RECENZE
LED ZEPPELIN
Celebration Day
ATLANTIC – 55:06/60:29/115:35
hard rock UK
Rok: 2012
Jak jistě většinou víte, po letech čekání se na pulty obchodů konečně dostal záznam jediného koncertu této legendární formace, který proběhl 10. prosince 2007 v londýnské O2 Aréně a jenž byl tehdy vyprodán doslova během pár minut. Samotnému vydání už od října předcházely filmové projekce všude po světě, které neminuly ani naši republiku. Kdo se do kina z nějakého důvodu nedostal, může si teď zážitek z koncertu užít v teple domova. Záznam vychází v několika formátech, jako audio CD, DVD, blu-ray a nebo 3 LP, takže si každý přijde na své. A jaké to tedy je? A co by jste chtěli slyšet? Že Jason nemá tu lehkost a současně i zabijáckou suverenitu svého tatíka? Že Plant už nevytáhne výšky jako za mlada a že frázuje trochu ledabyle? Že Page nehraje sóla přesně tak jak je znáte z desek a že si občas trochu zjednodušuje život? Že Jones je pořád „studenej čumák“ který je ale přesný jak švýcarské hodinky a drží tu kraksnu pohromadě? A KOHO TO K***A ZAJÍMÁ!! Podstatné je, že duch téhle výjimečné kapely je pořád naživu!! Že ta chemie (či jak to nazvete) je pořád přítomna a je cítit z každé noty, z každého taktu který ten večer zazněl. Stačí jen připomenout, že když se Paul Jonese zeptali, jak si užil koncert, tak řekl, že si z toho vůbec nic nepamatuje! Jen příchod na scénu a pak závěrečnou děkovačku...ale nic z toho co bylo mezi tím. Tomu říkám zaujetí pro hru! Od prvních taktů „Good Times Bad Times“ vás budou mít v hrsti a kromě skladeb které tam prostě musely být („Whole Lotta Love“, „No Quarter“, „Kashmir“, „Dazed and Confused“ nebo „Stairway To Heaven“) zahráli i koncertně méně frekventované, jako např. „For You Life“ (údajně zahranou vůbec poprvé veřejně), „Nobody´s Fault But Mine“ (obě z „Presence“) a nebo „In My Time Of Dying“ či „Trampled Under Foot“ z „Physical Graffiti“. Jason to až na nepodstatné drobnosti zvládl s bravurou a po překonání počáteční lehké nejistoty do toho šel naplno a v jeho projevu bylo znát opravdu hodně emocí. Ostatně jeho vyznání kterým v bookletu popsal celý zážitek z koncertu je vážně dojemné. Pozorný posluchač odhalí, že z počátku souhra trošinku vázla, ale s přibývajícími minutami se LED ZEP dostávali rychle do formy a nakonec z toho bylo naprosto triumfální představení. Nato, že spolu nestáli na pódiu asi tak sto let a že jim chybí společná koncertní praxe, podali přímo fenomenální výkon. Radši si ani nechci představovat, jak by vypadal pátý či desátý koncert na hypotetické šňůře. To by teprve byla jízda!
