RECENZE
LARD
The last Temptation Of Reid
ALTERNATIVE TENTACLES
Sestava: Jello Biafra – zpěv, Alan Jourgensen – kytary, Paul Barker – basa, programování, klávesy, Jeff Ward – bicí
Produkce: Lard
Seznam skladeb : Forkboy, Pineapple Face, Mate Spawn and Die, Drug Raid At 4 Am, Can God Fill Teeth? Bozo Skeleton, Sylvestre Matuschka, They´re Coming To Take Away
Rok vydání : 1990
Čas: 43: 31
Kdo z příznivců rockové hudby by neznal jména, jako DEAD KENNEDYS a nebo MINISTRY. Ať už posloucháte punk, metal, industrial či obyčejný rock, nemohly vás tyto dvě formace minout. Když v roce 1989 začaly prosakovat zprávy o tom, že Jello Biafra (KENNEDYS) a Al Jourgensen (MINISTRY) společně něco kutí ve studiu, tep mnohých fanoušků se znatelně zrychlil. Spojení punkové dravosti a energie, s dance - elektro-metalovou mlátičkou, slibovalo do té doby nevídaný zážitek. Dnes už se nikdo nad něčím podobným nepozastavuje, ale v roce 1989 bylo toto hudební spojení bílým místem na rockové mapě. Původně jednorázový projekt nazvaný LARD (Vepřové sádlo), už svým prvním EPčkem „Power Of Lard“ splnil očekávání více než bohatě a tak nadšené odezvy si vynutily jeho další pokračování. To se dostavilo o rok později, v podobě alba „The Last Temptation Of Reid“ a posunulo vytýčené hranice ještě o pořádný kus dál. Úvodní dostihy ve skladbě „Forkboy“ pohání punkové tempo KENNEDYS a drsné kytarové masírování MINISTRY, takže se kliďte z cesty a nebo… Děsivá vířivka tvrdých temp a hrubého kytarového noise, do něhož Biafra jódluje z plných plic své apokalyptické texty, inspirované večerními zprávami. „Pineapple Face“ střídá strojové tempo bicích a vzteklé vrčení kytary, s překvapivě uvolněnou, melodickou a jemně atmosferickou mezihrou, která jako by vypadla z pera takových PINK FLOYD. To ale trvá vždy jen pár okamžiků a už je tu zase ten vzteklý čokl, s krví podlitým pohledem, v jehož závěsu jsou slyšet hlasité povely a cvakání závěrů automatických pušek. „Drug Raid At 4 Am“ začíná úskočným, uvolněným, skoro až bezstarostným intrem, s bohatým zvukem kytary a nasamplovanou policejní sirénou na pozadí vzdálené střelby. Začínáte tušit, že něco není v pořádku, když tu na vás bez varování vletí techno - indistriální mlátička, s rozsekaným kytarovým řevem a sevřenou palbou úderů bicích a slov. Ještě neuvěřitelnější je ale hned následující „Can God Fill Teeth?“ ve které úvod obstarala mírně narcistní a nahalovaná rock a billy kytara, jako z toho nejhoršího texaského zapadáku, do jejichž bledých tónů Biafra skoro až rozšafně deklamuje svůj text. Nepozorovaně se tyto neškodné kytarové akordy začnou zlobně plížit, jako temný had vysokou travou, Biafra už slova spíše drtí mezi zuby než vyslovuje, atmosféra rychle houstne, bobtná a kypí, až náhle vše exploduje v děsivou vypalovačku, která se žene v pekelném tempu vpřed a jejímž jediným textem jsou kyselinou sežehlé Biafrovy hlasivky, jež vydávají zvuk, připomínající zlovolné pištění frustrovaného skřeta. Následuje tvrdá úderka s vlnitým rytmem a téměř metalovým kytarovým riffováním, s (pro Čechy) legračním názvem „Sylvestre Matuschka“ a už je tu závěrečná, hypnoticky-minimalistická předělávka skladby „They´re Coming To Také Away“, v níž se zvuk harfy (!) a ptáčků, mísí s chrčením kytary, se kterou jako by někdo celý den zatloukal hřebíky. Pochodový rytmus plechových platfusáků, doprovází téměř radostný Biafrův přednes příslušného textu, který (jako ostatně všechny na tomto albu), nejsou žádná prdel. Pěkně trhlá věc na závěr. Album „The Last Temptation Of Reid“ má na hřbetě už deset křížků, přesto si dovolím tvrdit, že i přesto vás dokáže nemilosrdně seřezat a vy ještě poděkujete. Já tedy ano.
