RECENZE
KORN
See You On The Other Side
EMI 61:08
Styl: nu metal Stát: USA
Rok: 2005
Musím se přiznat, že mě nové album KORN zpočátku moc neoslovovalo, spíše bych řekl, že naopak. Nenacházel jsem na něm žádné opravdu nosné nápady, přišlo mi takové plytké, jakoby bezkrevné a celé to připomínalo spíše jedno velké trápení. Po opakovaném poslechu se ale dostavil jakýsi mírný optimismus, který po čase přešel v naprosté nadšení. Ale vezměme to po pořádku. Desku otvírá temné, post industriálního dunění s nasamplovaným skandováním davu, za které by se nemuseli stydět ani LAIBACH, na něž plynule navazuje hrdelní kytarové vrčení, jež spolu s mohutnými pochodovými bicími a charakteristickým Davisovým vokálem tvoří solidní otvírák ve středním tempu, dostatečně razantní, se zajímavou barvou kytary a výrazným refrénem. Následující „Politics“ je hodně melodická a vlastně celkem pohodová písnička a jen díky aranžérským zásahům v podobě razantních bicích a drsnější kytary ji lze ještě považovat za rock. A to je ostatně zcela zásadní prvek, charakterizující celé album. Je rozhodně nejmelodičtější v celé jejich historii a hlavní práci odvedli zvukoví inženýři a producentská skupina The Matrix. Skladatelsky ani kompozičně není deska žádný zázrak, ale písničky jsou chytře napsané, ne moc složité, s chytlavým refrénem a jasnými hitovými ambicemi. Navíc je celé album po dramaturgické a inženýrské stránce dokonale propracované a nic není ponecháno náhodě. Vznikl tak v podstatě dokonalý produkt, který bude bořit hitparády všude po světě, na to dám krk. Přímo ukázkovým případem jsou např. skladby „Hypocrites“ a nebo „Souvenir“, které jsou dravé, razantní, pořádně vykrmené a přitom melodické, s lehce zapamatovatelným motivem. „See You On The Other Side“ není nijak zvlášť agresivní deska, spíše bych řekl důrazná a robustní. Většina skladeb se odehrává ve středním tempu, v němž dominují masivní kytarové riffy, mohutné bicí a průrazná basa spolu s nervním kmitáním hadího jazyka elektroniky a samplů. Jonathan Davis se rozhodně nepouští do žádných vokálních extravagancí, naopak se snaží správně intonovat a zpívat čistě jak to jen jde, aniž by přitom ztratil rockový drajv, což se mu daří přímo skvěle. Většinu skladeb spojují jakési hudební miniatury, složené ze střípků elektronických ruchů, tanečních rytmů a nasamplovaných zvuků. Třeba ve skladbě „Open Up“, jejíž srdce tepe pravidelným, téměř tanečním rytmem, nad nímž se vznáší temné kytarové hřmění a chytlavý refrén, se v klidnější pasáži ozve vznosný zvuk violoncella a v závěru pak dokonce něco, co zní jako xylofon, no věřili byste tomu? Hned za ní si to rozvážně vykračuje opravdu mohutná „Coming Undone“, s masivním kytarovým riffem, pochodovou rytmikou a (jak jinak) výrazně melodickým vokálem. Na závěr desky zazní takové dvě „klasiky“ od KORN, „Liar“ a „For No One“, jež ale v kontextu celé desky najednou působí nějak vybledle a ne moc přesvědčivě, asi jako vzpomínka na 10 let starou dovolenou. Na úplný závěr si KORN nechali umělecky nejambicióznější skladbu celé desky „Tearjerker“, jejíž první část tvoří psychidelický trip-hop bez rytmiky, jen s nasamplovanými dudy v pozadí a Davisovým „utrápeným“, ale čistým vokálem. Pak se přidají doom metalové, dlouho doznívající kytarové riffy, až to nakonec celé nakopnou hymnické bicí a drsnější, trochu zkreslený zpěv. KORN jsou dnes na metalové scéně hvězdami první velikosti a svým novým albem se zase o něco víc přiblížili mainstreamovému publiku, aniž by však přitom popřeli sebe sama a udělali ze sebe totální pitomce. A to se každému jen tak nepodaří.
