RECENZE
FLOOD
Closer Then Ever
REDBLACK 34:25
Styl: stoner rock Stát: ČR
Rok: 2006
Nejlepší stoner rocková parta široko daleko přichází s druhým a mnou osobně netrpělivě očekávaným studiovým albem „Closer Than Ever“. Deska začíná jemně a skoro až lyricky. Rytmika jen tak lechtá činely, vokál se líně převaluje z boku na bok a kytara decentně vybrnkává subtilní tóny, když náhle píseň nabere obrátky, kytara začne bouřit, vokál zmohutní a bicí to celé ženou nekompromisně vpřed. Bohužel se mi v tom celkově jinak velmi dobrém zvuku ztrácí baskytara a to neplatí jenom o této první skladbě, ale o celém album. Bobanovo dunění je zde spíše cítit než skutečně slyšet a to je rozhodně škoda. Další věc které si nejspíš hned všimnete, jsou Mirovi velmi úsporné bicí a la Charlie Watts. Jednoduchá, ale maximálně účinná hra je zde záměrně použita pro větší rytmický dopad a skladba tím získala pořádný odpich. Stejný fígl je použit i ve skladbě „Nothing Up My Sleeve“, která má díky tomu skoro punkovou útočnost, Mira seká suché, krátké údery, jako Čingischán křesťanské hlavy, Petrova nadržená kytara chrlí jeden útočný riff za druhým a Tomův bohatýrský chraplák se nad tím vznáší, jako temný bouřkový mrak. Skladba každou chvíli hrozí explodovat vnitřním přetlakem a vám nezbude nic jiného, než rychle zdrhat. Vím že to bude znít trochu divně, ale následující „A Bitter Taste“ je jako nějaká balada od RED HOT CHILI PEPPERS. Vůbec se mi nechce věřit, že to zpívá Tom, protože najednou zní, jako Kiedis za mlada. Spíše bych ten čistý a emotivní vokál přičítal Bobanovi, ale v bookletu stojí něco jiného, tak ok. To vše se ale odehraje v první části skladby, pak ale zvítězí hard rockové srdce FLOOD, píseň nabere obvyklou hmotnost a končí emotivně vypjatým finále. Výborně funguje i hendrixovská finta v „On My Own“, kdy zpěv jde společně s kytarou a nebo trochu mystický dialog lehce zkresleného vokálu s oduševnělou kytarou (jak od Chrise Gosse) v závěrečné „Closer Than Ever“. Přestože můžete v hudbě FLOOD cítit vliv jejich oblíbených MONSTER MAGNET, C.O.C., KYUSS, THE CLUTCH a nebo třeba MASTERS OF REALITY, snaží se jít svou vlastní cestou a nová deska je toho jasným důkazem. Oproti té předchozí působí „Closer Than Ever“ vyzrálejším a kompaktnějším dojmem, Petrova kytarová hra je velmi pestrá a přitom úderná s velkým citem pro žánr, Tomův vokál je oproti minulosti intonačně jistější, Mirovi bicí jsou dostatečně razantní a hrají přesně to, co je v dané chvíli potřeba (o Bobanově baskytaře už byla řeč). Osobně mi ale na novém albu schází trochu víc živelnosti, která zřejmě padla za oběť Petrově pověstné preciznosti a skoro až fanatickému smyslu pro detail. Rozhodně nejsem zklamán, ale přesto si myslím, že tahle kapela má určitě na víc. Myslím že trocha spontánního řádění a třeba i z toho vyplývajících chyb by jim v budoucnu vůbec neuškodila.
