ČLÁNKY
WOLFMOTHER Flower power s vůní napalmu
Už jste slyšeli o WOLFMOTHER? Že ne? Tak se připravte na rebelský a pořádně žhavý, garážový rock v nejlepší americké tradici MC5 a STOOGES a ujišťuji vás, že to nejsou žádné reklamní kecy, ale holá skutečnost. Ba co víc, v jejich hudbě objevíte vliv THE DOORS, HAWKWIND, BLUE CHEER, ranných PINK FLOYD ještě s Barrettem, BLODWYN PIG a nebo starých ROLLING STONES, stejně jako BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN a nebo AC/DC. Ze současných kapel by se snad dali přirovnat jen k WHITE STRIPES, oproti kterým jsou však hudebně daleko komplexnější a hlavně MNOHEM MNOHEM VÍC ROCK AND ROLL!!
Počátky WOLFMOTHER je třeba hledat na začátku tisíciletí v australském Sydney. Tři kluci co spolu jen tak pro zábavu rok a půl jamovali, aby se nakonec přece jen rozhodli založit rockovou kapelu. V roce 2004 natočili zkušební 4 písňové EP „Wolfmother“ a odehráli pár koncertů. Jenom tak málo stačilo k tomu, aby je australský hudební tisk zaregistroval a vynesl do nebe. Nově zrození WOLFMOTHER se stali předmětem masového uctívání a jejich koncerty byly natolik výbušné, že často vyprovokovaly publikum k násilnému chování. Během jejich vystoupení na australském festivalu Homebake 2004 se např. do té doby vcelku pokojné hlediště změnilo ve válečnou arénu. "Ohh, to bylo... skvělé, takový úspěch jsme vůbec nečekali a musím přiznat, že nás rozhodně povzbudil“, směje se Chris. „Byli jsme jako králíci ve tmě, co na ně náhle posvítí silný reflektor. Několik let jsme hráli jen tak pro sebe a nijak zvlášť jsme nepřemýšleli nad tím, že bychom se měli snažit na sebe nějak upozornit. Já osobně jsem nejraději sbíral kytary, staré syntezátory i zesilovače a pak se v nich doma vrtal, mačkal čudlíky a kroutil knoflíkama. Jenže Andrew s Mylesem byli opravdu celí žhaví hrát koncerty a tak jsem souhlasil. Musím se ale přiznat, že jakmile jsme to jednou udělali, okamžitě mě to taky chytilo. Je to takový zvláštní druh závislosti. Hned po našem prvním koncertu jsem to byl právě já, kdo pak v šatně neustále vykřikoval: „Pojďme dělat další, pojďme dělat další!!!"
„Vlčí vytí se nese světem“
Kytarista Andrew Stockdale, bubeník Myles Heskett a baskytarista a současně hráč na klávesy Chris Ross se záhy po svém australském úspěchu přemístili do Los Angeles, kde si pronajali opuštěné studio Cherokee v Los Angeles, pár měsíců tam zkoušeli a vyráželi odtamtud hrát své koncerty. Po několika dalších měsících se vypravili do studia Sound City (ve kterém NIRVANA natočila „Nevermind“), aby tam nahráli své první celé album. Produkce se ujal zkušený David Sardy, což byla pro WOLFMOTHER řekl bych naprosto zásadní volba. Sardy působil v 90. letech jako kytarista a zpěvák ve výborných noise punkových BARKMARKET, aby se po jejich rozpadu vrhnul na produkční práci. Jeho reputace na tomto poli rychle rostla a dnes se může pyšnit účastí na albech MARILYN MANSON, HELMET, ROLLING STONES, RAGE AGAINST THE MACHINE, SYSTEM OF A DOWN a nebo SLAYER. „Už před samotným natáčením jsme měli hodně písní hotových“, říká Chris, přesto jsme víc jak měsíc strávili jejich mixováním. Něco jsme přidali a něco zase zkrátili. Jenom 14 dní jsme si např. hráli se zvukem bicích, dalších 14 dnů jsme pak strávili nad zvukem baskytary, kláves a vokálu a taky zkoušením nějakých dalších zvuků. Jednu věc jsme ale měli pořád na paměti. Za každou cenu jsme chtěli zachovat ten intenzivní, „živý“ zvuk našich EP a to se nám myslím podařilo. Brali jsme to opravdu vážně. Jo…a taky je tam pár cool nových věcí“. Po 3 měsících se tedy WOLFMOTHER vynořili s hotovým albem, nazvaným jednoduše „Wolfmother“. Název desky si vypůjčili z knihy Toma Robbinse „ Skinny Legs And Al“ a na obal si vybrali práci Franka Frazetta, jednoho z nejlepších malířů žánru fantasy (vzpomínáte na obaly MOLY HATCHETT?). Všichni tři členové WOLFMOTHER mají vlastní zkušenosti s výtvarným uměním (Myles studoval grafiku, Chris digitální techniky a Andrew fotografii), takže se není co divit, že obaly jejich desek (včetně obou předchozích EP) mají výrazně výtvarný charakter. Kouzlo jejich archaického, psychedelického, garážového hard rocku tkví v jeho čitelnosti a současně v jeho nejednoznačnosti. Skladby jsou pokaždé postaveny na silném melodickém nápadu a výrazném hudebním motivu, takže se máte vždycky čeho chytit, ale současně mají několik vrstev, takže vás nezačnou nudit ani po mnohonásobném poslechu. 
