahuje i pár lyrických songů s typickými sarkastickými texty a celé to končí skladbou "That Feel", kterou napsal WAITS společně s KEITH RICHARDSEM a zní, jako rozhrkaný, skřípějící a vrzající stroj plný uvolněných součástek, jež na jeho chmurné cestě doprovází zvuk tamtamů a zoufalé vytí nějakého vychrtlého šakala.
V roce 1989 nastudoval excentrický americký skladatel ROBERT WILSON v Hamburku s německým divadelním souborem Thalia představení "The Black Rider". Jde o příběh mladého muže, který uvěřil ďáblovu triku s magickou kulkou a v den své svatby odpráskne svoji nastávající. WILSONOVI se podařilo dát dohromady neuvěřitelný tým, když hudbu a texty nazpíval a složil TOM WAITS a WILLIAM BORROUGHS, který přepsal libreto a z playbacku recitoval některé pasáže. V jeho pojetí pak zaprodání duše ďáblu je srovnatelné s návykem na heroin. V roce 1992 se WAITS k hudbě z tohoto představení vrátil a v částečně přepracované a znovu nahrané verzi ji v roce 1993 vydal jako regulérní album.
Oproti jeho předcházejícím, je toto album (zcela logicky) hudebně více nasměrováno k takovým hudebním formám, jako je muzikál, kabaret, či dokonce opera. V tom roce už ale WAITS pilně pracoval na jiném WILSONOVÉM divadelním projektu s názvem "Alice", který byl, jak správně tušíte, inspirován slavnou knihou "Alenka v říši divů" LEWISE CARROLLA. Pak se na dlouhou dobu po WAITSOVI slehla zem, přesněji vyflákl se na byznys a věnoval se plně své roli otce a zručného hospodáře na své farmě. Objevil se až v roce 1996 v divadle Paramouth, kde na koncertě pro více jak 3 000 lidí vyjádřil svoji podporu příteli DONU HYDEOVI, který čelil obvinění z "přechovávání a prodeje drog". Během strhujících devadesáti minut WAITS podle očitých svědků spoutal všechny zúčastněné magickou silou své osobnosti a přivedl je do nirvány. Nadšením celý bez sebe, přirovnal časopis Rolling Stones WAITSE k "chodící starožitnosti, která věkem nabývá na ceně". V tomto roce také vychází album "The Early Years", jež obsahuje nahrávky z jeho první jam session z roku 1971.
Na skutečně nové studiové album TOMA WAITSE, si jeho fanoušci museli počkat až do roku 1999, kdy 16. dubna vyšlo "Mule Variations", překvapivě u punkového labelu Epitaph Records. Ještě před jeho vydáním se mluvilo o spolupráci TOMA WAITSE s plnokrevným hardcore funk triem PRIMUS, což mi přišlo jako velmi zápalná kombinace. 
Nakonec se z toho vyklubala pouze účast jejich excelentního basáka LES CLAYPOOLA v úvodní skladbě "Big In Japan". "Byl jsem před lety v nějakým hotelu v Mexiku", vzpomíná WAITS, "a měl tam s sebou jenom malej kazeťáček. Zapnul jsem ho a začal řvát a mlátit do prádelníku, až se málem vznítil. Občas jsem si to pak pouštěl a protože mě to pořád dokázalo rozesmát, strčil jsme to na záčátek tohodle alba". Nahrávalo se ve studiu "Slunce prérie", které má tu výhodu, že je to bývalá drůbežárna daleko za městem a tak se tam můžete o přestávce venku v "klidu vyčůrat". Je tam betonová podlaha, dřevěný strop a skvělý zvuk. "Skladby pro nové album jsme napsali společně s mojí manželkou KATHLEEN. Já jsem prospektor a ona kuchařka. Jak sama říká: "Ty to přitáhni domů a já to uvařím. Je to moje opravdová láska, parťák, kterýho byste chtěli mít vedle sebe v zákopech. Když jsem ji potkal, smekl jsem klobouk...a potom i celou hlavu". A proč ta změna labelu? "Dělají to pro umělce spíš než pro prachy, myslí dopředu a líbí se mi jejich názory na hudbu, auta a večírky. Je to přátelský místo, nezávislá společnost a já jsem tam asi nejstarší chlápek vůbec. A kolik ti vlastně je? Tak 60? A jak by se ti líbila jedna do zubů? zní odpověď. "Pro mě je to spíš partnerství, než byznys", dodává ještě WAITS. A jaké tedy nové album je? V intencích TOMA WAITSE, by se dalo označit za "tradiční" a nejvíc "blues", tak zhruba za posledních 20 let. Ten návrat ke klasickým bluesovým kořenům a dřevnímu, syrovému zvuku je patrný ve většině skladeb a žádné jiné další hudební úchylky se prostě nekonají. A jak sám WAITS tvrdí: "Blues jako umělecká forma má nekonečné možnosti, ať už jako hlavní chod a nebo pouhá přísada. Součástí původní myšlenky byla snaha udělat něco mezi surreálním a rurálním (venkovským). Říkáme tomu "surrurální". Myslím, že jeho fanoušci budou opět na výsost spokojeni a ten zbytek ať si trhne.
Chtěl by MISTR na konec ještě něco dodat? "Ano. Vorvaň váží stejně, jako třicet slonů a je dlouhej, jako tři autobusy. Pamatujte si, že žirafa vydrží bez vody delší dobu, než velbloud. A i když je její krk dlouhý přes dva metry, má stejný počet obratlů, jako myš, tedy sedm. Její jazyk měří osmnáct palců. Dokáže uzavřít nozdry, kdy se jí zachce. Běží rychleji, než závodní kůň a nenadělá přitom prakticky žádnej hluk".
Diskografie:
Closing Time (Asylum 1973)
The Heart Of A Saturday Night (Asylum 1974)
Nightawks At The Dinner (Asylum 1975)
Small Change (Asylum 1976)
Foreign Affairs (Asylum 1977)
Blue Valentine (Asylum 1978)
Heartattack (Asylum 1980)
One From The Heart (Columbia 1982)
Swordfishtrombones (Island 1983)
Rain Dogs (Island 1985)
Franks Wild Years (Island 1987)
Big Time (Island 1988)
Bone Machine (Island 1992)
The Black Rider (Island 1993)
The Early Years (Manifesto Rec. 1996)
Mule Variations (Epitaph Rec. 1999)
Alice (Anti Inc. 2002)
Blood Money (Anti Inc. 2002)
Real Gone (Anti Inc. 2004)