RECENZE
JONATHAN DAVIS AND THE SFA
Alone I Play Live at the Union Chapel
SAOL – 78:46
nu metal USA
Rok: 2011
Zpěvák KORN Jonathan Davis vydal s tříletým zpožděním záznam koncertu, který se odehrál v londýnské Union Chapel v červnu 2008. Jeho doprovodnou kapelu se skromným názvem SFA (Simply Fucking Amazings) tvořil bubeník a perkusionista Michael Jochum , kytarista Shane Gibson, kontrabasista Miles Mosley, klávesák Zac Baird a zpěvák, hráč na elektrické housle Shenkar. Na repertoáru byly hlavně skladby KORN samozřejmě v poněkud odlišném aranžmá a taky skladby, které Davis složil pro soundtrack k filmu „Queen of the Damned“. Davis je nepochybně osobitý zpěvák, bez jehož hlasu si KORN dovedeme jen sotva představit, nicméně z čistě vokálního hlediska není žádný zázrak, i když on si evidentně myslí něco jiného. Faktem je, že za tu dobu co se pohybuje na metalové scéně, udělal značný pokrok a jeho hlasové možnosti jsou dnes úplně někde jinde než když začínal, ale málo platné, Robert Plant z něj nikdy nebude. Ten večer do toho ale šel s maximální vervou a snažil se zpívat čistěji, s větším důrazem na melodiku a současně si zachovat svůj typický, expresivní projev. Kapela také dělala co mohla, ale souhra jim občas trochu vázla a musím říct, že nová aranžmá známých skladeb, kde větší prostor dostaly klávesy a občas i orientální motivy, mě nijak zvlášť neoslovila. Součástí desky je i bonusové DVD, kde dostanete to stejné i s obrazem. Zjistíte, že Union Chapel je pěkný kostelík na severu Londýna, v jehož prostorách se celá akce odehrála. Uprostřed scény se nacházel masivní a bohatě zdobený trůn, který Davisovi bedňáci nejspíš švihli z depozitáře Pána prstenů, na kterém Davis po celý koncert SEDĚL!!! zatímco zbytek kapely normálně stál, což působilo trochu divně. Ještě divnější ale bylo, když se Davis dostával v průběhu koncertu do ráže a začal se na tom svém trůně divoce zmítat...no a místo toho, aby normálně vstal, trůn skopnul z pódia aby nepřekážel a pořádně to tam rozjel, zůstával zcela nepochopitelně dál dřepět na tom dřevěném štokrdleti, což vypadalo neskutečně směšně. Také mi vadily příliš rychlé střihy, díky kterým si práci jednotlivých hudebníků nemáte vůbec čas prohlédnout, zatímco Davise zabírají nejméně čtyři kamery najednou. Např. bubeníka Michaela Jochuma jsem za celý koncert zahlédl jen dvakrát a to dohromady asi na pět vteřin. Sám Davis navlečený do proužkovaného žaketu navíc působil dost afektovaně a ztratil zas něco z mých sympatií. Popravdě dost dobře nevím, jak k celému projektu přistupovat. KORN to ani zdaleka konkurovat nemůže, fanoušky jiných žánrů to osloví jen těžko, takže jediný důvod který mě napadá, proč to vlastně celé vzniklo, je vokální exhibice Jonathana Davise, což pro mě osobně není nic, co by bylo hodno obdivu.
