RECENZE
FEAR FACTORY
Transgression
ROADRUNNER 65:47
Styl: metal machine Stát: USA
Rok: 2005
Nové album FEAR FACTORY se opět odehrává podle dávno vymyšleného scénáře, což jejich fanoušky jistě nijak nepřekvapí. Dominantní zvuk strojově tepajících bicích s industriálně kovovým dozvukem, gigantické dunění baskytary, mohutné thrash metalové riffy s přesahem do death metalu a brutální řev, který je v refrénech střídán nevinným hláskem, to vše spojeno v osobě zpěváka Burtona C. Bella. Album natočila stejná sestava jako předcházející „Archetype“, tzn. Byron Stroud (ex STRAPPING YOUNG LAD) na basu, Christian Wolbers na kytaru (jenž dříve u FF třímal baskytaru) a muž-stroj Raymond Herrera za bicími. Produkce se tentokrát ujal Toby Wright (TAPROOT, KORN, STONESOUR) a pomohl kapele trochu pročistit zvuk a přidat něco melodií. To ale neznamená, že by FF nějak vyměkli, i když k jistému zjemnění zvuku v některých případech přece jen došlo. Elektronické výboje se tentokrát prosazují daleko méně než v minulosti a uslyšíte je většinou jen na konci a nebo začátcích skladeb. Charakteristickou klávesovou linku používají vlastně jen při melodických refrénech a spíše jen jako podkres. Nejpřesvědčivějšího spojení hrubé metalové síly a melodických ambicí dosáhli podle mého názoru ve skladbě „Contagion“, zajímavá je také na jejich poměry lyrická skladba „Echo Of My Scream“, v níž se ve větší míře prosazují klávesy a dokonce i nasamplované smyčcové party. Celé to pak vrcholí ve skladbě „Supernova“, což je vlastně docela normální písnička s chytlavým refrénem a rockovou rytmikou, v níž mohutné kytarové riffy zůstaly tentokrát skryté někde v kovových útrobách této impozantní mašiny. Je to vlastně docela optimistická skladba s poněkud temným textem, což je asi jediný důvod, proč se nebude nikdy hrát v rádiu. Jinak jsou ale FF stejně brutální a nesmlouvaví jako kdykoliv předtím. Skladatelsky ani kompozičně nejsou sice nijak závratně atraktivní a jejich kolovrátkové slogany se docela rychle oposlouchají, jsou ale v každém okamžiku naprosto přesvědčiví a oproti minulosti bych řekl i nebývale rozmanití, k čemuž jistě přispěly i 2 závěrečné cover verze. Tou první je skladba „I Will Follow“ od U2, která ale v interpretaci FF vyznívá trochu rozpačitě. Místo aby ji v tom svém obřím a mohutně funícím metalovém kotli přetavili k obrazu svému, nechali se původní verzí sami ovlivnit, takže z tohoto „souboje“ tentokrát vyšli vítězně spíše U2. V druhém případě je výběr už logičtější, jedná se o skladbu „Millenium“ od KILLING JOKE, ovšem ani v tomto případě nedokázali FF tuto v podstatě již dokonalou skladbu obohatit o nějaký individuální pohled. Na závěr desky jsou jako bonus zařazeny 3 živé skladby, k nimž ale bohužel nejsou v bookletu uvedeny žádné bližší údaje. Nové album FF je melodičtější a o něco méně extrémní, než jak by jste možná očekávali, ovšem ani pro ortodoxní fanoušky to nemusí být žádný problém, protože i přesto zůstali FF sami sebou.
