RECENZE
CALIBAN vs. HEAVEN SHALL BURN
The Split Program II.
LIFEFORCE 49:37
Styl: metal core Stát: Německo
Rok vydání: 2005
Zpět do roku 2000. Label LIFEFORCE se tehdy pokusil zachytit a zdokumentovat rozpadající se bariéry mezi oběma žánry (myšleno v Evropě, v Americe se tak stalo již dávno předtím) a poslal do studia veterány německé hard coreové scény CALIBAN, společně s nadějnými HEAVEN SHALL BURN, kteří už tehdy mixovali svůj oblíbený death metal s hard corem. V roce 2005 se tento „Split Program“ dostal do své závěrečné fáze a obě kapely jsou opět ve studiu, aby s odstupem času ukázaly, kam se za těch 5 let dostaly. V případě CALIBAN jde o kompletně překopané a přearanžované skladby, od HEAVEN SHALL BURN naproti tomu dostanete úplně nové písně. Ti po elektronickém intru spustí skutečně nekompromisní řežbu, která je někde na pomezí death metalu a hardcoreu. HC-čkové bicí se tu a tam zvrhnou v death sypačky, stejně tak i kytary, které někdy jedou zcela v duchu hc, jindy zase zběsile trylkují přesně v duchu samotného Pekla. Mě osobně občas trochu překáží poněkud monotónní a příliš démonický vokál, čpící death metalovými manýrami. Kontrast mezi těmito dvěma hudebními žánry je pak tím nejzajímavějším, co je v hudbě HEAVEN SHALL BURN k slyšení a nic dalšího už se od nich nedozvíte. Avšak přece něco. Ve třetí písni „Nyfaedd Von“ předvedou HEAVEN SHALL BURN velmi jemnou a citlivou práci, jen za pomocí zvuku klavíru a citlivě dávkovaných smyčců. Velmi magické. Ale to je samozřejmě jen taková jejich legrácka, protože hned za ní následují další muka pekelná, která vás nejspíš chtějí upálit za živa. CALIBAN jsou na tom hodně podobně, jen jejich záliba v death metalu je ještě zřejmější. Vokál plný jedu a nenávisti, kytarové záseky spolu s kulometnou palbou bicích tvoří jednolitý celek, z něhož se jakoby omylem tu a tam vynoří intonačně čistší vokál. To ale platí pouze pro první skladbu „The Revenge“, zbývající kompozice jsou jak ze samotného pekla. V poslední 2 skladby „A Summer Dream“ a „One More Lie“ mají pak poněkud překvapivě spíše střední tempo a daleko masivnější zvuk s hutnými kytarami, takže to najednou připomíná spíše starý dobrý hard rock víc než cokoliv jiného. Je v tom podstatně méně death metalových klišé a tato poloha se mě osobně zamlouvá nejvíce. Sečteno a podtrženo, dva typičtí představitelé současné metal coreové scény, se slabostí pro death metal a hard rock. Nic víc, nic míň.
