RECENZE
THE MARS VOLTA
Amputechture
UNIVERSAL 76:06
Styl: emo free rock Stát: USA
Rok: 2006
Nová deska THE MARS VOLTA v podstatě pokračuje v konceptu, který nastolili už na předchozím albu „Frances The Mute“, tzn. zdánlivě nikdy nekončící jam session, založený na punkové energii, elektronické avantgardě 70. let, jazzových postupech a neutuchající touze experimentovat. Dlouhá kytarová sóla, disonantní pasáže, archaická elektronika, fascinace latinsko americkou hudbou, free rockové erupce, perkusivní samba…to jsou jen některé ze stavebních kamenů, na nichž stojí jejich hudební mrakodrap, v jehož stínu se hostující John Frusciante (RED HOT CHILI PEPPERS) musel cítit, jako ryba ve vodě. Zavalova stratosférická fistule má v sobě tolik emocí, že by to s přehledem stačilo na rozbití atomu a jejich melodie vyjadřují tolik bolestného smutku a melancholie, že by to rozbrečelo i dlažební kostku. Album otvírá výborná psychedelická ukolébavka „Vicarious Atonement“ s nadpozemskou Lopezovou kytarou, která se vznáší kdesi ve stratosféře, ovšem jako otvírák je poněkud neprůbojná a osobně bych její místo viděl spíš na konci alba, než na jeho začátku. Art rockově rozmáchlá „Tetragrammation“ je již o dost důraznější a její proměnlivá a neustále se měnící stavba má jediný problém. Totiž že neví kdy skončit. Několikrát to už vypadá, že její příběh bude uzavřen, ale ona se nakonec vždy znovu rozběhne, její pokračování však již žádné nové sdělení nepřináší a tak výsledek vyznívá poněkud samoúčelně. Na jejich současné poměry poměrně krátká a výborně napsaná písnička „Vermicide“ s výraznou latinsko americkou příchutí a skvělým ústředním motivem, by mohla být považována za jakousi poctu Carlosi Santanovi. Zvláštní je i v podstatě akustická píseň ve španělštině „Asilos Magdalena“, která zní velmi archaicky a má v sobě takový zvláštní smutek. Jakoby si ji večer u ohňů drnkali už španělští conquistadoři, během svých pustošivých výprav za aztéckým zlatem. Skladba „Viscera Eyes“ v sobě zase spojuje zeppelinovský rytmus, crimsonovské kytarová sóla a pink floydovsky- psychedelické nálady. Občas se mi zdají ty jejich doširoka rozmáchlé kompozice přece jen trochu zdlouhavé a myslím, že větší míra autocenzury by určitě neškodila. I díky tomu se mi občas zdálo, že se THE MARS VOLTA vydali směrem, jakým je už nikdo nenásleduje. Svůj nesporný talent tak mnohdy zbytečně rozmělňují a jsem přesvědčen, že kdyby svou pozornost zaostřili na kratší písňový formát řekněme 5 minut, všechny by nás tím vyřídili. Takto zůstávají trochu rozpaky nad nekonečnými improvizacemi bez point a planým hledáním grálu, jež nemusí být nikdy nalezen. Přes všechny výhrady však pro mne THE MARS VOLTA stále zůstávají jednou z nejzajímavějších kapel na současné rockové scéně.
