RECENZE
A STORM OF LIGHT
As the Valley of Death Becomes Us, Our Silver Memories Fade
PROFOUND LORE – 55:23
post metal USA
Rok: 2011
To, co možná zpočátku vypadalo jen na jednorázový projekt, má dnes za sebou tři studiová alba a jeden split s žánrově spřízněnými NADJA. Klíčovou postavou ASOL je kytarista, zpěvák a hráč na klávesy Josh Graham, který byl dlouhá léta zodpovědný za vizuální stránku NEUROSIS a po relativně krátkém (dvě alba) působení v RED SPAROWES se v roce 2007 osamostatnil v ASOL. Základní sestavu tehdy doplnil basák Domenic Seita (TOMBS) a bubeníci Vinny Signorelli (UNSANE, SWANS) a Pete Angevine (SATANIZED). Třetí album „As the Valley of Death...“ se nijak zvlášť neliší od těch předchozích a nenechte si nakecat něco jiného. Jasně...trochu zkrátili stopáž jednotlivých skladeb, takže při troše fantazie by se deska dala nazvat „písničkovou“, dokonce i jejich konstrukce je řekněme „rockovější“, ale to všechno je třeba dát do velkých uvozovek, protože to jsou změny vpravdě kosmetické. Základem jsou jako vždy výrazné bicí, za které tentokrát usednul B.J. Graves, jehož nelineární rytmus zásadním způsobem určuje charakter jednotlivých skladeb. Druhým dominantním prvkem je pak samozřejmě Grahamova kytara, s níž dokáže sázet masivní rify a la NEUROSIS, stejně jako kreslit jemné zvukomalebné krajky a nebo si jen tak pohrávat se zpětnou vazbou. Tím třetím je pak Grahamův zpěv, který sice není bůhvíjak charismatický a na někoho může působit poněkud fádně, ale za ty roky získal na jistotě a rozhodně mu nechybí výraz, což je podle mě to podstatné. Už na předchozí desce „Forgive Us Our Trespasses“ se ke kapele přidal hráč na klávesy Joel Hamilton, který se spolu s Grahamem začal podílet i na produkci. Najdete zde také několik zajímavých hostů, mezi ty nejzajímavější bude jistě patřit kytarista Kim Thayil (SOUNDGARDEN) a zpěvačka Jarboe (SWANS). Hudbu ASOL je stejně jako v minulosti třeba vnímat nikoliv po jednotlivých skladbách, ale jako jeden kompaktní organismus, který je sice složen z jednotlivostí, které však sami o sobě příliš neznamenají. Jde především o atmosféru a o její celkový dopad na posluchače, než o více či méně efektní sóla či chytlavé melodie. Jediné co by se tedy dalo novému albu snad vytknout, je nedostatek kontrastu, což je ale obecný problém celého žánru. Velice trefně to pak myslím vystihuje věta, na kterou jsem narazil někde na webu: „Více špíny a méně lesku, více hlíny a méně oblohy.“
