RECENZE
DEVO
Q: Are We Not Men?, A: We Are Devo!
VIRGIN
Sestava: Mark Mothersbaugh – syntezátory, zpěv, Alan Myers – bicí, Gerald V. Casale – basa, zpěv, Bob Mothersbaugh – kytara, zpěv, Bob Casale – kytara, zpěv.
Produkce: Brian Eno
Seznam skladeb: Uncontrollable Urge, Satisfaction (I Can´t Get Me No), Praying Hands, Space Junk, Mongoloid, Jocko Homo, Too Much Paranoias, Gut Feeling (Slap Your Mammy), Come Back Jonee, Sloppy (I Saw My Baby Gettin´), Shrivel Up.
Rok vydání: 1978
Čas: 33:45
Kapely, které by se dokázaly zapsat do historie rockové hudby pouze jediným albem, by jste dokázaly spočítat na prstech jedné…no, možná obou rukou. Právě takovou skupinou jsou bezpochyby DEVO z Acronu v Ohiu. Od svého založení v roce 1972 se snažili o svéráznou vizi space rocku, prostřednictvím kterého viděli naši civilizaci, jako svět androidů a robotů, což samo o sobě nebyla samozřejmě žádná novinka. Po několika beznadějných letech v garáži jim však pomohl nástup punku a nové vlny, který do jejich hudby vnesl tak potřebnou energii a jistou živočišnou grácii, což ve spojení s chladnou elektronikou vytvořilo značně výbušnou kombinaci. Produkce se ujal jejich objevitel a guru progresivní elektronické hudby Brian Eno, (R. FRIPP, CLUSTER, TALKING HEADS, D. BOWIE, ULTRAVOX, U2, J. CALE, D. BYRNE) a už samotný obal napovídal, že nepřipravený posluchač to s nimi nebude mít nijak jednoduché. Na jedné straně podivně teatrální figura jakéhosi pomateného vědce v bílém plášti, s motýlkem, v brýlích se skly jak dna od flašek a s tlustými gumovými rukavicemi na rukou, na druhé straně pak detail tří hlav, v černých brýlích a s punčochami přes obličeje (platí pouze pro vynil, pozdější reedice na CD je už mnohem fádnější). Hned během úvodní „Uncontrollable Urge“ vám bude nejspíš jasné, že s těmi hochy není něco v pořádku. Nervní, roztěkané tempo, schizofrenní kytary, lehce hysterický vokál a k tomu zoufalé pípání mezigalaktického korábu těsně před explozí. Než se vůbec zmůžete na nějaký obranný manévr, zničí vás DEVO totálně. Nedotknutelná klasika „Satisfaction“ od ROLLING STONES je zde veřejně zostuzena, rozčtvrcena a nakonec s ironickým úšklebkem vyzdvižena na piedestal. Totálně zvrhlá cover verze v pseudo reggae rytmu, s plačtivým vokálem a kondicí bulharské striptérky. Mnozí byli kastrováni i za míň. Další kultovní skladbou je nepochybně „Mongoloid,“ s jednoduchým rytmem baskytary, třaskavými bicími, kolovrátkovou kytarou a dětsky znějícím moogem. Zcela primitivní a bezelstné, přesto nějakým zázrakem nepřehlédnutelně uhrančivé a zábavné. Druhou stranu desky otvírá určitě nejdrsnější věc „Too Much Paranoias,“ s vítězoslavným křikem právě prchajícího chovance psychiatrické léčebny, zuřivou kytarou, jež plive jeden jediný riff stále dokola a bicími, které má na svědomí nejspíš jakési tupé hovado, s IQ rovnajícím se sklenici vody. „Píseň“ ve svém středu skrývá jakousi mezihru, která zní, jako když se výše vzpomínaný jedinec s nepřítomným výrazem ve tváři, probírá strunami na kytaře montpákou. Přesným opakem je pak „Gut Feeling,“ se svižným tempem racionálních bicích a hbité basy, neposedné kytary a výraznými klávesami, které jsou nositelem dobrých melodií. Stále se zrychlující tempo pak žene píseň až k samotnému závěru, jenž vrcholí pekelným rock and rollem. „Sloppy“ je bujarým hulákáním značně zpitého pastevce, který nějakým omylem zavítal na ska/punkový koncert. Občas se to celé zpomalí, jako nějaká dětská hračka, jíž dojde perko. To ale vzápětí někdo zase natáhne a tak se to celé dá znovu do pohybu. Takové mávání igelitovým pytlíkem, coby praporem chaosu. DEVO zkrátka hrají divné písně s divným tempem, divnými harmoniemi, ztřeštěným elektronickým harašením, vykolejeným zpěvem…, dohromady nic, co by snad jen vzdáleně připomínalo některý s tehdy platných hudebních žánrů. Při pozornějším poslechu pak ale zjistíte, kde např. PRAŽSKÝ VÝBĚR čerpal inspiraci pro svoji první desku a že tato infantilně se tvářící pětice nepostrádá značnou inteligenci, koňskou dávku ironie a rafinovanosti, s jejíž pomocí (a s minimálními prostředky), dosáhla maximálního účinku. DEVO pak bohužel už nikdy nedokázali zopakovat tento svůj heroický výkon a jejich pozdější desky měly jen velmi slabou úroveň. Za tuto první ale budou navždy velebeni.