RECENZE
LINKIN PARK
Minutes To Midnight
WARNER MUSIC 43:28
Styl: nu-metal Stát: USA
Rok vydání: 2007
Tak jo, řeknu to rovnou. Jakkoliv se na LINKIN PARK snažím pohlížet nezaujatě, leží mi ta parta čím dál víc v žaludku. Dobře si vzpomínám, jak jsem je v počátcích dokonce obhajoval, ale ty doby jsou už nenávratně pryč. Nejlepší byli na prvním albu, když ještě vůbec nevěděli která bije a právě proto byli přirození a zcela autentičtí. Všechen ten mediální humbuk který pak následoval je ale umělecky totálně vyřídil a není nic horšího, než dělat „umění“ a nemít talent. Z hudby LINKIN PARK cítím křečovitou snahu zavděčit se, ale čím víc se snaží, tím je to horší. Čím jsou slavnější, tím jsou zoufalejší, stačí se jim prostě jen podívat do očí. K smrti vyděšení králíčci uvěznění v psím kožichu, co se usilovně snaží tvářit, že taky patří ke smečce, protože ví, že když se to proflákne, roztrhají je ta psiska na kusy. Opravdu ty kluky lituju a to, že to celé ještě drží pohromadě a že dokonce vydávají třetí studiovku, považuji za malý zázrak. Žádnou velkou změnu od nové desky rozhodně nečekejte. Technicky je jako vždy vše v pořádku, ve studiu se dnes dají dělat neskutečné věci, zvlášť když máš prachy a lidi, kteří ví jak na to. Producent Rick Rubin je jistě jedním z nejpovolanějších, ale i pro něj platí, že z hovna bič prostě neupletete. A když už kapela přijde s nějakým tím nápadem, bude vám jej s nadšením tak dlouho otloukat o hlavu, až ho v závěru nebudete moct už ani cítit. Většina skladeb je křiklavě prvoplánová, postavená na efekt, bez nějakého skutečného sdělení a hlubšího prožitku, plná nu metalových klišé a laciných proklamací, zabalených do nablýskaného a moderně vypadajícího futrálu. A když už opravdu nevíte kudy kam, je čas hledat inspiraci jinde. Ve skladbě „Shadow Of The Day“ tak zní LP jako U2, v „Leave Out All The Rest“ si zase vypůjčili rytmiku od MASSIVE ATTACK a v „Given Up“ se snaží tvářit drsně, jako nějaká aktuální metal core parta. Korunu tomu nakonec nasadili klipem k aktuálnímu singlu „What I´ve Done“, což je odporně prvoplánová, ekologicko-sociálně-politická agitka, která bezostyšně kopíruje Reggiovu „Koyaanisqatsi“ s nezapomenutelnou hudbou Phila Glasse. Když se to někomu líbí, tak s pánem bohem, ale mě taková hudba nudí k uzoufání a měl jsem opravdu co dělat, abych si tu desku poslechl celou na jeden zátah. Levný fast food, co se snaží vypadat jako exkluzivní restaurace.
