RECENZE
JANNE´S ADDICTION
Strays
CAPITOL/EMI 50:24
Styl: rock pro starší a pokročilé Stát: USA
Rok: 2003
Výše uvedené úsloví sedí této partě jako přišité. Poté, co se v roce 1990 už zdálo, že jsou JANNE´S ADDICTION jednou provždy uzavřenou kapitolou a po jejich neslavném pokusu o návrat v roce 1997, je toto zbrusu nové album o to působivější. JANNE´S ADDICTION jsou zpět po 13 letech, v téměř původní sestavě a s fenomenálním Bobem Ezrinem (KISS, ALICE COOPER, PINK FLOYD, LOU REED, PETER GABRIEL) na postu producenta. Jediná změna se udála na místě baskytaristy, kde původního Erica Averyho (Farrell jej sice údajně oslovil, ale byl odmítnut) nahradil Chris Chaney. Hned na úvod chci říci, že čas a dlouhá nečinnost na nich nezanechaly žádné stopy a že současní JANNE´S jsou stále stejně svěží a energičtí, jako kdykoliv předtím. Svůj umělecký stín v podobě debutního alba "Nothing´s Shocking (88) se jim sice opět nepodařilo překročit, ale rozhodně mohou nést své hlavy hrdě vztyčeny. Farrellův jedinečný kosmický vokál neztratil nic ze svého charisma a je stále stejně pronikavý. Dave Navarro se po zkušenosti u RHCHP a ne příliš povedeném sólovém albu "Trust No One"(01) vrátil zpět do rodného lůna a jde mu to očividně k duhu. Jeho kytara kouzlí jemné předivo stylizovaných krajek, chrlí mohutné, těžkotonážní riffy a nebo si lítá někde ve stratosféře. Rytmika je striktně rocková a nový baskytarista Chris Chaney do sestavy zapadl, jako golfový míček do jamky. Rytmický tandem Perkins/Chaney žene toto album kupředu stejnou strojovou silou a nezadržitelnou mocí, jako ocelový kolos písty parní lokomotivy. Farrellův zájem o současnou ethno-dance scénu reprezentovaný jeho zdařilým sólovým albem "Song Yet To Be Sung" (01) se zde objevuje pouze okrajově, v podobě jemných, elektronicko-ambientních miniatur a jen dokresluje pestrý umělecký výraz současných JANNE´S ADDICTION. Moderní, šťavnatý, plnokrevný a inteligentní rock and roll, zahraný s obrovskou chutí, přehledem a živelnou energií, jemuž k dokonalosti chybí opravdu jen málo. Skutečné hity. A tím samozřejmě nemám na mysli ty kolovrátkové, sterilní blivajzy, kterými vás krmí rádia od rána do večera, ale melodicky silné písně, plné opravdových emocí, pocitů a vášnivé energie. Mluvím o skutečných písních, která vás přinutí k pohybu. K pohybu těla i mysli. Které vás donutí zvednout prdel a jít něco udělat. Něco změnit. O hudbě, která vám sáhne až na dno vaší duše a zmáčkne ji tak, že vám vyhrknou slzy. Ne že by zde nebyly dobré písně. Úvodní "True Nature", "Strays" "Just Because", stejně jako "The Riches" a nebo třeba "Price I Pay" jsou bezpochyby skvělé, ale výše uvedené pocity ve mě skutečně nevyvolávají. Sečteno a podtrženo. Výborné album zahrané zkušenými profíky, které ale ve skutečnosti nic neřeší. Škoda.