Andrewova kytara má přesně ten divoký, plnokrevný rockový zvuk a jeho vysoko posazený vokál s příchutí kovu vám okamžitě zvedne hladinu adrenalinu. Vedle již osvědčených hitů z minulosti, jako např. „Woman, Dimension a nebo Mind´s Eye“ se na albu objevily nové skvělé skladby, jako třeba zeppelinovská „Witchcraft“ s flétnou a la JETHRO TULL, zpomalené boogie „Joker and Thief“, pomalejší „Tales“, rošťácká „Love Train“ a nebo dřevní „Vagabond“, která se vrací v čase až někam do počátků blues, kde rytmus vyklepával podpatek boty a výrazný kytarový riff znamenal vše. Celé se to ale nakonec zvrtne v mohutnou, epicky rozmáchlou bouři, která vás pohltí (recenzi desky najdete v příslušné rubrice). WOLFMOTHER jsou v mých očích přímo prototypem kapely, která svou hudbou ukazuje, jak by měl současný rock and roll vypadat. Energický, ale ne přehnaně brutální, inteligentní, ale nikoliv otravně intelektuální, vášnivý, ale ne chorobně ujetý, hluboce emocionální, ale ne přehnaně vzrušený kdejakou pičovinou. Někteří kritici jim vyčítají, že vlastně jen vykrádají známé kapely z 60. a 70. let, jenže i to se musí umět a pokud k tomu kapela přidá i vlastní uměleckou investici, je podle mého názoru vše v pořádku. Ať už si o tom myslíte cokoliv, faktem zůstává, že WOLFMOTHER vdechli nový život skomírajícímu hudebnímu průmyslu a obnovili víru posluchačů v rock and roll v jeho nefalšované podobě. Deska okamžitě zaznamenala u fanoušků obrovský ohlas a v Austrálii získala za pár týdnů platinové ocenění.
„Zvukově-sexuální tsunami“
Když všichni začali zvuk WOLFMOTHER srovnávat s rockovými velikány minulosti (viz. výše), kapela se k tomu postavila čelem: „Myslím si, že je to cool, být srovnáván s takovými giganty, říká Chris. Rozhodně je to lepší, než kdyby nás srovnávali s nějakýma břídilama. Nesnažíme se popírat, že jsme podobnýma kapelama ovlivněni, ale snažíme se k tomu vždy přidat i něco vlastního. Víte, v té době vznikala spousta skvělé hudby a my se jen snažíme, aby se ji znovu dostalo trochu víc prostoru. Líbí se nám písničky, na které se dá tančit. Chceme hrát taneční stoner rock (smích). Jednou jsem kdesi prohlásil, že naše hudba je takové psychedelicko – sexuální, zvukové tsunami. Myslím že je to docela vhodné přirovnání, protože obsahuje všechny příslušné elementy. Víte, chceme být opravdu velcí, ale současně i zábavní, trochu sexy a taky maličko šílení. Chceme hrát srozumitelnou hudbu pro lidi, abychom je mohli jejím prostřednictvím vzít na takový malý výlet. To, že jsme teď tak populární, bereme jako něco pozitivního. Je to pro nás povzbuzení a potvrzení toho, že to děláme dobře, ale myslím, že bychom to dělali i bez toho, že by nám za to lidi tleskali“. WOLFMOTHER nejsou přitažliví pouze hudebně, ale-i vizuálně. Kytarista Andrew Stockdale vypadá, jako by ho právě vytáhli z nějakého mrazáku, kam ho rodiče šoupli někdy v roce 1968. Vytáhlá, hubená a nervózně se kroutící tyčka, na jejímž konci trůní velké afro s ohromnými licousy, z níž srší energie jak z drátů vysokého napětí. Baskytarista a současně hráč na klávesy Chris Ross působí dojmem radikálního studenta, pro něhož jsou pouliční bitky s policií stejně všední, jako jízda tramvají. Bubeník Myles Heskett mi zase připomíná příslušníka britských „Mods“, kteří se v první polovině 60. let řídili svými vlastními pravidly a můžeme je považovat za předchůdce punks.
Přes tento ohromující úspěch nemá kapela žádné velké plány, ani zvláštní ctižádost. „Chceme jen hrát naši hudby jak nejlíp dokážeme“, říká Stockdale. Ve skutečnosti nejsme příliš ambiciózní a veškerá naše ctižádost se týká pouze hudby“. Jejich plány na letošní rok jsou prosté. „Udržet naše zadky stále na turné a co nejvíc hrát v Anglii a v Americe“. Což se jim také splní, protože je teď čeká rozsáhlé turné po Austrálii, zahrnující festivaly Homebake, Meredith, Falls Festival a Rockit, hned po jejich skončení následují další koncerty v Americe a v Anglii.
WOLFMOTHER ve skutečnosti neudělali nic tak převratného. Stejně jako mnoho jiných současných stoner rockových kapel se pouze ponořili hluboko do minulosti, aby tam hledali odpovědi na své otázky. Na rozdíl ale od většiny ostatních, tam WOLFMOTHER svůj zlatý grál nalezli.
Diskografie:
Wolfmother (EP 2004)
Dimensions (EP 2006)
Wolfmother (2006)