RECENZE
LIMP BIZKIT
Gold Cobra
INTERSCOPE/POLYDOR – 49:50
rap metal USA
Rok: 2011
Dnes už je myslím každému jasné (včetně Freda Dursta), že LIMP BIZKIT bez kytaristy Wese Borlanda neznamenají prakticky nic. Když se Wes rozhodl v roce 2001 z kapely odejít, její chod se prakticky zastavil. O dva roky později sice vydali s náhradním kytaristou Mike Smithem desku „Results May Vary“, která byla ale stejně nevýrazná jako jeho jméno a kapela by na ni dnes nejspíš nejraději zapomněla. Wes se do náruče LB s velkým humbukem vrátil v roce 2004 a kapela i s ním vydala určitě nejradikálnější a nejtvrdší desku své kariéry „The Unquestionable Truth (Part 1)“, která měla jedinou vadu, že zněla jako věrný klon RAGE AGAINST THE MACHINE. Následovalo podivné období, kdy nebylo zcela jasné jestli kapela ještě vůbec existuje a pokud ano, kdo ji vlastně tvoří. Koncem roku 2009 se tomu snažil Fred Durst učinit přítrž prohlášením, že další deska LB se bude jmenovat „Cobra Gold“, vyjde počátkem následujícího roku a kapela ji natočí v původní sestavě. Nakonec se to proroctví vyplnilo tak na půl. Deska se jmenuje skoro tak jak říkal, vyšla s rok a půl ročním zpožděním a sestava je vskutku původní. A jaká tedy je? Začíná docela nadějně post industriálním intrem, které se plynule změní v masivní otvírák „Bring It Back“ s brutálním zvukem kytary a la KORN, těžkotonážní hip-hopovou rytmikou vyztuženou drsnou elektronikou a typickým hysterickým Durstovým rapováním. V podobném, i když trochu méně dramatickém duchu se nese i následující „Gold Cobra“, která navíc oplývá vcelku melodickým refrénem. „Shark Attack“ začíná parafrází na soundtrack k filmu „Čelisti“ a je to taková typická skákačka a la LIMP BIZKIT, což v podstatě platí i o všech dalších skladbách. Kapela se sice snaží vymyslet vždy nějaký zajímavý, ústřední melodický motiv a přitom zůstat tvrdou metalovou úderkou, ale daří se jim to tak padesát na padesát. Jak nadějně začali, tak velmi rychle sklouzli k osvědčené rutině, což je tedy vyloženě škoda. Tento žánr podle mě ještě ani zdaleka neřekl své poslední slovo a LB měli ideální příležitost ho svým novým albem posunout zase o něco dál. To se však bohužel nestalo a přestože to není špatná deska, až příliš úzkostlivě se drží toho, co fungovalo v dobách jejich největší slávy, což dnes už rozhodně nestačí.
