RECENZE
THE BIRTHDAY PARTY
Junkyard
MISSING LINK/4AD
Sestava: Nick Cave- zpěv, Mick Harvey- kytara, Phill Calvert –bicí, Tracy Pew –basa, Rowland S. Howard – kytara
Produkce: Birthday Party
Studio: A.A.V. Melbourne/Matrix Studios, Londýn
Seznam skladeb: She´s Hit, Dead Joe, The Dim Locator, Hamlet (Pow, Pow, Pow), Several Sins, Big- Jesus-Trash-Can, Kiss Me Black, 6“ Gold Blade, Kewpie Doll, Junkyard.
Čas:
Rok vydání: 1982
Vybrat z dikografie BP jen jednu desku je těžká věc, jelikož každá z nich je svým způsobem originální a jedinečná. Přesto je toto druhé studiové album mnohými považováno za jejich tehdejší umělecký vrchol a s tímto tvrzením se dá celkem v pohodě souhlasit. Nahrávalo se v době, kdy se kapela střídavě pohybovala mezi Melbourne a Londýnem. Práce byla v plném proudu, když se věci začaly kazit. Baskytarista Tracy Pew byl zatčen v Melbourne za jízdu v opilosti a vzhledem k jeho předcházejícím prohřeškům z minulosti, byl odsouzen k šesti měsícům na tvrdo (nakonec si odseděl jen dva a půl). To samozřejmě značně zkomplikovalo situaci, nehledě na to, že se navíc prohluboval rozkol mezi bubeníkem Phillem Calvertem a zbytkem kapely. Přesto (a snad právě proto) má tato deska tak fantastickou atmosféru. Tracyho krátkodobě nahradil Barry Adamson (ex MAGAZINE) a tak deska mohla v květnu 1982 vyjít. Její kreslený comixový obal od Eda Rotha se perfektně hodil k této tasmánsko/undergroundové partě pološílených kreatur, visících na speedu, jak netopýři na půdních trámech. Úvodní skladba „She´s Hit“ je srdcervoucím městským blues, které se ochable vleče kupředu, bez vlády a bez energie, přesto má v sobě neuvěřitelnou sílu, která vás ukřižuje ve vlastní kuchyni. Zmučený Nickův řev, jakoby náhodné údery bicích, dunící basa a všude rozházené tóny kytary, zmateně se potácející písní, jako předávkovaný jednorožec. Je to stejně bolestné a zoufalé, jako sypat si sůl do otevřených ran. „Dead Joe“ je drsnou vypalovačkou, ve které se zákeřná basa potýká s celým stádem splašených rytmů, jako když celou soupravu bicích skopnete ze schodů. Do tohoto kypícího zmatku se vrhá střemhlav kytara jak požární hlásič, podporovaná Nickovým nelidským chrochtáním. „Hamlet“ je bezesporu mistrovským kouskem. Temně pulzující, hrozivá basa, noří své zkroucené pařáty do obnaženého a škubajícího se masa kytary, jež místy exploduje v ničivou stěnu ohnivého noise, do kterého Nick drtí mezi zuby „Je tohle láska?“ „Big-Jesus-Trash-Can“ je rozervaná noise-hc-jazz zběsilost, jež by se dala přirovnat k hromadě odpadků, do které někdo z blízka střelil brokovnicí. Závěrečná „Junkyard“ by mohla být o prostitutce, která je závislá na heroinu, ovšem text je velmi mnohoznačný, takže vše záleží jen na posluchači. Každopádně je to ten nejděsivější soundtrack k vašim nočním můrám, jaký si jen dokážete představit. Toto album je o skutečném šílenství a beznaději. Ošklivé, páchnoucí, děsivě opravdové, ryzí a neopakovatelné. Politováníhodná stoka lidských slabostí, jejíž vládce na svém trůnu z pneumatik posměšně skřehotá: „Jsem král! Král smeťáku!“
